Bekasina otavní není slípka zelenonohá, cype

Nazdar!

Tak abyste nedržkovali, píšu. Zejtra má bejt prvního prosince. Jéžiš. Moje babička už teď zkoumá, jestli na salát koupí brambory tý stejný vodrůdy jako loni, nebo jiný, otec se snaží přesvědčit rodinu, že na sváteční tabuli by se víc hodila štika, než kapr (a my ostatní uzavíráme sázky, jestli mu to projde), má stoická matka mi oznámila, že by jí bylo úplně u zadku, kdybych Vánoce netrávila doma (a já si naivně myslela, že by jí to vadilo) a můj bratr píše všem členům rodiny esemesky, že je na suchu a dárky dostanou až v březnu. Super. Já jsem nakrknutá, že to budu muset nějak překonat, vůbec mě v posledních letech nebaví pro ostatní nakupovat a od ostatních něco dostávat. Navíc, když se mě zeptaj, co bych chtěla, tak nevím, protože tuším, že ty čtyřiadvacetikarátový náušnice za sto dvacet papírů mi stejně nikdo nekoupí.

Jsem neustále v mírný pseudodepresi. V článku s nějakým šíleným doktorem, kterej se zabývá psychosomacií (to je teďka asi nejvíc in obor medLicíny, kterej praví, že když je vám blbě, máte to z nervů) jsem si přečetla, že to je pro moje fyzický zdraví snad úplně to nejhorší. Díky. Mám trochu pocit, že to začínám pociťovat. Možná ještě horší na tom je vědomí, že tuhle melancholii uměj nejlíp zabýt svařáky, panáky whisky, koňaky a malinová vodka. Začínám i já sama bejt ve vážný obavě, že dopadnu jako prastrejda Ládíček, kterej prochlastal restituovaný zemanství a umřel na rakovinu jater. Nutno ale podotknout že ve čtyřiadevadesáti. Nepamatuju si toho člověka ve střízlivým stádiu, lil do sebe všechno možný standardně už od rána a až v posledních letech mi dochází, jak velká byla odvaha našich rodičů, když ho nechávali s náma jezdit na výlety. Jo, strejda Ládíček totiž řídil! A v každým zoo si dal nejmíň tři piva, nekecám. Jeho geny mě masivně osídlily, v poslední době jsem o tom totálně přesvědčená. Tak jen doufám, že budu takovej držák, jako ten dědek.

Dnešní mezinárodní den nenakupování jsem oslavila nákupem zimních bot. A ne dvou bot, ale dvou párů bot. Jsme hrozná a skončím v pekle! A taky umřu na hlad, protože nebudu mít za co jíst. A dárky taky nikomu nekoupím. Když prostě ty druhý tam nešly nechat. Vopravdu ne. Vy byste je tam taky nenechali, nekecám. Zvlášť když byly poslední pár, vopuštěný, zlevněný a ještě k tomu v mojí velikosti. Čekaly na tam na mě. A tvářily se smutně. Moc smutně. Chápala jsem je. Už jsou moje. A hned vypadaj veselejc. Zvlášť, když je mám na noze. 

Vyhrabala jsem jedny svoje oblíbený zimní šaty. Měla jsem naději, že zjistím, že mi nejsou a donutím se cvičit. Jsou mi, takže jdu na pivo. A hermelín. A možná si dám i něco se šlehačkou. Venku je tak hnusně, to se musí nějak vyčeřit. Jo a taky jsem dneska vytáhla učení. A zase ho rychle zastrčila. Na tohle prostě zatím nemám žaludek. 

P.S.: Jestli jsou v tom pravopisný chyby, tak sorráč, ale jsem tak líná, že to ani číst podruhý nechci :-D