čtvrtek 1. prosince 2011

Prosinec

Už není čas na to říkat, že je ještě čas

27. prosince 2011 v 13:19 | A. | Moje kecy
Tak přátelé a je to tady!

Zalívám kytky, čistím si zuby přesně 30 minut po každém jídle, mažu se všema krémama, který doma máme, masíruju si dáseň rostoucího moudráku herbadentem, lakuju si nehty, antikoncepci beru přesně na čas, přemýšlím a taky zkouším, jestli se mi ten novej svetr bude hodit i k TĚMHLE šatům, chodím do Tesca pro dobrůtky, chodím s mámou na procházky, peru prádlo celé rodině, žehlím (!) prádlo celé rodině, snažím se přenastavit svůj počítač, převlíkám u babičky peřiny, aby mohl přijet náš milovaný strýček, objednávám lístky na ples a každejch deset minut u toho všeho říkám, že se PŮJDU učit.

Zkouškové období!

Přede mnou leží 241 otázek z anatomie a moje smělé plány, že když začnu včas, budu mít otázek na den jen deset, byly vážně až moc smělé. Momentálně jsme se přesunuli k číslu 14 a přátelé, přestože jsem začala už 23.12., otázek mám hotových ... ehm málo. Ale zase je fakt dobře umím, to se nedá svítit.

Dnes na tom budu muset zapracovat, nicméně naše nevyzpytatelné příbuzenstvo, které nás obšťastňovalo od začátku prosince telefonáty, které končily vždy: "My se včas vozveme, kdy přijedeme!", se zrovna včera o půl druhý odpoledne rozhoupalo k telefonátu, že teda jako jedou. To, že přijeli až o půlnoci, nemá cenu komentovat, protože tak to s nimi prostě je. (A neváhali se vymlouvat, že přijeli až vo půlnoci, protože si zašli na oběd /!/ po cestě.) Takže díky, že jsem se včera flákala, protože nemám ňyc hotovo a budu se muset věnovat návštěvě (bije hlavou o stůl).

Mockrát děkuju Tescu, že se uvolilo, alespoň když mám zkouškový, dodat na sklad svoje aušusový linkovaný papíry za vosmnáct, protože v normálním obchodě to stojí pětačtyřicet a při mojí spotřebě bych taky nemusela třeba jíst, a to už bych nezvládla tuplem. Také jsem velmi ráda, že mi moje drahá matka na internetu zakoupila (spolu asi s tisíci dalšíma svejma kancelářskejma potřebama, abyste si nemysleli, že mi snad slouží) "prospektový obal transparentní závěsný", protože takhle se prý v dnešním nelítostném světě jmenuje eurofolie a já vám garantuju, že na tohle bych nikdy nepřišla (pokud je to test inteligence, na Mensu si nechávám prozatím zajít chuť).

Máte rádi zvěřinu? Já prosím pěkně ne. Díky tomu se v naší italské domácnosti včera rozhořela velká hádka, jestli ten, kdo nemá rád zvěřinu, je debil, či nikoli. Málem jsem vyhrála toto otitulování, naštěstí mě však zachránil můj drahý bratr, který se 25. prosince večer zlískal k nepoznání, pozvracel na svátky velmi pečlivě vyčištěný záchod, ležel v posteli a chrčel, nosili jsme mu kyblíky a litry vody a bažanta se nedotkl, protože by nemohl, ani kdyby chtěl. V 8 večer zjistil, že také ztratil mobil, což byl jeho tak dobře pátý mobil za tento rok, což si má drahá rodička neodpustila okomentovat velmi jadrným komentářem, který můj bratr nějak nezvládl a dnes po obědě odjíždí. Tímto jsem myslela, že moje story s pohrdáním bažantem končí, bohužel, dnes máme rizoto (bez rýže, ale s kus kusem, protože má drahá rodina rýži nerada, ale o jejich inteligenci to nevypovídá nic, ptala jsem se) se zbytky z tohoto bažanta. Jsem z toho trochu nesvá.

