Houstne, stav nouze (a bude hůř!)
27. října 2011 v 8:36 | A. | Diagnóza: škola
Víte, že až dvacet pět procent glukózy, kterou přijmete, nebo vytvoříte v
těle, spotřebuje váš mozek? Toto množství odpovídá asi 140 g glukózy a s vyšší
mozkovou aktivitou se zvyšuje! Pořád si snažím nakecat, že moje ustavičná chuť
na indiány, věnečky z vedlejší pekárny, ananasy, pop corny a brambůrky je
způsobená zvýšenou mozkovou aktivitou z důvodu vysokého přísunu informací do
hlavy. Ve skutečnosti se ale moje tělo rozhodlo, že z důsledku vysokého přísunu
informací do hlavy kolabuje a panikaří a potřebuje si obalit nervy. Což se snaží
všema těma dobrotama, viz výše.
Jsem zničená. Momentálně nemám čas na svoje kamarády, na oholení svejch
vlastních nohou, svůj vlastní život. Hodně lidí se mě ptá, jestli mi to za to
stojí. A já bez přemýšlení (a i po přemýšlení) odpovídám, že ano, protože mě to
při pohledu z dálky fakt baví a hlavně NAPLŇUJE. Opravdu. Při pohledu z blízka
je to vysilující a vyšťavující. A deprimující. A tak.
Intenzivně toužím po kabátu ze sekáče. Což by možná byl o něco lehčí úkol,
kdybych do nějakýho vlezla. Ale mám pocit, že těch pár minut mi zabere tolik
času, že nestačím tohle a tamto. Třeba protivný protokoly do fyziologie, který
jsem dělala neskutečnej časovej úsek, nakonec jsem byla solidární a rozeslala je
na všechny strany (protože pomáhat PREJ nebolí) a celá rozklepaná nesla ty osmi
i vícestránkový soupisy čehosi do cvičení. Docela mě dostalo na lopatky, že
někteří je tam nedonesli vůbec a nijak se nežinýrovali se omluvit aspoň nějak
slušně.
Vezměte malinký provázky, natahejte si je po bytě a snažte se je
pojmenovat. Pak si vemte pořádný špagáty a zase je natahejte po bytě a nějak si
je pojmenujte. Pak si vemte střední špagátky a udělejte to samý. Vyjděte z bytu
a vyjmenujte, co kam vede. Provázek kuchyňovospížový vybíhá v provázek
spížovokompotový a spížovozeleninový a spížovozeleninový přídatný. Špagát
koupelnovozáchodový vybíhá ve špagát záchodovoprkýnkový a záchodovomísový.
Špagátek záchodovomísový a špagátek záchodovosplachovadlový vede do špagátu
koupelnovozáchodového a ten do špagátku chodbového... Jo, to jsou nervy, tepny a
žíly. Kdyby byl špagát koupelnovozáchodový jen v koupelně na hajzlíku, neřeknu
ani popel. Ale on je trochu i na chodbě a trochu i přes světlík u sousedů. A
základ je, že ať děláte, co děláte, přeříznout je nesmíte!
Někdy mám pocit, že moje hlava bude za chvíli tak těžká jako ta Fantomasova
a budu si ji muset podpírat rukou, a to i když pojedu šalinou. Jindy ale mám
zase pocit, že je v ní tak duto, že za chvíli vzletím jako horkovzdušnej balón a
to se teprve budu na svět dívat zdálky. Každopádně ať je to, jak je to, chvíle
radosti, kdy se učitel na cvičení / přednášce na něco zeptá a já vím, se
střídají s chvílema naprostý deprese, kdy se mě někdo na něco zeptá a já nemám
absolutně páru ("Špagátek záchodovopředsíňový jde do chobového?")
Z mých výpisků (a že jich je) se stal koncem minulého týdne takovej chaos,
že jsem investovala svoje ubohý čtyři koruny do malinkejch destiček, kam jsme
narvala asi 20 eurofolií s různým obsahem týkajícím se hlavy. Momentálně ty
desky nejdou zavřít a nápis hlava, který se na nich skví, je velmi příznačný,
protože mám pocit, že tam je vše, co bych v hlavě mít (o hlavě) měla, ale tak
nějak to tam vždy všechno není.
