Ráno alkoholikovo (bez kapky prolitého alkoholu)

Jak se to sakra stalo? Tuhle otázku si kladu dost málokdy a většinou je to po nějakým alkoholovým úletu. Tentokrát to bylo po skoro-týdnu učení na jednu z lehčích zkoušek tohoto semestru, kdy jsem ráno nasedla na autobus a s dvaceti chovanci Ústavu pro péči o duševní zdraví jsem vyrazila do Brna. (Proti chovancům naprosto nic nemám, mají u nás ve městě dokonce tréninkovou kavárničku, kam strašně ráda chodím, ale v momentě kdy si snažíte opakovat nejzapeklitější otázky světa a někdo vám pořád kouká přes rameno a říká: „Heléééé, co to čteš?“, může se stát, že nebudete chtít být úplně příjemní.)

Po tom, co moji spolužáci dostali ten krejzy-báječný-debilní nápad a založili fejsbukovou stránku našeho ročníku, kde se standardně řeší věci do školy, který jsou prospěšný, ale dost často tam někdo propašuje hoax o štěňatech, dostává zkouškové úplně novej rozměr. Když nevíte, kde něco hledat, začnete hledat tam, ale probádat se těma štěňatama, je někdy nad síly mý nervový soustavy. A nebo vím, že to tam někdo psal, ale nevím, jaký slovo mám přesně hodit do vyhledávače, takže to též nejsem schopna najít. Blbý je, že lidi píšou taky zážitky ze zkoušky, a (jak jsem si mohla v souvislosti s touto zkouškou otestovat) to jen ty blbý. Protože když jsem předevčírem večer hledala poslední informace, který by někdo mohl vědět, našla jsem akorát zkazky o tom, jaká je to hrůza a že se to nedá udělat. To potěší.

Po cestě do Brna, která byla výjimečně příjemná, protože moc lidí necestovalo (a chovanci vystoupili brzo), jsem strávila výjimečně nepříjemnou cestu šalinou. Nejhorší byl ten okamžik, kdy jsem sbírala svých pět tašek, abych uvolnila staré paní místo a ona mě srazila zpátky do sedačky tak, že jsem se z ní málem sesypala. Je milý, že mě nechala sedět (takže jsem na ni nemohla řvát), ale tohle fakt nebylo dobrý gesto (takže jsem na ni chtěla řvát). Potom jsem si šla dát svoji obligátní pizzu a šla na zkoušku, která začínala v jednu a skončila ve 4, kterou jsem (JO!) udělala.

Řekla jsem si, že si užiju den v brněnských ulicích a prošla jsem obchody, kde z věcí stále víc a víc lezou nitě, nebo stojej kvadrilión. Sháněla jsem se po nějaký zmrzlině, jenom mi všechny přišli nějak moc drahý (a to u nás na maloměstě stojej stejně, takže svůj závěr nechápu), abych si nakonec (bůhví proč) dala nejnezdravější (velký!) hranolky s kečupem v McDonaldu (fuj na mě) za 46! Já vážně nejsem normální. Na zadní straně jsem si přečetla, že není vyloučeno, že hranolky obsahujou lepek, což mě utvrdilo v tom, že je rozhodně nevyráběj z brambor, ale z nějaký směsi, kterou standardně dávaj kosmonautům v NASA a teď jak zrušili ty raketoplány, nemaj odbyt.

Moje představa, že půjdu na byt, dám si sprchu, sbalím si ty hory učení na další zkoušku, pouklízím a pustím si televizi, skončila u mého dnešního ranního výkřiku: Jak se to sakra stalo? Protože jsem se vzbudila (sama, v posteli, přikrytá peřinou) v halence, ve který jsem dělala zkoušku, všude kolem je akorát nepořádek a nesbalený věci a já evidentně zaspala tu část dne, kdy jsem se chtěla bavit, dokud jsem na to měla ještě nárok, protože teď musím sbalit a jet se učit. Letmo si pamatuju, jak jsem se cítila TROCHU unavená a řekla si, že se na chvíli položím. A pak, že si na chvíli zavřu oči.... ALE TOHLE?

Jdu uklidit tu pohromu a jedu se učit. Myslete na mě.

Zkoušky. Not so good.

Vím, že jsem dlouho nenapsala a že to je neomluvitelné, příšerné a odsouzeníhodné. Dnešním dnem jsem skočila do zkouškovýho rovnýma nohama (upřímněrozhodně rovnějšíma, než „má milá“ v písni Vysoký jalovec). A zápočtový týden byl masakr, během kterého jsem moc nevěděla, kde mi hlava stojí a pořád jsem si opakovala : „Vem si s sebou index.“

Mám pro vás pár závěrů z té doby. Například informace, že adrenalin vám v žádném případě nedovolí mít průjem, je velmi přínosná. Až budete mít příště pocit, že před zkouškou (a nebo v šílené stresové situaci, kdy hysterák je ještě eufemismus) se to-no-víte-co do deseti minut nejdýl, myslete na to a buďte v klidu (nebo možná ne, protože pak by vám mohla klesnout hladina adrenalinu a víte co).