Doufám, že vy ostatní, kromě B., která pochopitelně prožívá to samé co já, protože se učí na tu samou zkoušku (přece!) prožíváte alespoň o pár stupňů klidnější "volno", které naše škola vtipně nazvala volnem "studijním", což udělala pravděpodobně pouze proto, abychom matkám nezáviděli ten trapný eufemismus mateřská "dovolená", což dodávám jen z toho důvodu, že na pozítří mám domluvené hlídání sousedovic holčičky, která mi zničí pokoj, vykrámuje všechny hračky a zamezí mé "snaze" se učit.

Tak tak, všude dobře, (při zkouškovém) doma nejlépe!



Já nemastívám!

23. prosince 2011 v 9:26 | A. | Moje kecy
Takže na něčem se dohodnem, jo? Já vám přiznám, že jsem z tý ekonomiky, se kterou jsem vás tady minimálně dva příspěvky otravovala, dostala béčko a vy si nebudete myslet, že jsem vás mastila, že to nedávám, protože jsem vás fakt nemastila.

To, že mám béčko, jsem se dozvěděla až ve 4 odpoledne, ale nijak mi to nezabránilo lítat celý dopoledne po nákupech s přetočenou sukní, i když pravda je, že člověk se za zkoušku odměňuje poněkud skromněji, když neví, jak dopadla, že. Po letech shánění jsem dobyla černej propínací svetr bez krajek, flitrů, prostřiženejch zad, béžovejch mašliček, kterej nemá ve složení 100% akryl, není ke kolenům a nepokusil se zruinovat moji peněženku. Už teď se biju do hlavy, že jsem nepobrala dva, protože tenhle do jara nesundám, to si pište. Jak tam vedle na stojanu byl jeho brácha v tmavěmodrý (s největším nápisem poslední kus a znakem procent), nějak mi to nedalo a dovezla jsem je domů oba. Už nikdy mě nepouštějte k čemukoli, na čem je napsáno byť jen 1% sleva! Taky jsem si konečně sehnala přesně ty náušnice, který sháním už nějakej čásek. To je tak holt, když si v sedmnácti vydupete nastřelení druhý dírky a pak vám je (skoro) jednadvacet a vy máte pocit, že ty srnečky, kočičí obličejíčky, smajlíci a nápisy "Yes, I´m hot" holt už nějak nejsou váš byznys.

Navštívila jsem taky Yves Rocher (z pověření maminky) a udělala tam svůj největší nákup dosud (ale měla jsem pocit, že jestli ta paní ještě jednou řekne "slevička", tak se nebudu znát) a pak jsem navštívila knihu za účelem nákupu čehosi pod strom. Radím vám, nikdy nedávejte jakoukoli knihu do papírové tašky Yves Rocher, zvlášť pokud je v té tašce taky kilo kosmetiky. Mohli byste dopadnout jako já, mohlo by vám z tý tašky upadnout dno, celej nákup se vám rozkutálí a vy to budete potupně sbírat po zemi a prosit kolemjdoucí o igelitku, abyste to mohli taky nějak dovízt k vám, na maloměsto! (Naštěstí se našla nějaká dobrá duše, která mi jednu svoji igelitku darovala, a její manžel byl tak soucitnej, že si i zanadával, abych měla lepší pocit a nemusela psát do bravíčka a popisovat svůj trapas, teda jestli se to ještě dělá!)

To, že mám rýmu, a protože jsem se pokoušela smrkat jako démon, taky parádně rozedřenej horní ret, vůbec nehodlám řešit. Na fotkách od kapra prostě budu mít rozedřenej horní ret. Co naplat, řekl by Francois Villon. Je to vlastně úplně jedno.

Přemýšlela jsem, že by bylo fajn, se na Štědrej den aspoň trochu učit anatomii, samozřejmě jen pro můj dobrej pocit, ale ještě nevím, jestli mi bude přáno. Co vím, že mi určitě přáno nebude je zdejchnout se ke kamarádům, jako asi bude přáno B. bratrům, což se mi teda vůbec nelíbí! Rodina má bejt přece pohromadě a tak,ne?

