pátek 13. dubna 2012

Výzva přijata


Moji milí čtenáři, včetně kousavých i nekousavých anonymních.

Šťastný blog čtu už docela dlouho, protože je jeho autorkou pražská novinářka, takže mi o něm řekla kamarádka, která je taktéž pražská novinářka. Šťastný blog mi vždycky zlepší náladu a inspiruje mě.

Už dávno jsem si říkala, že bych se mohla pustit do nějakého „šťastného měsíce“, neboli měsíce, kdy něco zažiju, například nebudu nakupovat, nebo budu šťastně jíst. Něco si na chvíli vyzkoušet, snažit se toho držet a možná to v průběhu pokusu porušit. A hlavně vám o tom všem napsat. Pokud mě právě chcete obvinit z plagiátorství, zadržte zbraně. Šťastný blog je tu právě od toho, aby inspiroval a i sama autorka se inspirovala v zahraničí.

Vymyslet nějakou takovou zajímavou „čelindž“, jak by řekli světáci, není vůbec jednoduché. Nejdříve vás napadají kraviny: Taky měsíc nebudu nakupovat. No jo, jenže já vlastně nenakupuju. Když si jednou za měsíc koupím něco na sebe, a to většinou ještě v sekáči, není těžké to oželet. To samý platí pro : Budu se učit každý den. Ale já se vlastně každý den učím, ehm. Pak vás napadají super věci, který se ale nedají tak úplně uskutečnit. Například, že pěšky vyrazím do Santiaga de Compostela (a školu za mě teď bude studovat kdo?), nebo přestanu na měsíc jíst maso (což by uskutečnit určitě šlo, ale zajímalo by mě, jak dlouho se dá vydržet o jídlech z menzy, ze kterých vypreparuju maso – tenhle projekt si ale nechávám v hlavě na léto). Ale pak mě napadla spásná myšlenka, výzva, o které přemýšlím už dlouho, aniž bych si ji dávala do souvislosti se šťastným měsícem.

Jsem totiž strará prokrastinátorka. Jasně, že umím odkládat učení a vypracovávání sáhodlouhých protokolů, ale mnohem častěji odložím věci, které prostě nejsou životně důležité, ale člověk by je vynechávat neměl. Přijedu v pátek domů a přijdu si tak unavená, že vynechám sprchu. Kdo se teď pohoršuje, ať hodí kamenem, protože tohle prostě občas dělají všichni. Nevyčistím si zuby (upozorňuju, že se mi to stává tak jednou za 14 dní maximálně, ale stejně). Nenalakuju si nehty, i když chci. Nechám venčení našeho psa na někom jiném a vytratím se do hospody. Ráno se neučešu, protože vstanu o pět minut později a nestíhám. Neoholím si nohy (a pak trnu, co se kde semele, e moje nohy budou vidět). Nezajdu si ke kadeřnici. Nevytrhám si obočí. Vynechám snídani. Nevezmu si svačinu do školy. Nenatřu si obličej krémem. Nenatřu si ruce krémem (a mám potom neustále problém s jejich suchostí). Nevezmu si s sebou nákupní tašku, když jdu na nákup. Nekoupím si jídlo a jsem o hladu (stává se to řídce, ale stává se to). Nenapíšu si něco do diáře a zazdím to (to je obzvlášť blbý, když se na to těším, nebo když je to důležité). Neuložím si hned něco z našeho studentského mejlu (a někdo to smaže). Nevrátím knížky do knihovny (a pak se vztekám, když platím mastnou pokutu). Nevyčistím si boty. Neuklidím si v pokoji. Nesrovnám si oblečení ve skříni. Nedám svoje oblečení do pračky, a pak si stěžuju, že SE nevypralo. Přijdu někam pozdě (jo, to se mi stává až moc často) a pak přijdu někam moc brzo (protože jsem vystresovaná, že jsem minule přijela pozdě). Odložením balení do Brna na takovou dobu, že si s sebou vezmu půl věcí, které jsem chtěla a běžím na vlak jako šílená. Vytahuju neustále nové nádobí, místo abych si umyla to staré. Nejsem schopná si zatelefonovat kosmetičce, nebo doktorovi. A je toho ještě strašně moc.

Proč tohle všechno nedělám? Protože to nestíhám! Musím v době, kterou jsem na to měla vyhrazenou na tyto činnosti dělat něco, co opravdu dělat musím, protože to jsem odkládala tak dlouho, až to ruplo.

