Hokus pokus - bohužel více, než týden druhý

To, že jsem kretíno stupído (alespoň co se týče dodržování mojeho pokusu) se zase potvrdilo. Zapomněla jsem zveřejnit týdenní post. Achjo.

21.4.2012

Vstala jsem o hodinu dřív, než hulákal budík. Jo. Psala jsem celej den tu (čtyřstránkovou!) esej. Byla jsem šíleně neproduktivní, ale co už, je hotová. I s hygienou to bylo dneska celkem ok. Vykopala jsem se jít na hřbitov. Takže vlastně dnes to všechno tak nějak plním, ne? Na zítra si dávám několik úkolů: umýt si počítač (už nevidím na obrazovku), nalakovat si nehty, v inteligentní hodinu si sbalit do Brna, udělat řízky (a nezapomenout si je vzít s sebou), spárovat ponožky celé rodině, udělat protokoly na fyziolu a učit se anglinu. Nestíhám to ani omylem, ale budu se snažit. Budíček mám zítra obligátně na devátou.

Moje hodnocení pro tento den: 9/10

22.4.2012

Budík na 9 a vstávačka v půl dvanáctý? To se může stát jenom mně! (Nechápu, jak jsem mohla přeslechnout to šílený zvonění, který jsem si nastavila na budíku.) A teď pozor, i přesto jsem stihla: umejt si počítač, nalakovat si nehty, v inteligentní hodinu si sbalit do Brna, udělat 10 řízků a spárovat ponožky. Fyziola a angličtina to pro jednou trochu odnesli. A u toho jsem si stihla vyčistit zuby, natřít obličej i ruce a osprchovat se. Byl to velkej den. Ale. Zvládla jsem to.

Moje hodnocení pro tento den : 7/10

23.4. 2012

Na to, že jsem měla budík na 6, byla jsem už za pět šest ve vertiální poloze. Jeli jsme na druhej výjezd tento rok, kde jsem byla aktivní. Po návratu jsem se dala do pucu, skočila na Českou nakoupit dary (spíš polotovary darů) pro své drahé kámice k narozkám, potom do školy, potom domů a potom na pivo. Vzhledem k tomu pivu odmítám komentovat, že jsem spráskala kebab, řízek s chlebem, neodlíčila se, natož si nenatřela ruce, ale k zubům a sprše jsem se přinutila. A to si v tom stavu vážně zaslouží pochvalu (nebo aspoň čestné uznání).

Moje hodnocení pro tento den: 6/10

24.4.2012

Vstávačka o 22 minut pozdějc? No čemu se divím, když jsem strávila včerejší večer s někým, pro koho je největší romantika, když mu někdo zaplatí pivo. Achjo, s tím mým vstáváním je to děs. Za zbývajících 38 minut jsem ale stihla vše, co se sluší a patří (i odlíčení zbytku včerejších vrstev, fuj na mě). Když jsem ale přišla na přednášku, shledala B., že se jí nelíbí stav učesanosti mojí ofiny a rozhodla se to opravit. Takže důležité je nejen věci dělat, ale taky dělat je pořádně. Zbytek dne se nesl v docela spořádaném duchu. Snažila jsem se.

Moje hodnocení pro tento den : 7/10

25.4.2012

Vstávačka o 50 minut pozdějc??? To už nevysvětlím. Jsem prostě hrozná. Všechno kromě snídaně a čištění zubů bylo vynecháno. Rychlej úprk do školy, po škole krátké posezení a pokecání na lavičce (svítilo sluníčko). Večer angličtina a fyziologie. Ruce jsem si natřela až teď, když jsem se chystala o tom psát a vzpomněla jsem si na to. Taky už zase vypadaj, že patřej Frankensteinovi. (Achjo, kde jsou ty časy, kdy jsem se nemusela mazat žádnými krémy a nerozpadala jsem se?) Dnešek nebyl dobrej den pro můj šťastnej měsíc. Můžu se radovat jen z toho, že jsem si večer samovolně natřela obličej.

Moje hodnocení pro tento den: 4/10

26.4.2012

Protože včera jsem to s tím vstáváním obecně nějak nezvládla, rozhodla jsem se, že to nejlepší, co můžu udělat, je obelstít se a nařídila jsem si budík o půl hodiny dřív, než jsem potřebovala vstávat. Výsledek? Byla jsem na nohou 10 minut před tím, než bylo potřeba. Juchů. Měla jsem dnes náladu na rozpuštěné vlasy, a proto jsem si nenatřela ani jednou za den ruce krémem, protože mám tendence se ve vlasech hrabat a vískat, takže je mám pak pěkně mastný. Že to byl zhovadilej nápad, je vám asi jasný, mně (protože jsem dementní) nebylo. Už zase vypadaj (ruce), jako by patřily někomu, komu je osmdesát. Jinak sprcha, zuby, krém na ksicht – vše proběhlo v pořádku. Ono to taky někdy jde.

Moje hodnocení pro tento den : 8/10 (za moje zubožený ruce)

27. 4. 2012

Rozhodla jsem se opět přelstít sama sebe a budík jsem si nenařídila. No a zaspala moje máma. Takže když jsem kolem ní běhala, házela na ní sáčko a stříkala na ni voňavku, aby vše stihla, cítila jsem se dostatečně potrestaná. Jinak den probíhal celkem ok, kromě jiného jsem dopoledne vyrobila dárky pro svoje kamarádky.

Moje hodnocení pro tento den: 9/10

28.4.2012

Ráno jsem byla naprosto nelítostně zbuzena a vyhnána na zelný trh. Naprosto nesnáším přetahovat se tam s paníma o nejlepší pórek, ale nic jinýho mi nezbylo. Na cestu jsem se bohužel neučesala. Nestíhačka. Potom jsem uvařila rodince obídek, udělala si 4 protokoly na fyziologii a jela na narozeninovou párty, kde jsem byla velmi aktivním účastníkem, pila jsem pivo a tančila, předala dary, spala ve spacáku na zemi  a tak. Jo! Proto svoje všechny poklesky odmítám komentovat (Například to, že jsem jedla grilované kuře rukama, kterýma jsem hladila cizí psy a podobně – to k tomu tak nějak patří, ne?).

