Bude podzim. Rozněžňuju se!

Moji nejmilejší příznivci!

Je poslední srpnovej den a mě zase přepadá vošklivá nostalgie, jak jsem jako malá holčička šla v sametovejch červenejch šatičkách a bílejch punčocháčkách s maminkou do první třídy. (Máma mi voboje přivezla z Francie, kde tenkrát pracovně jezdila, takže jsem vypadala jako totální outsider, protože tohle bylo u nás moderní až za dva roky, že.) A jak jsem pak chodila na základku (peklo) a na gympl (o něco menší peklo) a chce se mi plakat. Fňuk. Už se těším až parchantíci vod sousedů budou unavený z celodenního zpívání, hraní si, pobíhání, procházek, logopedie, tancování, nácviků na besídku a dalších báječnejch aktivit ve školce a nebudou řvát pod mejma oknama (hurááá!). Vždycky je mi jich ale úplně líto, jak je vidím, jak se vlečou už skoro ve tmě domů a v ručičce třímaj dost neuměle vyrobenýho koníka z kaštanů a na Vánoce pomeranč se zapíchaným hřebíčkem a kandovaným ovocem. Doprčic v tomhle se snad nic nezměnilo léta, že jo Jane Ámosi?

Na nadcházející semestr, kterej bude zaručeně šílenej, jsem se právě báječně připravila definitivním úklidem pokoje. Umyla jsem si po roce (doprčic PO ROCE ! – plesk přes ručičku) vokna, tak je z nich docela vidět na tu naši zahradu, kde zrajou jablka, hrušky, hrozny a švestky, aby se v nejbližší možné době přemístily ke mně do žaludku, jo! Na nástěnku jsem vyvěsila kuřecíkomix: „Singles jsou sami, protože je nikdo nechce!“ A hodlám se tím jako správný single kochat každej den. Vytřídila jsem hromadu oblečení, který jsem odnesla ke kontejnerům (zde je důležité neumísťovat DO kontejnerů) a už odpoledne jsem se mohla pokochat, jak paní zametající chodníky vypadá dobře v mojí mikině. Vyčlenila jsem milion kusů oblečení, který potřebuje nějak zašít, a to se teď válí na podlaze a po jehle a niti ani vidu ani slechu. Po roce jsem vytáhla svoji už třetím rokem rozháčkovanou čepici a znovu si dala předsevzetí, že letos v zimě už ji vopravdu ale budu nosit, protože ji dokončím. Chachá, znám se. Taky jsem musela vyhodit valný zásoby mejch zvýrazňovačů a asi budu nucena udělat nájezd na papírnictví. Pokusila jsem se o to už dneska, ale rychle jsem vycouvala, když jsem uzřela davy maminek vyřvávající hesla typu : „Písanka!“ „Tornádo!“ „Bombičky do pera!“ „Atlas!“ „Trojúhelník s ryskou!“ (Viděli jste někdy trojúhelník bez rysky???) „Kružítko!“ „Obal na žákovskou!“ „Obal na notýsek!“ „Šest sešitů A5 s linkama!“ Moje máma naprosto nesnášela tohle nakupovat a můj táta se v tom absolutně nevyzná, takže jsem tam chodila s dědou, a když jsem byla větší, tak s tisícovkou. Když na ty doby vzpomínám, vůbec se nedivím, že lidi nechtěj děti, protože to stojí moc peněz. A když si paní učitelka vymyslí, že na tělák prostě MUSEJ bejt Jarmilky, musíte si holt udělat výlet do 50 km vzdáleného města, kde je prodávaj, holt nedá se svítit – není petrolej. K tomu všemu už teď navíc umím německy napočítat do desíti a mám předsevzetí se naučit prostě tak nějak celkově německy počítat, než mi začne kurz. Jsem prdlá, já vím, ale francouzský číslovky jsem se pořádně naučila až po pěti letech studia, protože k tomu člověk prostě musí sednout aspoň na chvíli, že.

Podzim se sice blíží, ale léto stále ještě drží pomyslné žezlo, protože jeho velvyslanci komáři mě v noci hryžou o sto šest. Stejně tak naše štěnisko bylo sice nákladnou hygienickou operací v naší domácnosti totálně zbaveno parazitů na celém těle, ale teď jich má plnou hlavu. Děkuju pěkně, že to budu muset opakovat, ale říkám vám, kdybych u toho měla zdechnout, ten pelech do pračky nedám. Já mám totiž jen jedny nervy a už tak dost pocuchaný.

Tak se mějte. A těšte se na školní rok a podzim se mnou.

P.S.: Už se můžu vdávat! Zavařila jsem kompot, nadělala jsem povidla, zvládla kolizi s pračkou, naučila se uvařit zeleninovej vývar „bez kostky“, umím obalit květák v pivním těstíčku a cuketu v trojobalu, umím smažit palačinky, umím se chovat na svatbě a k tomu všemu jsem dnes poprvé v životě nakupovala cestovní pojištění. (Přiznám, že tam trochu kolize byla, když si paní k sobě vzala moji občanku a pak po mně chtěla nadiktovat moje rodný číslo, ale zvládla jsem to a odešla se smlouvou, a to SE POČÍTÁ!)

Nejdřív bych chtěla poděkovat...