Bratrův indickej kolega, kterej česky umí velký kulový se nechal trochu zmámit místní atmosférou a rozhodl se jemně postupovat ohledně jedné české kolegyně, která se mu líbí. Šel do obchodu, vybral to nejkrásnější přáníčko, krasopisně na něj napsal Merry Christmas and Happy New Year a se zadostiučiňujícím leskem v oku jí ho donesl. Reakce ho poněkud překvapila, když si dívka i všichni lidi okolo pokusili smíchy vykašlat levou plíci. Na vršku byl největší stříbrnej nápis a uvnitř, vedle fixou dopsaného přání se skvěla básnička od Jiřího Wolkera. Jo, omylem jí koupil kondolenci.

Nejsem konzumní, jak blázen, ale taky to nakupování něčeho pěknýho pro druhý i sebe úplně nezavrhuju, i kdyby to (v některejch případech) mělo bejt gesto nejgestovatější.Takže si kupte něco pěknýho pro sebe, protože to, co léta sháníte, víte jenom vy. Nevyhrocujte, pokud nedostanete, co jste si představovali, protože je to nakonec úplně jedno, pořádně se nadlábněte, protože to se tak prostě dělá a hlavně hodně zdraví, protože TO je nejdůležitější (důležitější, než všechny černý propínací svetry, geniálně vypadající náušnice do druhejch dírek a trapasy na téma vysypala se mi taška, nebo Upřímnou soustrast místo Šťastné a Veselé!) No a zavzpomínejte si na něco pěknýho z vašeho dětství. Já si pro dnešek vzpomněla na to, jak mi bylo asi 8 a mýmu bráchovi 15 a chodil doma a říkal "Párty párty" a já byla přesvědčená, že k večeři budou párky, což se u nás doma jen tak nevidělo, takže jsem na ně měla děsnou chuť a pak jsem byla řádně otrávená, když jsem dostala cizrnovou kaši (s velmi příznačným názvem humus) s vařenejma fazolovejma luskama. ;-)



Důsledkem stresu...

21. prosince 2011 v 10:23 | A. | Moje kecy
Tak jo. Jsou Vánoce. Teda skoro jsou Vánoce. Lidi blázní a nakupujou. Jenom mně se zdaj šílený sny o tom, jak jakejsi člověk v našem městě stříkal březovej prášek (?) u lidí doma a pak ho postříkal vodou, ten prášek doutnal, všichni volali hasiče, hasiči všude vyjeli a když už byli imunní k telefonátům, tak zapálil opravdovej oheň .Ha, jenže já, neohrožená bojovnice za cokoli, jsem ho odhalila a tím pádem jsem byla hrdinka, která zachránila celé město a ne rozmazlenej zparchantělec, za kterýho mě všichni tady v tom maloměstě maj. (Taky se mi teď podezřele často zdá o medvědech, ale o tom už jsem psala minule.)

Včera jsem se probudila o 2 hodiny pozdějc, než mi zvonil budík (výkon!) a s tak mastnejma vlasama, že bych se musela stydět vylízt ven. Jenže... Za půl hodiny po mým reálným budíčku jsem musela být na obědě u babičky, kam se, přátelé, pozdě prostě nechodí a tudíž jsem byla nucena dát si na hlavu tu příšernou věc, kterou já na hlavě mívám, prosím, jenom když lyžuji - čepici. Nikdy, pokud nemusíte, si nestrkejte mastný vlasy pod čepici, protože se sakra budete divit (jako já), co zase vyndáte ven. Pokud mě čtou nějaký slabší duše, neměla bych se možná ani okrajově zmiňovat o tom, že po použití toho báječného krému z lékárny se mi oloupalo celý čelo. Ta část ale-hydratuje se podle mě moc nekonala. A i pro silné duše - nebudu se detailně zmiňovat o největším a nejbolestivějším pupínku v mým obočí.

