Jsem něco jako Winston Churchill, akorát nepiju whiskey, nekouřím a nejsem premiér Velké Británie

Od té doby, co jsem si založila e-mail pro tento blog, mi přišly jen dva dotazy od jedné zvědavé čtenářky z medicíny. A pak už nic. Nevadilo mi to, ani mě to nemrzelo. Nejsem přece blogová hvězda mezinárodního formátu, která denně obdrží tisíc dotazů. Jsem vlastně ráda, že se mě nikdo neptá, jaké nosím spodní prádlo a jaký je můj nejoblíbenější parfém, jak to vídám v časopisech, které čtou ve vlaku takové ty dospělé hodně namalované paní. Protože bavlna (jakožto integrální a někdy až základní) součást spodního prádla, baví jenom lékaře, dermatology, Bridget Jones, mě a ještě několik nešťastnic na tomhle krásném světě. A používat jako parfém čistou šeříkovou esenci je čiré bláznovství, oproti používání Chanel N°5, Shiseido a dalších parfémů s podivnými názvy, něco jako „Pešn“ od toho a toho.

Včera jsem se ale chtěla zúčastnit nějaké soutěže na internetu, což moc nedělám, a proto jsem se rozhodla využít tenhle „firemní“ e-mail. A strašně mě překvapilo, že tam bylo opravdický (nikoli tank, pro ty, kteří viděli Život je krásný, brečeli, byli dojatí a dodnes když mají příležitost, se znovu koukají) e-mail od čtenářky. Byla jsem tak nadšená, že jsem se vrátila do dětských let a šetřila jsem si ho jako bonboniéru z Ruska, kterou mi nakonec tenkrát sežral bratr. Co jsem mohla čekat? Byl to samozřejmě mejl kritický, ale zase ne tolik. Udělal mi radost, pousmála jsem se nad ním, a kdybych své rodině netajila, že mám blog (na moji omluvu, je to jedna z mála věcí, kterou jim tajím, možná jediná, je to takový můj ostrůvek) , nadšeně bych jim to přečetla.

Čtenářka mě ale nicméně napomíná, že jsem líná a že mojí jedinou oblíbenou činností je ležet, cpát se zákeřnými jednoduchými cukry a zvýšeným množstvím NaCl. Že jsem prostě pecivál a číst to je pro aktivního člověka za trest. Usmívala jsem se jako sluníčko a vzpomněla jsem si, jaké to je, jít se v neděli po obědě umýt a pak si lehnout do postele a pokojně usnout. To se mi nestalo tak dlouho! Protože většinou se osprchuju, a pak s mokrou hlavou, jenom v kalhotkách a s jednou ponožkou pobíhám po celém domě a hledám svoje učebnice, oblečení, jídlo a všechny další věci, které si musím odvézt do Brna. A nemůžu si tam nic zapomenout - zvlášť, když tam jedu třeba na 14 dní! Nechci se obhajovat. Možná nejsem úplně aktivní člověk. Ráda spím (úplně nejradši až do oběda) a jím.  Nikdy jsem neměla tendence se zvedat z polohy ležmo, když to nebylo nutný. Ale okolnosti mi moc nedovolují se do polohy ležmo dostat často a už vůbec ne v ní dlouho setrvat. Není pak pro mě problém jít do školy pěšky, místo abych jela šalinou, protože tam stejně musím, nebo jít se učit do Lužánek, místo abych se u toho válela v posteli. Mám ráda pocit splněných povinností, které mi odpolední polehávání v posteli rozhodně nezaručí. Takže zatímco bych se nejradši válela a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, sázela u toho do sebe věnečky a indiány, většinou něco dělám a například na dnešní odpoledne mám naplánovanou procházku do lesa, takový velký přírodovědný okruh, který mi doufám nezkazí počasí.

Možná jsem v tomhle propašovala na blog spíš svoje představy, ideál toho, že teď mám v něčem konečně volno, tak si lehnu a budu ležet, což je fajn, ale vydržím to maximálně dva dny, to mám vyzkoušené. Když se dva dny válím v posteli a jediný můj pohyb je jít na snídani, večeři a oběd, je mi druhej den odpoledne špatně, motá se mi hlava, bolí mě celé tělo a jediné, co s tím mohu udělat, je jít aspoň na hodinu ven. Ideálně se psem.

Jo, nikdy nebudu člověk, který vymýšlí nejdelší cyklovýlety, dovolené v prohnilých chatkách na druhém konci republiky, sjíždění Berounky a čundry. Ale moji kamarádi to standardně udělají (a bezvadně) za mě. A já už si pak jenom sbalím paštiku a kartáček na zuby.

Jo, jsem líná, dobrej odhad. Ale vlastně mi to vůbec nepřekáží ;-).