Nenechávejte si poradit oblíbené seriály od svých kamarádů a známých. I když je ten seriál sebevětší blbina, skončíte u něj místo pečlivého studia angličtiny a budete doufat, že poslední sérii stihnete dřív, než vám začne zkouškové. Nestihnete.

Nikdy nepište do esemesky jakýmukoli klukovi: „Jo, na to pivo se sejdem, ale není to rande, že ne?“ Pravděpodobně raníte hluboce jeho city, žádný pivo z toho nebude a ještě o vás všude řekne něco ošklivýho. Například že zabíjíte cizí naděje divnejma esemeskama.

Nikdy si v metru nestoupejte pod eskalátor za účelem vzít telefon. Sejme vás nejbližší Pražák spěchající do práce, mobil se vám rozletí na prvočísla a vy budete nejradši na světě, že jste se z tý země zvedli víceméně bez pomoci. A ten člověk, co vám volal, bude minimálně hodinu (než sestavíte svůj telefon) naprosto zmaten, protože to co v telefonu naposled slyšel, naprosto odpovídalo zvukům, které v telefonu vydávají lidi, které někdo právě brutálně přepadl. A pokud se ten člověk s oblibou dívá na Julii Lescautovou a Vraždy v Midsomeru, můžete jen doufat, že nezavolá policii, že vás právě někdo zabil zvlášť krutým způsobem, protože ten výkřik byl obzvlášť drastickej.

A teď přátelé, upadám ho hysteráku jako Brno a učím se šílenosti. Kdybych vám o tom něco potřebovala sdělit, ukážu se.

Hokus pokus - sesumírování

Co mi ten šílenej pokus dal a vzal? Nečekala jsem od toho nic moc, ale jsem docela příjemně překvapená. Pojďte si to zrevidovat se mnou.

A doporučuji Spaketce, které se to prý fajn četlo, aby si to vyzkoušela. Je to docela dobrá sonda sebe sama.

1. Potvrdilo se, že jsem sova non plus ultra a vstát pro mě je opravdu velkej problém. Franz Jozef třeba nebyl špatnej panovník a myslel spoustu věcí dobře, ale tyhle brzký starty - nic pro mě. Taky to byl zdroj mých nejčastějších selhání a následných výčitek a depresí. Ale zaspat skoro každej den až o 50 minut, kdo z vás to má?

2. Ukázalo se, že moje mastná pleť a moje suché ruce nejsou tak děsný, když se o ně pravidelně starám a mažu je tím, čím mám. V tomhle bych si měla vzít příklad.

3. Nachystat si věci večer, vám na ráno ušetří strašně moc času. Jako upřímně, dělala jsem to naposledy v pátý třídě, když mi tašku večer kontrolovali rodiče. A to ještě proto, protože jsem v ní nosila furt všechno (moje lenost – radši budu nosit těžkou tašku, než si každej večer chystat věci) a voni se báli vo osud mý páteře. Ale pomáhá to dost.

4. Chodit včas se může zdát jako dobrej nápad, ale budete se divit, jak si někdy počekáte. V dnešní době totiž nikdo nemá čas chodit včas a mobily byly podle mě vynalezeny jen proto, aby vám lidi napsali, že přijdou pozdě přesně v tu chvíli, když jste sešli ty osmery schody z vašeho bytu.

5. Odlíčit si obličej po párty se dá kdykoli, pokud nejste nadraný do stavu, v jakým se mají děvčata právo ocitnout jednou ročně, výjimečně dvakrát. Pokud jste líný, nachystejte si k posteli takový ty ubrousky. Jsou sice docela drahý, ale když je využijete výjimečně, tak se to zvládne.

6. Když se prvidelně češete, vaše vlasy vydrží o den dýl bez umytí. Nevím, čím to je, možná rozdistribováním mastnoty po celý délce vlasů, ale fakt jsem to vyzkoušela. Komu se hodně mastí vlasy (jako mně), doporučuju vyzkoušet.

7. Odcházet na autobus do Brna v klidu, včas a s pocitem, že mám všechny věci určitě bezpečně v krosně, je moc fajn. Ale lehnout si po nedělním obědě do postele a pak to rychle všechno nějak shrábnout do báglu je taky docela ucházející.

8. Mýt oholený nohy pod dlouhejma nohavicema je super pocit, protože víte, že si je můžete kdykoli vyhrnout. A jít spát s oholenejma nohama je taky super pocit, protože víte, že ráno si budete moct vzít sukni, aniž byste je narychlo holili. Cha.