Když jsem se dneska ráno probudila byla dnes ráno krutě probuzena vypruzelým štěniskem, který nesnáší déšť, ale zároveň potřebovalo krutě čůrat, trvalo mi oči rozlepit fakt malou chvíli. Když jsem potom totálně vyždímaná usedla s kafem (a to já kafe doma skoro nepiju, jen když jde fakt do tuhýho) k počítači, řekla jsem si, že si proletím maily a půjdu zase zalehnout. Ale ono ne! S vytřeštěnýma očima jsem naprosto nechápavě sledovala, že mi Ovečka věnovala jakýsi ocenění, který vůbec neznám. Jooo, jsem mimoň.

Každopádně to mělo určitě několik velkých výhod!

a) probrala jsem se, jak kdyby mě profackoval 

b) zjistila jsem, že Ovečka má kromě mnou často obdivovaného blogu s krásnýma fotkama i blog o jídle (omnomnomnom, to já můžu)

c) mám obrovskou radost ze zjištění, že moje kecy o všem a o ničem se fakt někomu líbí ;-)

d) mám velmi milou povinnost vybrat dalších pět blogů s méně než 200 pravidelnými čtenáři a lidově řečeno poslat babu dál (tady to se ale ukázalo jako největší problém, protože při čtení blogů jsem dost mainstreamová koza a 500 čtenářů u mých nejoblíbenějších blogů prostě není žádná míra)

Ale, dobrá věc se podařila a tramtadadadadadadadáááááá

Chudá studentka , která mě sice neskutečně štve tím, že od června nevyvalila žádnej příspěvek, ale žeru jí.  Fakt jsem se bavila a byla jsem na její vlně. 

Míša, která zažívá naprosto běžný věci a nebojí se o nich napsat. A má krásnou kočku. (Toto není nic perverzního!)

Chantal , protože to je jasně prdlá učitelka francouzštiny, i když si to vůůůbec neouvědomuje a její žblebty a odbíhání od témat mi naprosto nejsou cizí. 

Wicked, protože to je prostě wicked girl a je nadšená z toho, že se budu učit něěěěmecky. 

Ta, která má pravdu a zároveň je schizofrenik, protože mě baví, že je velmi osobní hejter a hlavně proto, že má vždycky pravdu, no ni?

Tak a teď koukejte vyvalit i vy svejch pět nej, ať mám co číst dokud mám ještě volno. Šup, šup. 

Bydlenkovská noční můra v jubilejním 70. příspěvku

Všechny skutečnosti a postavy v tomto příběhu jsou až děsivě reálné a podobnost je čistě nenáhodná!

Děti! Dnes vám budu vyprávět příběh, jak i ztělesněné Denní dávce ironie (totiž mně) zamrzl úsměv na rtech a bydlenky (by) omdlévaly. Máme pračku. Rok. O jejím nákupu, kterej nebyl jen tak si můžete přečíst  tady /9.9./. Je jasný, že jsme na ni náležitě pyšní. Máme štěně. Něco přes dva měsíce. O jeho nákupu si můžete přečíst všude možně od června. A tohle štěně chytilo nějaký ektobreberky. Pan veterinář nakázal umejt štěně, jeho pelech, jeho dečku, jeho boudu a všechny podlahy v dryjákovitým psím šamponu. Inu umyla jsem štěně, vyprala dečku, vytřela boudu a podlahy. A pak jsem do naší pračky strčila psí pelech. Děláme to tak normálně léta letoucí, takže jsem nečekala žádnej zádrhel (furt říkám, že moje naivita nezná mezí). Narvala jsem pelech do pračky, přidala trochu té chemické lázně a šla si po svejch.

Když jsem uslyšela podivný pípání, furt jsem si říkala, kdo couvá před naším barákem. Až po chvíli mi došlo, že to vydává naše pračka, na který bylo velkým písmem vyvedeno Error 4. Musela jsem se nejdřív chytit futer, aby mě to nepoložilo, ale rychle jsem se zmátořila a vyběhla pro návod. Error 4 – pračka je přeplněna vodou. Vypněte přívod vody do pračky. Učinila jsem podle prací bible, ale nešlo dělat nic, otevřít dveře, vypnout pračku. Nic. V těchhle chvílích mám vždycky zbabělou touhu si sednout na zem a rozplakat se, ale už dávno vím, že TOHLE prostě člověku nepomůže. Zkusila jsem pračku přepnout na program „Vypustit vodu“. Místo Error 4 naskočilo, že to bude trvat 4 minuty... a pak 3... a 2... nakonec jedna a toužebně očekávaný nápis END. Vím, že o nápisu End se má čekat 2 minuty, než se dveře pračky otevřou, ale to víte, že jsem to zkoušela každou vteřinu okusujíce si nehty. Nakonec se teda dveře otevřely. Ten za... pelech nešel ani vyndat! Byl totálně nacucanej vodou, všude v pračce ta chemická pěná kolem, no lambáda. Skončil ve vaně, kde jsem ho prolila hektolitrem ledový vody. Z pračky jsem všechnu pěnu vytřela a spustila debilně padesátiminutovej program Ruční praní, protože jako jedinej napouští studenou vodu. Ten pelech bude schnout do Vánoc, takže zejtra jdu vypláznout milý čtyři kilča, aby naše štěně mělo v čem spát a tátu donutím okamžitě vyčistit filtr.

Takhle jsem se zase jednou dlouho nezapotila. Sakra už. 

Bitte? Ich verstehe nicht!