Takže pro tento měsíc, bych chtěla zkusit jaké to je, když vstanu v momentě, kdy budík zazvoní. Když si vzpomenu, že se chci objednat ke kadeřnici, zavolám jí HNED. Budu chodit včas. Budu splňovat kosmeticko – hygienické minimum. Diář s sebou budu všude nosit, abych si mohla všechno hned zapsat. Budu vracet knížky včas. Nebudu honit vlak.

A to všechno od zítřka na měsíc. A také vám umožním, abyste to všechno sledovali se mnou ;-).

11 komentářů:

  1. haha. ja sa vecer nesprchujem, iba po treningu...a vies co, vlastne ma nezaujima co si o tom myslia ostatni :D a este aj pno inych veci nerobim ale tie radsej nenapisem :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekněme si to takhle: co si může dovolit WICKED lady, to si denní dávka ironie rozhodně dovolit nemůže :-D

      Vymazat
  2. Já si pomalu začínala myslet, že jsem to jenom já, kdo chronicky odkládá i věci, na které má čas, jenom se mu do nich nechce. To mi odlehlo.

    A kdybych volala kadeřníkovi ve chvíli, kdy si vzpomenu, tak mám vlasy na zem, protože si většinou vzpomenu v sobotu večer, když se z nich pokouším něco vytvořit;)

    Trochu mi ale od tohohle prokrastinování pomohl Erasmus - musím si tady fakt všechno zařídit a udělat sama. Ne, že by mi v Čechách pořád stála za zády maminka, ale tak nějak má člověk mylnej pocit, že když se něco podělá, protože to neudělám, je někdo, kdo pomůže. Tady si jede každej za sebe, takže když si nevyperu, nemám v čem jít do školy, když si nenakoupím, nemám co jíst, když neudělám povinnost xy, nedostanu zápočet, protože se o dodatečné náhradě xy s nikým nedomluvím, neb neumím litevsky.

    Je to sice léčba čelním nárazem, ale trochu to pomáhá;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale i léčba šokem někdy pomůže. A hodně. S tím kadeřníkem máš pravdu, asi si to budu spíš vždycky muset zapsat do diáře :-)

      Vymazat
  3. Úplne sa vidím v tom treťom odstavci! :-D A ísť do Santiaga je pohoda jahoda, stihneš to v lete za maximálne 40 dní, ale väčšina ľudí aj za menej, napr. tak 30-34. Ja som si vyhradila 50 a stihla som to luxusne aj s cestou, dvoma dňami v Barcelone a vyše táždennou flákárňou vo Finisterre. Aha a aj so šukacou zastávkou v Leone, tri dni.

    OdpovědětVymazat
  4. Ale v odbúrávaní prokrastinácie držím palce! Tiež, by som to skúsila, ale, mh, ehm, nejak sa mi, hm, niekedy inokedy.

    OdpovědětVymazat
  5. Konečně tě můžu komentovat neanonymně. trošku mi to připomíná sebe, vždycky mám tolik plánů co budu dělat a pak je jedenáct večer a já sem ráda, když se dostanu do postele před půlnocí. abych pak ráno vstala v šest a padala v práci na hubu. jinak s česáním si hlavu nelámu vůbec. češu se velmi, velmi málo. ráno na to není moc času a taky mě pak štve jak mi elektrizujou vlasy. o pouti do Santiaga sem nedávno viděla super film na youtube.

    OdpovědětVymazat
  6. No promiň, ale kdybych se každý den učila, tak jsem nadmíru spokojená sama se sebou a to tak, že bych se naučila, jak sama sobě líbat nohy. Vážně. Takový jeden učící měsíc mě ovšem taky čeká, že, nazvěme jej třeba Zkouškové! ... Jen to nebude až tak úplně dobrovolné a sluníčkové, jak si to celou dobu představuju.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak holt musím každý den a o zkouškovém asi 6x tolik :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Četla jsem knihu Projekt štěstí, kterou to všechno začalo (šťastný blog - ten sice občas čtu, ale moc mi nesedí. Hodně věcí je převzatých odjinud.) Zdá se že tvé psaní mi bude vyhovovat víc :) Můj projekt štěstí začal ještě před projektem štěstí :) Ale nijak výrazně se neposouvám. Přečetla jsem až moc chytrých knih abych věděla, která poučka je prioritní :) Můj problém je, že mé cíle jsou tak trochu nekonkrétní - Umět se zastavit, vypnout, prožívat přítomný okamžik, nebrat se tolik vážně. Bohužel nepřesný cíl znamená těžko posouditelný výsledek. Ale změna z pesimisty na optimistu je těžší než jsem čekala :)

    OdpovědětVymazat