The greatest inventions were formed on the field of vaccination and prevention.

Moji milí,
mezi překladem vět typu "Největší objevy vznikly na poli očkování a prevence.", ládováním dortu a telefonováním se slovenským a českým příbuzenstvem mě potěšilo pár (vlastně doslova pár) věcí. Asi proto, že jsem naposled byla tak negativní.

1. Paní, která je třetím hostem u Jana Krause, nemluví z cesty a je z Brna.

2. Člověk, kterej chtěl pomoct s ptačím trusem a omylem se vyskytl na mým blogu. ;)

Krásný zbytek víkendu všem ;-)

Stará bréca

Vážení,
dneska je mi 21. Už "jsem se (dokonce i) narodila", jak se říká. Narodila jsem se totiž v 7 večer. 19:00 je moje nejoblíbenější hodina, to už je prostě tak, když vám nějaká hodina byla jednou v životě tak dobrá, že jste se odhodlali vylízt z ideálního prostředí máminy dělohy na tenhle ne-tak-úplně-ideální-svět. Nepíšu to sem samozřejmě, abych vás donutila mi popřát, ostatně to je neslušné, ale abych si nějak ospravedlnila přísun stížností, který se teď na nás chystám sesypat. Jsou to takové moje osobní "hejty" sesbírané za poslední dobu, takže se nestyďte nějaký přidat, nebo mi říct, že je nějaký naprosto neopodstatněný.

1. Všude ve městě jsou zvratky a sklo
Jako chápu, že je jaro a že všichni se rozhodli pokalovat po venku. A že se prostě holt občas udělá někomu z venkovního pokalování šouflíček. Ale že musí bejt poblitej každej kandelábr a kosy jak kolo do vozu jsou všude po cestě do školy (a já poskakuju jak kašpárek na špagátu, abych prošla), to mi vážně do hlavy nejde. To samý sklo. Vožerete se, flaška vám vylítne z ruky. Rozbije se. Ok. To se stane. Ale aby se musely všude povalovat střepy evidentně schválně rozbitejch lahví, to se mi taky nelíbí. A pokud máte psa - sami víte, že z venčení se stává prostě neustálej souboj se psem, aby nešlapal do střepů a nežral vožralecký vomitusy. Achjo.

2. Kožená taška, kterou si chci koupit, stojí moc
"Omylem" jsem vlezla do jednoho obchodu s českým koženým zbožím. Hodinu jsem áchala a óchala nad botičkama. A pak jsem JI uviděla. Je to ta nejkrásnější taška pod sluncem. Je z broušený kůže a stojí prostě HODNĚ. A já ji chci. Ale nemám na ni. Achjo.

3. Test z angličtiny a mikrobiologie
Příští týden píšu z angličtiny a mikrobiologie. Normálně by mi to vůbec nevadilo, prostě tak to na naší škole chodí. Ale víkend po mejch narozeninách? Kdy mně budou volat všechny tetičky (zvlášť ty ze Slovenska, se kterejma je rozhovor výživně dlouhej), babička mi udělá dort a bude chtít, abysme si spolu daly vínečko a naši taky budou chtít slavit? Vono to není zrovna jednoduchý odmítat, zvlášť, když jsou to moje vlastní narozeniny a slavit je prostě chci. "Padej od toho učení a pojď si s náma dát dort, jsou to přece TVOJE narozeniny!", je věta, kterou asi teď uslyším často... Ou né.

4. Že mi cesta domů vlakem trvá tři a půl hodiny
Dojet na rodnou hroudu není vůbec jednoduchý. Cestou z rodný hroudy většinou spím, protože jsem po víkendu tak tolčokovaná, že mi padá hlava i ve stoje. Ale po cestě ze školy jsem nabuzená, aktivní, něco bych dělala, ale jen nudně sedím ve vlaku namáčklá mezi 7 dalších lidí, který povětšinou neznám a čumím z okna. Navíc kousek od cíle čekám půl hodiny na přípoj a nikdo, slovy nikdo pro mě nechce přijet. Fňuk. A navíc jsem dnes přecenila svoje možnosti, vypila ve vlaku litr a půl vody a musela tam na záchod. To je moje noční můra, zvlášť, když jedu sama a jsem obsesivní, že mě někdo okrade, takže se motám po hajzlíku, je mi ekl dát krosnu na zem a tak se tam převažuju na všechny strany - no kdyby si mě někdo natáčel, asi by se hodně posmál.