Dejte si za mě indiána a věneček, kupte mi prosím kabát na podzim, kterej
bude nejkrásnější, bude ze sekáče a bude ve velikosti 38 a nebude mě táhnout
přes ramena a sežeňte někde takovou tu radící mouchu, která mi bude vyjmenovávat
provázky, špagátky a špagáty, až to budu potřebovat! Díky...
Když jsem šel z Hradišťa...
16. října 2011 v 10:55 | A. | Moje kecy
Přátelé, víkend opravdu trávím v Brně a intenzivně se snažím odtrhnout od
pupeční šňůry. Mámě jsem zatím volala jen jednou, což je v mém podání a na to,
že je neděle ráno, fakt doooost dooobrý!
Protože jsem pečlivá, a co se týče školy se ze mě za poslední rok stala
Hermiona Grangerová (i když tak nějak z nás všech, takže v Bradavicích na
fakultě nijak zvlášť nevynikám), věnovala jsem už čtvrteční dopoledne tomu,
abych si vytvořila rozpis, který čítá dva sloupky a jmenuje se Brněnský víkend.
Ve sloupci A mám položky, které mám splnit, ve sloupci B to, co už jsem splnila.
Metodou žádné škrtání (nýbrž délka sloupců samozřejmě) se snažím splnit, co jsem
potřebovala. Co se týče studia, mám sloupec B až na jedinou položku plný (JO, JO
- u tohoto si představujte i příslušná vítězná gesta rukou), co se týče
ostatních věcí (kde bylo uklidit si skříň a zajet do charity s oblečením, oholit
si nohy a zúčastnit se moravského koštu) mám splněno zatím jen jedno, ale o tom
až později.
Na pátek mi nicméně můj drahý bratr naplánoval návštěvu, a sice svého
kamaráda, který potřeboval jet cosi prezentovat do Bratislavy, je z Prahy a
nestihl by příslušné EC, nebo by musel vstávat v nějakou proklatou noční hodinu.
Dostala jsem za úkol ho vyzvednout o půlnoci na nádraží a odvést ho rozjezdem,
uložit ho do spacáku do kuchyně a ráno mu dát kus žvance. Celé páteční odpoledne
jsem se věnovala studiu (no někdy se ty položky splnit musí) a rozhodla se, že
půjdu v deset spát, v půl dvanácté vstanu, natáhnu přes pyžamo džíny a kabát
(aneb zkušenosti z ranního venčení psa pro celý život k nezaplacení!), dojedu na
nádraží, vyzvednu, vyjedeme, dojedeme, uložím ho a spíme. Ale chyba lávky. Když
jsem v devět hodin začala vypracovávat protokoly, kde veškerý postup začínal :
na kousek myšího střeva nakapeme... netušila jsem, že taková činnost mi zabere
veškerý čas a že ve dvanáct hodin budu vybíhat na zastávku (za sebou nechávat
část protokolů nevypracovaných) a modlit se, aby jel nějakej rozjezd. No na
nádraží jsem dojela, absolvovala telefonát : "Jsem v nějakým podchodu, bojím se
tu, kam mám jít?" Naštěstí jsem byla schopná ho správně navést a nastoupili jsme
do rozjezdu. Sednul si tam, zbystřil mladíka v podroušeném stavu a čekal, co
bude. Autobus se rozjel a klasickou jízdou (já z vás ten alkoholismus vytřepu)
se klátil brněnskými ulicemi. Franta řval na celej autobus: "Já jsem poprvé v
životě v Brně a už jedu rozjezdem a někdo tu blije juhůůů!" A lidi se nás
štítili. I ten, kterej blil. Když jsme ovšem zahnuli po kolejích a on všem
sdělil, že takhle vypadá to místo, ze kterýho se vyjíždí na Petřín, rozhodla
jsem se ho rázně umlčet, než to ručně stručně udělá někdo jiný. Dál už se vše
odehrávalo podle plánu.
V sobotu ráno jsem ho nakrmila, dala mu lístek za 22 a vykopla ho z bytu s
tím, že stejnou trasu musí podruhé v opačném směru zvládnout. Po půl hodině mi
přišla uklidňující esemeska, že sedí v EC. Já jen doufám, že cestou nikomu
nevyprávěl, že je z Prahy. Potom jsem se (kupodivu) věnovala zase škole.