Děcka, larvy a dospělci!

Stejně jako nevěřím na lásku na první pohled, nevěřím ani na stanovování si cílů. Rozhovory s lidmi, kteří vyprávějí, jak od pěti let přesně věděli, co chtějí, zahodili na pískovišti lopatičku a hnali se za svým snem, mi přijdou dost absurdní, ať už se jedná o sportovce, nebo vědátory. Věřím, že poctivě chodili do volejbalu, nebo do kroužku Malý chemik, ale zároveň snad dělali všechny ty dětské věci, protože jestli ne, tak by to bylo dost smutný.

Já osobně jsem byla ten typ, kterej sice nutně musel jít na osmiletej gympl, ale když se mě tam ptali, co chci bejt, „až budu velká“, měla jsem dost neurčitý odpovědi. „A tak co tě baví?“, ptala se pedagogická psycholožka, která byla na naši báječnou třídu nasazená, aby zjistila, jestli je u nás ve třídě šikana. „Nebaví mě děják!“, pravila jsem dost jistě, protože to byla jediná věc, kterou jsem o svých preferencích věděla na sto procent. Jen díky četbě geniální knižní řady Děsivé dějiny, kterou mi celou zapůjčila moje kamarádka, dnes studentka práv na Univerzitě Karlově, jsem na „malým“ gymplu tak úplně nepropadala a na vyšším občas něco věděla. Co jednou půjdu studovat, nebo co jednou budu snad dělat, mi bylo naprosto šumák a radši jsem se věnovala dobrým dětským a později pubertálním zábavám. Myslím, že moji rodiče z toho jednu dobu byli dost nervózní, i když nakonec museli uznat, že jsme měli ve třídě nemalé procento střelců, kteří se o přihláškách opravdu rozhodovali až nad těmi pověstnými říjnovými Učitelskými novinami.

Proto jsem se letos sama velmi překvapila, když jsem se rozhodla se zase o něco přiblížit svýmu dávnýmu malýmu cílu a snu, kterej mě provází různýma etapama mýho zatím docela krátkýho života, to jest život na švýcarské straně Bodamsee (čteme Bodamzé, Bodamského jezera). Řekla jsem si, že jazyk se neztratí tak jako tak a přihlásila se do kurzu němčiny v brněnské jazykovce, kterej budu, když bůh dá, opravdu navštěvovat, protože jsem ho už i zaplatila. Je sice pravda, že to není nejlevnější záležitost, takže mi při platbě trochu svítily Skrblíkovy dolary v očích, ale jazyk se přece opravdu ŇYKDY neztratí, no ne? Němčinu jsem nikdy neměla, na střední jsem chodila na francouzštinu, kterou se stále trochu domluvím. Je proto pravda, že když jsem se teď, na sklonku prázdnin, rozhodla absolvovat pár hodin, abych v začátečnickém kurzu nebyla poslední, protože já na jazyky prostě moc nejsem, byla jsem docela šokovaná. Po letech poslouchání „monamůr“, „kaškaš“, „monpetišu“, „tréžoli“, „bokud-flér“ mi „ánšuldigung“, „voherkchomnzí“ a „vígetesínen“ přijde trochu jako agrrrrrrhhhhrrrrrvvvvrrrrfffrrrrrtttttrrraaaarrrrgh. Ale nenechávám nic náhodě, poctivě opakuju správnou výslovnost před zrcadlem a doufám, že v kurzu začátečníku budu aspoň první dvě lekce držet tempo. Pak přijde přezkoušení z patmorfy a já budu ztracená.

Trochu blbý na tom je, že těch jedenáct předmětů, který mě čekaj příští semest, jsem se díky nějakejm změnám na svojí alma mater, dozvěděla až po platbě a upřímně, chvíli mi nebylo dobře od žaludku. Nakonec mě známá hláška naší praštěné francouzštinářky (všimněte si, že FŠECHNY francouzštinářky jsou praštěné, ty reálné stejně jako ty v knížkách), že „jazyk nepotřebuje moc času, ale hlavně pravidelnost“ pomohla z deprese, protože se mi podařilo namluvit si, že mi pro první půlrok stačí pět minut denně a budu šprechtit jako rodilý obyvatel Bundesrepublik Dojčland. Jóóó, moje naivita, ta nikdy neznala mezí a díky za to. Nechystáte se někdo další do kurzu N310 se mnou? Nutně potřebuju, aby mi někdo pomohl s vyplňováním domácích úloh v mojí árbajtsbuch, abych vypadala, že se alespoň trochu chytám.

Schluss. 

Problémy celosvětového významu!

Mí věrní i mí nevěrní, prostě vy všichni, kdo teď toto čtete! Zatímco lidstvo řeší zásadní věci, například jaký nábytek z IKEA je v norském vězení běžným standardem, já mám problémy své, o nic méně malichernější. Vrátím–li se ale k Breivikovi, můj názor je takový, že my lidi máme (asi vrozenou) tendenci podceňovat sílu svobody. I ona pověstná zlatá klec je pořád jenom klec, a kdyby tento vrah seděl v místnosti vykládané mramorem a zlatem, nehnu kvůli tomu ani brvou, pokud k ní povedou dveře, od kterých nemá klíč. Pokud odsuzujeme někoho za to, že je vrah, nebo za cokoliv jiného, neměli bychom se (podle mého skromného názoru samozřejmě) při jeho trestání snižovat na jeho úroveň. Proto se mi představa středověké hladomorny jako adekvátního trestu vůbec nezamlouvá, zatímco média se jen hemží výkřiky o tom, jak si bude v chládku libovat. Nemyslím si. O tom jsem ale mluvit nechtěla.

