Nazdar!
Tak abyste nedržkovali, píšu. Zejtra má bejt prvního
prosince. Jéžiš. Moje babička už teď zkoumá, jestli na salát koupí brambory tý
stejný vodrůdy jako loni, nebo jiný, otec se snaží přesvědčit rodinu, že na
sváteční tabuli by se víc hodila štika, než kapr (a my ostatní uzavíráme sázky,
jestli mu to projde), má stoická matka mi oznámila, že by jí bylo úplně u
zadku, kdybych Vánoce netrávila doma (a já si naivně myslela, že by jí to
vadilo) a můj bratr píše všem členům rodiny esemesky, že je na suchu a dárky
dostanou až v březnu. Super. Já jsem nakrknutá, že to budu muset nějak
překonat, vůbec mě v posledních letech nebaví pro ostatní nakupovat a od
ostatních něco dostávat. Navíc, když se mě zeptaj, co bych chtěla, tak nevím,
protože tuším, že ty čtyřiadvacetikarátový náušnice za sto dvacet papírů mi
stejně nikdo nekoupí.
Jsem neustále v mírný pseudodepresi. V článku s nějakým
šíleným doktorem, kterej se zabývá psychosomacií (to je teďka asi nejvíc in
obor medLicíny, kterej praví, že když je vám blbě, máte to z nervů) jsem
si přečetla, že to je pro moje fyzický zdraví snad úplně to nejhorší. Díky. Mám
trochu pocit, že to začínám pociťovat. Možná ještě horší na tom je vědomí, že
tuhle melancholii uměj nejlíp zabýt svařáky, panáky whisky, koňaky a malinová
vodka. Začínám i já sama bejt ve vážný obavě, že dopadnu jako prastrejda
Ládíček, kterej prochlastal restituovaný zemanství a umřel na rakovinu jater.
Nutno ale podotknout že ve čtyřiadevadesáti. Nepamatuju si toho člověka ve
střízlivým stádiu, lil do sebe všechno možný standardně už od rána a až v posledních
letech mi dochází, jak velká byla odvaha našich rodičů, když ho nechávali s náma
jezdit na výlety. Jo, strejda Ládíček totiž řídil! A v každým zoo si dal
nejmíň tři piva, nekecám. Jeho geny mě masivně osídlily, v poslední době
jsem o tom totálně přesvědčená. Tak jen doufám, že budu takovej držák, jako ten
dědek.
Dnešní mezinárodní den nenakupování jsem oslavila nákupem
zimních bot. A ne dvou bot, ale dvou párů bot. Jsme hrozná a skončím v pekle! A taky umřu na hlad, protože nebudu mít za co jíst. A dárky taky nikomu nekoupím. Když prostě ty druhý tam nešly nechat. Vopravdu ne. Vy byste je tam taky
nenechali, nekecám. Zvlášť když byly poslední pár, vopuštěný, zlevněný a ještě
k tomu v mojí velikosti. Čekaly na tam na mě. A tvářily se smutně.
Moc smutně. Chápala jsem je. Už jsou moje. A hned vypadaj veselejc. Zvlášť,
když je mám na noze.
Vyhrabala jsem jedny svoje oblíbený zimní šaty. Měla jsem
naději, že zjistím, že mi nejsou a donutím se cvičit. Jsou mi, takže jdu na
pivo. A hermelín. A možná si dám i něco se šlehačkou. Venku je tak hnusně, to
se musí nějak vyčeřit. Jo a taky jsem dneska vytáhla učení. A zase ho rychle
zastrčila. Na tohle prostě zatím nemám žaludek.
P.S.: Jestli jsou v tom pravopisný chyby, tak sorráč, ale jsem tak líná, že to ani číst podruhý nechci :-D
šlehačku jedně 33% a jedině na sachrdort! to pomůže
OdpovědětVymazathahaaaaaaaaaaaaaa :D mega vtipne. pis castejsie! lebo budeme drzkovat!
OdpovědětVymazat