sobota 30. listopadu 2013

Bekasina otavní není slípka zelenonohá, cype

Nazdar!

Tak abyste nedržkovali, píšu. Zejtra má bejt prvního prosince. Jéžiš. Moje babička už teď zkoumá, jestli na salát koupí brambory tý stejný vodrůdy jako loni, nebo jiný, otec se snaží přesvědčit rodinu, že na sváteční tabuli by se víc hodila štika, než kapr (a my ostatní uzavíráme sázky, jestli mu to projde), má stoická matka mi oznámila, že by jí bylo úplně u zadku, kdybych Vánoce netrávila doma (a já si naivně myslela, že by jí to vadilo) a můj bratr píše všem členům rodiny esemesky, že je na suchu a dárky dostanou až v březnu. Super. Já jsem nakrknutá, že to budu muset nějak překonat, vůbec mě v posledních letech nebaví pro ostatní nakupovat a od ostatních něco dostávat. Navíc, když se mě zeptaj, co bych chtěla, tak nevím, protože tuším, že ty čtyřiadvacetikarátový náušnice za sto dvacet papírů mi stejně nikdo nekoupí.

Jsem neustále v mírný pseudodepresi. V článku s nějakým šíleným doktorem, kterej se zabývá psychosomacií (to je teďka asi nejvíc in obor medLicíny, kterej praví, že když je vám blbě, máte to z nervů) jsem si přečetla, že to je pro moje fyzický zdraví snad úplně to nejhorší. Díky. Mám trochu pocit, že to začínám pociťovat. Možná ještě horší na tom je vědomí, že tuhle melancholii uměj nejlíp zabýt svařáky, panáky whisky, koňaky a malinová vodka. Začínám i já sama bejt ve vážný obavě, že dopadnu jako prastrejda Ládíček, kterej prochlastal restituovaný zemanství a umřel na rakovinu jater. Nutno ale podotknout že ve čtyřiadevadesáti. Nepamatuju si toho člověka ve střízlivým stádiu, lil do sebe všechno možný standardně už od rána a až v posledních letech mi dochází, jak velká byla odvaha našich rodičů, když ho nechávali s náma jezdit na výlety. Jo, strejda Ládíček totiž řídil! A v každým zoo si dal nejmíň tři piva, nekecám. Jeho geny mě masivně osídlily, v poslední době jsem o tom totálně přesvědčená. Tak jen doufám, že budu takovej držák, jako ten dědek.

Dnešní mezinárodní den nenakupování jsem oslavila nákupem zimních bot. A ne dvou bot, ale dvou párů bot. Jsme hrozná a skončím v pekle! A taky umřu na hlad, protože nebudu mít za co jíst. A dárky taky nikomu nekoupím. Když prostě ty druhý tam nešly nechat. Vopravdu ne. Vy byste je tam taky nenechali, nekecám. Zvlášť když byly poslední pár, vopuštěný, zlevněný a ještě k tomu v mojí velikosti. Čekaly na tam na mě. A tvářily se smutně. Moc smutně. Chápala jsem je. Už jsou moje. A hned vypadaj veselejc. Zvlášť, když je mám na noze. 


Vyhrabala jsem jedny svoje oblíbený zimní šaty. Měla jsem naději, že zjistím, že mi nejsou a donutím se cvičit. Jsou mi, takže jdu na pivo. A hermelín. A možná si dám i něco se šlehačkou. Venku je tak hnusně, to se musí nějak vyčeřit. Jo a taky jsem dneska vytáhla učení. A zase ho rychle zastrčila. Na tohle prostě zatím nemám žaludek. 

P.S.: Jestli jsou v tom pravopisný chyby, tak sorráč, ale jsem tak líná, že to ani číst podruhý nechci :-D

sobota 9. listopadu 2013

Zdepkařený kecy jedný depkařky.

 Hele, vím, že nepíšu. A neexistuje pro to žádná omluva. Prostě a jednoduše nemám nějak chuť se svěřovat širokému obecenstvu se svým životem. Možná proto, že už by to ani nebylo k zasmání. Neříkám, že žiju nějakej fakt příšernej život, ale pár věcí se tak nějak samo od sebe packá. A zbytek dopackávám já. Znáte to, ne? Mám pocit, že věci, který si fakt fakt fakt z duše přeju, se tak nějak nedějou. Něco je špatně. Možná ve mně. Chlap, kterýho mám ráda a chtěla bych ho mít blízko (nejlíp úplně nejblíž) má nějakou záhadnou schopnost na mě ****, jak na placatej kámen a pak se záhadně ozvat, být se mnou hodinu, hodinu a půl, den, dva dny a pak se zase třeba na dva měsíce vypařit. A já, i když mi to drásá srdce (jo, na denní dávku docela trapnej vobrat, ale je to tak) s ním vždycky jsem, protože mě to vždycky baví a jsem během toho šťastná, jak celej život ne. Ty jeho odchody jsou horší, ale co už. Dělám si to sama. Měla jsem si dávno dupnout, rozdat nějaký ultimáta, bejt zlá. Ale to nejsem já. A pravděpodobně to nikdy neudělám a pravděpodobně to bude chyba.

Jinak. Už snad ani nečtu žádný blogy. Nemám na to čas. Ty čtecí, co jsem četla, byly všechny super, ale sežere to strašně moc času. Času, kterej v současný době věnuju buď klinice, dospáváním pobytu na klinice, nebo stýkáním se s kamarádama. Koukací blogy mě nebavěj už vůbec. Ahoj, jsem kočka, vzala jsem si modrý šaty na ségry svatbu, jsou moc pěkný blik cvak z pěti úhlů. Vážně mě tohle někdy bavilo? A blogy, co byly koukací a měly duši, ty zmizely jak pára nad hrncem.