9. Vzít si svačinu do školy (a hlavně pití) je hrooozně fajn, protože když vás přepadne hlad, nemusíte psíma očima koukat na ostatní, kteří jsou vzorní, ale prostě si ji taky vytáhnete. Prakticky za celej šťastnej měsíc jsem neměla žízeň.

10. Chodit pravidelně ke kadeřnici, na kosmetiku a lakovat si nehty má svoje výhody. Hlavně proto, že když si proti vám sedne hezkej kluk v šalině, nemusíte klopit zrak a koukat do země, zatímco si šeptáte : „To mám zase dneska ránu!“, ale můžete se na něj sebevědomě usmát. Možná je to jen ten pocit, ale i ten stojí za to.

11. Chodit pravidelně každé pondělí do školy s nákupní taškou a vzít si nákup na celý týden cestou ze školy je ideální postup, pokud a) nechcete vyfláznout každej tejden búro za další zbytečnou tašku, b) se chcete celej tejden dobře najíst.

12. Čistit si pravidelně boty se mi úplně nedařilo, ale jednou za celej šťastnej měsíc jsem se k tomu odhodlala a je to docela fajn. Aspoň nemusíte cudně zastrkávat boty pod sedačku, když tušíte, že za váma stojí http://www.modnipeklo.cz/ lovkyně a chce si to vyblejsknout.

13. Mít v poličkách srovnaný oblečení je docela fajn, protože za zmuchlanou koulí se leccos schová. Třeba další zmuchlaná koule. Zato ze složenejch triček si to, co si vezmete na sebe zrovna dneska, vybírá dost dobře.

14. Ukládat si všechny věci ze studentského mejlu (a to ihned) je moc fajn. A má to jeden bonus pro nás škodolibé. Můžete se vysmívat všem těm, kteří vám píšou, jestli jste si to náhodou nestáhli, že už je to smazané. Tohle je jedna z věcí, které hodlám udržovat nadále.

15. Musím říct, že mě to trochu stresovalo, a když jsem si večer sedla a vzpomínala, co jsem celý den dělala a kde a jak jsem překročila to, co jsem si stanovila, byla jsem ze sebe docela v depce. Ale to mě stimulovalo k většímu dávání si pozor. Ale podařilo se mi více než jednou splnit 10/10 bodů a to byla věc, o kterou mi šlo především. Aspoň někdy to zvládnout.

Jestli vás to inspirovalo, jděte do toho, smysl to určitě má.

Hokus pokus - tejden (díky nebesům!) poslední

Poslední tejden a pokus je za mnou. Jo.Záznamy přináším stylově se spožděním.  Nějaký vyhodnocení, co mi to dalo a vzalo čekejte příště.

7.5.2012

Zase pondělí a zase budíček na 6. A zase jsem se do vertikální polohy dostala až 20 minut potom, co vyřvával. Ježiši. Jsem beznadějnej případ. Ale opět jsem i přesto stihla snídani (i když bych se neměla rozšiřovat o tom, že to byl toast bez ničeho, protože jsem si zapomněla koupit šunku a sýr), krémy, zuby. Potom jsem šla do školy. Menzy v okolí byly opět neprodyšně uzavřeny, ale restaurace pravděpodobně na dálku ucítila zisk, tak jsem tam byla svojí hladovostí přinucena jít. Achjo. Ze školy jsem přišla až v pět. Pak jsem propadla šílené únavě a beznaději, což jsem se pokusila zahnat opulentní tříchodovou večeří (a když to nezabíralo, šla jsem si pro zmrzku). Potom jsem psala nejšílenější práci svých dob, přibližně do 11 večer, kdy jsem vzdala sprchu (jsem prase, já vím), ale velice pečlivě jsem si vyčistila chrup, odlíčila se a namazala se všemi mastmi.

Moje hodnocení pro tento den: 6/10

8. 5.2012

Opět jsem si nenařizovala budíček, protože svátek je svátek. A vstala jsem už v 9 hodin! Po snídani jsem si dala odloženou sprchu ze včerejška, zuby, krémy (včetně toho na ruce, který teď vypadaj o moc líp!) a ponořila jsem se do studia výživy, což je jeden z nejšílenějších předmětů na světě a když mi tuhle kámice řekla, že hodlá na zemědělce studovat výživu v magisterským, nevěděla jsem, jestli ji náhodou nemám poskytnout první pomoc. Po studiu těchhle šíleností, kdy jsem co deset minut rozhazovala papíry všude kolem sebe, jsme se opět vydali na meníčko do restaurace. Naštěstí měli jedno jídlo i ve svátek. Díky. Po vypití dvou řezanejch jsme usínali prakticky u stolu, ale odplížili jsme se na byt a dělali cvičení na angličtinu. Nikdy nedělejte cvičení na angličtinu po jakýmkoli alkoholu (ani po rozinkách v rumu, nebo vaječňáku v bombičce). Pak jsem nudně pokračovala se studiem až do večera, kdy jsem byla tak vyřízená, že jsem usínala v kterékoli poloze na posteli i na židli. Potom jsem se opět ohygienila a opět jsem si zvládla namazat obličej i ruce (na který už je prostě i příjemný sáhnout, fakt!) a zúčastnila se našeho promítání na bytě, během kterého jsme usnuli všichni. Dobrou.

