Mám malý stan (ale neměla jsem!)

Kamarádi! (Původně jsem chtěla napsat volové. Ne ošklivé, zlé, ohrané „volové“, ale přátelské sympatické“ vole“, tak jak ho vnímal a popisoval Jan Werich. Pak jsem se na to ale vykašlala, protože by to třeba mohl někdo blbě pochopit, že ano!)

Dnes ráno jsem se probudila a věděla, že musím udělat velký krok pro sebe, ale malý pro lidstvo, jak už to tak s většinou kroků, kromě těch Armstrongových bývá, že. A to, že se vykašlu na letitý půjčování stanů (jestli zlomíš ty tyčky, zlomím ti ruku!) spolubydlení s někým, s kým bych zrovna třeba bydlet nechtěla, ale holt „von má volno ve stanu“, tísnění se ve třech ve stanu, kterej je sotva pro dva (já jsem ti ale říkala, že máš vzít stan – já jsem si ale myslel, že ho bereš ty) a t p. a koupím si stan vlastní. My kluci a holky, co spolu chodíme (teď myslím naši rodinku) stan máme. S mojí mámou zažil několik velmi intenzívních dovolených v Bulharsku a Jugoslávii a leží v obrovský truhle, kterou i se stanem prý do auta nakládali dva lidi (moje babička a můj děda) vždy za intenzívní hádky. Věřím tomu, že ne jednou u toho došlo ke zranění. Pamatuju, jak jsme v tomto vskutku prostorném stanu (má snad čtyři místnosti a předsíňku, která by si zasloužila jmenovat se předsíň a možná klidně i síň) stanovali každé léto s mým bratrem, bratrancem a sestřenicí na naší nebo babiččině zahradě a hrozně nás to bavilo. Každopádně to ale není stan, kterej byste si dali do krosny a projeli s ním republiku, nebo zeměkouli. Chtělo to něco skladného, moderního, maximálně do třech kil. Když jsem tuto námitku několik let za sebou vznášela doma, řekli mi vždycky: „Ale my přece stan máme!“ Takže jsem se dnes ráno vzbudila a věděla, že do toho jdu za vlastní...

Navštívila jsem sport v našem malém městečku a už při představování prvních kapitálních stanových kousků, které měli v repertoáru, se mi z cenovek protáčely panenky. (Víte, já stále žiju v době, kdy jsem kdysi dávno navštívila koupaliště v Ústí nad Orlicí – a jestli tam to koupaliště není, což mi od té doby při vyprávění téhle příhody několik lidí řeklo, byl to určitě Žamberk – a kopeček zmrzliny tam stál 1,50. No co vám budu povídat, utratila jsem všechny peníze, co mi dali za zmrzku, zvracela jsem už na koupališti, cestou domů v autě, doma. A v těchhle cenovejch relacích já se pohybuju furt.) Až nakonec pán vytáh zpoza pultu věc, o které prohlásil – to byl loňskej hit, máme ho ve slevě, je to poslední kousek, ale nikdo ho nechce, protože zbyl v těchhle šílenejch barvách. To byla samozřejmě moje příležitost, které jsem se chopila rychleji než kmene stromu, když jsem tuhle v lese narazila na bachyni divočáka. Je pravda, že stan by u módního pekla neprošel. Je vyvedenej ve fakt hnusný šedo-khaki barvě s oranžovými a červenými detaily, což se bije víc, než Řekové s Turkama, ale stál tolik, kolik jsem si představovala, že do stanu maximálně investuju. Popadla jsem ho a pelášila domů, kde se můj táta, kterej byl celej život intenzivně vychovávanej ve skautským duchu a trpěl v pionýru, rozhodl, že svoji malou hloupou nešikovnou dceru naučí, jak se to dělá. Uznale si přečet návod, záhadně pokejval hlavou a dal se do díla. Sousedovic děti skákali za plotem, aby věděli, co se děje, naše štěnisko nám neustále odnášelo různé tyčky, plachty, baterku a přinášelo místo toho jabka a klacky a začal Sajgon, jakej už jsem dlouho nezažila. Můj taťka se potil (a ne jen proto, že bylo vedro), kroutil návodem od malajského výrobce na všechny strany, chytal se za hlavu, lomil rukama a potichu sprostě nadával. Návod nedával smysl ani omylem, takže ho nakonec nechal štěnisku „k přečtení“, což možná neměl dělat, protože ještě teď doma určitě sbírají kousíčky papírků po zahradě. Protože je to starej skaut, tak na to samozřejmě přišel (a protože je to můj hodnej tatínek, sepsal mi návod vlastní) a stan sestavil. Naše štěnisko zalezlo dovnitř, zalehlo a spalo. Já a táta jsme se ve zhroucení opírali o starou jabloň a byli jsme rádi, že jsme rádi. A já jsem se navíc cítila hrozně dospěle, protože mám konečně přece vlastní stan, chápejte!