Moje hodnocení pro tento den: 5/10

29.4.2012

Ráno jsem se vzbudila promrzlá ve spacáku na zemi,  vstala na budík v 8:30 a utíkala na vlak domů. Oslavu měly 2 oslavenkyně najednou, a proto nalepily všem hostům jmenovku pro ty případy, kdyby se někdo neznal. Je docela zvláštní, když jedete vlakem domů a průvodčí vás (jakožto vtípek) osloví jménem a vy vůbec nevíte, která bije... Po obědě jsem se fakt snažila neusnout, ale samozřejmě se mi to nepovedlo, usnula jsem a potom jsem naprosto nestíhala sbalit si věci do Brna a nějak důstojně odjet. V autobuse se mi samozřejmě celou cestu zvedal žaludek a přemýšlela jsem, jestli nemám někde náhodou nějakej příhodnej pytlík. Naštěstí jsem se překonala. Po večeři v Brně jsem dodělávala protokoly a švitořila se spolubydlícíma. Teď jsem zjistila, že jsem trochu zaspala se svým týdenním přehledem a fakt se stydím. Postuju a těším se na spánek. (Apdejt – nepostovala jsem večer, protože nám zase nějak odešel interFERnet. Musíte ale uznat, že to není moje chyba.)

Moje hodnocení pro tento den: 6/10

Ve vlacích už je nedejchatelno!

Tak přátelé, máme 26. dubna a ve vlaku dnes bylo 40°C. Navíc jsem nebyla úplně rychlá, takže jsem stála na chodbičce. A stála jsem vedle Němce.

Hned po nastoupení jsem cítila iron a libovala jsem si, že ČD konečně umyli vokna. Jenže to byla taková ta dezinfekce na napatlání na ruce toho Němce. Němec mi nejprve nabídl místo na své kabele k usednutí a když jsem zdvořile angloněmecky (umím německy pár slov typu Bitte, Danke, který se zrovna čirou náhodou i docela hodily) odmítla, uvelebil se na ní sám. Nejprve si pročítal svoje desky, které byly plné map České republiky. Byly pečlivě popsané a zastrkané do eurofólií. Ochotně se zvedal ze sedu kdykoli chtěl někdo projít, ani jednou (na rozdíl ode mě) nezvedal oči v sloup, přestože někteří lidi tam trajdali vážně k vzteku a úplně zbytečně. Když přišel průvodčí a zdvořile se mu omlouval, že musí stát, prohlašoval Němec, že mu je to jedno, že kdyby chtěl sedět, koupil by si místenku a ještě se sám o sobě podivil, že nám ostatním se neomlouvá (na což mohl přijít velmi jednoduše, přestože nemluvil česky, protože nám ostatním průvodčí neříkal ŇYC). Potom si vyndal z tašky 1 plechovku černého Kozla (viděli jste to sakra někdy někde?), čímž mi udělal radost a s chutí ji vypil. Potom z tašky vyndal manikúru a noviny (německé) a začal si stříhat nehty (kleštičkama!), zatlačovat kůžičku (pomerančovým dřívkem!) a zapilovávat nehty (pilníkem – nikoli šmirglem na parkety). Všechen odpad pečlivě zabalil do novin a vložil do igelitového sáčku, který pečlivě zavázal a vrátil si ho zpět do tašky. V tu chvíli jsem si se svýma nehtama  s odrbaným lakem připadala jako prase. Potom Němec vyndal voňavku s příjemnou pánskou svěží citronovou vůní a velmi pečlivě se obstříkl. I to oceňuju, přestože v těch 40°C vedra chodbičky českého rychlíku mě to trochu zabilo, ale co už. V tu chvíli už jsem si připadala jako totální prase. Potom se se mnou jal anglicky konverzovat o tom, co studuju a co si myslím, že by měl navštívit v Praze za památky.

V následujícím vlaku mi udělala velkou radost slečna, která se mě zeptala, jakou barvou se barvím, že to je přesně ten odstín, kterýho by chtěla dosáhnout. Nejdřív mě napadlo ji mystifikovat a říct jí, že to je něco jako Mahagon 14 od značky XY a stojí to 1500, holt za krásu se musí trpět buď osobně, nebo aspoň peněženkou. Ale pak jsem se rozhodla, že na takový vtípky jsem už stará a celkem pyšně jsem jí přiznala, že je to moje vlastní, načůral (jak my doma říkáme natural). Byla z toho dost zklamaná. A já jsem byla nadšená.

V dalším vlaku už na mě čekal propocený Čech s lahví Gambrinusu v ruce, který celou cestu ulevoval svému trávicímu ústrojí od plynů horem i spodem a to naprosto nestydatě bez nejmenší snahy to zakrejt. Rozhodl se mě poučit ve smyslu : „Slečinko a vy studujete vysokou? To já na vás platím daně, víte? To školný by měli zavíst. Aspoň by pak mohli zrušit poplatky v nemocnicích!“ Chtěla jsem mu sice nejdřív říct, aby ho měl kdo léčit, když si medicínu ještě budou muset zaplatit, ale polkla jsem to a neříkala jsem nic. Měla jsem za to, že je to dobrá strategie, jak ho odradit. „Ale, vy jste mi nějaká namyšlená, že ani normálnímu chlapovi nevodpovíte, když se chce slušně bavit. Já řídím kamion, víte? A jednou jsem dojel z Prahy do Ghentu za 9,5 hodiny. Vy určitě nevíte, kde je Ghent, co?“ Protože jsem pochopila, že moje strategie je na dvě věci řekla jsem mu kousavě: „Ghent je v Belgii. Je tam velká univerzita!“ A von se toho bohužel chytil a povídá: „Že vy jste tam byla na to Erosu, že jo? No, a to všechno z mejch daní!“ Na to jsem odmítla reagovat, protože na Erosu jsem nebyla nikdy a Erasmus, kterej myslel, se mě taky netýká. Pána to tak rozlítilo, že koukal už jen z vokýnka,  a pak (naštěstí!!!) vystoupil.

A to já mám Němce vobecně v nelibosti. Ale pro dnešní den minimálně musíte chápat, že jako spolucestující je uznávám víc (i když ta Češka mi pěkně zvedla sebevědomíčko).

Cestujte s Němci. Je to fajn.