Moje hodnocení pro tento den: 10/10 (a to snad jen díky tomu, že jsem si nenařizovala budík)

9.5. 2012

Ty budíky mě zabijou. Opět jsem nedokázala vstát. Vím, že je to ohraná písnička, ale mě to štve. Zpoždění celých padesát minut! Pak už mi nezbyde čas na nic jinýho, než se nasnídat, vyčistit si zuby a letět do školy. Sakra práce. Ve škole jsme na cvičení opět dělali nějakou šílenou úlohu a pak jsem se v pauze chtěla učit v knihovně. Jenže jsem potkala kámici a musela jsem si nechat na fejsbukách ukázat, s kým půjde o víkendu na rande. To víte, před zkouškovým všem klesá morálka. Potom jsem šla na oběd (v menze byla už jen hamburská kýta – když je venku sto stupňů, díky), kterej jsem do sebe naprala a šla se učit na nadcházející test, což se ve skutečnosti proměnilo ve spánek (a musela jsem si nařídit budík, abych na ten test třeba taky došla). Pak jsme psali test, nic moc. Uvidíme (řekl slepý). Potom jsem přišla na byt a byla jsem ráda, že jsem se najedla. Takhle unavená jsem dlouho nebyla. Nevíte někdo z čeho? Dost dlouho jsem tam zbytečně zevlovala, pak jsem vyhodnotila, že takhle teda ne. Takže zuby, sprcha, krémy a spát.

Moje hodnocení pro tento den : 7/10

10.5.2012

Budík. Já jsem nevstala. Jako vždy. Upřímně, vzbudila jsem se 10 minut před tím, než jsem měla odcházet. /Máma mi poslala psychologickej test, jestli jsem vyhořelá, nebo ne. Jedna z otázek (ta za nejvíc bodů) byla: Vstáváte ráno rádi a s těšením se na nový den? Což o to, já se na novej den těším, ale ráda bych vstávala tak 3 hodiny po tom, co většinou musím. Takže jsem byla nucena odpovědět NE a samozřejmě mi vyšlo, že jsem vyhořelá. Jsem vyhořelá?/ No, takže jsem opět stihla snídani a zuby. Potom jsem děsnou rychlostí sprintovala do školy. Po cestě jsem potkala svýho bratrance a ani ho nepoznala, takže se musel chudák ozvat. (A teď ho podezřívám, že si myslí, že jsem to udělala naschvál.) Potom jsem se snažila vnímat, ale jako vždy – čtvrteční mikrobiologie byla plná mého zívání. (Ta paní si musí myslet, že každou středu pařím a já přitom včera seděla, nebo teda spíš ležela, doma.) Potom jsem šla smejčit naši bytovou koupelnu a umyla veškeré nádobí, které jsem kde našla, aby to nemusela dělat moje spolubydlící. Angličtina byla líná jako každej tejden. Všichni jsme po sobě koukali a snažili se předstírat, že navzájem víme, o čem se mluví. Cesta domů byla strastiplná. Po příjezdu jsem chtěla studovat, ale skončila jsem s pondělní Onou dnes, která je pro čtvrtek to pravé. A na závěr dne sprcha, zuby, krém na obličej. Krém na ruce jsem si nechala v Brně a ten domácí se mi už nechtělo hledat. No jo.

Moje hodnocení pro tento den: 6/10

11.5.2012

Není nic krásnějšího, než nemuset si nařizovat budík. Jo, jo a ještě jednou JO! Vstávačka v krásných deset hodin. Sprcha, zuby, obličej, krém na ruce (našla jsem mámin!). Jsem nejlepší. Po poflakování se po domě (pokud vopravdu nejsem nucená, dopoledne ňyc zásadního nedělám) a říkala si, jak je to krásný se takhle vzbudit a nemuset nic dělat. Vo půl dvanáctý jsem se oblíkla a vyrazila k babičce na oběd. Tam proběhla každotýdenní nutná hádka o to, jestli jsem Otesánek (=sním to, co mi babička naloží), nebo Denní dávka ironie (sním to, co je pro můj žaludek ucházející množství). Potom jsem nakoupila rodině (já jsem taaak hodná) a šla se domů učit. Věřte mi nebo ne, ale vydržela jsem u toho od dvou do šesti v kuse (= bez pauz na pití, čurání, zírání z okna a hlazení psa). Potom jsem své zubožené tělo nechala navečeřet a odplazila se povídat si s bratrem (i sociální kontakty, zvlášť v rámci rodiny je nutno udržovat, no ni?). No a potom jsem si přečetla neskutečně debilní časopis, vyčistila si zuby, namazala ksicht a ruce a upadla do sladkého snění. Víc takových dní prosím!