Dál se věnuju němčině. Ty slovíčka jsou neuvěřitelný, nechápu, jak si to ty lidi mohli vymyslet. Možná při svý honbě za dokonalostí si říkali, že když někdo nebude umět vyslovit ty šílenosti, vyřaděj ho ze společnosti. Myslet na milion věcí, od stavby věty, přes tvary zájmen, skloňování, časování, vždycky lomím rukama a jsem unavená, jak po hodině spinningu. Škoda, že se u toho nehubne. To bych totiž trochu potřebovala. Trochu víc. Hodně. Dost. No, jdu si dát tu buchtu, co upekla babička.

Jsem vydepkovaná z počasí. Nesnáším zataženej hnus, jít do školy za tmy, vracet se domů za tmy, mít zmoklou hlavu a poznámky. Jsem z toho akorát nepříjemná na celej svět. Jsem z toho nepříjemná sama sobě, což je stav, kterej nejvíc ze všech nesnáším.

Piju v poslední době dost vína. Hodně. Mý útlocitnější kamarádky se mě ptaj, jestli náhodou nejsem alkoholik. Jsem? Jak se to pozná? Mý méně útlocitný kamarádi pijou pořád víc, než já. Jediný, v čem to pociťuju já – mám větší výdrž. Takovou, jakou jsem nikdy neměla. Takovou, že vypiju věci, ze kterejch byl před 2 rokama zaručeně skončila s hlavou v sanitární keramice a dneska mi je po nich hej a dávám si na to jitrnice.

Začala jsem nosit kontaktní čočky. Občas. Je to docela fajn, i když je pravda, že vůbec nejsem zvyklá na svůj tvar obličeje bez brýlí. Přijdu si jak vejce vyklepnutý na pánvičku. Kulatej ksicht. Tváře jako slabikáře. Vskutku pecka. Problém je, že člověk pod tím nic neschová. Ani ty kulatý líčka, ani špatně vytrhaný obočí, ani blbě udělanou linku. Nic. Paní doktorka mi řekla, že mi to moc sluší. Myslím, že chtěla kšeft. Pak mi to ale řekli jeden den snad všichni, kdo si toho všimli, ve škole. Tak já vám nevím. V brýlích si to furt přijdu víc já. Ta doktorka mi taky řekla, že do půl roku budu chtít nosit ty čočky co nejčastěj, ideálně každej den. Budu? Sama nevím. Pravda je, že je to docela pohodlný. Člověku se nezamlžuje výhled, kdykoli vaří / sprchuje se / přijde z tohohle hnus počasí dovnitř. Ale zase na druhou stranu můj ksicht už nemá ten intoušskej rozměr, co míval. Podívejte se na mě, já, sečtělá, vzdělaná, děsně ukecaná dávka ironie (ta, která není žádnýho chlapa schopná kopnout do zadku a toho, kterýho by měla, toho už vůbec ne). To říkaly moje brýle. Teda aspoň si to myslím. Možná je to pytlovina. 

A jak žijete vy? Něco pěknýho mi tu nechte ;-)

sobota 27. července 2013

Alkoholikem snadno a rychle.

Jasně, jsem pořád dávka ironie, ale rozhodně už dávno ne denní. Ani dvakrátzatýdenní, ani týdenní, ani čtrnáctidenní, ani měsíční. Jsem dávka ironie mimo blog!

Zvládla jsem letošní náročné, osmitýdenní, sedmizkouškové zkouškové bez ztráty jediný kytičky. Jo, na prospěchový stýpko to teda jako fakt nebude, ale sakra fix já to dala! Nechápu to doteď. Stálo mě to hodně sil, ztrátu elánu, moc moc moc vypitýho alkoholu (tohle doma nezkoušejte), probdělých nocí, zhroucení a pláče (Skype někdy v půlce června: „Mami, já na tu zkoušku nepůjdu /vzlykání, hlasité se vysmrkání do něčeho, co kdysi býval kapesník, propuknutí v pláč nanovo/. Hele, mami? Zavolej mi za chvíli jo? Já jdu asi zvracet.“), učení se doma, učení se v Brně, učení se ve vlacích, učení se v autobusech, učení se v autech. Jediný, čím jsem učení prokládala, byly párty. Na jedné se mi podařilo se opít tak, že jsem celý následující den trávila v příjemné přítomnosti sanitární keramiky. A to v družném rozhovoru. U toho jsem vykřikovala: „Proč já kráva jsem se vožrala, když se musím učit?“ Naučila jsem se v tomhle krušném období spoustu sprostých slov, která jsem neznala, ochutnala nové druhy alkoholu a navštívila novou párty chatu v nějaký strašný díře u Nymburka, kde všechny postele vržou a kde jsem poprvé v přímém přenosu zažila, jaké to je, když chcete spát a posloucháte intenzívní soulož z vedlejšího pokoje přes papírovou zeď. Říkám vám, možná jsem mohla zůstat bez toho. Peklo totiž bylo, že se mi chtělo strašně čůrat a bydleli jsme v pokoji za tímto průchozím sídlem hříchu. Málem jsem kvůli nim dopadla jako Tycho de Brahe.

A když 18. července tohle inferno skončilo, nepřála jsem si nic jinýho, než si lehnout na břicho a nezvednout se do půlky srpna! Právě proto jsem reagovala tak podrážděně, kdykoli se mě kdokoli zeptal, jaký mám plány! Ležet a chrápat, nevnímat svět. Jenže to samozřejmě nejde, takže jsem už druhej den sklízela rybízovou úrodu, zavařovala meruňky, pekla koláče, myla vokna, vykopávala brambory, jednotila řepu a hlavně (!) byla se psem na cvičáku! Věc se má totiž tak, že můj báječný pes (dospělé štěnisko) se mi bůhví za co mstí. Já, největší odpůrce agility ever (je to zábava jen pro pána, určitě ne pro psa, je to týrání zvířat atd.) mám totiž čokla, kterej za proběhnutí tunelu, překonání kladiny a další ptákoviny nejen, že nemusí mít odměnu, ale von by ji ještě dal vám, že jste mu to umožnili! Doteď tam s ním chodil táta, tak mě to nevzrušovalo, ale holt mám čas a pes je můj, tak se toho teď musím účastnit a řeknu vám, občas si rvu vlasy, proč jsem si nevybrala jeho bratra, jehož nejlepší zábava prý je ležet na gauči (s tím bych si asi lépe rozuměla).