Čech na Moravě

Upozornění:

Pokud toto bude číst nějaký skalní fanoušek Moravy, její milovník, nebo hrdý obyvatel, představte si, jak byste se cítili na mém místě, kdyby to bylo naopak a byli byste v Čechách. Pokud si nejste absolutně jisti, že se do toho dokážete vžít, tak se na to vykašlete a nečtěte to. Nemá cenu se zbytečně naštvat.

Lidi se mění. Věci se mění. Můj kdysi indiferentní vztah k Moravě se přerodil. Začínám ji mít (trochu občas) ráda. Dělám jí ústupky. Nebojuju. A přesto vždycky když si řeknu, že teď už ji mám fakt ráda, provede mi Morava něco, co nevydýchávám a jedeme (skoro) od začátku.

Jakožto správnej Čech mám samozřejmě příbuzenstvo na Moravě, takže jsem se nevyděsila, když mi první člověk řekl: „Já su nějaké Jožka.“, ale hlášky typu: „Sluší ti to, je to čanané*.“, nebo „Půjdu se okúpat*.“, mi při jejich prvním poslechu vehnaly skoro slzy (smíchu samozřejmě) do očí.

Protože dělám Moravě ústupky, naprosto v klidu přecházím vtipy:

„Víš, co je největší město v Česku?“

„Praha.“

„Ne, Brno, protože Praha je kraj. Haha. To je čurina, co?“

Už mi ale tak dobře nedělá, když mluvím a řeknu třeba: „A byl tam ňákej člověk.“, a tři lidi na mě vystřelí: „Ježiši, ty jsi z Prahy?“  

Na toto mám ostatně svoji vlastní teorii. Zatímco Pražáci si myslí, že Českou republiku tvoří pouze Praha, Moravani si myslí, že to je Slezsko, Morava a Praha, nikoli Čechy. Moravani, nechci vám radit, ale je to trochu náhra Pražákům na smeč.

Dělám takový ústupky, že jsem se letos kvůli hokejovému finále rozhodla přestat být skalní fanynkou Pardubic, kterou jsem byla po léta a nefandila jsem pro jistotu nikomu. Tak jsem se do toho nového stavu vžila, že nemám ani nejmenší radost, že ty Pardubice nakonec vyhrály. Z toho, že jsem o tu radost přišla, jsem možná i maličkato rozmrzelá. Sakra práce.

Začínám mít ráda Brno. Pár zde prožitých víkendů (i když bez maminky), pár využití toho, co Brno nabízí, ať nákupy, hospody, víno, Lužánky, různé zajímavé diskuze a přednášky mě přesvědčilo, že to město stojí za to a není vlastně tak hrozné, jak jsem se snažila vsugerovat sama sobě i všem okolo, když jsem zde začla studovat. Jo a taky super lidi, kteří tady žijí, ať už jsou náplava, nebo jsou rodilí.

Moravo, možná to spolu jednou dáme i do kupy a já řeknu: Mám tě ráda a chci tady žít. Do té doby bys měla ocenit tu moji snahu. Je fakt upřímná a velmi intenzívní.

*pěkné, vykoupat

Hokus pokus - týden první

Když jsem si dneska procházela zápisky z prvního týdne mého "šťastného" měsíce, říkala jsem si, že mi to docela hodně říká o mně, ale nevím, jestli vás to bude bavit. To už ale holt musím nechat na vás, protože když jsem vám jednou slíbila, že vás budu informovat, budu vás informovat :-).

14.4.2012

Je moc bezva započít pokus s kocovinou. Ráno jsem se vzbudila a tisíc permoníků mi bušilo v hlavě. Ale rozhodla jsem se, že první den pokusu nemůžu zklamat. Zvládla jsem to docela obstojně, i když rozhodně ne na jedničku. Ostatně na nácvik dokonalosti mám ještě celý měsíc. Na schůzku s kámoškou jsem došla včas (a tři hodiny jsme nakupovaly, aniž bychom si něco koupily, v těch krámech je vymeteno). Dvakrát jsem se osprchovala, dvakrát jsem si vyčistila zuby, dvakrát jsem si vyčistila pleť a natřela ji krémem. Ruce jsem si natřela jen jednou, když mi šustili o stránku v učebnici. Udělala jsem si pomazánku a hlávkový salát k večeři (což stálo trochu více invence, než plácnout sýr na chleba). Učila jsem se tři hodiny. Nádobí jsem nezvládla. Večer jsem zjistila, že jsem si 13. pátek nevzala antikoncepci a loupla jsem si dvě.

Moje ohodnocení pro tento den: 7/10

15.4. 2012

Je neděle. Budík mi zazvonil v 9 hodin a já jsem ho postaru vypla a řekla si něco jako: nebudu vstávat v neděli. Po chvíli mi ale došlo, že i tento den, byť nedělní, je součástí pokusu a vystřelila jsem z postele jako šílená. Zpoždění: půl hodiny.

Objevila jsem taky nové skutečnosti. Že když nádobí umyju a utřu hned, mám pak „víc času“ na studium. Přerušování činnosti to celý zpomalí. Že když cestou na nákup obživy vezme odpaďák na plast i smíšený odpad, zabere mi to míň času a moje spolubydlící jsou nadšený, že to tam neleží o hodinu dýl. A další super věc, že když všechny domácí práce zvládnu do oběda, budu se moct od oběda nepřerušovaně učit až do večera a celý to bude vlastně fajn, i když jsem zabila skoro celé odpoledne.

Jinak ruce jsem si namazala 4x. Obličej obligátně 2x, zuby též 2x, sprcha jednou. Dneska jsem se do toho obula.

Moje ohodnocení pro tento den : 9/10 (za tu půlhodinu v posteli)

16.4. 2012

Budík zvonil v 6:30. Já jsem se zvedla z postele v 6:48. S tím se musí něco dělat. (Třeba nekoukat večer na Fenomén.) Výjezd se školou probíhal standardně. Dokonce jsem si zvládla vzít s sebou sváču. Přijeli jsme trochu pozdě, a proto jsem přišla na jedno cviko pozdě. Počítá se to? Budu si to muset rozmyslet. (Celý cvičení jsem byla děsně aktivní, to ty výčitky.) Zuby vyčištěný, ksicht natřenej, tělo osprchovaný. Za hygienu dostávám jedničku. T. bohužel zrušila naše pivní pondělí. Škoda, ale určitě bych tam došla včas :-D. Jinak klasický studijní den. Na tom se skoro nedá nic zkazit.