Naši navíc uznali, že jsme doma ten stan možná fakt potřebovali, takže mi ho zaplatili.

A já frčím pryč, majte sa (stan přibalen)!

Dospělé prázdniny? Ani omylem!

Podívejte! Možná je to fakt tak, že věci, na který se těšíte, stojej v důsledku za starou belu. Například tuhle večer, když slavil můj dávný kamarád a současný spolužák narozeniny. Místo poklidné akce naběhlo trio H+D+V a věci létaly vzduchem. A to opravdu. Stoly, židle, cibule, noťas, okna, dopravní značka, nože, alkohol. Nechci vykřikovat, že jsem se bála o život, ale v říjnu to budou dva roky, co mi H. v podobném agresivně-alkoholovém stavu rozrazil hlavu, takže o zdraví určitě trochu jo. Na místo jela třikrát (!) sanitka. A upozorňuju vás, že při třetím příjezdu se ani nejprofesionálnější záchranáři nechovají jako záchranáři, ale vyjadřují se jako dlaždiči. A já si myslím, že kdyby oslavenec zavolal bezpečnostní sbory, aby to tam trochu poklidnily, neudělal by vůbec špatně. Démon alkohol? Možná, ale hlavně lidská tupost. Stydím se ještě teď... A vlastně já ani nemám za co!

Venku se potulující prázdninující kindergangy mi na pocitu bezpečí taky úplně nepřidávaj. Zvlášť po tom, co moje kámice skončila komiksově hlavou zabořená v kupce sena, když dětičky jako strašnou srandu vymyslely, že mezi dva stromy natáhnou drát. Její kolo už se ale zachránit nepodařilo. Včera mi zase děti z anglického tábora na horách zbaštili poslední borůvkový koláč a já se musela spokojit s trapně rybízovým. Grr.

Včera jsme taky navštívili bývalého spolužáka v jejich haciendě. Mít obrovskej krásnej barák je jedna věc, ale řešit, jestli někde něco trošku ukáplo, je věc druhá. Nemůže se tam chodit po trávníku, protože by se zničil. Psa maj naučenýho chodit čůrat na dlažbu, což je podle mě snad nejnepřirozenější věc, kterou jsem kdy slyšela, protože i naše malý štěnisko se snaží dostat alespoň na miniaturní travnatej pásek, když se chce vyčůrat. Na lince v kuchyni nesmí být kapka vody, natož něčeho jinýho. Na koberci nesmí být ani smítečko. Okna jsou čistoskvoucí. Na toaletě by člověk s odolnějším žaludkem posvačil bez následků. A já si v tý vší sterilitě řekla: Stojí to za to? Mně asi ne. A asi si tu návštěvu příště odpustím, protože nervovat se, jestli mi někde upadnul vlas, nebo jsem stříkla vodou při umývání rajčat na linku, mi nedělá vůbec dobře.

Poslední dobou neusínám, ale upadám rovnou do tranzu. Nevzbudí mě ani hystericky vyzvánějící telefon (právě rozešlá kamarádka), nebo štěkot štěniska, natož budík. Nevím, co s tím, je to docela prekérka.

Carpe diem. 

Krátce a aktuálně, jo?

Jako takhle... Pokydáte-li se jogurtem (bílým!) a uschne to, vypadá to FAKT divně, jakože fakt. Když jsem se včera v deset večer vydávala ven (v tričku zatraceně pokydaným zaschlým bílým jogurtem) a v teplákách, který pamatujou můj první (!) lyžák (a ke kotníkům se nemaj šanci dostat dobrejch pár let!), pravila jsem: „No co, tady v tý vsi stejně už žádný štěstí neudělám!“ Opět jsem zapomněla, že Murphy a jeho zpropadený zákony tu jsou se mnou a samozřejmě jsem potkala dva lidi, se kterýma bych (soudě dle prvního pohledu samozřejmě) zkoušela hledat štěstí docela ráda.