Navštívila jsem saunu, protože mi byla doporučena jako báječná cesta k podpoře mého zdraví. Možná si nemyslíte, že je zase až tak chatrné, ale průměrně vyhrocený hypochondr (rozuměj já) neodmítne žádnou preventivní kůru, která se jeví slibně. Nevím, co na saunu říkalo moje zdraví (psychické je v pořádku, šla jsem tam v den, kdy tam nechodí nahatí pánové), moje vlasy se ale na několika částech hlavy (v překladu kolem místa, kde si obvykle češu pěšinku) bůhvíproč proměnily v nechutnou koudel. Původně jsem si z toho nic nedělala, protože na všechny stavy bad-hair-day, které u mě nastaly, jsem vždycky vytáhla ze zálohy svůj hennový šampon s levandulovým olejem a vše se jako mávnutím kouzelného proutku otočilo k lepšímu. I když musím uznat, že bady-hair-day u mě moc nenastává, většinou jen když mám vlasy mastný, což není jejich vina, ale moje, protože občas podceňuju jejich sklon k maštění a neumyju je včas. Docela mě dostalo, že jim hennolevandulová kůra vůbec nepomohla (a zdá se mi, že koudel se i trochu rozšířila!). Když jsem dnes ráno vstala a věděla jsem, že budu muset mezi lidi, vyzkoušela jsem několik variant účesu. Nakonec jsem se rozhodovala mezi dvěma – rozpustit (potom jsem vypadala jako po zásahu elektrickým proudem), nebo dát do culíku (potom jsem vypadala, jako kdybych nedávno doslovně poslechla slova písně Tupíruj si dívko vlasy, bez ohledu na počasí). Zvítězila nakonec jednička, když jsem konstatovala, že šedesátky už zase tak nefrčej a je to docela chvíle, co Renč ty Rebely natočil, že ano. Nevím, co se to s nima děje a za co se mi přesně mstěj! Jo, moje pleť taky teď nevypadá růžově, hlavně po tom, co mě vedle nosu v noci vydatně vysával komár a já jsem si to do rána stihla do krve rozdrápat, ale u ní to chápu. Přece jen jsem na ní za svůj poměrně krátký život stačila vyzkoušet dost kosmetiky „tohle ti na ty pupínky určitě zabere, ale nečti si složení“ a když se to se mnou můj obličej rozhodne totálně zabalit, vždycky si připomínám, jak jsem jednou uposlechla hloupou radu nějaké samozvané kosmetičky (tuším babiččiny kamarádky), která mi doporučila si pupínky vymačkávat pomocí preparační jehly (!). Bylo mi třináct a dodnes se divím, jak se mohlo stát, že nevypadám jako Frenkensteinova sestra!!! Ale moje vlasy? O ty jsem se vždycky starala příkladně (a to, že jsem je někdy zapomněla umejt, jim určitě jenom prospělo) a voni se mi přeměněj v koudel. Nemáte na to nějakou dobrou radu (která ale nezahrnuje silné kyseliny, louhy, nůžky a skalpely)?

Nakonec, není TOHLE problém celosvětového významu?

Jak jsem se stala netolerantní.

Přestože jsem si původně vůbec nemyslela, že by mi přímá volba prezidenta pila nějak zásadně krev, když jsem četla Atillův hejt, málem jsem si vykloubila hlavu od páteře (a to bych vážení nerada), jak jsem horlivě přikyvovala. Je pravda, že mi je vlastně celkem jedno, že nakonec je, ale přijde mi naprosto zbytečná a zastírající další problémy.

Štve mě, že v Česku vzniknul pocit, že na prezidenta se nejlépe hodí lidé, kteří si myslí, že rozumí všemu, takže by ideálním prezidentem byli vlastně členové naší rodiny (včetně mě) v čele s mým strýcem a bratrem. Jinak si nedovedu vysvětlit prvotní výzkumy veřejného mínění. (A nebudeme jmenovat, všichni víme, o koho tu kráčí.)Kandidátů už máme skoro víc, jak finančních poradců (a to že ty se taky hojně množí) a spousta lidí si nevidí ani na špičku nosu, když kváknou jinde, než v hospodě, že by jako přece taky třeba mohli bejt prezidentem, nééé?