Moje ohodnocení pro tento den : 8/10

17.4.2012

Vstala jsem půl hodiny před zvoněním budíku. Jo!!! Rozhodla jsem se, že tohle je můj den pro deset bodů. Ale nebyl. Když jsem se v pět rozhodla, že do osmi, než půjdu na tělocvik, budu dělat angličtinu, udělala jsem velkou chybu s google překladačem, který jsem otevřela jako první a na internetu už jsem zůstala. Žádná angličtina se nekonala. Po tělocviku, který mám velmi chytře do deseti večer, jsem se akorát doplazila domů a zvládla se (s obtížema) osprchovat a vyčistit si zuby. Žádnej krém na ruce, ani na obličej se nekonal. Doprčic, s tím už se fakt musí (co nejrychlejc) něco udělat!

Moje hodnocení pro tento den: 6/10

18.4.2012

Vstávačka byla docela obstojná. Zpoždění pouze 5 minut. Lepším se, ale furt to není ono. Vzhledem k absenci odlakovače v Brně jsem si zbytky laku oloupala nehtem. Fuj na mě. Večer jsem se přiopila při plánování svatby. Přišla jsem do bytu v 10 hodin. Bylo mi zle, takže jsem zvládla jen krátkou sprchu a čištění zubů. Fuj na mě podruhé. Dnes nebyl dobrý den pro můj šťastný měsíc.

Moje hodnocení pro tento den: 4/10

19.4.2012

Dnes jsem byla ve vertikální poloze za 4 minuty. Zlepšuju se. Zvládla jsem se namalovat – bylo to potřeba, měla jsem kocovinu a kruhy pod očima až na bradu. Zvládla jsem mikrobiologii i angličtinu v plné akční síle. Na zejtra mám velké studijní plány a pozor – jdu na kosmetiku na obočí (to abych se nemusela vymlouvat, proč jsem si ho nevytrhala sama). Ale na odchodu z brněnského bytu jsem nebyla schopna najít klíče. Klíče se s krosnou na zádech a notebookem v ruce hledaj fakt blbě. Takže vám je jasný, že jsem dofuněla na nádraží fakt pozdě. Achjo. Jdu si vyčistit zuby a spát. Zejtra si dám budík na 9 a ráno si dám sprchu. A jestli ne, je to se mnou fakt zlý.

Moje hodnocení pro tento den : 6/10

20.4.2012

Takže, je to se mnou zlý. Budík v 9 se mnou nic neudělal. Probudila jsem se v 10:15 s nejmastnějšíma vlasama a jediný, co jsem stihla bylo se nasnídat a vyčistit si zuby. Potom jsem pelášila ke kosmetičce, od které jsem se přesunula na oběd k babičce, se kterou jsem se obligátně pohádala o tom, jak vypadá standardní porce pro mě. Po obědě jsem zařídila rodince obživu na večer (měla bych dostat zvláštní body za to, že to byla ryba). Odpoledne jsem napravila svoje sprchové deficity a snažila se psát esej. Místo eseje jsem ale napsala příspěvek na blog. Večer obligátně zuby a obličej. Ruce jsem si dneska ani jednou nenamazala (ajaj), ale vůbec nejsou suchý. Divný. Zítra mám budík zase na 9 a teď už to opravdu musím zvládnout.

Moje hodnocení pro tento den: 5/10

O (ne)drzosti

Vždycky jsem o sobě byla přesvědčená, jak jsem strašně průbojná a asertivní osoba. Lví podíl na tomto mém sebepojetí měla základní a střední škola. Doma mi totiž vždycky říkali: „Když si něco myslíš a řekneš to slušně, řekla jsi svůj názor a nebyla jsi drzá.“ Proto jsem si několikrát vyslechla od pančitelky D., že takhle drzýho fracka ještě nikdy neviděla. Vždycky jsem jí pohlédla do očí a děsně vážně řekla: „Ale já nejsem drzá, já JENOM říkám svůj názor.“ A s mojí narůstající drzostí jsem přidávala i pohrdlivý pohled číslo tři. D. mi trochu dělala ze života peklo a já jsem se celou třetí třídu intenzivně modlila, aby otěhotněla. Málem jsem proskočila stropem, když jsem se na začátku čtvrté třídy dozvěděla, že je těhotná. Bohužel nás potom dostala na starost paní vychovatelka M., která celé naše vzdělání pojala jako celodenní předčítání Lotty z rošťácké uličky pořád dokola, proti čemuž se vzbouřila matka mého spolužáka a dostali jsme pančitelku K., která stále mlátila do stolu pravítkem a vykřikovala, že se narodila „za Němců“. Události poslední doby však s tímto mým přesvědčením intenzivně otřásli. Povětšinou muži v mém okolí totiž předvedli věci, do kterých bych já asi fakt nešla.

Asi před měsícem jsem šla s kamarádem na nákup. Měli jsme toho docela hodně, i když musím uznat, že žádnej extra rodinej nákup to teda nebyl. Basa piv, tři vysokoškolské večeře, tři snídaně a něco na chuť k tomu. No úplně málo toho nebylo. On se (což jsem zprvu nepochopila) zcela záměrně hrnul k paní, která právě umístila na pás takovou tu ceduli, že končí a máme si jít jinam. Zatímco markovala poslednímu zákazníkovi, jal se jí vysvětlovat, že spěchá (lhal), že má jen pár věcí (lhal) a že jí to přece nezdrží (lhal). Mezitím jí vyskládal celej nákup před tu ceduli a jí nezbylo, než mu to namarkovat. Já jsem jen nevěřícně zírala. Když jsme odcházeli, vysvětlil mi, že takhle to dělá pokaždý. A že mu to prej vždycky projde.

O týden později jsme s kamarádem seděli v hospodě, která měla zavírat v deset večer. A nebyl v pátek. Když v jedenáct přišla servírka a chtěla po nás poslední objednávky, docela jsem to chápala. Když jsme dopili a ona přišla s peněženkou, můj doprovod zahlásil, že ještě jednou to samý. A vona mu k mýmu naprostýmu zděšení řekla, že mu to donese, ale ať už jí to teďka zaplatí. Hloupě jsem se ho zeptala, jestli to (čistě náhodou!) nedělá pokaždý a bylo mi jasně řečeno, že samozřejmě.