Dneska ráno jsem zase způsobila dobrou zábavu pubertální mládeži pokuřující a popíjející v 11 dopoledne (nemaj žádnou morálku, my jsme začínali nejdřív ve 3 na koupálku) v parku na lavičce u babiččina domu. Plela jsem tam (dobrovolně!) záhony a babička mi u toho nadávala: „Jseš mizerná plička!“ Nemělo cenu vysvětlovat, že nepliju (jako opodál pobývající mládež), ale plEju, což je dost podstatnej rozdíl. Smáli se mi tak vehementně, že jsem měla intenzivní chuť je poslat do patřičných míst, ale brzdila mě o to větší touha neprovokovat 7 týnejdžrů v podroušeném stavu. Jsem holt měkká. A pleju mizerně, to se musí nechat, ale prostě nejnezábavnější činnost na světě!

A jinak? Práce, jak na kostele...

Hypersenzitivita a dorty. Hlavně teda ty dorty.

Jsem vylínělá do nejvyšší podoby lenosti. Tak jako mi minulej tejden (nebo kdy to vlastně bylo) bylo strašný vedro, teď přátelé mrznu. Ale nechci si stěžovat, bylo by to už trapný, že jo. Blbý na tom je, že jsem dostala rýbu (pčík), protože jsem se promenovala se štěniskem v deset večer po venku jen v sukni. A byla fakt zima. Nespravedlivý je, že komáři štípou stejně. Někdo jim asi řek, že je léto a voni štípou. I kdyby sněžilo.

Štěnisko má zvláštní období aktivity a totální lenosti. Nejvíc línej bejvá, když se mu chce k ránu čůrat. Proč bych štěkal, tady si to hodím do rožku, voni to vytřou. Trochu ho chápu, taky se mi někdy nechce vstávat, i když můj močovej měchýř se na to dívá jinak. Ale aspoň to držím, že. Línej taky bejvá v tu chvíli, kdy ho připnete na vodítko a chcete s ním jít ven. Do tý doby by lítal jako torpédo.

Předevčírem jsem ho vzala na procházku kolem starýho Klugera. Starej Kluger kdysi praštil naši fenku lopatou přes záda, protože mu uzmula slepici. Bylo to docela napínavé. Teďka má celej pozemek obehnanej vostnatým drátem a má tam největší nápis: Soukromý pozemek, vstup zakázán. A až za tím má poštovní schránku. Bejt pošťákem, nikdy tam nevlezu. Starýmu Klugerovi asi nechodí pošta. Starej Kluger je magor. Starýho Klugera jsem jako dítě fakt nenáviděla (přece jenom to bylo centimetr od přeražení páteře mýmu psovi), ale co mu umřela manželka, naordinovala jsem si, že ho budu litovat. Jsem tak uvědomělá! Doufám, že starej Kluger bude taky a štěnisko po hřbetu nedostane. Momentálně ho víc než slepice baví lízat si... zadek.

Kdyby mi v tom semipermanentně nechtěl někdo bránit, spala bych ól-dej-long. Mám na to právo, že jo? Po tak náročným studijním roce. Nemůžu se ani dívat na film, hned usnu. O čtení knih nehovořím, vypadala bych jako analfabet. Musím vyhnat tátu do knihovny, aby mi něco půjčil. Já si svoji průkazku chytře zrušila ještě na gymplu, protože sedmdesát korun za rok mi přišlo fakt dost. Byla jsem mimo. Ale za sedmde se toho taky tenkrát dalo koupit poněkud víc, než dnes.