Moje hodnocení pro tento den: 10/10 (opět jen díky tomu, že jsem nemusela vstát)

12.5.2012

Kdo tu včera blahořečil ty dny, kdy se nemusí vstávat? Jo aha, já. No, musela bych znovu. Zase jsem se probudila v 10 na křupajícím povlečení, a i když venku pršelo, byla jsem víc, než spokojená. Koukala jsem zasněně z okna, jak kapky padaj na listy naší třešně. Přiznám se bez mučení, po snídani jsem si nevyčistila zuby, ani si nenamazala obličej, ani ruce, ale prostě jsem si s úsměvem a slastně přivřenejma očima zase lehla do těch peřin a čekala, až mě zavolají na oběd. Po obědě jsem se učila až do večera. Vidíte, jak jsem výkonná? Po večeři jsem měla v plánu pokračovat, ale přečetla jsem si pár článků v National Geographicu, a to se taky cení, ne? Potom konečně zuby, sprcha, krémy. Večer jsem byla vzorná.

Moje hodnocení pro tento den: 5/10

13.5.2012

Poslední den pokusu? Na to jsem si musela nařídit budík. Vstala jsem v osm ráno. Snídaně, sprcha, zuby, krém na obličej. Ruce jsem vynechala, protože jsem mamce vrátila její krém. Potom jsem spárovala rodině ponožky. Záslužná práce. Po obědě jsem si dočítala nějaké věci, který jsem měla číst včera večer, ehm. Potom jsem si chaoticky balila (tohohle zlozvyku se taky nemůžu zbavit) a běžela na autobus. V autobuse jsem se první část cesty snažila úpěnlivě usnout a druhou část bejt vzhůru. Ani jedno se mi moc nedařilo. Večer jsem byla vzorná, učila jsem se, dala jsem si zuby, ruce i krémy na obličej. A byla jsem moc ráda, že usnutím tenhle pokus končí.

Moje hodnocení pro tento den: 7/10

O radostech a strastech studentského cestování

Naše podhorské maloměsto je pragocentrické, jak jen podhorské maloměstečko může být. Už malé děti se odsud vozí do Prahy, aby se jim ukázalo, kde jednou budou studovat na pana doktora medicíny, práv, nebo inženýra (čehokoliv, ten se hodí vždycky, že). Spoje do Prahy odsud jezdí každou hodinu, jsou pohodlné a přímé. Jen pokud je váš intelekt záhadně snížen, půjdete od nás studovat do Brna (jako například já, že). Potom vás čeká šílené každotýdenní dopravní plánování.

První možností je jezdit s někým autem. Ale to víte, benzín je drahý a lidi nejsou charita, aby ostatním hradili jejich cestování. Takže autem může bejt cesta docela fajn, ale standardně za ni vypláznete tolik, že i ta nejzlodějštější dopravní společnost by se oklepala hnusem (a pýřila se studem). Navíc řidiči těch aut mají většinou čerstvou barvu zaschlou v papírech a jejich nejoblíbenější zábava je jet stovkou v obci, předjíždět kolemjedoucí auta a na to já nejsem moc zvědavá.

Druhá možnost je vlak, ale pragocentrismus zapříčiňuje, že přesedáte jak Al Capone, když se snaží zmást ty, kteří ho honí, a dost často se vám taky stane, že si někde počkáte plonkovou půlhodinku, což je vážně děsně příjemný. A nebo autobus. Přímý jede asi tak dvakrát denně. Je neskutečně narvanej, řidiči jsou děsně příjemní. A já v lepším případě půl cesty (a v horším případě celou cestu) poklimbávám ve stoje a visím za jednu ruku na tyči. Moc fajn. Autobusem jezdím většinou do Brna a standardně jsem po víkendu tak ospalá, že spánek se závěsem na tyči mi neděla problémy větší, než průměrnému šimpanzovi.

