Dnes o ženství (v mém podání)

Jakej je můj vztah k feminismu, všichni víte. Uznávám ale, žev vživotě nás dívek a žen je spousta zásadních okamžiků, ne jen ztráta panenství či první menstruace, jak si všichni myslej. (Ostatně ta pro většinu dívek a žen zase tak zásadní nebyla, ale co už.) Třeba, když si přestanete v sekáčích kupovat oblečení s tím, že "se to nějak zkrátí nebo přešije", aby vám to pak rok leželo ve skříni a následně putovalo do charitativního kontejneru broumovské diecéze. (Ehm.) Nebo když zjistíte, že v sukni není zase taková zima, jak vám v mládí tloukla do hlavy babička a (a teď pozor) existence teplých punčoch a spodničky zachrání všechno. Opravdu všechno. Nebo den, kdy zjistíte, že prát bez aviváže je mnohem ekologičtější a lepší, protože když se navoníte, nesmísí se vůně aviváže s parfémem a nezpůsobí to nikomu migrénu větší, než měl Sokrates po bolehlavu. (Tohle je věc, kterou jsem objevila i pro vlastní mámu, takže machry machry.) Nebo (!) když poprvé v životě udělá všechny zkoušky v zimním semestru napoprvý (to se mi ještě nepovedlo), a to ještě před koncem ledna. (Včíl gratulujte!)

Mám chuť se natáhnout do postele, dát si mokrej hadr na hlavu a sténat až do začátku letního semestru, kterej je tu (ať chceme, nebo ne, coby dup). Bohužel jsem si ale dala předsevzetí, že budu nelíná a kreativní, nakoupila jsem hedvábnej šátek a barvy (neptejte se, kolik jsem vysázela na dřevo ve výtvarnejch potřebách, málem mě museli křísit) a hodlám babiččině kamarádce udělat radost. Aspoň jedenkrát za život budu vzorná vnučka? Rok 2013 je pro mě zatím stále opravdu rokem dobrých skutků... A budu se věnovat němčině a štěnisku. (Tak zní moje idealizovaná představa.)

A kdo chce vidět, že chytrost se dá prokázat i v pár slovech, pustí si povinně toto:

A všichni si za mě dejte dneska dortík. Já si ho nestihla koupit. Stihla jsem si koupit jen vokoralej párek na hlavním nádraží v Brně. A řeknu vám, asi už nikdy víc. Majte sa.

Ministerstvo ironie varuje: Zkouškové období a volby vážně škodí vašemu zdraví.

Už nejsem nejmladší a měla bych si to konečně uvědomit. Tohle je věc, kterou se mi snaží stále připomínat moje babička a moje tělo, ale k mému mozku se informace nechce dostat. Jak jinak by se mohlo stát, že jsem se rozhodla zvládnout pobyt ve volební komisi od 14:00 do 22:00, následně pobyt na plese od 22:15 do 3:00 a v 8:00 druhý den zase v komisi švitořit s ostatními komisaři a usmívat se na lidi? (Přiznávám, že v 16:00 jsem padla do postele volný pádem a i když se mě štěnisko náš psí chlapák pokoušel vzbudit intenzivním kousáním do chodidla, mlácením packou do hlavy a vytím vedle mojí postele, naprosto neměl šanci.)

Volby byly tenhle víkend o něco zábavnější, než ty minulé. Musela jsem umravnit dva mladíky s plackou Karel for President, že agitace ve volební místnosti je zakázaná, bohužel se mi nepodařilo dostatečně usměrnit dědu recitujícího politickou báseň o volbě Zemana. (A pak že dnešní mladí neuznávají autority a důchodci ano, chachá). Přišla nás navštívit policie, která prý očekávala problémy, což mě poněkud vyděsilo, ale musím říct, že náš okrsek je slušnej a tak se nic nedělo. Jsem fakt ráda, že je to za mnou.