A pak tu máme potetovaného kandidáta Franze. Co se týče tetování, já zase tak odvázaná nejsem, to si musím přiznat. Tetování je ale věc, kterou si člověk může svobodně vybrat a uskutečnit ji. (Ne tak barvu pleti a sexuální orientaci, například.) Ne, že bych se lidí s tetováním štítila, ale jsou funkce a zaměstnání, kam se prostě viditelné tetování nehodí. A říkám vám, kdyby měl nějakou tu neumě vyvedenou kotvičku s mořskou pannou, mám to v paži. Ale prostě prezident celou hlavu mít potetovanou nemá, nebo snad jo? Stejně jako bankovní úřednice, nebo advokát, že. Znám jednu advokátku, která má malinkou (to se s panem Franzem nedá srovnávat) kérku pod pusou. Musela to nahlásit advokátní komoře, a protože je to proti jejím regulím, platí každej rok pokutu. Sice říká, že tetování k ní patří a oddělat by si ho nenechala, ale v příštím životě by si něco takovýho rozhodně rozmyslela. Taky přiznala, že tahle (vpodstatě) maličkost dost (de)formuje její klientelu. Víte, já věřím, že pan Franz je chytrej a vzdělanej člověk a chápu, že vystudováním práv má k prezidentskýmu úřadu určitě blíž, než třeba Havel, ale myslím, že jako umělci by mu bylo výrazně líp. Nejsem jako moje babička, která neustále vykřikuje „Co by lidi řekli?“, ale myslím, že zahraničí by se taky netvářilo úplně nadšeně a já to ostatně chápu. (Podívejte, že v Americe se tak dlouho hrotilo, že maj černýho prezidenta – a to zase tak černej není – až z toho musel dostat Nobelovku.) Pevně taky věřím, že spousta mladých lidí, kterým přijde jako super kandidát – přece „ten pokérovanej“ -  o něm nevědí naprosto nic (a přiznávám, že i já jsem si musela dneska přečíst jeho profil na Wiki, abych se o něm něco dozvěděla). Otázka je, kolik lidí by zaujal, kdyby to svoje tetování neměl. Jeho výzor taky svádí k různým nepravostem, například se ho paní ptají, jestli má potetovaný i penis. Tohle má bejt budoucí prezident? Jsem proti. I když stále tu jsou horší kandidáti, že jo.

A tak se z vysoce tolerantní mě stala netolerantní čůza. Život je někdy těžký. BohuŽEL. 

Svatba jako opaseček

Čtenářstvo! Tak jsem se v sobotu po delší době opět zúčastnila svatby a řeknu vám, je to snad stále větší fraška. Zatímco pohřby si drží svůj standard a jsou pořád takové... stejné, svatby (na které lidi chodí o poznání radši) se dají opravdu zprznit do stádia největšího kýče. Co na tom, že (dnes už) lidová moudrost říká, že čím krásnější svatba, tím ošklivější rozvod. Nicméně tento pár se může pochlubit tak kýčovitou svatbou, že s krásou bych vůbec nepočítala.

Podle mě by na správné svatbě měli být rodiče nevěsty a ženicha, svědkové, oddávající, spousta alkoholu a cukroví. Zbytek je už jen na uvážení páru, rozhodně ale žádnou z těchto přísad pokud možno nevynechávat. Tady chyběli rovnou dvě esenciální suroviny, a to rodiče nevěsty, což se dá ještě pochopit, a potom spousta alkoholu. Jak je na svatbě málo alkoholu, je něco špatně, to vám povídám. A nemusí se přece pít whiskey první jakosti, stačí víceméně cokoli, co teče. Věřím, že při pokročilém stadiu oslav se vypije všechno. (Zde bych dodala, že v pokročilém stadiu oslav se může stát cokoliv, protože podle nejčerstvějších zpráv si biker Kulhavý zlomil „v pokročilém stadiu oslav“ palec u nohy lopatou, kterou dostal na dostavbu svého domu v rámci párty na oslavu jeho medaile. Asi chtěl dostát starému dobrému „Nomen omen“ a chtěl být vskutku kulhavý.)

Nikdy, ale opravdu nikdy si na svatbu neobjednávejte žádnou agenturu! I pokud je vaše rodina velmi neschopná a zapomnětlivá a hrozilo by, že hosté budou jak U Suchánků, já říkám žádnou agenturu. Protože taková agentura vždycky vymyslí něco vtipného. A bohužel nezůstane u jednoho. Takže když právě se vzamatovavší novomanželé odcházejí z obřadu, ženich už dostává chomout kolem krku a nevěsta kouli na řetězu na nohu. V tu chvíli už jsem rozpoznávala na ženichově tváři mírný znepokojení. Když mu ukázali jeho kamaráda ve svatebních šatech (travestišou hadr) a ptali se ho, jestli se nechce ještě registrovat, tvářil se už poměrně kysele. Jako největší bombu ale vytáhli panenku ve víceméně životní velikosti asi čtyřměsíčního dítěte s plínkou s velmi reálným obsahem, který darovalo jedno dítě, které bylo na svatbě též přítomno. A nutili budoucí rodiče přebalovat. Ženich vypadal, že „pani-z-agentury“ brzo půjde něco říct. Ta byla nadšená z toho, jak se báječně vyblbnula s přípravama tohohle obřadu, že ani nevnímala, že novomanželé by radši svatej klid. Takže opakuju žádnou agenturu.

A agentura neagentura, nedostala jsem domů vejslužku, což mě vždycky rozčílí. Bych vám teď mohla psát, jak se láduju věnečkem a ono nic.

Majte sa. A až se budete vdávat / ženit, nezapomeňte na moje heslo: Žádnou...

Vy-víte-o-kom!

Uááá, tak jsem včera ZASE (jak by řekla máma jedné mojí kamarádky – „ZASE proboha proč“) pít a jsem z toho akorát kyselá. A to si ani nemusím blinkat pod polštář a vynechávat polívku k obědu, protože mi JE dobře. Majitel a zároveň obsluha, kterej se na celou hospodu nechal slyšet, že „holčičky si počkaj“, když jsme potřebovali poměrně rychle zaplatit a vypadnout, a šel zatím lámat panáky s vedlejším stolem, by byla normálně ta věc, která mě vytočila, oznámila bych mu, že na mě koná příkoří a poctila ho jednou ze svejch oblíbenejch vět o ČOIce a tak. Tentokrát ale tomu tak nebylo. Místo toho jsem celou dobu byla vytočená hlasitejma hláškama od vedlejšího stolu.