5. Že jsem zase o rok starší, ale ani trochu víc rozumná
Léta letí. Znáte to. Nacházím si vrásky na čele, šupinatěj mi ruce, jak jsem tu mnohokrát probrala, nevydržím pít (nikoli vodu) tak jako před lety, když si dám dortík, bojím se, že mi břicho přeteče přes kalhoty (von ten metabolismus není co bejval), stále častěji mě bolí hlava, nepamatuju si, co si nenapíšu, padaj mi vlasy, nesluší se, abych nosila 2 copy, mívám chuť na kávu... No prostě stárnu, ale že bych moudřela, to se říct nedá.

Takže... Dnešní Metuzalém se s vámi loučí. Obdobný příspěvek zase za rok, pokud mi blogovací elán vydrží, pokud mě mé stárnoucí tělo nezradí a pokud budete stále moji milí čtenáříci ;-)

RÝBA róba

Tak, náročné věci tohoto týdne jsou dnešním testem z biochemie totálně za mnou, nicméně startuji se studiem angličtiny a mikrobiologie na týden příští. A to bohužel už dnes – jazyky potřebují pravidelnost, přátelé.

BÁB RÝBU jako to prase. Kdybyste chtěli vinit moji imunitu, tak se spíš obraťte na můj mozek, protože přestože mi od miminka vyprávěj o tom, jak je první sluníčko zrádný a že si s sebou mám vzít bundičku aspoň na prostoje ve stínech, jsem stále tabula rasa a vyrazila jsem o víkendu na procházku se psem v tričínku. Naše fenka se asi definitivně zbláznila. Přijdeme na louku, pohoda. Pustím fenku, pohoda. Fenka si běhá. Pohoda. Sehnu se, abych prozkoumala podběl a další fialový kytičky. Pohoda. Narovnám se. Pohoda. Rozhlídnu se a pes v Prčicích. Panika! Začala jsem pobíhat po louce, křičet, volat, pískat, fňukat. Drala jsem se do nějakýho bodláčí s tím, že tam určitě někde je a jenom mě neslyší (ona už díky svému věku moc neslyší). Stála jsem tam ve stínu zpocená (z pobíhání) a totálně v háji. A zazvonil mi telefon z domu, že pes tam přišel, kde jako jsem já. Fakt díky. Takže když se druhý den projevila rýmička, mohla jsem nadávat jen sama sobě (a možná trochu jí). Doufám, že intenzivním popíjením čaje „Nachlazení“ a tak, se to brzo vylepší. Nakazila jsem tím už další tři lidi, holt rhinoviry nejsou ničí kámoši.

Obecně je můj mozek dost děravej poslední dobou. V neděli jsem si nevzala do Brna antikoncepci. Fakt to nechápu, stalo se mi to poprvý a myslím, že by nemělo tak složitý vzít si z domu věc, kterou mám celej víkend většinou v penále, abych si ji do Brna dovezla. Naštěstí sem jela pracovně mamka, tak mi ji vzala. Ale je to se mnou fakt špatný. Dřív jsem si nic nezapomínala a byla jsem šokovaná z těch lidí, co si na čundr nedokázali vzít zubní kartáček, pastu a k chlebu si nepřivezli paštiku. Asi ale brzo skončím hladová a smradlavá mezi nima :-D.