Odpoledne jsem ale splnila tu jedinou neškolní položku ze seznamu. Jela jsem na
moravský košt. Nejsem ani odborníkem na víno, ani moravským patriotem (jsem
koneckonců z Čech), ale považovala jsem to za dobrou možnost asimilace, protože
k Moravě mám indiferentní vztah. Někdy mě dokáže velmi mile překvapit, třeba
ochotou lidí pomoct, poradit, srdečností, hody, zabijačkou, tím, že zde někdo na
některé akce nosí kroj, vínem, lidovou kulturou. Někdy mě Morava (a teď si
všichni patrioti zalepte oči, ale věřím, že kdybyste jeli studovat do Čech, taky
byste něco takového našli) dostane na lopatky, a nebo mě nebaví. Třeba kvalitou
služeb (například v restauracích a na poštách a ve spořitelnách). Strašně mě
štve, když pak někde řeknu, že jsem byla v McDonaldu a neuměli tam anglicky a
někdo mi řekne, že jo, že když chci anglicky, že musím jít do tamtoho McDonaldu.
To mě vždycky překvapí, protože podle mě má někdo v každým McDonaldu umět
anglicky. Taky mě štve ten děsnej patriotismus o moravském národě, proč ne, ale
když mi někdo řekne, že nechce platit daně, protože to jde Praze (a je to zrovna
OSVČ, kterej vždycky odvádí daně městu) vaří se ve mně krev. Taky mě dostává
kúpit, kúpat a stupačky. Nikdy jsem nebyla nikomu zatím schopná vysvětlit, že
stupačky jsou na kole a stoupačky jsou na záchodě. Prostě jsou to stupačky a
nashle. Proto mě už u dveří vyděsilo několik lidí v kroji a několik lidí v
tričku náš stát je Morava a naším hlavním městem je Brno. Ale pak jsem si dala
škvarky a víno a zapomněla na všechno svoje hašteření s Moravou a dokonce jsem i
zpívala písně s cimbálovkou. (Po kalíšku, po kalíšku, znáte to.)
No a teď je neděle ráno, já jsem z toho všeho unavená, ale musím se vrhnout
do tý poslední učící položky. Tak se za mě modlete, ať stihnu i ty nohy a tu
skříň ;-).
Přituhlo!!!
12. října 2011 v 14:24 | A. | Diagnóza: škola
Na začátku bych vás chtěla upozornit, že pokud jste v depresi, budete číst
tento článek jenom a pouze na vlastní nebezpečí. A pokud v depresi nejste... tak
ho budete číst taky jenom na vlastní nebezpčí!
Už několik let (což je velmi podivuhodné vzhledem k tomu, jak jsem mladá)
se snažím nedávat dobře míněné rady. Vykašlat se na to ale pro mě není ve všech
případech jednoduchý, takže třeba stále chytám děti pobíhající po nástupišti,
když má přijet vlak. V mnoha případech už jsem se to ale odnaučila, protože vím,
že to stejně nemá žád(a)ný efekt. Na druhou stranu jsem ale člověk citlivý k
dobře míněným radám, které jsou mi dávány. Nehodím to za hlavu vážně nikdy,
vždycky si to dobře rozmyslím, a když uznám za vhodné, tak se tím i řídím. Horší
je, když obdobná stejná rada přijde několikrát týdně a v několika
předmětech. Ta rada má v podstatě až soudružský podtext : Učit se, učit se, učit
se. No... Ale co dělat s časem? O fyzikální podstatě časoprostoru nemám moc
pojem, ale moc dobře vím, že den má pouze čtyřiadvacet hodin a že dnů je v týdnu
sedm (tímto jsme přikročili k první fázi učení se, a to k prvouce). Z toho osm
hodin byste se MĚLI věnovat spánku, abyste nezhebli a taky proto, aby se ty
informace, který do tý hlavy nasoukáte, nějak rozumně uložili. Zbývá nám
šestnáct hodin. Někteří sice tvrdí, že student se musí umět
učit šestnáct hodin v kuse (viď Jirko), student ale bohužel musí taky
navštěvovat školu a to i za účelem předmětů typu tělocvik, které jsou povinné a
neúčast na nich mu zajistí vyhazov úplně stejně jako zmařená zkouška z předmětu,
který je asi tak 800x důležitější! (To jen pro upřesnění.) Student taky musí
jíst, protože metabolismus a protože smrt hladem. Student musí telefonovat domů
rodičům, aby o něj neměli strach. Student musí psát na blog, protože je vyčerpán
a potřebuje se svěřit. Student musí uklízet na privátě. Student se musí jednou
denně umýt a dvakrát denně si vyčistit zuby. A student CHCE dělat spoustu věcí,
které mu jeho přežití nezajišťují, nicméně zpříjemňují. Když vypustíme věci,
které chceme, na učení nám nezbývá ani osm hodin denně! Na čtyři veledůležité
předměty.