Brácha měl narozeniny! Jediný, co jsem na tom ocenila, bylo, že při svým hektickým odjezdu do Belgie zapomněl doma dort. Půlku. Sachr. Se šlehačkou. Pochopte, tomu se nedalo odolat. Měla bych si teď dát dietu. (Před našima je úspěšně odpředstírala, že to vodvez. Fuj na mě!) Je půka července a já ještě nebyla nikde u vody, natož ve vodě (potřebuju nejdřív sehnat takovej neoprén, kterej zakryje moji lásku k dortům). Jo vlastně, ve vodě jsem byla. Včera. Vybrala jsem se se štěniskem na hřbitov (poetické, co myslíte?) a zapomněla, že tam štěniska nesměj. Než jsem došla za starým Vejdou (provozovatelem pohřebního ústavu), aby mi ho pohlídal, začlo šíleně pršet, takže jsem usoudila, že zalejvat tam je blbost a běžela se štěniskem domů. Byli jsme nejvíc mokrý, štěnisko kvíkalo a frkalo ven vodu a tvářilo se hodně rozmrzele, že jsem mu něco takovýho způsobila. Ručník, kterým jsem se ho snažila vysušit, z půlky sežralo. A uschlo výrazně dřív, než já. Na světě rozhodně panuje nespravedlnost. Možná to byl trest za ten dort.

A jak že se to máte vy?

Všechno nejlepší-k.

Určitě byste to do mě neřekli, a přesto je to tak. Můj pseoudoblogísek funguje už rok! Přesně před rokem 15.7. (což teda není úplně přesně před rokem, protože 2012 je trapně přestupnej) zřelo světlo světa můj první příspěvek, kterej byl dost o ničem, ostatně prakticky jako všechny ostatní texty, který ho následovaly.

B. se tenkrát nemohla dál dívat, jak mě vysoká škola naplňuje zážitkama, který nechce nikdo poslouchat a založila pro ně odkladiště. A od té doby je sledujete vy, Velkej bratr, internetoví stalkeři, zuřivé a zuřiví anonymní a sem tam nějakej ten špión.

Včera jsem nostalgicky vzpomínala na svůj život na střední škole, a i když bych se tam asi už nechtěla vrátit, ta atmosféra mi děsně chybí. A vůbec, vždycky když se podívám zpátky, přijde mi, že můj život byl v té době zásadně jednodušší. Všem co ještě neodmaturovali proto přeju, aby si to dovedli užívat plnejma douškama jako tenkrát já.

Takže můj milý rádoby intelektuální blogu, lomcuju ti pravicí (jako stréc z Moravy), připíjím si na tebe s pozvedlou číší v levici a nechávám ti zahrát tuš. (Dorty nebudou, byli bysme tlustý na tři prsty!)

Dennidavkaironie, aneb život SE štěniskem.

Moje máma se mě dnes ráno (momentálně pro nás 4:30 přátelé, protože takhle štěnisko vstává), když s rozcuchanejma vlasama a patřičně pomačkaným obličejem žvejkala mokrou (protože když se snažila štěnisko pohladit, spadla jí do čaje) housku, zeptala, jestli bych chtěla žít v pohádkovým světě. Nejdřív jsem nevěděla, co si pod pohádkovým světem představuje. Pak mě zpravila o tom, že to je svět, kde si ráno nešlápnete do louže psí moči, nemusíte vyběhnout rychlým švihem z postele ve 4:15 (a postávat v debilně průhledné noční košilce na zahradě a poslouchat sem tam nějaké to zahaleknutí, co se směrem k vaší osobě ozve z auta), nemáte poškrábaný a pokousaný nohy a ruce... Zeptala jsem se jí, jestli by (tím pádem) chtěla život bez štěniska... „V žádným případě!“, zašermovala ospalýma rukama, hrneček se překlopil a čaj začal crčet z ubrusu na podlahu. Rezignovaně jsme obě svěsily ramena.

Paní v lékárně na náměstí se mě včera ptala, komu je u nás doma pořád tak špatně. Obden tam chodíme pro aktivní uhlí. Veterinářova rada totiž byla: „Když sežere něco, co je jedovatý, nebo něco, o čem si myslíte, že by to mohlo bejt jedovatý, hned mu jich 6 dejte a máte vystaráno.“ Proto máme tak velkou spotřebu...