No a ve středu, když jsem se šinula pěšky ze školy, šla přede mnou holka se dvěma psy na volno. Psi se motali všude možně, byli přede mnou, za mnou, před ní, za ní. Rozhodně nebyli votravný, nebo agresivní. Když si to tu proti nám šine městská policistka. Přešla holku, začla halekat na mě, že mi dá pokutu a kdesi cosi, a protože já chodím s hlavou zásadně v oblacích, byla jsem z toho nejdřív naprosto vyřízená. Holka sehrála parádní scénku: „Ale já nevěděla, že musej bejt na vodítku. Já jsem tu jenom na návštěvě. Samozřejmě, že po nich sbírám tóóó (zde bych se chtěla hlasitě zasmát, protože jedno tóóó jsem osobně vprostřed chodníku překračovala), jo, já si je teďka vezmu na vodítko.„ Vyvázla bez pokuty a nemusím snad dodávat, že za 30 metrů už byli psi zase puštěný.

Na druhé straně barikády je zase jedna moje spolužačka, která už několikrát nevystoupila na té zastávce, na které chtěla, ale jela dál, protože jí bylo blbé říct lidem s dovolením.

Podle mě je dobré vyznávat zlatou střední cestu a být slušný, dokud to jde. Za to nepovažuju rozhodně pruzení prodavaček, které už se vidí na svačině (a v uších jim zvoní píp píp pokladny) nebo servírek, které jsou kdoví jak dlouho na nohou a usínají za barem. Je jasný, že z pokuty bych se taky snažila vykecat, ale aspoň ten den, bych už zmíněnou vyhlášku neporušila a považovala za štěstí a ohromnou laskavost, že jsem platit nemusela.

Velká drzost nicméně je, že tenhle příspěvek mě napadl a byl sepsán při psaní eseje, kterou odevzdávám v pondělí a má zatím jenom nadpis!

Jestli...

Jestli se vám někdy stalo, že vás zastavila městská policie Brno a chtěla vás pokutovat tisíci korunama, protože chodíte po městě na volno se psy, aniž byste k těm psům patřili, pak jste pravděpodobně já.

Jestli se vám někdy stalo, že jste jeli plánovat svatbu svojí drahé kamarádky K. a opili jste se vínem, přejedli pizzou, sýrem, olivama, klobáskou, okurkama, jablkem a máslovýma sušenkama z Anglie (nejsem troškař), pak jste pravděpodobně já.

Jestli chcete, aby vás ten onen (bude-li vás žádat o ruku) požádal o ruku úplně jednoduše, jen tak, až ho to prostě napadne, bez velkejch gest, bez jízdy taxíkem, bez třech pugétů růží, bez cesty do Paříže, bez okvětních lístků růží, který jsou všude rozsypaný a bez kamaráda, který zapaloval svíčky, vyskakujícího oknem, pak jste pravděpodobně já (a rozhodně nejste K. a I.).

Jestli se vám někdy stalo, že vás naháněli v noci po ulici jakýsi týpci, pokřikovali za váma sprosté průpovídky a vy jste běželi jako o život přes silnici a koleje od šaliny, aniž byste se jedinkrát rozhlídli, pak jste pravděpodobně já.

Jestli se budíte ze sna zpocení a s výkřikem: "Alkalická fosfatáza." na rtech, pak jste pravděpodobně já.

Jestli někdy přemýšlíte o divných věcech jako například Bůh, lidství, duše, bolest nebo život, pak jste pravděpodobně já.

Jestli se vám líbí chlapi, kteří na vodítku vodí kamerunské kozy po Brně a nechají vás je pohladit, pak jste pravděpodobně já.

Jestli mejkap používáte pro zvláštní příležitosti (ponejvíce pro kocovinu), pak jste pravděpodobně já.

Jestli žijete minulostí, přítomností i budoucností v každý jeden okamžik vašeho života, pak jste pravděpodobně já.

Bonus: Jestli máte na víkend nejvíc práce, kterou už teď nestíháte, pak jste pravděpodobně já.

Dneska mám trochu melancholickou. Jste já?

Malá vYjÍmka

Tak jo. Zatímco bojuji s větrnými mlýny svojí neschopnosti vstát na čas a vůbec plnit to, co jsem si nařídila, dělám i jiné věci. Například postávám v průvanu (na výjezdovém cvičení) jenom proto, abych nakonec byla odměněna hořkým horkým čajem (toto je jazykový chyták pro slovenské čtenářstvo) a chlebíčkem s bramborovým salátem, kterej já sice zase tak moc nerada, ale zase nepohrdnu (ještě, že nehubnu). Taky se snažím bleskově a střelhbitě listovat v zákoně, abych předehnala všechny svoje spolužáky a číst paragrafy až do konce, protože výjimky, ty jsou, moji drazí, vždycky až na konci. (Co se v mládí naučíš, ve stáří jak když najdeš. Paragrafy byly dycky moji kámoši, doufám, že je to neopustí.)

Zde bych chtěla zdůraznit, že stále zvažuju žalobu jazykovědců ohledně pravopisu slova výjimka. Jeho správnou verzi jsem se (jen tak mimochodem) dozvěděla asi až v 18 letech. Náš pan učitel na naší elitní základní škole (ehm) nás o ničem takovém nepoučil. Snad jediné, co si od něj z pravopisu vybavuju, je památná věta „Pomni vole, že nejsi kráva.“, na které nám chtěl demonstrovat nutnost psaní „n“ ve slovech typu zapomněl.  Taky nám zdůraznil, že paní učitelky to učej na slovu pomněnka, ale že v naší třídě by se jistě našli debilové, kteří by napsali poměnka a četli to pomněnka, takže takhle to bude pro nás lepší.  Možná někde u něj je zakopaný pes, proč jsem nikdy nepochopila záhadné poučky „Ti Tobě“ pro pravopis „Mně Mě“ a vždycky musím přemýšlet, o jaký to jde pád. Matčin a otcův v této debatě vynechme. Každopádně jestli není příhodná žaloba za výjimku, je určitě příhodná za výjimečně, protože to neříká fakt ani jedno promile populace.