Rozhodla jsem se dneska cestou ze školy odměnit za svůj těžkej tejden (no zase tak strašný to nebylo, ale proč si to přiznávat) a vydala jsem se do sekáčů. Šla jsem jednou svojí oblíbenou trasou, a protože v prvních pěti nic neměli, řekla jsem si obligátní „aspoň ušetřím“. Pokoukávám totiž už několik dní po jedný mooooc pěkný kožený tašce, která není zrovna nejlevnější, ale zase je výrobkem z ČR. No jenže, neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Najednou jsem si z posledního nesla dvoje šaty a jednu sukni. Já a šaty / sukně, to je taky kapitola sama pro sebe. Mám takový lejtka (a i stehna), že kdybych si je vyfotila a dala bych si sem jejich fotku, Zuzčiny komentářové pronásledovatelky by se na mě sesypaly jako vosy na bonbon. Ale... Víte někdo, jak se hubnou svaly? Já ne. A i když už je několik let nezatěžuju žádnou extrovní aktivitou, moje nožičky se držej a vypadaj jak z reklamy na aminokyseliny pro kulturisty. (A to buďte rádi, že nevidíte ty dějousy, když zatnu nohu.) Nelíbí se mi ale moc dlouhý šaty a sukně, takže jsem odkázaná buď na kalhoty, nebo na to, že mě čas od času někdo označí za naprosto nesoudnou osobu (což se mi dost často stává, i když na sobě mám kalhoty, takže je to v dost případech fuk). No, nosím oboje, hlavu si s tím zase tak nelámu. Všechno je to samozřejmě krátký, dokonce nad kolena, takže je dost možný, že zase někde v autobuse uslyším patnáctiletý holky, jak si špitaj vo tom, „jak si tohle na sebe může vzít“, ale já jsem holka tvrdohlavá a nedám se. Horší věc je, že jedny ty šaty (ač se mi moc líběj) vypadaj trochu jako pracovní úbor prodavačky v sámošce / uklízečky / hajzlbáby z hlavního nádraží. Budu muset vymyslet, co k nim nosit, protože tohle by nelahodilo ani mýmu oku. Jsou moc pěkný, ale maj takovej zvláštně dlouhej / krátkej rukáv (je akorát po loket) a 2 malý náprsní kapsičky. Ale to se nějak vymyslí, když byly za stovku. (Přiznám se, že kdyby stály 800+ v kamenným obchodě, neváhala bych a rozhodně bych si je nekoupila, i když jsou fakt pěkný.)

Takže je ze mě teď chudej usmrkánek, kterej se musí učit. Nechcete mě někdo politovat?

Smrk, zdar, pčik.

P. S. Koupila jsem si červenej Garnier na suchý ruce / lokty / kolena. Ale nechala jsem ho omylem doma. No prostě brzo přijedu do Brna bez hlavy. Na Alverde jsem podnikla výpad, ale naše DMko bylo jakýsi vybraný, takže tam nic nebylo. Snad to brzo otestuju a předložím výsledky.

Aby Lína líná byla

Jako každý správný učící den, jsem i dnešek zahájila intenzivní prokrastinací, která nejprve spočívala v  zašití si několika kusů oblečení a potom přečtení velmi nezábavného rozhovoru s Pepou Vojtkem ve včerejším magazínu MF Dnes. No a teď už přišlo na řadu i moje oblíbené vylití si srdíčka na blogísek (oujé), pak sprcha a pak obídek u babičky, která mi už 2x volala, co bych si jako dala. Za dopoledne se já nikdy většinou stejně nic nenaučím.

Maškarní párty mě trochu zklamala. Převleky zúčastněných byly vtipné a originální, což o to. Většina jich je měla i dost precizně zpracované. Namátkou : záchod, 4 živly, Shrek s Fionou a oslíkem, jezdec s koněm, pytlíky s moukou (hladká, hrubá, polohrubá), indiáni, Šmoulové (klasika), vodníci, Joker... Chtělo se mi spát, pořád jsem v duchu počítala, za kolik hodin budu vstávat... A prostě jsem se nebavila. Každopádně ale neříkám, že chyba nebyla na mé straně. Navíc můj kostým famme fatale, který doplňovaly vysoce elegantní lodičky na podpatku „kačenka“, nebyl zrovna k tanci vhodný úbor. Mám problém udržet balanc na jakémkoli podpatku za střízliva a při chůzi, natož při divokém tanci po dvou vínech.