Taky jsem navštívila gynekologa. To je moje každoroční letní zábava. Klepu se tři dny předem. Tohle fakt nesnáším. Celou prohlídku chtěl rozebírat písáky v okolí, na které chodím plavat. Chodím jen na jeden, kterej je příšernej, ale můžou v něm plavat psi, což on úplně nechápal jako tu největší výhodu, tak se mu to nepozdávalo. Pelášila jsem od něj rychlostí blesku, takže jsem mu zanechala recept i kartičku pojištěnce a musela jsem se potupně vracet a dělat, že jakože nic. V lékárně mi při vydávání receptu paní nabídla Gyno – pevaryl v akci, což jsem naprosto nepochopila. Vypadám snad z dálky jako někdo, kdo má vaginální mykózu nebo co? Vyblekotala jsem něco ve smyslu možná příště, vysolila necelý dva tisíce za antikoncepci (to mi vysvětlete, proč ta věc je tak drahá) a měla s k odchodu. Paní magistra mě vyprovodila slovy: „Ale jestli pojedete na dovolenou, tak si pro to určitě přijďte!“ Tak to teda díky. Pojedu do Drážďan, do muzeí. Tam na každým rohu čekaj kvasinky.

Jinak se neděje vůbec nic. Venku je konečně pořádně teplíčko, komáři mě koušou, že se moje oteklé nohy nevejdou do bot, plavky mi nestíhaj schnout a párty je pořád nějaká, takže udržovat hladinku mi nečiní větší potíže.


Tento způsob léta zdá se mi zatím docela i šťastným. 

úterý 11. června 2013

Nejzhroucenější, ale fakt krátkej příspěvek!

Nepíšu, nepíšu, nepíšu, nepíšu. Jsem nejhoršejší na celým světě. Učím se patolu, chodím na praxi do laboratoře, strašně hřeším (kdybych šla ke zpovědi, tak kněz omdlí) a rvu si vlasy z hlavy. Nic jinýho vlastně nedělám.

Zní to jako nuda, co? Ale je to naplněno hysterickým pobíháním po městě, naprostým nestíháním, nejedením (za příšernýho kručení v břiše) a tak. Mám největší kruhy pod očima, co jsem kdy měla. Ani mejkapíček to nezachraňuje tak, jak jsem si představovala.

Umírám!
CO VY?

sobota 4. května 2013

Regenerativní uzly a další odpad světa

Jsem nejhorší. 4.4. jsem se tady zalamovala, jak budu psát, jak na vás nebudu kašlat. A kde nic, tu nic. Že jo. Když on ale fakt není čas. V posledních 2 týdnech jsem 3x vypila celou flašku červenýho sama (ne, že jsem u toho byla sama, ale vypila jsem ji jen já). A dneska se na to chystám znovu! Shame on me! Protože jsem potom vždycky chytila hypochondrickej záchvat (klasicky), tak jsem do sebe narvala asi 4 Sylimariny (to jsou léky z kytky, která má chránit játra), načež jsem si přečetla, že v nich byl tuhle docela vysokej záchyt hepatotoxickejch (jakože na játra špatnejch, víme) mykotoxinů a normálně jsem se hystericky zhroutila. No, kecám. Ale hrklo ve mně, jak v nejvyšším bodě jízdy na ruským kole. Přemejšlela jsem, jestli mám strčit prst nikoli skrz krk, ale rovnou do hrdla a vyhodit zažitinu opět na světlo boží, ale vzhledem k tomu, že jsem v sobě měla fakt dobrej oběd, jsem si to zase rozmyslela. No co už.

Učím se. Učím se tak moc, že jsem napsala test z patoly. Byla tam otázka na cirhózu jater, která mě samozřejmě vrátila do mejch úvah o tom, kolik si moje játra můžou ještě dovolit sedmiček červenýho vína, ale radši jsem to hned zavrhla a vypisovala další otázku. No, ještě že tak, přineslo to ovoce. Dneska se učím toxikologii a zrovna mi volala babička, abych nikde nepouštěla psa, kvůli návnadám s karbofuranem. Ježiš babi, stačí, jak jsem z toho vystresovaná sama! Všude vidím modrý pilulky! A ne, není to viagra, tak daleko jsem se ještě nedopracovala.

Na němčině dělám děsný pokroky! Naučili jsme se minulej čas a teď rozlišujeme neustále předložky, co se pojí jak se třetím, tak se čtvrtým pádem. Bouchá mi z toho hlava, vážení. Ale děsně se snažím!

Dneska jsem se svejch rodičů ptala, co ráno dělali, že produkovali takovej hluk, že mě to vzbudilo. MĚ, o který je známo, že by zaspala snad úplně všechno. Řekli mi, že snídali, že co jsou děti z hnízda, odnaučili se mluvit potichu a brát vohledy. Díky. Tak už jsem prej definitivně z hnízda.

Spánek mi ale tuhle narušila ještě jedna věc. Byla jsem v Praze na koncertě Ska-P (mimochodem labůžo) a pak jsem spala v Praze-Nepraze u kamarádovi babičky. Je to sice Praha 10, ale babička má na zahradě slepice a vůbec, celý to tam vypadá jako nějaká vesnice z Troškova špatnýho filmu. Jo, a to vím, že von to točí na jihočesku. Mám pro něj nápad, jak ušetřit. Nicméně babička je strašně věřící, takže jsem dostala zvláštní vlastní pokoj, kterej byl plnej křížů. Fakt jsem se bála zamhouřit oko s tím, že ten Ježíš normálně sleze a dá mi facana. Nedělalo mi to vůbec dobře. Došla jsem k závěru, že ty velký obrazy světců nad postelí fungovaly jako účinná kontrola porodnosti. No, kdo by mohl hřešit a dívat se při tom do očí panenky Marie?

Zkuste zůstat naladěni, za chvíli začne zkouškový, a to se to tu bude příspěvkama jen hemžit. Teda... Doufám!