„Co tady děláš?“, zeptal se mě můj bývalý přítel, zavěšený do svojí současné přítelkyně, když mě potkali pobíhat s pytlíkem nataženým na ruce po loučce, která je asi kilometr od jejich i mého bydliště, tudíž jsem (přestože jsem svými tamtamovými kámicemi byla obeznámena, že jsou na mém území) nějak neočekávala, že se zde potkáme. „Hledám h...o!“ Dívali se na mě dost divně, což mi došlo až doma. Já tam totiž byla bez štěniska! Vzala jsem si totiž jenom jeden sáček a cestou jsme zanechali dva exempláře. Samozřejmě, že ten druhý byl dál od domu, ale mně hrozně vadí, když TO pejskaři nechávají všude ležet, takže jsem unavené štěnisko odvedla domů a vydala se zpátky pro veledílo. Mezitím jsem samozřejmě zapomněla, kde to vytvořil, a proto mi hledání dalo trochu zabrat. (Jo, pokud se někdo hodlá ptát, jak se jedenáctitýdenní štěně ocitne kilometr od baráku, to naše tam v pohodě dojde, dojde i domů a ještě by si hrálo! Vopravdu!)

„Máš díru v nohavici, je to šílená vostuda, kdes k tomu přišla, jsi vandrák a anarchista a já se za tebe stydím!“ Tak tímhle proslovem mě zchladila pro jistotu zase moje babička. Cítila jsem se děsně. O díře v nohavici jsem vůbec nevěděla (samozřejmě to bylo nějaký štěniskovo nenápadný dílo) a dlouhý kalhoty jsem si stejně oblíkla jenom proto, že mě den předtím pokárala za moje strupatý a zmodřinovaný nohy. K tomu si prý vzít sukni je víc, než okázala drzost. Co si na sebe vzít, aby vám to štěně nemohlo z půlky nenápadně odkousat? Pokud navrhujete vlastní kůži, tak takhle to nefunguje přátelé...

No a na závěr přináším pozitivní neštěněčí zprávu, že dennidavkaironie, A., B., K. a Z., my holky, co spolu chodíme, náš věhlasný a všemi oblíbený kvintet máme všechny zkoušky a vydáváme se vstříc prázdninovému prázdninování. Až je mi z toho prádzno!

P.S.: A komáři štípou a štípou...

Zásadní report o zkoušce z biochemie!!!

Tak jsem se ve středu odpoledne vydala na autobusák na cestu do jámy lvové. Před cestou proběhlo násilné loučení se štěniskem, kdy mi ho táta musel rvát z náručí a já jsem vykřikovala, že chci jet s ním. Autobus jede kolem našeho domu, takže mi taťka se štěniskem zamávali a já se rozeřvala. Málem jsem z toho na kruháči vypadla ze sedačky. Tudíž jsem se rozhodla dát zase rychle do pucu a opakovat si. Rvala jsem si vlasy z mastnýho culíku a nechala se zachvátit totální panikou.

V našem brněnském bytě bylo milion šest set stupňů (Celsia, kdyby se někdo ptal) a nedalo se tam dýchat. Zloději nezloději jsem tam otevřela všechny okna i balkon a odešla si do hospody na večeři. Číšník se mě třikrát zeptal, jestli mám večer čas, což bylo vzhledem k mému obličeji těžce zkouškově postiženámu akné a vlasům připomínajícím továrnu na řepkovej olej více, než podezřelé. Tvrdošíjně jsem odmítala. Pak se mě zeptal, jestli čekám na přítele a že je to grázl, že nepřišel. Čekala jsem tak maximálně na Murraye (autor Harperovy biochemie) osobně, aby mě přijel spasit.

Provedla jsem kardinální očistu svého těla (když už to nešlo s duchem) a šla spát. Vedrem jsem nemohla usnout. To víte, holka zhejčkaná chladem cihlovýho domu spí v bytě! A když jsem usnula, tak jsem se pořád budila. Protože jsem nechala rozražený okna, poštípaly mě nějaký mrchy a vůbec, noc byla prostě špatná. Ráno jsem vstala, násilím do sebe narvala jogurt a půl rohlíku. Šíleně mě bolela hlava. Na zkoušce jsem zapomněla na bolest hlavy, na štěně, na bolest žaludku, na jogurt, na stres a popsala 8 stránek. S jednou otázečkou jsem si moc nevěděla rady, ale snažila jsem se to natvrdo okecat. Odevzdávala jsem s docela dobrým pocitem. Jedna moje spolužačka zahlásila, že to musíme jít zapít panákem zelený, kterej jsem omylem z půlky vylila na stůl (když jsem zásadním prohloubeným gestem ukazovala, jak jsem tu šipku nakreslila). Tam se mi to rozleželo a došla jsem k tomu, že jsem to určitě nenapsala, protože jsem si vzpomněla na všechno to, co by se tam ještě dalo napsat.