Sice mi bylo odřeknuto večerní pivo, což mě mrzelo, měla jsem ale víc času na intenzivní studium reprodukčního a vylučovacího systému. Z reprodukčního systému jsem sem původně chtěla vypsat některé perly, ale přespříliš by to svědčilo o mých pubertálních sklonech, takže jsem to vynechala. Že by první signály dospělosti? Konečně?! V souvislosti s tím, jsem si vzpomněla na svého spolužáka (tentokrát na gymplu), kterej byl zkoušenej z pohlavního aparátu. Nevím, jestli na všech středních školách platilo to úchylné pravidlo, že chlapci mluví o ženském genitálu a holky o mužském, ale u nás to tak bylo. Spolužák schytal menstruační a ovulační cyklus. Nevěděl nic, ale za sprostou lež, že je věřící, dostal 3-. Doufám, že to funguje pořád!

Mějte se výjimečně.

Krátké shrnutí

Už od malička se hystericky bojím pátků třináctého.

Dnes jsem nabyla sedmi gůgl následovačů, tak doufám, že to tuto skutečnost přebije. (I když vám to možná připadá málo, mně ne. Jsem skromná.)

Dozvěděla jsem se, co je indiferentní krém, i když odkaz na sebe jsem nenašla ani na 17. stránce odkazů na googlu. A na víc už jsem neměla nervy.

Zítra začíná můj "šťastný měsíc". Všechny zmínky o něm najdete pod štítkem hokus pokus.

Jdu to rovnou teď oslavit do hospody s přáteli.

Výzva přijata

Moji milí čtenáři, včetně kousavých i nekousavých anonymních.

Šťastný blog čtu už docela dlouho, protože je jeho autorkou pražská novinářka, takže mi o něm řekla kamarádka, která je taktéž pražská novinářka. Šťastný blog mi vždycky zlepší náladu a inspiruje mě.

Už dávno jsem si říkala, že bych se mohla pustit do nějakého „šťastného měsíce“, neboli měsíce, kdy něco zažiju, například nebudu nakupovat, nebo budu šťastně jíst. Něco si na chvíli vyzkoušet, snažit se toho držet a možná to v průběhu pokusu porušit. A hlavně vám o tom všem napsat. Pokud mě právě chcete obvinit z plagiátorství, zadržte zbraně. Šťastný blog je tu právě od toho, aby inspiroval a i sama autorka se inspirovala v zahraničí.

Vymyslet nějakou takovou zajímavou „čelindž“, jak by řekli světáci, není vůbec jednoduché. Nejdříve vás napadají kraviny: Taky měsíc nebudu nakupovat. No jo, jenže já vlastně nenakupuju. Když si jednou za měsíc koupím něco na sebe, a to většinou ještě v sekáči, není těžké to oželet. To samý platí pro : Budu se učit každý den. Ale já se vlastně každý den učím, ehm. Pak vás napadají super věci, který se ale nedají tak úplně uskutečnit. Například, že pěšky vyrazím do Santiaga de Compostela (a školu za mě teď bude studovat kdo?), nebo přestanu na měsíc jíst maso (což by uskutečnit určitě šlo, ale zajímalo by mě, jak dlouho se dá vydržet o jídlech z menzy, ze kterých vypreparuju maso – tenhle projekt si ale nechávám v hlavě na léto). Ale pak mě napadla spásná myšlenka, výzva, o které přemýšlím už dlouho, aniž bych si ji dávala do souvislosti se šťastným měsícem.

Jsem totiž strará prokrastinátorka. Jasně, že umím odkládat učení a vypracovávání sáhodlouhých protokolů, ale mnohem častěji odložím věci, které prostě nejsou životně důležité, ale člověk by je vynechávat neměl. Přijedu v pátek domů a přijdu si tak unavená, že vynechám sprchu. Kdo se teď pohoršuje, ať hodí kamenem, protože tohle prostě občas dělají všichni. Nevyčistím si zuby (upozorňuju, že se mi to stává tak jednou za 14 dní maximálně, ale stejně). Nenalakuju si nehty, i když chci. Nechám venčení našeho psa na někom jiném a vytratím se do hospody. Ráno se neučešu, protože vstanu o pět minut později a nestíhám. Neoholím si nohy (a pak trnu, co se kde semele, e moje nohy budou vidět). Nezajdu si ke kadeřnici. Nevytrhám si obočí. Vynechám snídani. Nevezmu si svačinu do školy. Nenatřu si obličej krémem. Nenatřu si ruce krémem (a mám potom neustále problém s jejich suchostí). Nevezmu si s sebou nákupní tašku, když jdu na nákup. Nekoupím si jídlo a jsem o hladu (stává se to řídce, ale stává se to). Nenapíšu si něco do diáře a zazdím to (to je obzvlášť blbý, když se na to těším, nebo když je to důležité). Neuložím si hned něco z našeho studentského mejlu (a někdo to smaže). Nevrátím knížky do knihovny (a pak se vztekám, když platím mastnou pokutu). Nevyčistím si boty. Neuklidím si v pokoji. Nesrovnám si oblečení ve skříni. Nedám svoje oblečení do pračky, a pak si stěžuju, že SE nevypralo. Přijdu někam pozdě (jo, to se mi stává až moc často) a pak přijdu někam moc brzo (protože jsem vystresovaná, že jsem minule přijela pozdě). Odložením balení do Brna na takovou dobu, že si s sebou vezmu půl věcí, které jsem chtěla a běžím na vlak jako šílená. Vytahuju neustále nové nádobí, místo abych si umyla to staré. Nejsem schopná si zatelefonovat kosmetičce, nebo doktorovi. A je toho ještě strašně moc.

Proč tohle všechno nedělám? Protože to nestíhám! Musím v době, kterou jsem na to měla vyhrazenou na tyto činnosti dělat něco, co opravdu dělat musím, protože to jsem odkládala tak dlouho, až to ruplo.

Takže pro tento měsíc, bych chtěla zkusit jaké to je, když vstanu v momentě, kdy budík zazvoní. Když si vzpomenu, že se chci objednat ke kadeřnici, zavolám jí HNED. Budu chodit včas. Budu splňovat kosmeticko – hygienické minimum. Diář s sebou budu všude nosit, abych si mohla všechno hned zapsat. Budu vracet knížky včas. Nebudu honit vlak.

A to všechno od zítřka na měsíc. A také vám umožním, abyste to všechno sledovali se mnou ;-).