Já moc dobře vím, že za to může stres. Jsem parasympatikotonik a parasympatikus je mačkač žláz. Takže teď jedou všechny žlázy v mým celým těle pěkně na plno, aby mě ochránily a tak. Ale já nevím, jak jim ten stres vzít, když v něm fakt jsem! Zkouška z anatomie dřív, než za měsíc? To nééé. (Vstávají jí hrůzou všechny vlasy na hlavě!) Jsem v hysteráku, přátelé. Přesto jsem si objednala lístek na maturitní ples jedný třídy na našem velkomaloměstkým gymnáziu. Na ples přítelkyně mého nejlepšího a nejdražšího kamaráda, se kterou, jak už to tak bývá, mám velmi velmi velmi indiferentní vztah. Úplně vídím, jak tam stojím, ve zhroucení, přemýšlím nad lobací plic a jater, mám na sobě nějaký šílený šaty, protože se mi už druhej rok nedaří koupit si nový, moje vlasy a moje kůže budou vypadat jako osobní továrna na sojovou omáčku, protože parasympatikus bude mačkat jedna báseň a všichni kolem mě budou vypadat nádherně a mladě a svěže. Agrghrrrhg. Sundejte to ze mě, ale hned!

A i když jsem svědomitá osoba, nemůžu se prostě pořádně učit na zítřejší zkoušku z ekonomiky, protože a poněvadž mi věci jako sazba daně říkaj stejně jako arabský písmo. Kdyby při mě zítra stála muška radilka, byla bych jí moc vděčná. Ale nebude, budu se muset spolehnout na svůj dutej mozek, kterej si doteď nepamatuje rozdíl mezi plátcem a poplatníkem, což je tak prosté, že?

Nejradši bych v Brně nasedla na autobus do Vídně, dala si tam horkej punč a chodila tak dlouho kolem opery, až by se někoho mě zželelo a pustil by mě dovnitř. Ne, nemám ráda operu a nemám ráda horkej punč, proto vězte, že tohle je fakt špatný.

Až potkáte holku, s fakt mastnejma vlasama a pubertální pletí, která v ruce třímá Kinder (takový to placatý s Kinder boyem, protože s Kinder boyem, lépe řečeno s tím, co teď vyrostlo z Kinder boye chodí kámoška mý kámošky) a v tváři má nejzmatenější výraz, jakej jste kdy viděli, pozdravte mě, ráda vás potkám.

Do tý doby žijte v klidu a míru, s nikým se v reálu ani na internetech nehádejte, jestli jsou 3 dny státního smutku málo nebo moc, nekupujte ostatním jen ty dárky, který chcete vy samy, ale kupte jim něco, co by chtěli oni (nebo se domluvte, že si letos nadělíte jen vaši vzájemnou vlastní přítomnost), učte se na zkoušky, čistěte si zuby dvakrát denně, nenechte vaše psy, aby se rvali s prvním Jack Russel teriérém, kterýho potkáte na vycházce (jako já, ehm) a až se přecpete sladkostma, vzpomeňte si, že jeden úlek má 500 kJ a hodinu jezděte na rotopedu, nebo rovnou radši dvě (a nebo se na to vykašlete jako já a pak se děsně divte, že se nevcházíte do svojí vlastní kůže, natož do poloviny vašeho šatníku).

Howgh!



Silniční daň

17. prosince 2011 v 10:43 | A. | Moje kecy
Jsem unavená. To ten konec semestru! Ve středu jsem se omylem osprchovala v podprsence a ve čtvrtek jsem měla podivnej sen o tom, jak po okolí pártychaty mojí kamarádky, kam jsme jezdili kdysi dávno pít zkvašený víno, běhá medvěd. Poslouchám latinskoamerické taneční písně, což je jasnej náznak, že jsem zralá na svěrací kazajku. A nenakupuju! Jako dárky myslím, žrádla nakupuju hory.

