Jako každý správný učící den, jsem i dnešek zahájila
intenzivní prokrastinací, která nejprve spočívala v zašití si několika kusů oblečení a potom
přečtení velmi nezábavného rozhovoru s Pepou Vojtkem ve včerejším magazínu
MF Dnes. No a teď už přišlo na řadu i moje oblíbené vylití si srdíčka na
blogísek (oujé), pak sprcha a pak obídek u babičky, která mi už 2x volala, co
bych si jako dala. Za dopoledne se já nikdy většinou stejně nic
nenaučím.
Maškarní párty mě trochu zklamala. Převleky zúčastněných
byly vtipné a originální, což o to. Většina jich je měla i dost precizně
zpracované. Namátkou : záchod, 4 živly, Shrek s Fionou a oslíkem, jezdec
s koněm, pytlíky s moukou (hladká, hrubá, polohrubá), indiáni,
Šmoulové (klasika), vodníci, Joker... Chtělo se mi spát, pořád jsem
v duchu počítala, za kolik hodin budu vstávat... A prostě jsem se
nebavila. Každopádně ale neříkám, že chyba nebyla na mé straně. Navíc můj
kostým famme fatale, který doplňovaly vysoce elegantní lodičky na podpatku
„kačenka“, nebyl zrovna k tanci vhodný úbor. Mám problém udržet balanc na
jakémkoli podpatku za střízliva a při chůzi, natož při divokém tanci po dvou
vínech.
Naše čtvrteční raní mikrobiologie se ale tak trochu stává
terčem naprosto rozbitých studentů, z nichž víc než půlka přijde pozdě,
nesou si do laboratoře tajně lahev s kolou, kterou se snažej ucucávat,
když se cvičící nedívá a riskovat tak invazi mikrobů do svého GITu a krku a
vůbec všude. Tentokrát to bylo opravdu markantní, jeden kluk seděl nad sešitem
a co minutu mu padala hlava, já jsem měla kruhy pod očima až po bradu a jedna
slečna, která přišla rovnou z maškarní, kde byla převlečená za Pipi
Dlouhou punčochu, měla na hlavě měděnej drát, jakejsi rezavej sprej, na
obličeji rozetřenou hnědou tužku (jakože kdysi pihy) a báječný zelený podtón
pleti. Ještěže plakáty na tyhle akce jsou vždy po celém kampusu školy viditelně
rozmístěny, takže učitelé už předem ví co čekat a ozbrojí se pevnými nervy.
Vzhledem ke svému odpolednímu programu – studiu (Všímáte si
toho, jak maj všichni tendence o tom mluvit, ale nedělat to? V tomhle bych
se měla vyhnout střednímu proudu.), mě napadá ještě jedna věc, a to fyzické
pocity, které nesnáším. Možná se zamýšlíte, jak to s tím souvisí, ale mám
jeden intenzivní, dlouhodobý „problém“ a to neskutečně suché ruce. Jsou úplně
šupinatý a jednou za čas, když dojde k extrému, mi rozpraskají do krve, do
takových miniaturních podélných a
příčných prasklinek, který děsně štípou a pálej. Jsem všemi mastmi mazaná, mám
masti lékárnové, drogérkové, internetové, domácky vyrobené a moje ruce stejně
furt vypadaj, jako krokodýlí hřbet. Nedovedete si představit, kolik odhodlání
stojí šáhnout s takovejma rukama třeba na recyklovanej papír. Ten zvuk,
kterej se ozve, je naprosto nechutnej a ten pocit je snad ještě horší. Většina
mých učebnic je z recyklovaného papíru (brrr). Podobně nemám ráda, když se
mi vlasy přilepěj na pusu, protože je na ní balzám, lesk, mast na opary, nebo
třeba rtěnka (prostě nechoďte na maškarní za famme fatale), nebo když se mi
v nějaký úzký botě vtlačej prsty na sebe (au!).
Včera mi byl doporučen jeden díl pořadu Ta naše povaha česká
(konkrétně ten o Vzácných nemocech, nechce se mi hledat link, mám
prokrastinační dopoledne) a zároveň s ním jsem zhlédla i druhý, protože mě
zaujal jeho název – Děvčátko na slovíčko. Docela mě překvapilo, že nebyl o té
legendární knize, ale o dívčích časopisech dnešní doby. Zajímavé názory všech
možných lidí – matek, šéfredaktorek, mediální pracovnice, psychologa a
sexuologa. A Michaely Marksové –Tominové. Na tuhle paní já mám pifku, to
všichni vědí. Takže jestli se chcete něco zajímavého dozvědět a máte čas,
pusťte si to... A možná pochopíte, proč mi vadí, nebo se vám naopak budou její
názory líbit. Tak už to chodí.
Zdar a sílu (kterou nehledejte v pivu).