Docela fajn cesta je kombinace vlaku a autobusu. Přestupuju jen jednou, nejedu okružní jízdou po krásách České republiky. I to má však své nevýhody. První je, že vlaky a autobusy na sebe vzájemně nečekají. To je celkem logické, ale je to docela na houby. Takže první část cesty je poměrně normální strávit napůl v motlitbách (a napůl v mdlobách, když má vlak zpoždění). Druhá nevýhoda je, že jako první prostředek cestou z Brna volím vlak, a to konkrétně EC Bratislava – Praha. Je narvané k prasknutí a postávání na chodbičce v něm rozhodně nikomu není cizí. Jo, vlastně je. Je cizí těm lidem, kteří nastoupili v Bratislavě, Kútech, nebo kýho čerta a leží přes tři sedačky v zamčeným kupé přirytý spacákem. No a potom pánům – jedu po dvaceti letech vlakem, mám oblek, mám místenku a nic z toho se nebojím použít. Chápu, že tihle páni nejezdí často, ale když mají na místence napsaný číslo vagonu, neměl by bejt takovej problém do něj nastoupit, ne? Je pravda, že v jízdním řádu je napsáno, že vlak je ve stanici minutu a potom odjíždí, ale ještě nikdy se to nestalo, vlak odjede ve chvíli, kdy všichni vystoupí a všichni nastoupí, což vzhledem k početnejm chumlům lidí u každejch dveří není nikdy předepsaná minuta. Když se pak takovej pán prodírá přes pět vagonů s největším byznys kufrem na svoje sedadlo, je možný, že pár nás, nebohejch chudejch studentů, kteří jezdíme každej tejden a na místenku nemáme (a upřímně někdy jsme rádi, že jsem ze spodu kapsy vytáhli drobáky na cestu tak, aby nám to vyšlo), naštve a budeme na něj nepříjemní. Tak!

Na další útrapy standardně přijde při cestě autobusem. Fulghum možná tvrdí, že všechno, co k životu potřebuje, se naučil v mateřský školce, já ale říkám, že to bylo na prvním stupni základky, a to jsem byla frekventant školky už od tří let a předtím jsem chodila do jeslí! Například si pamatuju, jak nás škola naučila, že na složenku se píše částka dohromady, jak se píše adresa, jak dělá oslík a že kráva má tele a ne sele (což jsem všechno zvládla k dokonalosti až někdy v rané dospělosti). Nicméně nás taky naučili, že na autobusu je to, kam jede, napsáno až nahoře a to odkud (a přes co) jede je pod tím. Nevěřili byste, kolik lidí to nezvládá a neustále se žádají od řidičů odvoz přesně na druhou stranu republiky, než je plánovaná trasa. Takoví lidi mě vždycky dokážou nakrknout, když dojdou k řidiči a suverénně nahlásí: „Tam a tam.“ Řidič je vykopne, takže couvají, rozbijou celou frontu a já se pak nedostanu na svoje předbíháním pečlivě vydobyté místo na slunci. Takže čtěte odspodu prosím!

Co s tím? Že bych začla chodit pěšky jako Mácha? Zvážím to!

Jubilejní 40. článek (jako vždy o všem a o ničem)

Nuže, po minulým propařeným týdnu doplňuju deficity. Piju hodně tekutin (vyjma alkoholu), zdravě se stravuju, hodně spím a jsem všeobecně nudná a spořádaná holčička. (Trochu kecám, ale znáte to.) V pondělí jsem opět z důvodu nesmyslně zavřené menzy byla nucena jít do restaurace a dát si meníčko, který tvořil hovězí steak s opékanejma bramborama. Opékanejma, chápete? A to od minulýho tejdne hubnu do plavek (což se bohužel zatím projevilo jen tím, že jsem si dala v neděli jednu sadu cviků na břicho /který jsem – považte!!! – svého času cvičívala každej den/ a v pondělí jsem se nemohla hejbat, tak jsem to prozatím odložila). I v úterý jsem samozřejmě byla nucena jít do restaurace, protože na brněnském bytě máme plynovej sporák (šporák, jak říká náš pan domácí, což mě fakt baví), kde měli jen jednochodové meníčko pro chudáky, kteří museli i ve svátek pracovat (a pro lenochy, kterým se nechce vařit, případně vyrůstaly v domě, kde je všechno na elektriku a plynu se bojí – kdyby jste nikoho takového neznali, právě čtete jeho článek), které čítalo vepřovej steak (pro změnu) s nejvomaštěnější bramborovou kaší, kterou jsem kdy jedla, takže jsem to musela zalejt dvěma řezanejma (sakra, co jsem to na začátku říkala o tý zdravý stravě a nepití alkoholu?), protože žlučník je žlučník a máme všichni jenom jeden, že.