Von totiž ten ples byl snad ještě horší, než ty volby. Šestnáctiletý holky, který landaly po venku jen v šatech, když bylo mínus patnáct mi pily krev neskutečně (se zánětem močáku si laskavě choďte kam chcete a se zápalem plic jakbysmet). Šestnáctiletý holky nechávající si platit na baru panáky od pětadvacetiletejch nebožáků, kteří si trapně mysleli, že je sbalí na svůj pracovní pobyt v Hongkongu, byly o to horší. A nakonec tyhle děvčátka válející se po mých bývalích učitelích, to byl plivanec do mýho ksichtu moralisty. Byla jsem fakt zhnusená. Jo a holky, kupte si ty šaty delší, ne všechny zajímá vaše spodní prádlo.

Mám před poslední zkouškou. Jsem strašně unavená a nechce se mi učit, zvlášť mikrobiologii, která je prostě nudná a koho zajímá Západonilský virus a podobný chuťovky? Válím se v tom, láduju do sebe neskutečnosti a minulý týden jsem se totálně zbláznila a vyrazila do výprodejů, že se mi třeba něco bude líbit. Kterej člověk proboha udělal výprodej bižuterie za 30 korun? Utratila jsem 210 korun a neměla jsem co jíst! Takový věci mi nedělejte. Ale zase mám indiána, heč.

No nic, zase se musím letět, učit. Taky vás to tak nebaví?

Pomerančovej zadek

Že mi zkouškový leze na mozek, to už vím dlouho. Letos je to asi obzvlášť špatný. Kromě toho, že moji peněženku vysálo několik děsně nutných návštěv votocvohozu, koupila jsem si taky krém na celulitidu! Věřili byste tomu? Já sama se doteď podivuju, když ho každé ráno a každý večer vidím ve své kosmetické poličce. (Ještě jsem ho nepoužila.) Obsahuje samé divné věci, které obyčejné krémy neobsahují (glukóza například...?) a voní smrdí jako dezinfekční mast na bércové vředy, kterou páchnul tatínek jednoho mého spolužáka. Mám vyhlásit typovací soutěž, jestli ho někdy použiju?

Moje členství ve slovutné komisi volební bylo velmi zásadní. Zjistila jsem, že lidé jsou fakt různá a zatímco někdy jsem měla intenzivní chuť vyvolat ... (paragraf 158 českého trestního zákoníku), jindy jsem se fakt pobavila. Opět mě nejvíc bavili staří pánové, jejich vtipy jsou pekelně dobrý, ať si kdo-chce-co-chce-říká. Například jeden říkal: "Stejně toho Karla volej lidi jenom proto, aby měli dovolenou, až bude státní pohřeb. No jo, ale to nemůžu říkat, vždyť já jsem ho tam hodil taky." No, musím se taky pochlubit, že v našem volebním okrsku je pán s datem narození 1920 (!) a volil (!) a byl nejmilejší ze všech. Hrozně si s náma pokecal a říkal nám o Masarykovi, no rozplývala jsem se.

Jinak se musím přiznat, že jsem mizerná choť topiče (anébrž manželka kúriča) - kdo to nepochopil, dostudujte si Českou sodu. Babičce vybuchlo topení, tak se tam teď musí topit v kamnech uhlím a dřevem a řeknu vám, když to mám zapálit, musej se za mě u toho modlit všichni zbývající členové rodiny. Taky už se mi podařilo jít se šlincem od uhlí přes celej ksicht do papírnictví a paní se mě ptala, jestli zkouším válečný malování. Než mi došlo, co po mně chce, byla jsem dost zmatená.

Tak já jdu zas na genetiku.

Křižte sa.

Postý je to stejný jako poprvý, že jo.

Přátelé, tohle je můj stej příspěvek. Aúúúú (to samou radostí vyju na měsíc). Nechce se mi tomu věřit, ale je to tak. Jsem to ale pisatel!