Naše čtvrteční raní mikrobiologie se ale tak trochu stává terčem naprosto rozbitých studentů, z nichž víc než půlka přijde pozdě, nesou si do laboratoře tajně lahev s kolou, kterou se snažej ucucávat, když se cvičící nedívá a riskovat tak invazi mikrobů do svého GITu a krku a vůbec všude. Tentokrát to bylo opravdu markantní, jeden kluk seděl nad sešitem a co minutu mu padala hlava, já jsem měla kruhy pod očima až po bradu a jedna slečna, která přišla rovnou z maškarní, kde byla převlečená za Pipi Dlouhou punčochu, měla na hlavě měděnej drát, jakejsi rezavej sprej, na obličeji rozetřenou hnědou tužku (jakože kdysi pihy) a báječný zelený podtón pleti. Ještěže plakáty na tyhle akce jsou vždy po celém kampusu školy viditelně rozmístěny, takže učitelé už předem ví co čekat a ozbrojí se pevnými nervy.

Vzhledem ke svému odpolednímu programu – studiu (Všímáte si toho, jak maj všichni tendence o tom mluvit, ale nedělat to? V tomhle bych se měla vyhnout střednímu proudu.), mě napadá ještě jedna věc, a to fyzické pocity, které nesnáším. Možná se zamýšlíte, jak to s tím souvisí, ale mám jeden intenzivní, dlouhodobý „problém“ a to neskutečně suché ruce. Jsou úplně šupinatý a jednou za čas, když dojde k extrému, mi rozpraskají do krve, do takových miniaturních podélných  a příčných prasklinek, který děsně štípou a pálej. Jsem všemi mastmi mazaná, mám masti lékárnové, drogérkové, internetové, domácky vyrobené a moje ruce stejně furt vypadaj, jako krokodýlí hřbet. Nedovedete si představit, kolik odhodlání stojí šáhnout s takovejma rukama třeba na recyklovanej papír. Ten zvuk, kterej se ozve, je naprosto nechutnej a ten pocit je snad ještě horší. Většina mých učebnic je z recyklovaného papíru (brrr). Podobně nemám ráda, když se mi vlasy přilepěj na pusu, protože je na ní balzám, lesk, mast na opary, nebo třeba rtěnka (prostě nechoďte na maškarní za famme fatale), nebo když se mi v nějaký úzký botě vtlačej prsty na sebe (au!).

Včera mi byl doporučen jeden díl pořadu Ta naše povaha česká (konkrétně ten o Vzácných nemocech, nechce se mi hledat link, mám prokrastinační dopoledne) a zároveň s ním jsem zhlédla i druhý, protože mě zaujal jeho název – Děvčátko na slovíčko. Docela mě překvapilo, že nebyl o té legendární knize, ale o dívčích časopisech dnešní doby. Zajímavé názory všech možných lidí – matek, šéfredaktorek, mediální pracovnice, psychologa a sexuologa. A Michaely Marksové –Tominové. Na tuhle paní já mám pifku, to všichni vědí. Takže jestli se chcete něco zajímavého dozvědět a máte čas, pusťte si to... A možná pochopíte, proč mi vadí, nebo se vám naopak budou její názory líbit. Tak už to chodí.

Zdar a sílu (kterou nehledejte v pivu).

Jarní ptačí trus

Osud? Bůh? Vesmír? Nadpřirozené síly? Duchové?