čtvrtek 4. dubna 2013

Narozeninová kocovina.

Nepíšu, já vím, zloba na moji hlavu! Omlouvám se.

Minulej tejden jsem slavila narozeniny. 22. Němci tomu prej říkaj Schnapsnummer. Jakože vidíte dvojitě. Já teda rozhodně dvojitě viděla, hned 3 dny za sebou. Začalo to warm up párty v nejmenovaném brněnském baru, kde se zjistilo, že narozeniny slaví ještě jeden můj spolužák. Pak si pamatuju, jak jsem vykřikovala cosi o Dni géniů, lámala do sebe panáky a nutila každýho, aby se mi při přání díval do očí, což ne všichni kvitovali. No a pak už mám jen záblesk na svůj pohled do záchodové mísy z velmi intimní blízkosti. Říkám vám, v baru / hospodě / kavárně jsem ještě nezvracela. A to je moje zvracecí historie velmi rozsáhlá. Na knihu by to dalo. Pak jsem usoudila, že je největší čas vyjít vstříc domovu. Na Antonínské (Brna znalí vědí) se mi podařilo zakopnout o svoje vlastní nohy a upadnout. Řeknu vám, stihomamem a paranoiou trpím malinko normálně. Ale ve chvíli, kdy jsem ležela na zemi, cítila, že pevnost kůže na mým kolenu není co bývala (doteď na něm mám strup a modřinu) a viděla, jak se ke mně řítěj nějaký lidi, proběhla mi hlavou osa jsem vožralá - zavolaj záchytku - nemám na to!!! a vymrštila se na nohy takovou rychlostí, jakou se nezvedám z postele ani za střízliva, když zaspím. A rozhodla jsem se strašně filmovat, že jsem naprosto střízlivá a jen jsem se čistě náhodou (samozřejmě jak jinak) natáhla ve dvě v noci v centru Brna, a to jak dlouhá, tak široká. Lidi mi to určitě nesežrali, ale nechali mě bejt a záchytku nevolali (což stejně ani nechtěli, ale to vysvětlujte mému normálnějším já, až se zase ukáže).

Po příchodu domů jsem se zvládla uložit, abych nevzbudila svojí nespavostí trpící spolubydlící (výkon!) a spát bez blicí epizody až do rána bílého. Ona sama mě vzbudila svým ne příliš citlivým odchodem do práce a řeknu vám, že jsem se musela hodně držet, abych vyběhla směr záchod fakt až v momentě, když se za ní zabouchli dveře. Ale řeknu vám, poprvé v životě jsem zažila kocovinu, kdy mě nikdo neprudil. Nemusela jsem nikam jít (protože byl pátek), nebyla jsem doma, kde by nade mnou určitě stála moje máma a v dobrém úmyslu mi říkala, že se mám dát vývar, čímž by ve mě pravidelně vyvolávala dávivej reflex. Nebyla se mnou na bytě žádná spolubydlící, která by se mi smála. Celý dopoledne jsem ležela, po hodině chodila zvracet, spala a přijímala gratulační sms. A řeknu vám, kromě toho, že mi bylo bídně, to prostě nebylo zase tak strašný :-D.

V 16:15 jsem došla k tomu, že jsem celkem spravená a šla se najíst. Došla jsem do lékárny a říkám vám, služby brněnskejch lékáren nejsou vůbec jako služby lékáren na maloměstě. Když jsem si šla koupit šumivej aspirin (nejlepší přítel alkoholikův) a požádala ji rovnou o kelímek s vodou, abych si to na místě mohla šlehnout, dost divně se na mě dívala. Kdybych takhle rozbitá přišla do naší maloměstské lékárny, tak mně to nabídnou snad sami! Ale nakonec to zvládla a s kyselým ksichtem mě obsloužila. Díky.

A o tom, co se dělo v pátek večer a v sobotu, o tom zase příště, jo?

čtvrtek 14. března 2013

Dneska je fakt zima. Intelektuální nadpis, že?

Jsem nejhorší blogerína světa. Nepíšu a ztrácím folouvery! Proč nepíšu? Konečně žiju! Tenhle semestr nám zatím záhadně dovoluje dělat i jiné věci, než jen otáčet stránkama učebnic a zírat na naprosto nesmyslná slova. /Trochu se bojím jsem hluboce přesvědčená, že se nám to vo zkouškovým nehezky vrátí, ale co, teď prostě žijem, žejo!/ Můžu vám říct, že pivo v mým oblíbeným brněnským podniku chutná stejně dobře, když si ho dám jednou za měsíc i třikrát do týdne. Teď jsem to prubla a jo, sedí to. A od doby co jsem objevila fenomén třech vajec na hniličku ve skle s rozpečenou bagetkou, se mi svět změnil a myslím, že už nikdy nebude jako dřív. (A já asi umřu na aterosklerotický pláty ól eraund.)

Kousek od bytu nám postavili zánovní sekáč. Předpokládám, že kvůli tomu, že mě chtějí zruinovat. Musela jsem si tam hned koupit kabelku, protože to byla přesně moje vysněná kožená kabelka, kterou jsem nejnutnějc na světě potřebovala. Ani vám nebudu říkat, kolik stála, nechci se stát obětí střelného útoku. Jenže můj starej oblíbenej sekáč  kvůli tomuhle sekáči asi zkrachuje, z čehož jsem upřímně v hysteráku, takže jsem ho hned taky musela navštívit a udělat i tam útratu. Jsem hrozná. Nejhorší. Skončím v patologickém pekle, jestli se okamžitě nesrovnám a nezačnu se učit.

O víkendu jsem dokonce byla plavat! Překonala jsem svoje celulitidní stehna, i trauma z pohledu na nahé paní ve sprše (moc nechápu princip, že jsme všechny žencký, tak co už - zvládám ještě, když si někdo sundá vršek, ale spodek je na mě moc) a byla jsem plavat. Udělala jsem 10 bazénů a po zbytek pobytu se hřála v sauně a vířivce a snila o tom, že si dám párek na mokrém baru, což jsem nakonec vzdala, když jsem omylem zahlídla břicho v odrazu dveří do sprch od páry (tahle věc se neměla stát).