Darwin by se musel smát

Zajímalo by mě, jak je možný, že někteří lidi mají smůlu na trapasy, ztráty, podivné události, spoustu Matrixu ve vlastním životě. A někteří ostatní proplouvají životem bez jediného zakopnutí, a to doslova. Mám ve svém okolí pár lidí, kteří mají z každého svého dne, od okamžiku, kdy vstanou, (nebudeme jim to říkat, ale oprávněnou) hrůzu, že zase něco provedou, že vylijou šéfovi sklenici vody do rozkroku, že té jeho pěkné sekretářce řeknou omylem „Bobrý den!“,  což ona pochopí jako nejnehoráznější provokaci, nebo že kýchnou, hlen opustí jejich ústní, či nosní dutinu a skončí kolegovi za krkem. Člověk by si řekl, že pokud platí Darwinova teorie přírodního výběru, nemohli tito lidi přežít, protože v době lovců mamutů by si je mamut pěkně podal, nebo by je vyhnal vlastní kmen, až by nějakým záhadným způsobem (který by sami nechápali) zlomili vůdci kmene jeho nejlepší oštěp. Potom ale vidíte, že se jedná o lidi chytré, schopné, pohotové, jen prostě malounko... nešikové. A ostatní lidi mívají tendenci jim to do určité míry odpouštět, protože někde je to tak roztomile trapné...

Mezi takhle „postižené“ lidi patří můj strýček, který vede poměrně velkou firmu. Přijel k nám na Velikonoce, což se nemohlo obejít bez jeho historek z poslední doby. Nejdříve nám povyprávěl o svém (ne)vydařeném obědě s polským spolupracovníkem. Polák, poněkud staršího věku a poněkud socialistického vzezření, na sobě měl dioptrické brýle s takovým tím vyklapovacím slunečním čímsi, které jsme v dětském věku nazývali Mickey mouse. Hledala jsem obrázek na internetu, ale nenašla jsem to, takže doufám, že víte, o co jde. No a tak seděli a povídali a strejda si dal kuře a nějak se v něm začal hrabat, začal jakejsi kousek odpižlávat vidličkou, když kousek vyletěl, střelil spolupracovníkovi do brýlí, načež se mu zaklapla ta černá skla a on měl na sobě brýle, ze který dolů trčel kousek kuřecí kůže a byl naprosto dezorientovanej. Ostatně kdo by nebyl. Sice to prej vzal nakonec sportovně, ale kdybych byla v kůži svého strýce, zalezla bych pod stůl a nevylezla už nikdy v životě.

Můj strýc je ale na podobné situace opravdu talent, takže ani ne o měsíc později, na jakési konferenci, kde byl bohužel jedním z hlavních hostů, předvedl dílo zkázy až Chaplinovského charakteru. Postavil se totiž ke stolu, počkal, až se všichni uklidní, začal pronášet přípitek, jenže mu po naleštěných parketách ujela lakýrka. No a jak se řítil dolů, snažil se instinktivně něčeho zachytit, takže s sebou vzal dolů ubrus, na  kterém byly tácy s chlebíčky, vína, jednohubky, dortíky... No dovedete si to představit. Číšníci prej nejdřív nevěděli, jestli maj  zachraňovat jeho, nebo jídlo, ale nakonec to taky vzali v klidu a jeden prý familiérně poznamenal, že na to voni jsou jako zařízený, že je porcelán jako teda pojištěnej, a že se teda prostě teďka aspoň vobnoví, nééé?

A proč o tom všem vlastně píšu? Stala jsem se dneska hrdou majitelkou nové řasenky. Bohužel jen asi na pět minut. Koupila jsem, zaplatila jsem, odešla jsem a doma už jsem ji nikde neměla. Šla jsem si jen tak pro jistotu projít cestu zpátky. Moc jsem nevěděla, jestli mám spíš čekat, že ji najdu (kdo by zvedal ze země něco jako řasenku), nebo nenajdu (zas jako řasenka v obalu není žádnej ekl). A pravda je taková, že jsem ji nenašla. Takže si někdy v brzké budoucnosti budu muset koupit JINOU novou řasenku, kterou si asi nechám dodat dodávkovou službou, která dodává až do obýváku, nebo co. Jsem fakt matlafous, ale co už. Aspoň mi moje žíly poděkují, že jsem jim nabídla dvojnásobnou cestu.

Mějte se krásně a dávejte si bacha na svoje věci.

Jsem něco jako Winston Churchill, akorát nepiju whiskey, nekouřím a nejsem premiér Velké Británie

Od té doby, co jsem si založila e-mail pro tento blog, mi přišly jen dva dotazy od jedné zvědavé čtenářky z medicíny. A pak už nic. Nevadilo mi to, ani mě to nemrzelo. Nejsem přece blogová hvězda mezinárodního formátu, která denně obdrží tisíc dotazů. Jsem vlastně ráda, že se mě nikdo neptá, jaké nosím spodní prádlo a jaký je můj nejoblíbenější parfém, jak to vídám v časopisech, které čtou ve vlaku takové ty dospělé hodně namalované paní. Protože bavlna (jakožto integrální a někdy až základní) součást spodního prádla, baví jenom lékaře, dermatology, Bridget Jones, mě a ještě několik nešťastnic na tomhle krásném světě. A používat jako parfém čistou šeříkovou esenci je čiré bláznovství, oproti používání Chanel N°5, Shiseido a dalších parfémů s podivnými názvy, něco jako „Pešn“ od toho a toho.

Včera jsem se ale chtěla zúčastnit nějaké soutěže na internetu, což moc nedělám, a proto jsem se rozhodla využít tenhle „firemní“ e-mail. A strašně mě překvapilo, že tam bylo opravdický (nikoli tank, pro ty, kteří viděli Život je krásný, brečeli, byli dojatí a dodnes když mají příležitost, se znovu koukají) e-mail od čtenářky. Byla jsem tak nadšená, že jsem se vrátila do dětských let a šetřila jsem si ho jako bonboniéru z Ruska, kterou mi nakonec tenkrát sežral bratr. Co jsem mohla čekat? Byl to samozřejmě mejl kritický, ale zase ne tolik. Udělal mi radost, pousmála jsem se nad ním, a kdybych své rodině netajila, že mám blog (na moji omluvu, je to jedna z mála věcí, kterou jim tajím, možná jediná, je to takový můj ostrůvek) , nadšeně bych jim to přečetla.