Trochu mě mrzí, že mě stej příspěveček zachyt v období zkouškovém totální magorovitosti. Leden od mého prvního nakouknutí do vysoké školy není prostě ten úplně nejlepší měsíc pro komunikaci a pohled na moji osobu. Je to období, kdy tloustnu, protože žeru jako protržená a taky si vařím denně průměrně 3 kávy, nepočitatelně čajů a 2 kakaa (kakaa proto, že občas dostanu pocit, jestli toho kofeinu na mě není moc a rozhodnu se ho vyměnit za teobromin, cha), nemyju si vlasy (protože to strašně zdržuje – opravdu), po obědě si chodím na hodinku lehnout, „aby se mi lépe učilo“ a občas se (čistě náhodou) probudím s hrůzou v očích v 6 hodin večer, kdy mě rodinka vyzývá k večeři. Chodím v teplákách a kakaem vydatně polité mikině, každý večer se divím, kolik pupínků se ještě zvládlo namačkat na mou již pupínky hojně hostící bradu. V pokoji mám výbuch bordelu, sestávajícího se z vyházených reklamních triček (ve kterých přebývám teď celé dny), krabic od řepového džusu (kdysi jsem si někde přečetla, že je velmi povzbudivý a tak si ho placebovitě nalejvám, ale doporučuju vám, nezkoušejte to, je to fakt hnus), mých oblíbených kalhot (který jsem si musela vyzkoušet, jestli se do nich ještě vejdu – naštěstí zatím vejdu), hory papírů a knih (to to vlastní studium) a dalšího nespecifického bordelu, který se pomalu naschvál vkrádá do mýho bejváku, protože ví, že nemám čas to uklízet.

Ve volných chvílích mezi studiem se zabývám nahánění psa našich sousedů, kterej se rozhod si to štrádovat v sobotu dopoledne po hlavní silnici, vařením domácího jablkového pudinku, objednáváním roztodivných věcí na internetu, sledováním nejstupidnějších amerických seriálů jaké si dovedete představit (ano, i já, Brute), nakupováním papírenskejch potřeb (co kdyby mi na zkoušce dopsala propiska? – 5 náplní prosím; myslím, že mám už jen patnáct zvýrazňovačů v modré barvě! – 5 balení zvýrazňovačů prosím...) a doháněním vlastní rodiny k totálnímu šílenství (ne, mami, nemůžu jít koupit jedno mlíko přes ulici, musela bych se převlíknout a na to nemám ČAS!)

Jo, čas to je to hlavní téma, stačí, abyste si na chvilku poleželi (protože přece musíte taky trochu odpočívat), nebo se zkusili mrknout na fejsbuk, kdo z vašich spolužáků je na tom psychicky hůř (protože musíte mít nějaké sociální interakce), nebo napsali standardně zhroucený článek na blog a najednou je čas jít spát a vy máte půl toho, co jste měli stihnout. Tragédie.

A tak svému blogu ke stému příspěvku přeju hodně čtenářů, hodně kvalytňých článků, méně zhroucení a hlavně hodnou paničku (což je mojí osobou každopádně zajištěno).

Živjó, anebo co. 

Oxidace tuků.

Přátelé, kamarádi, skoro mě to až láká říct soudruzi (ale já nejsem Gérard, že jo),

i když jste se na mě možná včera vykvávkli a žádný pěsti mi nedrželi (a teď se /samozřejmě/ bojíte bubáka /a to oprávněně/), imunologický bůh stál při mně a bylo z toho áčko. Upřímně nechápu, ale jsem moc ráda. Sice to byla trochu delší zkouška, než mi bylo milé (hlavně to čekání, při kterém si vykoušete nehtovou kůžičku ze samý pohody až do půl předloktí), ale zvládlo se to, a to je hlavní. Za zkoušku jsem se odměnila v mém nejoblíbenějším brněnském sekáči, kterej (pravděpodobně kvůli mé skoro-kariéře imunologa) vyvalil padesátiprocentní slevy. Blbý ale je, že jsem za tuhle zimu ztratila už pátou šálu (asi mi je někdo schválně žere, aby mě naštval). 

Kosmetickej bůh při mně ale nestál. V Brně mi žluknul krém na obličej! Stalo se vám to někdy? Mně teda nikdy, a to si obličej natírám pravidelně každej večer asi od šesti let. No, nivea nežlukne ani 3 roky po vypršení data spotřeby, že jo. Máslovej brňák (krém do dortu) mi žluknul v misce mockrát, ale krém NA OBLIČEJ? Samozřejmě se mi ho podařilo na ten obličej nanýst, takže jsem až do rána žila ve strachu, že se mi vyklube nějaká velmi příjemná urtikáza a budu muset na zkoušce vysvětlovat, kterýho typu je to hypersenzitivita. Naštěstí se moje kůže postavila k problému moudře, zvládla to a za to jí velkej dík. 