To se takhle sejde partička chlápků, co hákujou v továrně (na čemž není nic špatnýho, to uznávám), je jim mezi 35 a 40 (s tím nemůžou asi nic udělat), maj dvacetiletý přítelkyně (který v průběhu večera přicházej v různým stádiu odění, chvíli se plazej po příslušném /předpokládám/ týpkovi a zase záhadně mizej), pijou nějaký ty panáky a sedmý pivo (a osmý si vážně nenechaj odpustit) a rozjedou to tam o jiných rasách, homosexuálech, řidičkách, účetní z práce, „bábě“ z kantýny a dalších kvantech těch lidí, co na nich vykonávaj nesktuečný příkoří především tím, že existujou. Potkala jsem je už v neděli, v jiným místním lokále, kde jsem já osobně seděla s partičkou úplně jinejch chlápků (co sice z nich některý taky hákujou v továrně, nicméně jim nepije krev každej, kdo je jinej než o ni). A v tu neděli, když jejich lídr mlátil do stolu pěstí a řval o jamajským olympijským běžci něco, co by se nehodilo říkat snad ani všude-možně-kde-vás-napadne-velká-kumulace-rasistů, jsem se zvedla a šla mu vysvětlit, že jako ještě deset minut a volám policii. Zaútočila jsem na slabé místo, protože borec asi půl hodiny předtím vyprávěl, jak Jarda byl dobrej chlap, ale co je teď u těch chlupatejch, tak už mu dal dvakrát pokutu a „když jsem si to s ním chtěl vyřídit jako chlap, zabásnul mě na 24 hodin, no chápete, jakej je to vůl“?

Neměla jsem úplně dobrej pocit, když se zjevili v lokále i včera a upřímně jsem v tu chvíli přemejšlela, komu zavolám, aby mě odvez domů, protože nabitej rypáček jsem fakt neměla zapotřebí. Chlapci naštěstí naprosto nevěděli, vo koho (jak mi anglofilové říkáme) gou, takže se vůbec nechystali zlomit mi čelist (což bylo na jednu stranu děsně fajn), ale po půl hodině rozjeli svoji klasickou debatu (což bylo více, než nefajn). Tentokrát rozjížděli Prague Pride a... původně jsem sem chtěla nahodit nějaký autentický hlášky, ale fakt nemám na to příští týden zjistit, že se díky nim ve vyhledávači někdo prokousal k mýmu blogu. Chtě něchtě jsme to musely celej večer poslouchat. Za každým závěrem praštil někdo z nich do stolu a zařval: „A na to si dáme panáka!“ A úchylnej úlisnej pan majitel popad tácek a běžel ke stolu rozdávat lihoviny, div se nepřerazil. Holt asi kšeft je kšeft, nebo co.

Tááák a teď se jdu s báječnou okurkovou polívkou natáhnout k vyplňování peněžních deníků. Že blbý? Furt lepší, než poslouchat nějaký nenávistný kecy.

Zdarec jak víno!

Povšechně. Ovšem o všem.

Velectěné čtenářstvo! Z mojeho stanování (a samozřejmě z života, kterej já vedu a z lidí, se kterejma se stýkám) se vivinula RÝBA, veliká jako to prasátko. První den jsem prakticky nemohla dýchat a přesto jsem byla vyslaná na nákup, protože se schylovalo k příjezdu drahého Velkého bratra, kterej doma nebyl ani nepamatujeme. Když jsem v řeznictví chtěla něco jako „děhněčí dýtu“, byly paní za pultem docela zmatený, ale naštěstí nakonec za pomocí posunků pochopily a jehněčí mi prodaly. Hypochondr ve mně je z toho fakt rozmrzelej, myslím, že od října (jako ostatně každej rok) jedu zase na preventanu až do března (a není to reklama, jo?).

RÝBA  mě donutila trochu zvolnit tempo, takže jsem se rozhodla konečně zase po roce otevřít knihu, která není učebnice / skriptum / naučná literatura, ale beletrie! Nakonec jsem z beletrie slevila na brak a vytáhla detektivku. Sakra, detektivky nikdy nebyly můj žánr a v době, kdy jsem nejvíc četla, jsem navíc byla čtenářskej snob a nic jako detektivku bych nevzala do ruky. Bývala jsem v pubertě fakt hroznej pozér, n'est-ce pas? Vybrala jsem si Eda McBaina, což by mi moje bývalé já třeba i odpustilo. Co mě ale zarazilo, bylo, že v překladu z roku 1988, kterej je po všech stránkách dost kvalitní, se vyskytuje slovo přítel ve smyslu partner. Což je věc fakt zvláštní, protože si poslední dobou pořád všímám, že si někdo ve věku 40+ stěžuje, co to slovo má znamenat, že přítel je přeci přítel a né druh... Byl překladatel ledabylý a boyfriend prostě přeložil boyfriend? Tomu nevěřím, protože jinak je to přeložený fakt dobře a navíc z kontextu jasně vyplývá, že se nejedná o dávného přítele Tondu. Předjímal? A nebo se to prostě někdy nějak používalo? Jsem z toho dost zmatená. Jak tak tu knihu všude nosím s sebou, válím ji po roztodivnejch místech a usínám na ní, nutí mě to přemýšlet, jestli bych se takhle chovala i ke čtečce. Asi ne. Proto jsem se teď, díky své rýBě a Ed McBainovi rozhodla, že jsem zastánce papírových knih, chacha. A navíc! Kniha se ti narozdíl od čtečky NIKDY nevybije, což teď po mém intenzívním zážitku, kdy se mi mimo civilizaci vybil můj nevybitelný telefon, je sakra fajn.