Čtenářka mě ale nicméně napomíná, že jsem líná a že mojí jedinou oblíbenou činností je ležet, cpát se zákeřnými jednoduchými cukry a zvýšeným množstvím NaCl. Že jsem prostě pecivál a číst to je pro aktivního člověka za trest. Usmívala jsem se jako sluníčko a vzpomněla jsem si, jaké to je, jít se v neděli po obědě umýt a pak si lehnout do postele a pokojně usnout. To se mi nestalo tak dlouho! Protože většinou se osprchuju, a pak s mokrou hlavou, jenom v kalhotkách a s jednou ponožkou pobíhám po celém domě a hledám svoje učebnice, oblečení, jídlo a všechny další věci, které si musím odvézt do Brna. A nemůžu si tam nic zapomenout - zvlášť, když tam jedu třeba na 14 dní! Nechci se obhajovat. Možná nejsem úplně aktivní člověk. Ráda spím (úplně nejradši až do oběda) a jím.  Nikdy jsem neměla tendence se zvedat z polohy ležmo, když to nebylo nutný. Ale okolnosti mi moc nedovolují se do polohy ležmo dostat často a už vůbec ne v ní dlouho setrvat. Není pak pro mě problém jít do školy pěšky, místo abych jela šalinou, protože tam stejně musím, nebo jít se učit do Lužánek, místo abych se u toho válela v posteli. Mám ráda pocit splněných povinností, které mi odpolední polehávání v posteli rozhodně nezaručí. Takže zatímco bych se nejradši válela a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, sázela u toho do sebe věnečky a indiány, většinou něco dělám a například na dnešní odpoledne mám naplánovanou procházku do lesa, takový velký přírodovědný okruh, který mi doufám nezkazí počasí.

Možná jsem v tomhle propašovala na blog spíš svoje představy, ideál toho, že teď mám v něčem konečně volno, tak si lehnu a budu ležet, což je fajn, ale vydržím to maximálně dva dny, to mám vyzkoušené. Když se dva dny válím v posteli a jediný můj pohyb je jít na snídani, večeři a oběd, je mi druhej den odpoledne špatně, motá se mi hlava, bolí mě celé tělo a jediné, co s tím mohu udělat, je jít aspoň na hodinu ven. Ideálně se psem.

Jo, nikdy nebudu člověk, který vymýšlí nejdelší cyklovýlety, dovolené v prohnilých chatkách na druhém konci republiky, sjíždění Berounky a čundry. Ale moji kamarádi to standardně udělají (a bezvadně) za mě. A já už si pak jenom sbalím paštiku a kartáček na zuby.

Jo, jsem líná, dobrej odhad. Ale vlastně mi to vůbec nepřekáží ;-).

Je to zelené, ale plíseň to není!

Když bydlíte (alespoň částečně) v Brně, máte pár „brněnských povinností“, i když jste rodilej a hrdej Čech(áček). Jednou z nich je jít na velikonoční čtvrtek (zvaný též zelený) na zelené pivo, vypít aspoň 3 kousky, potkat na brněnských trzích, které Brňané pravidelně pořádají (kdykoli pro to mají nejmenší příležitost), spoustu známých, které potkáváte často, nebo je nepotkáváte vůbec a neznámých, které samozřejmě můžete taky potkávat často, nebo vůbec.  Pak jet ve vlaku po třech zelených třináctkách a dvakrát navštívit toaletu z důvodu neodkladného močení. Mít báječnou červenou barvu v obličeji, vypadat jako vesnický alkáč a být cítit jako obecní lihovar. Dvě děvčata za mnou probírala svoje magisterské studium ruské a ukrajinské filologie a neustále se rozhlížela a vykřikovala : „Co to tu smrdí?“ Nejsem si úplně jistá, ale obávám se, že to bylo moje lihovarové aroma podpořené langošem (protože jsem se rozhodla sníst nějakou tučnou prasárnu, abych do toho vlaku vůbec nastoupila), ke kterému jsem si od paninky ve stánku vyprosila několikanásobnou porci česneku, což teď neshledávám jako úplně dobrý nápad, protože je mi líto, když ostatní trpí. Proto jsem se snažila co nejméně dýchat, což mi způsobovalo závažný kyslíkový deficit, který se mi vzhledem k tomu, že jsem souběžně odbourávala alkohol, úplně nehodil. Náš vlak měl 25 minut zpoždění a paní průvodčí mi řekla, že možná budu muset trčet hodinu na půl cesty, protože přípoj možná nepočká. Díky. Nepočkal. Strávila jsem milou hodinku na pardubickém hlavním nádraží, seděla jsem na lavičce vedle paní, která původně nevypadala nebezpečně, ale když mě začala přesvědčovat, že bych si měla zajít ke kartářce, protože ona chodí a je moc spokojená, trochu jsem změnila názor.

Test z angličtiny byl vražedný, a i když jsem se na něj učila prakticky pět dní v kuse, nedovedu si moc představit jeho výsledek. Některá slova, která jsem měla překládat, jsem neřekla v češtině několik let (nebo nikdy) a lingvisticky řečeno je mám na dně svojí pasivní slovní zásoby, což popravdě znamená, že mlhavě tuším, že takové slovo by v češtině mohlo existovat, ale nikdy jsem neslyšela, že by ho někdo řekl (natož si nedovedu představit, že bych ho řekla já) a moc nevím, co znamená. Zato test z mikrobiologie, na který jsem se učila pouze jedno odpoledne (rozuměj 2x jsem si to přečetla), protože jsem dala přednost angličtině, jsem s největší pravděpodobností (doufám!) napsala, protože jsem aspoň věděla, co zadání říká. Ale tak... Nějak bylo, nějak bude. Čo bolo, to bolo, terazky som majorom. A tak.

O (prodlouženém) víkendu mám chuť si lehnout, ládovat se vejci (ještě, že babička má domácí chov, takže se nás zdražení víceméně nedotklo), mazanci, jidáši, beránky, čokoládou, ovocem a neřešit nic. Vzhledem k tomu, že na oslavu Velké noci přijede široké příbuzenstvo, bude to asi všechno jinak, což si teď nehodlám připustit.

Co vy a tradice? Těšíte se na mrskot?