Na dnešní pitvě jsem prováděla vnější ohledání a byla jsem výrazně pochválena. /Upozornění: Následující věta je mírně nechutná./ Když jsem se pak tetelila blahem nad svojí úžasností a inteligencí, vystříknuly mi mé milé spolužačky omylem obsah abscesu na punčocháče (vzala jsem si já kráva krátkou zástěru). Po celej zbytek pitvy jsem dělala, jakože nic, ale takhle rychle jsem domů ještě v životě nemastila. Punčocháče, přestože jsou krásný, barevný a drahý (dokonce z eshopu s podstatným poštovným) už jsou dávno na dně popelnice před barákem. Pápá, žilo se mi s vámi dobře, ale tuhle krizi prostě překonat nepůjde.

Ze štěniska je největší pes na světě. Okousal tátovi víno (ten keř, alkoholik to psisko naštěstí ještě není) a když se na zahradě stříhaly stromky, sežral tolik dřeva, že jsme z něj měli málem výrobnu papíru. Je to blázen a jít s ním kamkoliv je trochu za trest a pro ostudu, ale my to překonáváme. Z lásky.

Čtenářstvo, mám vás ráda, i když nepíšu. Budu se snažit, jo?

pátek 15. února 2013

Nesmí-li se něco pokazit, tak se to pokazí. Známe.

Nazdar!

Jsem holka multifunkční, proto jsem si s přišedším volnem nesedla na zadek a makala jako stroj. Nekecám. Ne, kecám! Zvládla jsem asi jen tři důležitý věci, jinak jsem se válela s časopisy naučnými i lidovými (a tak jsem se zvládla dozvědět mnoho o budoucím využití hadího jedu v moderní medicíně i o trendech jaro / léto 2013) Z těch tří se mi podařilo (1.) domotat šálu do zdárného konce! Co to znamená, kromě toho, že mi nefouká na krk? Že jsem po dlouhé době zase zvládla něco dokončit, což znamená, že jsem buď dospěla (haha), nebo jsem prostě měla konečně čas na takovýhle (příjemný!) kraviny (tuším, že b je správně). U toho jsem se ale dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Že správná šála pro dospělého má mít 160 centimetrů (proč, to se mě neptejte, ale sedí to), že z pletení umí kromě palce velmi kvalitně bolet prsteníček (prsteníček, chápete?) a že nejsem zase tak nešikovná, jak se občas zdá (to, že jsem tento týden kýblem vody, se kterým jsem si nějakým omylem osudu hrála na hospodyňku vyplavila půl domácnosti, to se počítat nebude, je to doufám jasný). 

(2.) Vyslechla jsem volání konců svých vlasů po sebevraždě (vypadaly chudáci fakt bídně) a navštívila kadeřnictví. To je věc, ke který se musím často odhodlávat dýl, než bych musela. Sice mám vlasy asi o metr (rozuměj o pět cenťáků) kratší, ale každej den se před zrcadlem utěšuju, že to doroste. No, doroste, že jo. 

(3.) Zvládla jsem si konečně vyřídit papíry k povinné studijní praxi a i když mě to stálo nervy hodinovej (opravdu hodinovej) telefonát s oblastní nemocnicí, kde mě postupně popřepojovali na všechny oddělení, co snad mají (a to jsem prosila stále pořád dokola jen to jedno), dobrá věc se snad podařila a moje papíry konečně leží na stole panu děkanovi, kterej si pro jistotu (aby to bylo rychlejší) vzal volno, ale co už. Ledy se trochu pohly, tak snad nakonec kra odplave. 

Jinak vám chci říct, že Murphyho zákony stále platí, takže svět nekončí, točí se dál. Moje máma ztratila svůj oblíbenej stříbrnej prstýnek, hledali jsme ho všude, naši třikrát převrátili vzhůru nohama celou ložnici, vyklepávalo se všechno oblečení, deky, zametli jsme několikrát všechny podlahy, dokonce jsem se rozhodli (a ano, toto není pro otrlé duše) testovat štěniskův trus, s tím, že to URČITĚ spolknul. Domácnost byla vypulírovaná jak nikdy, ale prstýnek nikde. Můj táta mě teda třináctýho února honil po všech klenotnictvích maloměsta, abych s ním nějakej vybrala. Koupili jsme. Táta mámě valentýnsky předal, máma byla šťastná, že je pěknej a šla si na sebe vzít štěniskový venčící kalhoty. No, co čekáte. Cink. Má dva. Murphy žije!

A to je všechno milé děti. 

pátek 8. února 2013

Štrikujeme

Můj počítač začal o tomhle zkouškovém trošku zlobit. Teda zlobit. Malinko zpomalil, občas trochu víc vrněl a vrčel a nakonec se mu podařilo se jednou samo od sebe vypnout vprostřed práce stalkování velectěného spolužačstva na fejsbuku. Tak jsem ho po poslední zkoušce dala jednomu hodnému pánovi na generální revizi a celou dobu, co jsem počítač neměla, mě napadalo milion témat, o kterých bych vám chtěla napsat a už už jsem se těšila, až se ke mně počítač vrátí. Dneska přijel, zaplatila jsem sedm stovek (dejte mi někdo mokrej hadr na hlavu), projela bloglovin (jooo, jsem přece jen trochu závislák). Pak jsem rozklikla psaní příspěvků a od tý doby do editoru čumím a vůbec nevím, o čem jsem vám chtěla psát. Achjo. (Dejte mi někdo mokrej hadr na hlavu podruhý.)

Začalo mi "volno" a tak jsem se rozhodla hledat svoji v létě naivně rozháčkovanou čepici, že ji dokončím a hrdinně ji sem vyfotím. Nikde není, možná zůstala v Brně. Pustila jsem se do šály. Fotit ji sem nebudu, dokud nebude hotová, aby mi to nepřineslo smůlu (jako s tou čepicí). Umíte háčkovat? A plíst? Spousta lidí v mým věku to neumí (a říkám vám, u mojí babičky to byla nutnost, bez toho, aby jste to neuměli, jste si nemohli jít hrát do parku) a fakt se diví, že to vůbec zvládám, natož že se do toho dobrovolně pouštím.