Včera jsme měly ve škole s dívkami zásadní debatu, v co věříme. To víte, už se oteplilo a příhodná lavička v areálu školy, která je celý den na sluníčku, prostě láká k tomu, abyste si na ní sedli a vedli filozoficko-teologické debaty. Já jsem se především bavila. Jedna spolužačka nám řekla, že její sestra je muslimka. Všechny dívky se sesypaly a vyptávaly se: „A jak k tomu přišla?“ „A nosí šátek?“ „Jak se jí to stalo?“ „Manžel ji nutí?“ To, že konvertovala ze svojí vlastní vůle, nemohl skoro nikdo pochopit. Jedna dívka nemohla ani pochopit, ŽE konvertovala. „A to jako můžeš?  Se jako rozhodneš a seš jako muslim?“ Jediný náboženství, který znám, ke kterému se prý nedá konvertovat je hinduismus. Vůbec bych to nevěděla (ostatně nejsem žádnej teolog amatér, natož profík), kdyby můj bratr neměl 2 indické kolegy, kteří nám přinášejí už rok zajímavé radosti a strasti. (Něco už jsem tady psala a časem se tu zase něco možná objeví.) Mají v tom hinduismu docela pevný pravidla, když se hinduistou narodíš, nedá se s tím prostě nic dělat! A když se jím nenarodíš, už nikdy hinduistou nebudeš. Souvisí to nějak s těmi jejich představami o reinkarnaci apod. No přijde mi to DOCELA přísné náboženství.

Když jsem šla po škole na nákup, vykálel se na mě pták! Žádám vás, nikdy neprohlašujte: „Ne, to se mi nikdy nestalo, nedokážu pochopit, jak se to stane.“ Vono se vám to totiž dříve, než později stane natotata.

Ve středu je kárnivól! Doufám, že osud, Bůh, duchové a další mi budou nakloněni a budu se ho moct zúčastnit. Moje geniální maska famme fatale s cigaretovou špičkou, čelenkou s péry, šaty ze strojové krajky a botama s kačenkou mě stála hodně shánění. Dostala mě moje babička, která má prostě všechno. Ochránci zvířat, přestaňte teď prosím na chvilku číst, i když se tahle prasárna stala zaručeně dřív, než v roce 1918. Navštívila jsem babičku, jestli nemá rukavičky (takové ty plesové pro dámu) a něco na krk. Rukavičky vytáhla hned, jsou tak zaprasený od rtěnky, že kdybych to s nima myslela vážně, byla bych asi dost zklamaná, ale kárnivól to snese. A pak vytáhla lišku! Je to liška na krk, je pravá, naštěstí to není taková ta liška s hlavou a nohama, je to jen kůže z jejího těla, ale stejně. Vytřeštila jsem oči, kde to jako moje skromná babička, která žila už míň, než půlku života v komunismu (pozitivní), i když stále víc, než půlku života v totalitě (ach ty Němci), vzala LIŠKU! Prej to bylo na nějakým kabátě, kterej zahodila!

Jo a tento víkend pravděpodobně padnu na přemíru učení, na což se netěším už teď. Ale jestli bude hezky, budu to prokládat procházkama s čoklínkem, kterej nám minulej vejkend po tom, co oslavil narozeniny velmi vysokého věku, tak vysokého, že o dámě ve společnosti by si to nikdo nedovolil říct (rozumějte, když se to přepočítá), zdrhnul po 14 letech, co to neudělal,  z otevřené branky. A protože už neslyší, byla to docela zábavná naháněčka, kterou vyhrála moje máma. A protože jsme blbci a sundáváme psovi na zahradu obojek, stála moje máma na chodníku, v ruce klíče, mobil a knížku a tlačila psí hřbet k chodníku, aby jí fenka neutekla a zoufale volala o moji pomoc. No, JAK ŘIKÁM, ochránci zvířat by z naší rodiny neměli radost. Bohužel.

Nespalte si dekolty!

Diagnózy na dálku jsou na dvě věci!

Moje drahá čtenářská obci!