Cítím se jako bych byla zavřená v kleci. Zvenku do mě někdo pořád zabodává
oštěpy s nápisem UČ SE, do klece ale dostanu materiály jen na dvě hodiny.
Stresuje mě to. A jsem unavená. Strašně unavená.
Venku prší, je tam zima, musí se topit a já na sebe pokaždý musím
navlíknout asi 200 vrstev, protože moje termoregulace se na podzim vždycky
zblázní a zima mi je, i když je dvacet.
Včerejší tělocvik mě zabil. Hráli jsme badminton a místo obyčejného
pinkání, které provozuju se svojí věrnou souputnicí (která se na to vykvákla,
protože se musela UČIT), nastala tvrdá hra. Pořád jsem se jen ohýbala pro ten
košíček, protože dobře míněná smeč je prostě nevybratelná. Dvakrát jsme prohráli
čtyřhru. Byla jsem zpocená, jak dostihová kobyla v poslední etapě Velký
Pardubický. Nechci tu pálku týden vidět.
Jsem ubohé stresované kuře. Neprodali by mě ani v Makru, kde dršťky jsou z
čepce!
Podzimní depka a prostěradlo
8. října 2011 v 17:35 | A. | Moje kecy
Je hnusně a prší. Začíná pravej říjnovej podzim. Vím, že jste si všimli. Já
taky. Nejdřív jsem dostala migrénu a pak, 80 procent mých fejsbukových přátel
(začínám ten výraz přítel nenávidět, proč se tomu neříká třeba známý?) si taky
všimlo. A museli si to napsat na zeď, čímž mi to ještě připomněli. Hodinu jsem
bojovala s vlastní rodinou, jestli do toho počasí opravdu musím jít. Nakonec
jsem šla. Měla jsem dva svetry a sako. Nejvíc mě studily prsty a tváře. Káplo mi
ze stromu za krk (uáááá), šlápla jsem omylem do kaluže a pak mě ještě nahodil
kamion. Nezatopila jsem si v pokoji, protože nechci být agent ČEZu. Sedím tu ve
dvou mikinách a dece a uvažuju o rukavicích. Zítra jedu zase pryč, už to nemá
cenu pouštět. Jsem z toho rozmrzelá. Jeden náš učitel by řekl, že je to tím, že
mě klátí luna. Nicméně, i kdyby tomu tak bylo, musela bych ho zklamat. Je prostě
bídně venku a tak je bídně i mně. Depka se mi v pátek zakousla do lýtka a nechce
se pustit.
Přijela jsem na víkend domů a ve svým pokoji našla hrnek kafe, kterej mi
vypila plíseň. Nebyl to moc pěknej pohled. Nejsem zase takový prase, jen to
prostě minulej tejden bylo hektický. Jako odjezd myslím. Nedala jsem si vyprat
trička. Vzhledem k tomu jak je venku, myslím, že mi do neděle neuschnou. Mám dvě
možnosti - jet tam s mokrejma, nebo jet asi tak s jedním, což asi nebude možný.
Rozhodla jsem se totiž, že jsem velká holka a nebudu mamánkovat a vydržím přes
víkend v Brně. Myslím, že našim zavolám tak 5krát za víkend (tak tomu bylo
naposled, co jsem zůstala v Brně). Navíc tam asi budu sama (bez spolubydlících),
což mě vydeptá. Já ale tajně doufám, že mě to donutí se učit. Každopádně pokud
přítel na telefonu zavolá, pojedu mu pomoct zazimovat kozy. Ne, nemyslím tím nic
perverzního. Myslím takový ty malý přežvýkavce, co vám v sadu vočešou všechny
stromy, vyžerou všechnu trávu a daj vám dva litry mlíka denně.