Po zkoušce jsem nabrala rychlej směr k domovu, protože jsem se musela zúčastnit dnešního školení předsedů volebních komisí (kdo je chytrej, domyslí si, že dávka není jenom ironická, ale i občansky uvědomělá). No a když jsem se statisticky vzdělala, nezbývá mi, než se učit na další zkoušku. Achjooo. (Zatím čekám, až mi adekvátně zmastne culík). 

Majte sa. A hlídejte si krémy. 

Opožděnej novoročňák

Na Silvestra dopoledne jsem si uvařila kotel pravý poctivý francouzský cibulačky, která probere z kocoviny kohokoliv na světě, abych ji následně 1.1. vůbec nepotřebovala. (Proč ji sakra nikdy nemám, když ji potřebuju?) Celej silvestrovskej večer jsem totiž poklidně popíjela kvalitní bílé z porcelánové hrnečku, protože jsem líný prase ekologicky založená a nechtěla jsem špinit další nádobí. /Z toho hrnečku vždycky piju celý zkouškový kde co a jen kvůli jemnocitným hygienu milujícím duším nebudu prozrazovat, jak dlouho nebyl mytej./ První den roku se nám hned po ránu podařilo se štěniskem najít, vzbudit a zachránit (?) mladíka spícího na zastávce a vzbudit veselí u opilých mladíků, když si štěňák způsobně sednul a následně si říhnul pěkně vod podlahy jako po třináctém pivu ve čtvrtý cenový (to von umí). Řekli mi, že respekt a kde se prej takovej pes shání. Radši jsem jim to neprozradila. Chovat psa kvůli krkání asi nebude nejlepší nápad. (Hned dva dobré skutky?)

Čočkový polívky a pečenýho vepřovýho jsem si nabírala nápadně o poznání víc, než ostatní spoluhodovníci na novoročním obědě. (Oni by tu cibulačku potřebovali víc, než já, ale bohužel, dlela na dně naší lednice.) Následně mě trochu znechutil projev prezidenta, ale naštěstí je práh pro zvracení při sytosti velmi nízký, tak se to všechno pěkně vyrovnalo. Dala jsem si jediné (ale ve skutečnosti trojité) novoroční předsevzetí: slepit si konečně jedny svoje boty chemoprenem (koupeným za tím účelem někdy v půlce října !), zašít si obrovskou díru v podpaží jednoho mého velmi oblíbeného svetru (kterej kvůli té díře už půl roku nenosím, ehm) a taky si spravit svoje velmi oblíbené kalhoty, které skrz napůl odloučený zip stále nosím (kdo říkal něco o líným praseti?). Co myslíte? Jediné, co jsem zvládla, bylo slepení bot (a to jen díky tomu, že jsem tuto činnost předelegovala na mého drahého otce).

Odpoledne a večer jsem strávila s imunologií, ze který dělám třetího zkoušku, a kdo z mých čtenářů mi nebude držet palce, toho sežere bubák. Tak a máte to. (Zkouška začíná ve 12, takže si ani nemusíte nijak výrazně přivstat). V rádiu hlásili, že v Čechách má být zítra ledovka, která se bude v odpoledních hodinách přesouvat na Moravu. Tudíž já a ledovka se budeme přesouvat spolu. Poněkud nemilé.

Tenhle příspěvek jsem chtěla napsat a postovat prvního ledna, aby platilo "jak na Nový rok, tak po celý rok", ale ta asociace s tím prasetem se prostě prolíná celým tímhle článkem a já to nezvládla. Budu se snažit polepšit, slibuju.

Tak a teď mi nezbývá, než se začít odnaučit psát 2012 a začít trénovat 2013. Podle svých zkušeností bych to snad do března mohla stihnout. Ta třináctka mi zatím nedělá úplně dobře po těle, znáte to, my hypochondři jsme taky trochu pověrčivý... Ale doufejme, že tato třináctka bude šťastná.

Tak krásný nový rok a všichni pište, ať je co číst!