O poslední peníze mě obrala Zu, která se zase naopak rozhodla trochu peněz investovaných ve svých přeplněných skříních (které teda podle mě máme všechny) dostat zpět, což se některým lidem nelíbí a označují ji za psychicky nemocnou a podobně. Psychicky nemocná jsem možná tak já, protože naprosto nehynoucí láskou miluju svetry a svetříky a musím mít všechny pěkný svetry světa (i když pak většinou tahám svůj černej propínací, protože se prostě a jednoduše hodí ke všemu), ale mám závažnej deficit triček a šatů a vůbec věcí pod ty svetry, takže je za chvíli budu asi nosit na holé tělo, jako paní z osmdesátejch let, což mi připomíná jednu děsnou historku mého instruktora v autoškole, kterej mi (vyplašené osmnáctileté dívce vyprávěl), jak měl s nějakou fešnou padesátkou kondiční jízdy a povídá jí: „Si ten svetr sundejte, vidím, jak se potíte a mně je zima.“ No a paní si prej sundala svetr a pokračovala v jízdách v podprsence. Na to vždycky zálibně pokejval hlavou, upozornil mě, že to NIKDY nemám dělat a řekl: „A pak, že ty úchyláci jsou ty instruktoři!“

Nějak se na mě valí blížící se zkouškový, zápočty, povinnosti, seminárky, psycha. Zrovna předevčírem v noci jsem vytvářela jednu práci, do který jsem jako vždy nevěděla, co psát, což fakt nesnáším. Přečetla jsem si to ráno a chtělo se mi plakat, že jsem něco takovýho vůbec byla schopná vyplodit. Jsem marná.

A víte co? Jdu se učit. Tak.

Hokus pokus - tejden třetí

Přátelé,
máme tu další týdenní report. Sice jsem to zase moc nezvládala, ale poprvé padlo deset bodů z deseti, a to je na místě ocenit.

30.4.2012

Budík obligátně na 6, jako každé pondělí, to fakt nesnáším. Vstala jsem pouze s velkými obtížemi a zase pozdě. To vstávání, to je opravdu můj mor a je to to, s čím teď nejvíc bojuju. Sakra práce už se mnou. Jinak normální den, sprint do školy, zjištění, že nejbližší menza i restaurace jsou příhodně zavřené, takže k obědu croissant a nanuk ze stánku před školou. Au! Potom obvyklé cvičení na hledání ve vyhláškách, kde jsem zase byla za machra – achjo, doufám, že tenhle předmět zvládnu na sto procent, protože jinak bych byla fakt naštvaná. Večer jsme šli se spolužáky pálit čarodějnice. Musím přiznat, že mě to moc nebavilo, ale hlídka, která dvakrát přijela nám uhasit oheň (a já si myslím, že právem) mě bavila moc. Sprchu jsem vzhledem k pokročilé noci vynechala, i když jsem smrděla jako topič Jan, ale zuby i odlíčení jsem zvládla. Jo.

Moje hodnocení pro tento den : 7/10

1.5. 2012

Vzhledem k tomu, že jsem sova klasická a vyspávání do oběda mi nikdy nebylo cizí, naplánovala jsem si ho na tento den, že dřív než ve 12 mě z postele nikdo nedostane. Protože jsem ale moje obě spolubydlící skřivani (jak vyšití) začaly v 8 ráno mlátit s věcma, pouštět si rádio a televizi a já jsem naproti svým protestům byla nucena v 8:20 vstát. Achjo. Potom jsem si teda umyla ty vohněm vonící vlasy, učila se do oběda, šla na oběd do restaurace (jo!), potom přišla na byt a nevyhnutelně musela usnout. Střídavě jsem spala a učila se do půl sedmý (to bylo tím ránem), bez ohledu na řvoucí rádio apod. V půl sedmý mi volali naši na skype a byli oba pevně přesvědčený, že jsem vožralá. Achjo. Co si vo mně myslej? Večer sprcha, krém, ruce. Cha.

Moje hodnocení pro tento den : 7/10

2.5.2012

Vstávačka v 7:30 a cesta na test není nic moc. Stihla jsem ale zapsat sebe i kámošku na zkoušku, a to se cení. Potom biochemie, kde jsme psali test a přednáška, kam nás přišlo pět a půl. No a potom Majáles (juhů). Pozřela jsem klobásu (fuj), 2 topinky (fuj fuj), alkoholický dryák s názvem ranní sekret (fuj fuj fuj), asi tisíc piv (ježiši, to už nemá cenu komentovat), tančila jsem... Po příchodu jsem si zvládla umejt vlasy (jo!), hygienicky se zbavit oblečení, který smrdělo, jako bych ho vytřela v popelníku, odlíčit se, vyčistit si zuby, natřít se krémem, natřít si ruce a spát. Všechny ty procesy před spánkem jsem chtěla původně vynechat, ale nakonec mi sebrali jen půlhodinu sladkého snění, což se při tom deficitu, kterej jsem už stejně měla, to bylo naprosto jedno. Dnešní den byl na jedničku (jen ne pro moje játra).

Moje hodnocení pro tento den : 10/10 (Volejme hurá a tři dny se radujme!)