Užívám si chleba. Možná vám chleba přijde jako úplně obyčejná věc, možná ne, zvlášť pokud jste třeba žili delší dobu v zahraničí. (Chleba bejvá to první jídlo, který Čechovi začne chybět.) Já miluju kvalitní chleba, a proto v Brně s okoralou chuděrou půlkou z Alberta, ve který jsou prej korýši nebo co (radši jsem to nikdy nečetla) nejsem nikdy moc spokojená. Co mám ale shánět, když tam na mě ve večerních nočních hodinách, když se šinu ze školy, nic jinýho nezbejvá? Teď si doma užívám nejkvalitnější chleba, chodím ho každej den osobně kupovat do jiný pekárny, kterou si zrovna vyberu, čuchám k němu, foukám na něj, dlouho ho žvýkám a bojím se, že půlenýho chudáka s korýšema už nedám.

No, kdo by byl před deseti lety řekl, že ta malá zlobivá holčička bude 8.2.2013 večer sedět u kompu, štrikovat šálu a sledovat crochet tutorials na youtube?

Majte se.

středa 30. ledna 2013

Dnes o ženství (v mém podání)

Jakej je můj vztah k feminismu, všichni víte. Uznávám ale, žev vživotě nás dívek a žen je spousta zásadních okamžiků, ne jen ztráta panenství či první menstruace, jak si všichni myslej. (Ostatně ta pro většinu dívek a žen zase tak zásadní nebyla, ale co už.) Třeba, když si přestanete v sekáčích kupovat oblečení s tím, že "se to nějak zkrátí nebo přešije", aby vám to pak rok leželo ve skříni a následně putovalo do charitativního kontejneru broumovské diecéze. (Ehm.) Nebo když zjistíte, že v sukni není zase taková zima, jak vám v mládí tloukla do hlavy babička a (a teď pozor) existence teplých punčoch a spodničky zachrání všechno. Opravdu všechno. Nebo den, kdy zjistíte, že prát bez aviváže je mnohem ekologičtější a lepší, protože když se navoníte, nesmísí se vůně aviváže s parfémem a nezpůsobí to nikomu migrénu větší, než měl Sokrates po bolehlavu. (Tohle je věc, kterou jsem objevila i pro vlastní mámu, takže machry machry.) Nebo (!) když poprvé v životě udělá všechny zkoušky v zimním semestru napoprvý (to se mi ještě nepovedlo), a to ještě před koncem ledna. (Včíl gratulujte!)

Mám chuť se natáhnout do postele, dát si mokrej hadr na hlavu a sténat až do začátku letního semestru, kterej je tu (ať chceme, nebo ne, coby dup). Bohužel jsem si ale dala předsevzetí, že budu nelíná a kreativní, nakoupila jsem hedvábnej šátek a barvy (neptejte se, kolik jsem vysázela na dřevo ve výtvarnejch potřebách, málem mě museli křísit) a hodlám babiččině kamarádce udělat radost. Aspoň jedenkrát za život budu vzorná vnučka? Rok 2013 je pro mě zatím stále opravdu rokem dobrých skutků... A budu se věnovat němčině a štěnisku. (Tak zní moje idealizovaná představa.)

A kdo chce vidět, že chytrost se dá prokázat i v pár slovech, pustí si povinně toto:



A všichni si za mě dejte dneska dortík. Já si ho nestihla koupit. Stihla jsem si koupit jen vokoralej párek na hlavním nádraží v Brně. A řeknu vám, asi už nikdy víc. Majte sa.










neděle 27. ledna 2013

Ministerstvo ironie varuje: Zkouškové období a volby vážně škodí vašemu zdraví.

Už nejsem nejmladší a měla bych si to konečně uvědomit. Tohle je věc, kterou se mi snaží stále připomínat moje babička a moje tělo, ale k mému mozku se informace nechce dostat. Jak jinak by se mohlo stát, že jsem se rozhodla zvládnout pobyt ve volební komisi od 14:00 do 22:00, následně pobyt na plese od 22:15 do 3:00 a v 8:00 druhý den zase v komisi švitořit s ostatními komisaři a usmívat se na lidi? (Přiznávám, že v 16:00 jsem padla do postele volný pádem a i když se mě štěnisko náš psí chlapák pokoušel vzbudit intenzivním kousáním do chodidla, mlácením packou do hlavy a vytím vedle mojí postele, naprosto neměl šanci.)

Volby byly tenhle víkend o něco zábavnější, než ty minulé. Musela jsem umravnit dva mladíky s plackou Karel for President, že agitace ve volební místnosti je zakázaná, bohužel se mi nepodařilo dostatečně usměrnit dědu recitujícího politickou báseň o volbě Zemana. (A pak že dnešní mladí neuznávají autority a důchodci ano, chachá). Přišla nás navštívit policie, která prý očekávala problémy, což mě poněkud vyděsilo, ale musím říct, že náš okrsek je slušnej a tak se nic nedělo. Jsem fakt ráda, že je to za mnou.

Von totiž ten ples byl snad ještě horší, než ty volby. Šestnáctiletý holky, který landaly po venku jen v šatech, když bylo mínus patnáct mi pily krev neskutečně (se zánětem močáku si laskavě choďte kam chcete a se zápalem plic jakbysmet). Šestnáctiletý holky nechávající si platit na baru panáky od pětadvacetiletejch nebožáků, kteří si trapně mysleli, že je sbalí na svůj pracovní pobyt v Hongkongu, byly o to horší. A nakonec tyhle děvčátka válející se po mých bývalích učitelích, to byl plivanec do mýho ksichtu moralisty. Byla jsem fakt zhnusená. Jo a holky, kupte si ty šaty delší, ne všechny zajímá vaše spodní prádlo.