K rýbě, překonání svejch čtenářskejch mantinelů se přidal do maloměsta přijedší (zde chci upozornit, že word nezná minulej přechodník!) cirkus, kterej vlastně není cirkus, ale jakejsi krotitel krokodýlů pod šapitó, kterej mě štve hned několikerejma bodama svý existence. Za a) přijel o prázdninách, což by podle mě cirkus fakt neměl, protože za nás přijel vždycky o školním roce (většinou v září, nebo v červnu) a ve škole nám klaun / akrobatka / krotitel bůhví čeho rozdal 20% slevu na vstup, pokud s námi půjde jeden dospělý. Můj táta mi vždycky pečlivě vysvětlil, že to je strategie prodeje, že lístek pro dospělýho stojí víc a vůbec všechny ty marketingový věcičky a pak to shrnul velmi zastřešující větou : „Ale my bysme do cirkusu stejně šli, takže toho využijeme!“ Za b) neustále jezděj po městě s jakýmsi děsně řvoucím apliónem, kterej vyřvává, ať se tam všichni utíkáme podívat. Kamkoli se hnu, je tu se mnou ten jekot a já jsem z toho už patřičně otrávená. Sakra benzín dneska nestojí hubičku, vyplatí se jim to vůbec? Za c) šapitó a všechny ty krokodýly mají na štěniskově oblíbené polelouce, kde se teď štěnisko nemůže venčit a je z toho značně rozmrzelý. Tak rozmrzelý, že doma vyvádí šílený neplechy. Naše fena kdysi sežrala trus nějakýho slona, nebo co to bylo na úplně stejným místě, když tam byl opravdovej cirkus. Tak by mě zajímalo, jak vypadá krokodýlí lejno a za jak dlouho ho zemědělci zaoraj.

A vůbec. K tomu všemu mi roste moudrák. Ale jinak? Že bych si neměla stěžovat, co?

Pšíííík!

P.S. 
A zase ta klíčová slova! Dnes jsem objevila tohle:

Rady na zkoušku z biochemie jsou asi následující: Fakt se to všechno naučte a hrozně moc se to snažte pochopit, i když třeba budete mít pocit, že to vůbec nikdy pochopit nemůžete (jako já). 

A k čůrající holce jsem fakt vyděšená, protože když jsem to zadala do gůglu, vylezly z toho samý prasárničky. Takže buď se člověk s kliknutím na můj blog totálně splet, nebo to pro něj byla oáza klidu. Kdo ví?

1. - 6.8. v brutální zkratce!

Jsem doma, opálená do stadia průměrné obyvatelky přímořských oblastí, což vzhledem k tomu, že část naší rodiny pochází z Itálie (táta objevuje náš rodokmen dáááleko dáááleko) je celkem v pořádku. Včerejší cesta domů po velké párty, tříhodinovém spánku a opulentní snídani byla fakt příšerná. Nejdřív jsme s plnou polní běžely polema tři kilometry na autoubus, kterej se nám před nosem pokusil ujet, což zachránila Terka, protože bůhví kde sebrala energii (kterou jsem já v tu chvíli fakt už neměla) a začala běžet a křičet a mávat a pan řidič byl hrozně hodnej a nabral nás. Potom jsme se pokusily v Jičíně stopovat. Nikdo nám nezastavil a všichni ukazovali jakýsi divný kolečko rukou. Když jsme to začly vzdávat a šly na autobus, vysvětlil nám jeden mladík, že stojíme dva kiláky před obchvatem. Proto ty kolečka! Následovala celkem poklidná cesta autobusem, při který nás ale seřval jakejsi důchodce, jestli si dáváme doma nohy na stůl, když se Terka kolenama opřela o sedačku před sebou. Neměly jsme mu sílu odporovat. Vlak, do kterého jsem potom už sama nastoupila, měl samozřejmě vprostřed trati výluku. V autobuse náhradní dopravy si ke mně sedla jakási paninka a vyhlásila mě průvodčí, že prej smrdím (na takovejhle zážitek by byl můj brácha hrdej, já se docela styděla, ale zase co můžete čekat, když se šest dní nemáte šanci umýt, že). Průvodčí ji mile požádala, ať si teda přesedne. „Ať si přesedne vona! Na všechny vostatní sedačky svítí slunce!“, zahřímala ta dáma a já se cejtila jako největší vyvrhel všech vyvrhelů. „Pak vám bohužel nemohu pomoci“, usmála se průvodčí, štípla mi lístek a já ji chtěla dát hubana (kterej byl ale vzhledem k mému hygienickému stadiu stejně neocenila). Dosupěla jsem pěšky domů, zhroutila jsem se do vany a potom jsem upadla do postele, ze které jsem se zvedla až dneska.

