O radostech a strastech studentského cestování

Naše podhorské maloměsto je pragocentrické, jak jen podhorské maloměstečko může být. Už malé děti se odsud vozí do Prahy, aby se jim ukázalo, kde jednou budou studovat na pana doktora medicíny, práv, nebo inženýra (čehokoliv, ten se hodí vždycky, že). Spoje do Prahy odsud jezdí každou hodinu, jsou pohodlné a přímé. Jen pokud je váš intelekt záhadně snížen, půjdete od nás studovat do Brna (jako například já, že). Potom vás čeká šílené každotýdenní dopravní plánování.

První možností je jezdit s někým autem. Ale to víte, benzín je drahý a lidi nejsou charita, aby ostatním hradili jejich cestování. Takže autem může bejt cesta docela fajn, ale standardně za ni vypláznete tolik, že i ta nejzlodějštější dopravní společnost by se oklepala hnusem (a pýřila se studem). Navíc řidiči těch aut mají většinou čerstvou barvu zaschlou v papírech a jejich nejoblíbenější zábava je jet stovkou v obci, předjíždět kolemjedoucí auta a na to já nejsem moc zvědavá.

Druhá možnost je vlak, ale pragocentrismus zapříčiňuje, že přesedáte jak Al Capone, když se snaží zmást ty, kteří ho honí, a dost často se vám taky stane, že si někde počkáte plonkovou půlhodinku, což je vážně děsně příjemný. A nebo autobus. Přímý jede asi tak dvakrát denně. Je neskutečně narvanej, řidiči jsou děsně příjemní. A já v lepším případě půl cesty (a v horším případě celou cestu) poklimbávám ve stoje a visím za jednu ruku na tyči. Moc fajn. Autobusem jezdím většinou do Brna a standardně jsem po víkendu tak ospalá, že spánek se závěsem na tyči mi neděla problémy větší, než průměrnému šimpanzovi.

Docela fajn cesta je kombinace vlaku a autobusu. Přestupuju jen jednou, nejedu okružní jízdou po krásách České republiky. I to má však své nevýhody. První je, že vlaky a autobusy na sebe vzájemně nečekají. To je celkem logické, ale je to docela na houby. Takže první část cesty je poměrně normální strávit napůl v motlitbách (a napůl v mdlobách, když má vlak zpoždění). Druhá nevýhoda je, že jako první prostředek cestou z Brna volím vlak, a to konkrétně EC Bratislava – Praha. Je narvané k prasknutí a postávání na chodbičce v něm rozhodně nikomu není cizí. Jo, vlastně je. Je cizí těm lidem, kteří nastoupili v Bratislavě, Kútech, nebo kýho čerta a leží přes tři sedačky v zamčeným kupé přirytý spacákem. No a potom pánům – jedu po dvaceti letech vlakem, mám oblek, mám místenku a nic z toho se nebojím použít. Chápu, že tihle páni nejezdí často, ale když mají na místence napsaný číslo vagonu, neměl by bejt takovej problém do něj nastoupit, ne? Je pravda, že v jízdním řádu je napsáno, že vlak je ve stanici minutu a potom odjíždí, ale ještě nikdy se to nestalo, vlak odjede ve chvíli, kdy všichni vystoupí a všichni nastoupí, což vzhledem k početnejm chumlům lidí u každejch dveří není nikdy předepsaná minuta. Když se pak takovej pán prodírá přes pět vagonů s největším byznys kufrem na svoje sedadlo, je možný, že pár nás, nebohejch chudejch studentů, kteří jezdíme každej tejden a na místenku nemáme (a upřímně někdy jsme rádi, že jsem ze spodu kapsy vytáhli drobáky na cestu tak, aby nám to vyšlo), naštve a budeme na něj nepříjemní. Tak!

Na další útrapy standardně přijde při cestě autobusem. Fulghum možná tvrdí, že všechno, co k životu potřebuje, se naučil v mateřský školce, já ale říkám, že to bylo na prvním stupni základky, a to jsem byla frekventant školky už od tří let a předtím jsem chodila do jeslí! Například si pamatuju, jak nás škola naučila, že na složenku se píše částka dohromady, jak se píše adresa, jak dělá oslík a že kráva má tele a ne sele (což jsem všechno zvládla k dokonalosti až někdy v rané dospělosti). Nicméně nás taky naučili, že na autobusu je to, kam jede, napsáno až nahoře a to odkud (a přes co) jede je pod tím. Nevěřili byste, kolik lidí to nezvládá a neustále se žádají od řidičů odvoz přesně na druhou stranu republiky, než je plánovaná trasa. Takoví lidi mě vždycky dokážou nakrknout, když dojdou k řidiči a suverénně nahlásí: „Tam a tam.“ Řidič je vykopne, takže couvají, rozbijou celou frontu a já se pak nedostanu na svoje předbíháním pečlivě vydobyté místo na slunci. Takže čtěte odspodu prosím!

Co s tím? Že bych začla chodit pěšky jako Mácha? Zvážím to!