Cesta domů v klimatizovaným EC byla více, než v pohodě. Večer jsem byla pozvaná na párty, kde jsem se nehorázně opila a znovu sama sebe přesvědčila, že jsem zkoušku určitě nesložila. Další dva dny mě pronásledovali šílené sny, jak mi volají, že jsem zkoušku nesložila a že je to hrdelní zločin. A pak jsem si zase řekla, že jsem popsala tolik papírů, že z toho něco bejt prostě musí. Dnes se konečně ukázalo, že je z toho krásné dva mínus, pokud to teda někdo nezmrvil a napsal to TAM správně (to víte, já jsem paranoidní). I když jsem si klasicky myslela, že proskočím stropem štěstím, až se dozvím pozitivní výsledek, nebylo tomu tak. Asi půl hodiny před zjištěním nám na zahradě praskla obrovská větev a sesula se k zemi (tento rok už druhá!), takže jsme měli prácičku s odklízením katastrofy.

A teď mám prázdniny... Asi! Oslavila jsem to tím, že jsem si vzala jogurt, podívala se na datum spotřeby (11/8) a strčila si jednu lžičku do pusy... A pak jsem zjistila, že datum spotřeby byl 11/8/11. Lednička mojí babičky nutně potřebuje generální revizi, takže začnu asi tam.

Co vy a léto?

Zničená!

Jsem ve stadiu totálního rozkladu. Zevně i vnitřně. V rámci zachování minimalizace styků s venkovním (a normálním obyvatelstvem) a maximalizace možnosti čmárání cyklů pořád dokola barevnou fixkou (začínám být alergická na ten zvuk, jak fixa jezdí po papíře) a trhání si vlasů spolu s výkřiky: „Ale tady je doprčič isomerasa, ne mutasa!!!“, jsem vyslala svého drahého otce do lékárny, aby mi koupil antikoncepci. Je to věc, kterou naprosto nesnáší, štítí se toho receptu, jak kdyby přenášel lepru. Snažil se mi nejdříve vysvětlit, že to prostě NELZE, ale po mém rázném zákroku kapituloval (a jsem ráda, že mě nedekapitoval). I když jsem částečně z farmaceutické rodiny a všichni víme, že magistry vůbec nezajímá, že ten lubrikační gel vám doporučil pan doktor na mazání zad a ta mast na hemeroidy je pro vaši babičku, tahle položka dělá tátovi zásadní problém.

Vyšetřený čas jsem (bohužel / bohudík ?) nestrávila čmáráním cyklů, ale hostěním návštěvy, protože ledva papá vytáh paty z baráku, přijela se jeho sestra podívat na naše štěně – nový přírůstek do rodiny. S mírnou nelibostí nesla, že ji pomočil (radostí), ale začínám přemejšlet o tom, co byste dělali, kdybyste někde začli žít a neustále tam proudili davy lidí, kteří by se na vás bez představení vrhali a drbali vás na všech možných částech těla, jako kdybyste byli jejich dávní kámoši? Možná na ty lidi nemočí úplně radostí, protože nám to nedělá!

Mám malé doporučení : nikdy si nepořizujte žádné takové nové členy rodiny (včetně miminek, přítelů, manželů a tchyní) během zkouškového období. Naučíte se houbeles. Večer jsem šla venčit naše polomiminko s obrovským modrým čmárancem na nose, aniž bych samozřejmě věděla, že ho tam mám. Lidi se na mě dívali divně, ale připisovala jsem to svému štěněcímu soudruhovi, protože s ním teď všude budíme pozornost. Až pán s obrovským černým psem neidentifikovatelného plemene asi 10 metrů od naší branky, kterej se nejdřív snažil bejt vtipnej a nejdřív si dělal srandu z mého strachu, že by si jeho pes dal toho mého místo zákusku, poznamenal: „Máte něco na nose slečno!“ Díky. Fakt, že jo.

Zejtra, pokud do té doby neztratím nervy úplně totálně, jedu do Brna. Myslete na mě!