Musela jsem si koupit napínací prostěradlo. Donedávna jsem nevěděla co to
je. Je to prostěradlo s gumou. My používáme klasický prostěradla bez gumy.
Nesnáším ležet na něčem co je froté, protože mi to přijde jako ležet na pyžamu,
který mi nutili nosit, když jsem byla jako malá nemocná. A už vůbec nesnáším
spát na něčem, co je barevný. Přijde mi to takový nesterilní. A prostě se to
nedá vyvařit. Což, když si vám občas lehne do postele pes (nebo ožralej bratr
:-)), není zase takovej med. Prakticky všechny napínací prostěradla jsou froté a
ještě k tomu barevný, takže jsem ho fakt nechtěla. Jenže moje postel na bytě v
Brně se s klasickým prostěradlem nějak nezvládá vypořádat (a už jsem se snažila
typy na povlíkání i gůglit, což je podle mě velkej úlet). Ráno se stejně vzbudím
na nepovlečený matraci a prostěradlo mám omotaný kolem nohou, což je ještě víc
nesterilní, takže jsem slevila. Jenže chtěla jsem bílý a ne froté. To stojí šest
stovek. Díky, ale to bych tejden nejedla. Zachránil mě až albert, kterej takový
prostěradla vede za sto devět. Bohužel jsou vyrobený v Pákistánu, což mému srdci
neudělalo dobře. Nemám ráda dětskou práci a nemám ráda nechutný podmínky v
továrnách pro ženský. Konec konců i pro chlapy. Úplně vidím, jak nějaký dítě,
kterýmu bylo osm, muselo ušít to moje prostěradlo a je mi z toho špatně. (Ty
nenapínací jsou vyrobený v Český republice!!! Ty za šest stovek asi bohužel
taky, ale jsem holt student...) No ale, koupila jsem si potom fair trade kabelku
z Nepálu. Možná jsem tím ničemu nepomohla a to dítě bude ty prostěradla šít dál,
ale aspoň pro dobrej pocit. Už teď mě děsí, že do toho alberta budu muset jít
znovu a koupit si další to prostěradlo, protože spát rok na jednom asi není taky
úplně sterilní, že.
Jsem vyšťavená, vymrzlá, musím se učit a na sušáku mi schnou trička, který
to do zítra do tří hodin prostě nezvládnou. A já s nima budu muset jet autobusem
a sežere mi je plíseň. Jako to kafe. Jo a taky minulej tejden nebylo nic v
žádným sekáči. Politujte mě!
P.S.: Téma týdne je prej život bez elektřiny. Ještě to tak by mi
scházelo!
O víně a o vině
1. října 2011 v 9:24 | A. | Diagnóza: škola
Nepíšu tak často, jak bych chtěla (a vím, že tímhle se dobrej článek
nezačíná, ale nemůžu si pomoct). Hlavním důvodem je to, že vás nechci zahltit
tím, jak se pořád učím a jak nad tím úpím, protože si to šetřím na dobu, až
semestr pokročí, já se budu mnohem víc hroutit a budu se potřebovat svěřit. No a
taky na zkouškový období, že jo.
Že se učím, dokládá fakt, že v mém diáři se o tom, co mám udělat ve středu,
(protože byl státní svátek, tudíž jsem měla spoustu času dělat rozumný věci)
objevily úhledně napsané názvy čtyřech školních předmětů a dole bylo tužkou (a
už ne tolik úhledně) nejdřív doplněno VYTRHEJ SI OBOČÍ a pod to ještě
doškrábnuto UMEJ PODLAHY NA PRIVÁTĚ, což jsem si tam napsala s velkým
sebezapřením, ale služby jsou holt služby, že jo. Ta první poznámka byla splněna
v okamžiku, když jsem dostala záchvat úzkosti, bila se knihou do hlavy a
vykřikovala sekaně různá sprostá slova, která znám. Sice jsem se nejdřív trochu
bála, abych si v důsledku nervového rozrušení nevydloubla voko pinzetou, ale
nakonec jsem to nějak zvládla. Druhá poznámka byla splněna až ve čtvrtek
odpoledne, ale zase poté, co jsem měla na papírku odškrtnuto úplně všechno.