B. dlužím stovku. Možná víc! Měla krizovku a potřebovala se nutně podívat na vánoční trhy, nalejt do sebe červený vína a pšeničný pivo. Pšeničný pivo chutná jako zkažený. Ty Němci byli dycky divný. Pojmenovali v Cortiho orgánu tisíc druhů buněk a kdo se to má do prkenný vohrady teď učit? Ale když máte krizovku, jste vděčný za kámici, která vám sice propije vejplatu, ale taky vám poskytne azyl a notebook. Teda aspoň doufám, chápejte. Ale nebojte, já jí to vrátím. Náš spolužák s poněkud polským jménem a místem narození v Ostravě se tady na té párty pěkně rozjel, vysvětlil nám všechny aspekty svého sexuálního života, objednal spoustu panáků a myslel si, že mávat na policejní hlídku je naprosto v pořádku. Brněnští strážci zákona jsou poněkud klidnější povahy, protože tady u nás už jsem byla jednou podat vysvětlení, proč můj kamarád oslavoval nacismus před policejní hlídkou. Mával na ně blbec pravou rukou.

Rozhodla jsem se, že si chci na letošní zkoušky koupit jednobarevný upnutější šaty po kolena s kulatým výstřihem a dlouhým rukávem. Haha, přátelé, nic takovýho se neprodává. Navštívila jsem několik obchodů v moravské metropoli a pak už jsem rezignovala a místo procházení kolem svetrů, který vypadaly jako to, v čem choděj Kanaďani přes bundu, aby jim v zimě netáhlo na důležité orgány (=nechutnej dlouhej hacafrak, kterej by si moje babička vzala leda ke "slepicům!", jak vona říká) jsem se rovnou ptala prodavaček. Nemáme, nemáme, nemáme. Díky, díky, díky. Jestli to půjde takhle dál, budu si to muset nechat ušít a budu na náš oděvní průmysl tak naštvaná, jako každej rok, když si vymyslím něco, co nikde nemaj. Naposled to byly černý manžestráky s vysokým pasem, který mi "daroval" jeden sekáč a jsou zatím nejlepšejší. No, shrnuto podtrženo, asi budu muset na letošních zkouškách postávat na pitevně v mým pekelně drahým a nejoblíbenějším zkouškovým kostýmku a až načichne formalínem, ukecávat mámu, aby mi ho vyprala a vyžehlila, což děla dost nerada, protože to je sakra fuška.

Na čtvrtek jsem přihlášená na zkoušku z ekonomiky.Předtermín. I my, ubozí lidé se zájmem o úplně něco jinýho, se musíme učit, jaká je v ČR silniční daň a další bláboly. Nepletu si ekonomii a ekonomiku, jako polovina mých spolužáků. Já chápu, že to není jako makro a mikro, co maj na ekonomkách všude kolem. A máma často a ráda prohlašuje, že ekonomie je věda o věštění z koule, což jí kdysi dávno řekl jeden profesor ekonomie, můj prastrýc. A já se nechci učit nic ani z ekonomiky, která aspoň co se týče obsahu, dává trochu smysl, teda podle mě.

Horší věc je, že mi z toho všeho moje už tak mastná pleť a už tak mastné vlasy vyhlásily válku a rozhodly se, že mě zničej. Vypadám jako by mi bylo 13, mám teda aspoň takovej pocit, protože mám mastnou ofinu již ve 4 odpoledne po tom, co jsem si předešlý večer umyla vlas a na obličeji jsem napočítala kdovíkolik pupínků. Možná je to tím, že se za tu ofinu furt chytám a vykřikuju něco o zbláznění a že si u toho hmatám na obličej, ale já je mažu vším, co jim vždycky dělalo dobře a voni se vůbec nechytaj, sakra práce. K tomu všemu se mi moje už tak vždy suché ruce a holeně rozhodly přidat k náladě tím, že vyschly ještě víc a popraskaly mi do krve. Díky. Znáte ještě někoho s tak schizofrenní kůží, jako jsem já? Takže chodím po bytě, na obličeji vrstva krému, kterej-vysuší-i-tu-nejmastnější-pleť-a-zároveň-hydratuje (tak pravila lékárnice), na vlasech zábal z kopřiv, kterej mi byl kdysi dávno doporučen na kožním a je dost účinnej (účinnější je už jen si ty vlasy obarvit, což se mi fakt nechce!) a na holeních a rukou červenýho krému od Garnier. Až to bude horší, přejdu taky na vyšší level. Ty ruce držím do nejdál od obličeje a vlasů, aby se náhodou nezmastily, a včera jsem si rozčesávala vlasy v chirurgickejch rukavicích. Jsem blázen, já to vím, ale tohle už je na mě moc.