Mám před poslední zkouškou. Jsem strašně unavená a nechce se mi učit, zvlášť mikrobiologii, která je prostě nudná a koho zajímá Západonilský virus a podobný chuťovky? Válím se v tom, láduju do sebe neskutečnosti a minulý týden jsem se totálně zbláznila a vyrazila do výprodejů, že se mi třeba něco bude líbit. Kterej člověk proboha udělal výprodej bižuterie za 30 korun? Utratila jsem 210 korun a neměla jsem co jíst! Takový věci mi nedělejte. Ale zase mám indiána, heč.

No nic, zase se musím letět, učit. Taky vás to tak nebaví?

pondělí 14. ledna 2013

Pomerančovej zadek

Že mi zkouškový leze na mozek, to už vím dlouho. Letos je to asi obzvlášť špatný. Kromě toho, že moji peněženku vysálo několik děsně nutných návštěv votocvohozu, koupila jsem si taky krém na celulitidu! Věřili byste tomu? Já sama se doteď podivuju, když ho každé ráno a každý večer vidím ve své kosmetické poličce. (Ještě jsem ho nepoužila.) Obsahuje samé divné věci, které obyčejné krémy neobsahují (glukóza například...?) a voní smrdí jako dezinfekční mast na bércové vředy, kterou páchnul tatínek jednoho mého spolužáka. Mám vyhlásit typovací soutěž, jestli ho někdy použiju?

Moje členství ve slovutné komisi volební bylo velmi zásadní. Zjistila jsem, že lidé jsou fakt různá a zatímco někdy jsem měla intenzivní chuť vyvolat ... (paragraf 158 českého trestního zákoníku), jindy jsem se fakt pobavila. Opět mě nejvíc bavili staří pánové, jejich vtipy jsou pekelně dobrý, ať si kdo-chce-co-chce-říká. Například jeden říkal: "Stejně toho Karla volej lidi jenom proto, aby měli dovolenou, až bude státní pohřeb. No jo, ale to nemůžu říkat, vždyť já jsem ho tam hodil taky." No, musím se taky pochlubit, že v našem volebním okrsku je pán s datem narození 1920 (!) a volil (!) a byl nejmilejší ze všech. Hrozně si s náma pokecal a říkal nám o Masarykovi, no rozplývala jsem se.

Jinak se musím přiznat, že jsem mizerná choť topiče (anébrž manželka kúriča) - kdo to nepochopil, dostudujte si Českou sodu. Babičce vybuchlo topení, tak se tam teď musí topit v kamnech uhlím a dřevem a řeknu vám, když to mám zapálit, musej se za mě u toho modlit všichni zbývající členové rodiny. Taky už se mi podařilo jít se šlincem od uhlí přes celej ksicht do papírnictví a paní se mě ptala, jestli zkouším válečný malování. Než mi došlo, co po mně chce, byla jsem dost zmatená.

Tak já jdu zas na genetiku.

Křižte sa.

neděle 6. ledna 2013

Postý je to stejný jako poprvý, že jo.


Přátelé, tohle je můj stej příspěvek. Aúúúú (to samou radostí vyju na měsíc). Nechce se mi tomu věřit, ale je to tak. Jsem to ale pisatel!

Trochu mě mrzí, že mě stej příspěveček zachyt v období zkouškovém totální magorovitosti. Leden od mého prvního nakouknutí do vysoké školy není prostě ten úplně nejlepší měsíc pro komunikaci a pohled na moji osobu. Je to období, kdy tloustnu, protože žeru jako protržená a taky si vařím denně průměrně 3 kávy, nepočitatelně čajů a 2 kakaa (kakaa proto, že občas dostanu pocit, jestli toho kofeinu na mě není moc a rozhodnu se ho vyměnit za teobromin, cha), nemyju si vlasy (protože to strašně zdržuje – opravdu), po obědě si chodím na hodinku lehnout, „aby se mi lépe učilo“ a občas se (čistě náhodou) probudím s hrůzou v očích v 6 hodin večer, kdy mě rodinka vyzývá k večeři. Chodím v teplákách a kakaem vydatně polité mikině, každý večer se divím, kolik pupínků se ještě zvládlo namačkat na mou již pupínky hojně hostící bradu. V pokoji mám výbuch bordelu, sestávajícího se z vyházených reklamních triček (ve kterých přebývám teď celé dny), krabic od řepového džusu (kdysi jsem si někde přečetla, že je velmi povzbudivý a tak si ho placebovitě nalejvám, ale doporučuju vám, nezkoušejte to, je to fakt hnus), mých oblíbených kalhot (který jsem si musela vyzkoušet, jestli se do nich ještě vejdu – naštěstí zatím vejdu), hory papírů a knih (to to vlastní studium) a dalšího nespecifického bordelu, který se pomalu naschvál vkrádá do mýho bejváku, protože ví, že nemám čas to uklízet.

Ve volných chvílích mezi studiem se zabývám nahánění psa našich sousedů, kterej se rozhod si to štrádovat v sobotu dopoledne po hlavní silnici, vařením domácího jablkového pudinku, objednáváním roztodivných věcí na internetu, sledováním nejstupidnějších amerických seriálů jaké si dovedete představit (ano, i já, Brute), nakupováním papírenskejch potřeb (co kdyby mi na zkoušce dopsala propiska? – 5 náplní prosím; myslím, že mám už jen patnáct zvýrazňovačů v modré barvě! – 5 balení zvýrazňovačů prosím...) a doháněním vlastní rodiny k totálnímu šílenství (ne, mami, nemůžu jít koupit jedno mlíko přes ulici, musela bych se převlíknout a na to nemám ČAS!)

Jo, čas to je to hlavní téma, stačí, abyste si na chvilku poleželi (protože přece musíte taky trochu odpočívat), nebo se zkusili mrknout na fejsbuk, kdo z vašich spolužáků je na tom psychicky hůř (protože musíte mít nějaké sociální interakce), nebo napsali standardně zhroucený článek na blog a najednou je čas jít spát a vy máte půl toho, co jste měli stihnout. Tragédie.