Víte, jak se říká: To bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli? Co byste vlastně svému nejhoršímu nepříteli přáli? A kdo to vlastně je? Na tyhle otázky totiž nedokážu sama odpovědět, ale (!) můžu vám říct, proč mě to napadlo. V úterý mi totiž lékařkou bylo diagnostikováno asi 40 aftů v mé drahé ústní dutině, a to je věc, kterou bych nepřála vážně nikomu. A upřímně, nepřeju ji ani sama sobě! Jediná pozitivní věc na tom je, že mi ta doktorka vyvrátila mé přesvědčení, že umírám na nějakou hyperzákeřnou nemoc. Protože, když se mi v puse vyrojilo to množství těch fááákt divnejch útvarů, projela jsem si to gůglem a ten pravil dost neurčitý věci. Proto jsem zavolala bratrovi, kterej chodí s medičkou v pátém ročníku (!), aby mě zkusila diagnostikovat na dálku, i když vím, že to asi není úplně optimální. A ta mi poměrně jednoznačně sdělila, že má syfilis a že mám neprodleně navštívit někoho, kdo ten diplom už teda jako má. Trochu mě to vyděsilo, ale mé přesvědčení, že syfilis nemám, bylo silnější. Zavolala jsem tedy (tentokrát už po své vlastní ose) bratrově BÝVYALÉ přítelkyni, která už je nějaký ten pátek v lékařské praxi (protože někdo potřebuje ve vztahu prsa šestky a někdo medicínu, to víte), která mi též diagnostikovala syfilis. To už trochu otřáslo mým sebevědomím. Navštívila jsem proto paní doktorku, která mi zkušeně koukla do pusy a pravila něco jako: „Holka zlatá, to jsou afty. Ale že jich teda máte.“  A napočítala jich asi 40. Nakonec mi moje představa, že jsem něco jako Rudolf II. pomohla a dostala jsem kloktadlo, které mi moc bodlo a tímto za něj děkuju.

S tím souvisí další kauza. A to skloňování a rod slova aft. Vždycky jsem si myslela, že to jen ten aft, ale byla jsem vyvedena z omylu. Prý je to ta afta! Takže mi nebylo diagnostikováno 40 aftů, ale 40 aft,  z čehož jsem špatná ještě teď. Věděli jste to??? Já vždycky říkala, že mám aft. Blbý totiž je, že se nejčastěji říká, že máme afty (hrady, ženy) a nepozná se nic. Ou jé.

Dnes jsem byla ráno na odběru krve a zase jsem se utvrdila v tom, že tisíckrát radši starej chlap, než stará ženská. Starej pán si se mnou povídal o tom, jak musí jít na cétéčko, jak se mu nedaří přestat kouřit, co studuju, kde pracoval... No byl fakt milej, možná by někomu vadilo, že se chtěl bavit, ale když to je příjemnej rozhovor, tak proč ne...  No a pak se přiřítila stará paní, divoce bušila na dveře, naprosto ignorovala, že na ní sestra volá, že se převlíká... Korunu tomu ale nasadila o pět minut později. V ordinaci začal zvonit telefon. Zvonil a zvonil. Paní se zvedla, běžela ke dveřím, zabušila a zakřičela: „Sestři, zvoní vám tam telefon!!!“ Zevnitř se ozvala sestra, která byla jednoznačně zamotaná v laboratorních kalhotech, že teda jako ví. Když o chvíli pozdějc telefon přestal zvonit a všichni jsme slyšeli nezřetelné: „Ordinace doktora XY, prosím?“, paní naprosto nelenovala a před čtyřma dalšíma cizíma lidma nalepila ucho na dveře! Já byla nenasnídaná, hladová, rozespalá, otrávená... Takže jsem málem padla z lavičky. Neříkejte mi, že jste někdy viděli takhle drzýho starýho chlapa!

No a pro vás, kteří jste si stěžovali, že jsem si stále ještě nevytrhala obočí, mám dobrou zprávu. Moje máma mi dneska ráno řekla, že mě objednala na kosmetiku, protože už se na to nedá dívat, takže za 2 hodiny možná zase budu vypadat jako člověk, kterému se dá pohlédnout do očí ;-).

Žádné afty, žádné důchodkyně u lékaře, žádní lékaři vám všem!

Lytvýnof

Víte, který akce jsou ty nejlepší? No přece ty spontánní. Jako když mi včera moje milá drahá napsala o půl sedmý, jestli teda jdu na koncert Xaviera Baumaxy, kterej začíná ve vosum. Ve vosum, chápete? A to jsem se stihla ještě chvíli rozmýšlet. A nakonec jsem šla.