A to je asi vše z mýho života poslední dobou. Mějte se fanfárově a já se brzo ozvu, protože domácí učení moc pomáhá ulejvání se.



Pulpitis acuta

13. prosince 2011 v 15:09 | A. | Moje kecy

Zavalenost studiem škodí vašemu zdraví. Ne primárně, ale sekundárně.

Tak například já. Čtrnáct dní mě bolel zub. Osmička. Bolel, nebolel, bolel, nebolel. Dobrý. Ne, nešla jsem k zubaři, chodila jsem do školy, učila jsem se na zápočty a každej večer čekala, jestli bude bolet a já nebudu moct usnout, což párkrát nastalo. No a pak jsem zavolala svojí zubařce, daleko, na rodnou hroudu, která mi okamžitě nařídila vydat se na zubní pohotovost.

Nedělejte si práci, jediná zubní pohotovost v Brně je v Úrazový nemocnici, fámy o ní kolujou všelijaký, vlastně dobrýho jsem nic neslyšela. Ale tím jsem se nenechala zastrašit, vono když vás to bolí a vy se na to vykašlete a pak to jednoho dne bolí k zešílení a vy jedete na pohotovost, asi je moc nepochválíte, až vám do toho hrábnou vrtačkou.

Taková zubní pohotovost, to je věc. Hned u vchodu jsem potkala studentku psychologie, která byla snad ještě zmatenější, než já, což mi pěkně zvedlo sebevědomí, za což jsem byla dost vděčná. A vydaly jsme se vstříc osudu. Žádám vás, pokud nemusíte, na takový místa nechoďte. Ledva jsme otevřely dveře do čekárny, slyšely jsme vrtačku a bolestivej křik, což není zrovna pěkný přivítání. Vlastně se chcete otočit a utíkat pryč, ale víte, že jste sem přišli dobrovolně a chcete pomoct. Další dva pacienti byli též "operováni" bez anestezie. A pak už jsem přišla na řadu já.

Nahodila jsem úsměv, předala občanku, kartu pojištěnce, 3 třicetikorunové kupony na regulační poplatek, detailně vysvětlila svůj problém a pan doktor říká: "Tak to vopíchnem!" Protestovala jsem, protože nejsem zastáncem anestezie u zubaře, nikdy jsem ji nedostala, kromě jednoho nepříjemného zákroku na stomatochirurgii a ani jsem nikdy neměla pocit, že bych ji potřebovat měla. Díval se na mě dost překvapeně a vysvětlil mi, že von ji jako taky nerad dává na potkání, ale při tomhle bych se prej počurala a pokakala. Aha. Takže jsem ho ještě obeznámila s tím, že jsem uživatelka hormonální antikoncepce a lidocain teda v žádným případě. Opíchnul to, šel na fb a psal si s někým. Hrůza! Pak mi to vyvrtal, ošetřil a poslal mě se zprávou domů. Když jsem si ji četla, ptal se mě, co se mi nezdá. "No, to jste mi moh říct, že mám zánět dřeně! Nashle! "Vyvalil na mě oči, protože asi ne všichni pacienti detekují pulpitis acuta.

A já si vykračovala domů, s brnícím rtem, slintajíce si na kabát. A byla jsem spokojená, že žiju. Doma jsem hodinu jedla dva rohlíky, protože jsem se bála, že mi zaskočí. Vydatně jsem to zapíjela a udělala si v žaludku rybníček. Říkám, negativní vliv!

Ne, nejsem prase, jen ty osmičky mi prostě nějak už lezou krkem. Paní zubařka (moje) mi je nechce vytrhnout a tak mi jednu z nich vyvrtala a zaplombovala. Jenže! Ta plomba praskla a pod tu prasklinu se zanášel bordýlek a ten udělal další kaz a ten udělal pulpitidu (to mi pan doktor ještě vysvětlil). Jsem vlastně chudák. Chápete?