3.4.2012

Budík zvonil opět v 7:30 a mně se velmi intenzívně nechtělo ven z postele. Dvakrát jsem si ho posunula o pět minut a (nevím, co jsem čekala) ten ďáblův stroj za těch pět minut zase zazvonil. Byla jsem nucena (opět) sedět na mikrobiologii s černejma kruhama pod vočima, který mi tekly z vobličeje na stůl. Psali jsme test a já si chvílema říkala, jestli by nebylo lepší nic nepsat a lehnout si tam a spát. Ale psala jsem jako divá. Potom jsem se odebrala na byt, kde jsem 2 hodiny ležela a přemýšlela, jak se mi může stát, že jsem tak ospalá a přitom nemůžu usnout. Následoval šílený sprint na angličtinu, kde jsem se jako vždy snažila předstírat, že umím mluvit i jinak než česky. Potom sprint zpět na byt, nabrání spolubydlící a výlet na Majáles VUT. Přidala jsem při tom nabírání další vrstvu makeupu, ale myslím, že mi to stejně nepomohlo. Majáles byl super – pili jsme, tančili jsme, potkávali jsme dlouho nepotkané a když jsme v jednu ráno seděli na dojezdu v hospodě a já usínala sedíc na barové židličce, bylo jasný, že zuby, obličej, ruce nebudou. Takže filmové vyčurat a spát.

Moje hodnocení pro tento den: 4/10

4.5.2012

Vstala jsem půlhodiny před budíkem, a to prosím po 4 hodinách spánku. Vykutala jsem se z lože a chaoticky jsem si začala balit věci. Potom jsem dohnala včerejší hygienické deficity, nasnídala se a vyrazila na přednášky, které nahrazovaly volna v úterních svátcích. Blbý bylo, že abych stihla vznášedlo domů, musela jsem odejít dřív, což z duše nesnáším. Cesta autobusem byla úmorná, protože jsem si nestihla koupit pití a umírala jsem žízní. Jsem debil. Naši vyměnili dveře od domu, takže jsem neměla klíče a musela u babičky čekat, až mi budou doneseny, respektive, až si mě vyzvedne táta, aby se mnou šel domů a tam mi je dal. Připadala jsem si, jako když jsem chodila do školky a takhle jsem na něj čekávala po tom, co mě babička vyzvedla. Po příchodu jsem byla odvelena se psem na veterinu, která měla ale dovolenou (upřímně uff). Večeře, znovuvenčení psa a všechny další činnosti jsem provozovala v polospánku. A v 9 hodin krátká hygienická pauza – vše důležité splněno – a vytoužený zasloužený spánek. Příští týden takhle pařit fakt nebudu!

Moje hodnocení pro tento den: 9/10

5.5.2012

Vstala jsem v půl sedmý, aniž bych měla důvod. Dělala jsem nějaký věci do školy a navštívila veterináře s naším psem. Dělal strašlivý džouky, tak strašlivý, že jsem se musela smát a bylo to slyšet určitě až venku v čekárně. Potom oběd, poobědové válení s protokolem do fyziologie (jsem hrozně neproduktivní člověk). Potom jsme grilovali na zahrádce. A pak byla strašná bouřka, který já se bojím a můj kamarád mě nutil s ním jít na pivo. Po příchodu jsem zanedbala sprchu (fakt to nešlo, sakra), ale zuby a krémy jsem zvládla (chvála bohu tomu člověku, kterej vymyslel ubrousky na ksicht, protože po několika pivech a sangriích se místo tamponku a odličováku fakt hoděj).

Moje hodnocení pro tento den: 7/10

6.5.2012

Vstala jsem brzo, protože jsem chtěla posnídat zbytky od grilování ze včerejška (který už byly dávno ztopený, takže se ani nemusím obhajovat, že jsem prase). Dělala jsem milion věcí do školy, protože jsem doháněla včerejší resty, nejvíc jsem pobíhala, umírala u toho. O půl třetí jsem se šla sprchovat a začala jsem překotně házet věci na dno batohu, telefonovala při tom, hroutila se, že nestíhám a když jsem ve tři čtvrtě na 4 běžela na autobus, kterej samozřejmě přijel pozdě, takže jsem vůbec nemusela spěchat, proklínala jsem se do posledního kolene, že nedodržuju svoje pravidla šťastného měsíce, protože jinak bych měla klídek, že áno. V autobuse se mi podařilo spát větší půlku cesty, což se mi jen tak nestává, takže jsem byla nadšená. Na bytě jsem povečeřela, vyzubila si čisty (taky jste to říkali, když jste byli malí?), natřela si obličej krémem a hodlám se válet. Asi se zase budu muset vošálit s tím budíkem, znáte mě. (A jen tak mimochodem, pokud se vám zdá, že jsem byla celej tejden v lihu, tak se vám to nezdá.)

Moje hodnocení pro tento den: 6/10

Na vědomí se dává

Upozorňuju, že člověk hledající

sem rozhodně patří :-).

Zato lidé hledající druhé z vrchu

sem rozhodně nepatří.

Jo, jsem netolerantní. Ale jenom k netoleranci!