Ze dna skříně našeho bytu jsem vykutala starý roztrhlý konversy. Né proto, že jsem starej pozér, ale proto, že vím, jak ničivej vliv má pivo, vodka a šlápoty martenama na kozačky. (A teď jsem za to vděčná.)

Koncert, který začínal v osm, začal v deset, jak je tak nějak obvyklé. Tančili jsme, zpívali jsme, křičeli jsme, lili jsme si na boty vodku a nakonec jedli utopence v jednu ráno. Můj dietární dotazník zaplakal. O půl druhý jsem se šipkou rovnou od dveří bytu dostala do postele. A když jsem dnes ráno bloudila po laboratoři s mikrobiologickou kličkou a měla pocit, že jestli okamžitě nezavřu oči, tak usnu s otevřenejma, říkala jsem si, jak jsem pyšná, že můj studentský život se zase jednou zvrhl v to, co si všichni pod tím pojmem představí a ne zápolení s neuzvednutelnou bichlí a zvýrazňovačem, kterej se snaží mi způsobit smrt tím, že se neustále vypisuje. Ale nebudu si stěžovat, vybrala jsem si a jsem za to ráda.

S pláčem na kraji jsem pozorovala šestnáctileté tančící výlupky a vzpomínala jsem, jak jsem musela na nějakej koncert každej tejden. Ach, jak jsem byla kulturní.

Hrozně jsem se pohoršovala, když jsme se vraceli domů a můj kamarád se podíval k nebesům a pravil: „Kolem měsíce je opar! Zejtra bude hnusně.“ Smáli jsme se opilým smíchem a mysleli si, že je blbej. A prásk, dneska sněží. Na den žen. Díky.

Přejte nosnicím větší klece. Díky.

Díra

Ať si mě Módní peklo třeba ukamenuje, ale já už jsem potrestaná sama dost. To máte tak, vyšla jsem si dneska ráno do školy s ponožkou s dírou. Ne schválně, já nevěděla, že je tam díra. A jak jsem si tak do tří hodin pěkně chodila a žila s kozačkou a s dírou na ponožce, začalo to najednou pálit, bolet a vytvořil se tam monstrmasakrózní puchýř. A jak jsem se tak belhala a proklínala se do patnáctýho kolene zpátky (sebe sama, vidíte, jak ženy mohou být emancipované), vzpomínala jsem na léta mládí, kdy součástí naší pubertální revolty bylo odmítat nosit přezůvky ve škole. Ach, jak jsme byli mladí, blbí a arogantní (titu MBA), když jsme prchali před školníkem, který celou chodbou hřímal: „Kde máš bačky?“ Nafučená pusa za třídní důtku k tomu jasně patřila. Co já bych dnes dala ve škole za přezůvky, které na mě čekaly v sídle naší studentské neřesti (= na našem skromném studentském privátě). Skoro jsem přemýšlela, že vynechám i nákup a budu večer radši o hladu, než abych se s tím musela belhat ještě pro jídlo, ale zase já jsem holka hladová, takže jsem to neoželela.

Nákup. To byla taky story. Jsem hrozná. Vždycky jdu do obchodu s přesvědčení, že si koupím pět tukovejch rohlíků a vysočinu, protože takhle prostě studenti žijou, ne? A pak tam vlezu, první je vždycky zelenina a ovoce, kde si přece něco musím koupit, protože je to zdravý a dobrý a moc mi to prospěje a pak uvidím první nápis bio a už to jede. Nakonec si koupím i kefír, protože laktobacily a drahý jogurty, protože laktobacily a rybu, protože polynenasycené mastné kyseliny, jod a vitamíny rozpustné v tucích a pak když se vším tím ztělesněním zdraví odcházím k pokladně, chce se mi se fackovat a moje záda celou cestu domů brečej. A dnes i moje noha.

Jezte zdravě a kontrolujte si fusekle.