A tak svému blogu ke stému příspěvku přeju hodně čtenářů, hodně kvalytňých článků, méně zhroucení a hlavně hodnou paničku (což je mojí osobou každopádně zajištěno).

Živjó, anebo co. 

pátek 4. ledna 2013

Oxidace tuků.

Přátelé, kamarádi, skoro mě to až láká říct soudruzi (ale já nejsem Gérard, že jo),

i když jste se na mě možná včera vykvávkli a žádný pěsti mi nedrželi (a teď se /samozřejmě/ bojíte bubáka /a to oprávněně/), imunologický bůh stál při mně a bylo z toho áčko. Upřímně nechápu, ale jsem moc ráda. Sice to byla trochu delší zkouška, než mi bylo milé (hlavně to čekání, při kterém si vykoušete nehtovou kůžičku ze samý pohody až do půl předloktí), ale zvládlo se to, a to je hlavní. Za zkoušku jsem se odměnila v mém nejoblíbenějším brněnském sekáči, kterej (pravděpodobně kvůli mé skoro-kariéře imunologa) vyvalil padesátiprocentní slevy. Blbý ale je, že jsem za tuhle zimu ztratila už pátou šálu (asi mi je někdo schválně žere, aby mě naštval). 

Kosmetickej bůh při mně ale nestál. V Brně mi žluknul krém na obličej! Stalo se vám to někdy? Mně teda nikdy, a to si obličej natírám pravidelně každej večer asi od šesti let. No, nivea nežlukne ani 3 roky po vypršení data spotřeby, že jo. Máslovej brňák (krém do dortu) mi žluknul v misce mockrát, ale krém NA OBLIČEJ? Samozřejmě se mi ho podařilo na ten obličej nanýst, takže jsem až do rána žila ve strachu, že se mi vyklube nějaká velmi příjemná urtikáza a budu muset na zkoušce vysvětlovat, kterýho typu je to hypersenzitivita. Naštěstí se moje kůže postavila k problému moudře, zvládla to a za to jí velkej dík. 

Po zkoušce jsem nabrala rychlej směr k domovu, protože jsem se musela zúčastnit dnešního školení předsedů volebních komisí (kdo je chytrej, domyslí si, že dávka není jenom ironická, ale i občansky uvědomělá). No a když jsem se statisticky vzdělala, nezbývá mi, než se učit na další zkoušku. Achjooo. (Zatím čekám, až mi adekvátně zmastne culík). 

Majte sa. A hlídejte si krémy. 

středa 2. ledna 2013

Opožděnej novoročňák

Na Silvestra dopoledne jsem si uvařila kotel pravý poctivý francouzský cibulačky, která probere z kocoviny kohokoliv na světě, abych ji následně 1.1. vůbec nepotřebovala. (Proč ji sakra nikdy nemám, když ji potřebuju?) Celej silvestrovskej večer jsem totiž poklidně popíjela kvalitní bílé z porcelánové hrnečku, protože jsem líný prase ekologicky založená a nechtěla jsem špinit další nádobí. /Z toho hrnečku vždycky piju celý zkouškový kde co a jen kvůli jemnocitným hygienu milujícím duším nebudu prozrazovat, jak dlouho nebyl mytej./ První den roku se nám hned po ránu podařilo se štěniskem najít, vzbudit a zachránit (?) mladíka spícího na zastávce a vzbudit veselí u opilých mladíků, když si štěňák způsobně sednul a následně si říhnul pěkně vod podlahy jako po třináctém pivu ve čtvrtý cenový (to von umí). Řekli mi, že respekt a kde se prej takovej pes shání. Radši jsem jim to neprozradila. Chovat psa kvůli krkání asi nebude nejlepší nápad. (Hned dva dobré skutky?)

Čočkový polívky a pečenýho vepřovýho jsem si nabírala nápadně o poznání víc, než ostatní spoluhodovníci na novoročním obědě. (Oni by tu cibulačku potřebovali víc, než já, ale bohužel, dlela na dně naší lednice.) Následně mě trochu znechutil projev prezidenta, ale naštěstí je práh pro zvracení při sytosti velmi nízký, tak se to všechno pěkně vyrovnalo. Dala jsem si jediné (ale ve skutečnosti trojité) novoroční předsevzetí: slepit si konečně jedny svoje boty chemoprenem (koupeným za tím účelem někdy v půlce října !), zašít si obrovskou díru v podpaží jednoho mého velmi oblíbeného svetru (kterej kvůli té díře už půl roku nenosím, ehm) a taky si spravit svoje velmi oblíbené kalhoty, které skrz napůl odloučený zip stále nosím (kdo říkal něco o líným praseti?). Co myslíte? Jediné, co jsem zvládla, bylo slepení bot (a to jen díky tomu, že jsem tuto činnost předelegovala na mého drahého otce).

Odpoledne a večer jsem strávila s imunologií, ze který dělám třetího zkoušku, a kdo z mých čtenářů mi nebude držet palce, toho sežere bubák. Tak a máte to. (Zkouška začíná ve 12, takže si ani nemusíte nijak výrazně přivstat). V rádiu hlásili, že v Čechách má být zítra ledovka, která se bude v odpoledních hodinách přesouvat na Moravu. Tudíž já a ledovka se budeme přesouvat spolu. Poněkud nemilé.

Tenhle příspěvek jsem chtěla napsat a postovat prvního ledna, aby platilo "jak na Nový rok, tak po celý rok", ale ta asociace s tím prasetem se prostě prolíná celým tímhle článkem a já to nezvládla. Budu se snažit polepšit, slibuju.

Tak a teď mi nezbývá, než se začít odnaučit psát 2012 a začít trénovat 2013. Podle svých zkušeností bych to snad do března mohla stihnout. Ta třináctka mi zatím nedělá úplně dobře po těle, znáte to, my hypochondři jsme taky trochu pověrčivý... Ale doufejme, že tato třináctka bude šťastná.

Tak krásný nový rok a všichni pište, ať je co číst!