Předchozích šest dní jinak hodnotím velmi kladně! Za vypíchnutí rozhodně stojí již cestování na místo vlakem, kde naše skupinka potkala jinou, která jela na vodu, a její členové se snažili mezi našimi hrdými členy ukořistit jednoho háčka, kterej jim chyběl. Dále to, že na místě jsem shrabala a obrátila tuny sena. Budiž mi k dobru, že jsem naučila 12 lidí obracet seno, a to jak hráběma, tak vidlema. Fakt to neuměli! A pro zlé jazyky – pouze DVA z nich byli Pražáci! Vykydala jsem šest koleček hnoje (docela málo) a čistila pískovce od zbytků hnoje rýpátkem, který je prej ve skutečnosti stěrka na tmel. Zametla jsem snad miliardu stébel slámy, uvařila několik obědů a večeří (pro spoustu lidí), ležela jsem v trávě, šplhala po stromech pro ty nejlepší jablíčka a švestky, sbírala jsem houby, krmila jsem roční mimčo jogurtem a rohlíkem, vydávala jsem víno ve vinárně, pohladila jsem si milion pejsků, nějaký ty kozičky a oslíčky, postavila jsem stan, složila jsem stan, klepala jsem se v noci ve spacáku, bála jsem se bouřky, opekla jsem si špekáček na ohni, hrála jsem na foukací harmoniku, bubnovala jsem na bubínek, zpívala jsem, tančila jsem, neumývala jsem se, chodila jsem čůrat na travičku... Je toho ve mně moc, ale musím to teď porůznu vyprávět všelikejm zvědavejm lidem, tak se nechci vyvyprávět, znáte to, ne?

Cítím se hrozně nabitá na celej rok dopředu. Takže by mě fakt zajímalo, kdy tyhle baterky dojdou. A teď jdu na oběd do svý oblíbený restaurace, protože jídla z brambor, zelí, rajčat, čočky, hrachu, sóji, okurků a fazolí mě fakt už lezou krkem.

Zdarec!

P.S. Chtěla bych vyřídit firmě Curaprox, že nechápu, jak to dělá, ale při ranním (= čti poledním) čištění zubů se v umývárce vždycky sešlo většina lidí s kartáčkem jejich značky. (Jsem taky hrdá majitelka třech /brněnského, domácího a cestovního/ zvlášť dobře vybarvenejch kousků!)

Čtvernožec a plná krosna!

Zdravím všechny a zvlášť ty, které už nebaví číst o štěnisku. Vím, že se teď objevuje v každém článku, ale věřím, že kdybyste doma měli pod víceméně 24 hodinovým dohledem malé psí miminko, které poznává svět, měli byste taky obdobu mlíka na mozku, kterou já soukromě nazývám vodítko na mozku, a bohužel jí trochu trpím.

Ono mi to štěnisko totiž ani trochu neulehčuje! Sbírá podivné předměty na zemi a já jsem dost často v pokušení ho vykoupat v savu, což bych mu zase chudákovi nikdy neudělala, takže máme dosti velkou spotřebu psího šamponu. Tak dlouho lovilo mravence, mouchy, včely a vosy, až dostal meda do ucha, jedno ucho má trojitý, hlava mu jde na stranu a je z toho značně rozmrzelé (a já o něj mám jako správná vodítkářka na mozku šílenej strach!). Moje máma poznala, že s ním je něco v nepořádku, když se táta naparoval, že je konečně hodnej, že se projevila naše výchova a štěnisko pochopilo, jak se věci mají. Hned prohlásila, že tak to teda určitě není, že když děti přestanou zlobit, vždycky s nima něco je. A měla pravdu. Holt zasloužilá máma se pozná, že.

Včera jsem si potřebovala sbalit krosnu a zhroutila jsem se, když jsem zjistila, že stačí měsíc nebalit a jsem ztracená. Ten batoh mě chce převážit a potom rozmáčknout a zabít, a to ještě stan a spacák nejsou přivázaný navrchu (to musí nějak zvládnout skautské já mého drahého otce). Mám víc jídla, než oblečení, víc léků, než kosmetiky a peněz mám podezřele málo (aneb studentské cestování v akci!). Moje hypochondrie se před cestou kamkoli vždycky projeví, protože naše domácí lékárnička není miniaturní pseudokufřík, ale poměrně velká skříňka (holt farmacie v rodině). Trpím při představě, že to nemůžu vzít všechno (a že když se mi udělá špatně, nebudu moct vybírat z pěti různejch preparátů). Můj (farmaceuticky vzdělaný) bratr tvrdí, že na cestu jsou nejdůležitější „ty dva chlapi“, čili Endy a Áron, aneb známý protiprůjmový lék Endiaron. Já s sebou vždy beru i spoustu dalších věcí, a kdybych mohla, povezu s sebou úplně všechno. Jestli na cestování někomu přijde nepohodlné, že si může ráno vybírat jen z pěti triček, mně vadí, že za sebou nemám flotilu léků v samostatném elegantním bílém batohu s vkusně vyvedeným červeným křížem, nebo aspoň Aesculapem.

Myslete na mě, jedu prakticky do divočiny (jako každej rok), kde sprcha je sprosté cizí a antacida cizí sprosté slovo.

A až přijedu (jestli přijedu!) buďte v očekávání velmi neštěněcího článku!