Uf.
Že se zase až tak moc neučím, potvrzuje to, že jsem se ve čtvrtek odpoledne
nechala přemluvit kamarádkou, že pojedeme "na koncert". Jo, tak budiž, sice v
pátek musím do školy v sedm ráno, ale jednou za čas se to přece nějak zvládne.
Takže když jsme v šest vyrazily, vůbec jsem netušila, kam to jedeme, proč se tam
řítí takové davy a hrdinně se rvala do autobusu, i když se mě jeden pán snažil
sejmout holí zase pěkně ven. Teprve, když jsem se ocitla v areálu a
všudypřítomná růžová barva mi vypálila kus sítnice, jsem zjistila, že to je mnou
velmi opovrhovaný T-music back to school. Nebo opovrhovaný... Prostě si všichni
dali na fejsbůk, že tam jedou a já to ani moc nezkoumala a řekla si, že tam
nepojedu, protože to je nějaká obyčejná davovka. No, ne že by to nebyla davovka,
lidí tam bylo jako psů a pěkně to tam hučelo, jak si všichni povídali, a já se
bála, že mi z toho začne během pár minut hučet taky. Ale sešli jsme se tam s
dalším kámošema, poslechli jsme si Sto zvířat, Horkýže slíže a Polemic, dali pár
pívek, chodili čůrat za pásku, za kterou nás mohl pustit jen sekuriťák (protože
tam byl sráz a on musel detekovat, kolik alkoholu už v sobě máte, aby vás
nemusel lovit v řece) a vše to zakončili příjemnou noční procházkou na hlavní
nádraží, protože znovu bojovat o místo v autobuse bylo nad moje síly.
Ráno jsem kupodivu byla schopná vstát a s hypermastnou hlavou (jakožto
důsledkem předchozího večera) se odšourat na cviko z toho ošklivýho
morfologickýho předmětu, kterej mě začíná budit ze spaní, a proto ho nebudu
jmenovat, bejt tam při smyslech, odpovídat na položené otázky, dávat aspoň
trochu rozumné dotazy a vůbec tak nějak vypadat, že jsem se na žádnej úletovej
fest včera nevydala, což mi kazily jen moje celkem oteklý oči, protože já svejch
osm hodin prostě potřebuju. To, že jsem následně usnula na cvičení z ekonomie (o
který vůbec nevím, proč ji máme) komentovat nebudu, protože se to tam stalo
dalším dvěma lidem (a ty den před tím prej nikde nebyli).
A tohle všechno jsem završila čtyřhodinovou velmi příjemnou cestou domů
autobusem s řidičem, kterej je strašně nepříjemnej, neustále se mu něco nezdá a
kdykoli se ho někdo zeptá, jestli jede tam, kam nejede, tak na něj začne křičet,
jestli umí číst, že to tam přece nemá napsaný. Už jsem dvakrát schválně
studovala tu cedulku a všechny zastávky tam opravdu napsaný nejsou, takže dotaz
je možná někdy na místě, ale on si to rozhodně nemyslí. To, že jedný paní
vybuchnul burčák a všechny nás opil svejma výparma, to bych ještě zvládla. Ale
to, že můj drahý homosexuální kamarád omylem umlčí celej autobus hláškou : "Však
já tebe taky miluju... Martine, prosím tě..." jsem nezvládla a smála se všem těm
lidem, co se po nás otočili třikrát a víckrát přímo do ksichtu. Ty, co se
otočili dvakrát (nebo snad jen jednou, ale takovej tam asi nikdo nebyl) můžu
podle atmosféry půl hodiny po tomto výroku označit za tolerantní a velmi
nehomofobní. A po příjezdu domů jsem usnula spánkem spravedlivých, ze kterého mě
táta nebyl schopnej probudit, i když se mnou prej třásl a pak si v místnosti,
kde jsem usnula, pustil rádio a já se stejně probudila až za dvě hodiny.
No a teď je zase krásný baboletní ráno a já mám na plánu jen dvě věci -
žehlení a učení. A vůbec nevím, do čeho se mi chce míň. Slibuju, že v příštím
článku se nevyskytne slovo škola, učitel, předmět, učení, studium. Ale nevím,
kdy bude...