pondělí 1. srpna 2011

Srpen

Italia, Italia, di terra bella e uguale non ce n´?

30. srpna 2011 v 21:03 | A. | Moje kecy
Tákže... Byla jsem v Itálii. (Hned po příjezdu mi upadl ze saka knoflík a já byla naštvaná. Nakonec tam bylo celou dobu takový teplo, že jsem si v tričku vystačila i večer. Jo a na dvanáctiletou čínskou šičku to nesvádějte, tenhle jsem si přišívala sama.) A bylo tam bááááječně. Ledva jsme přijeli domů, tak se na nás sesypaly trochu problémy. Ani jsem neměla chuť sem psát, no ale co, že. Nevyřeší se to za den, ani za týden. Za měsíc by už mohlo a já v to pevně doufám, ale asi je to moc přívětivá domněnka. Takže jsem si řekla, že nějak bylo, nějak bude a místo stresování, ze kterého bych měla jistojistě žaludeční vředy, se radši budu smát, protože smích je nejlepší lék.

Cesta autobusem přes noc je prostě cesta autobusem přes noc. Pokud se ptáte, kterej idiot že to jede do Itálie autobusem, je to ten idiot, kterej se bojí letadla jako čert kříže (a ne, vážně se mi to nesnažte vymlouvat, já se to sobě vymluvit snažím už několik let, leč stále neúspěšně, všechny statistický a další teorie jsem slyšela, nebojte) a taky ten idiot, kterej je schopnej zakápnout při čtení u stolu nosem směrem do knihy (!) a skončit s pekelnou bolestí za krkem, takže se nemůže vydat na cestu autem (natož při stavu našeho vozového parku). Můj strejda vždycky říká, že zařadit pětku a jet po dálnici umí každej blbec, ale neusnout v autoškole neučej.

Je příjemný sledovat, jak se to změnilo. Dřív jste o každý hranici rozhodně věděli. A jo, jezdila jsem často, máma pracovala nejdřív v Paříži, pak ve Vídni. Všichni ven, všichni ukázat všechny kufry, všichni ukázat pasy. Pohraniční kontrola, která mluvila pouze a jen německy, ale ledva si někdo ulevil, moc dobře věděli, co řekl. Maso? BSE! A šup s ním do koše. Léky? Co to máte? Na bolest? Necháme vám jenom jedno platíčko. Pohrabání si vašima špinavýma kalhotkama na zpáteční cestě si vždycky náramně užili. Teď hranici ale poznáte taky. Půl autobusu si totiž nevypne zvuk a přijde jim esemeska Welcome to Germany, platit budete jako mourovatý, nashle. Zvlášť miluju ty lidi, který maj nějakej "vtipnej" zvuk a na celej autobus se ozve něco jako: Ty debile, zase ti někdo píše, přečti si to, no honéééém!

Itálie je prostě Itálie. Co dodat. Oni si žijou to svý a jsou si v klidu. Byli jsme nejdřív u jezera Lago di Garda. V městečku, kde jsme spali, byla až do noci párty a ve 3 ráno ohňostroj, což je opravdu věc, která vás po noci v autobuse potěší. Ale prostě jih (pro hnidopichy ano, je to sever Itálie, ale i ten je na jih od nás). Baví mě pozorovat český a slovenský turisty, na který dnes narazíte všude, a cizince. Češi a Slováci cestujou tak nějak nervózně, protože v každým druhým časopise píšou, jak se chováme jako burani, jak si strkáme věci od snídaně do síťovky, jak nedáváme v restauraci spropitný, jak jsme blbě oblečený, jak neumíme jazyky, no prostě všechno špatně. Výsledek je, že Češi a Slováci se pořád rozhlížej, jestli něco nedělaj špatně. Okolní turisté jsou naprosto v klidu, dělaj v restauraci bordel, dohadujou se rukama, nohama, spropitný daj blbě, strkaj si couvertový tyčinky do kabelky. V restauraci vedle nas byli amíci, objednali si dva drinky, vytáhli si lahev, drinky tam přelili, zaplatili a bylo jim naprosto šumák, co si o tom ten číšník myslí. Češi na druhé straně restaurace to komentovali a věta začínala "podívej táto"...

Chytla jsem báječnou rýmu, která byla pravděpodobně důsledkem klimatizace v autobuse (v letadle je taky, ptala jsem se!), 40 stupňů venku, velmi intenzivního přísunu dželati a studených nápojů. Byla to rýma, kdy, dámy prominou, máte nudli jak voprať a pokud se rozhodnete rezignovat na smrkání, tak pčikáte každejch 10 sekund. Samozřejmě, že jsem si s sebou z Česka žádný kapesníky nevzala a než jsem našla obchod, řešila jsem zásadní dilema, jestli smrkat do rukávu, takovýho toho plandacího potahu na sedačce v autobuse, saka, nebo kam vlastně. První kdo to zachránil, byl toaletní papír ze záchodu v restauraci, potom ubrousky z jedné příjemné kavárny a definitivně cosi jako smíšené zboží, kde měli všechno drogistické zboží, kromě kapesníků a vložek na jednom místě. Takže jsem tam 15 minut stála a hledala šnuptichle, kejchala, jak blázen, protože ubrousky už došly. Naštěstí si mě jedna prodavačka všimla, a protože, co chci, by pochopil i blbej, navedla mě.

Na závěr jsme byli v Aréně ve Veroně na opeře. Byl to mamčin velkej sen, už tam párkrát byla, ale chtěla to vidět znova. A co bych pro ni já, milující dcera, neudělala. Pravda je, a teď si všichni řekněte, že jsem kulturní barbar a odplivněte si, že já bych tam nejela a ty peníze do toho lístku neinvestovala. Prostě proto, že nemám hudební sluch, pardon, já mám hudební hluch jako blázen, opera mi přijde protivná (vždyť z těch vejšek se dá dělat jenom sranda), co zpívaj, nevíte, protože je to italsky a i když jsem byla na opeře v Česku, rozumět jim nebylo, divadelní výkon nic moc, prostě pro mě to není. Jsem velkej obdivovatel různejch divadelních forem a výtvarnýho umění. Ale tanec a balet, opera, opereta, muzikál, nic pro mě. Na druhou stranu jednou za život je to zážitek, líbí se mi ta kultura, volání bravo, potlesky, potlesky ve stoje, opakování výkonů. Velmi se omlouvám francouzským důchodcům, pár Britům a Němcům, co seděli kolem nás za moje popotahování a smrkání. Snažila jsem se smrkat jen, když se tleskalo, ale nešlo to a furt lepší, než kdybych vám do toho kýchala, že jo.

Velmi mě překvapil jeden Brit, kterej se nás ptal, vo čem to jakože je. Já jsem věděla obsah ze školy, a protože, jak už jsem naznačila, libreta opravdu po nocích a ze zábavy nestuduju a žádnej humanitní obor taky nestuduju, vím to ze školy střední! Co jsem kdy slyšela, britský a francouzský školství se hodně soustředí na kulturní vzdělávání, literaturu, filozofii. A pak se vás dobře vypadající, zajištěnej (evidentně) a určitě študovanej Briťák zeptá, vo čem by to jedno z nejslavnějších Verdiho děl měl bejt, jen tak mezi řečí. Tak já teda nevím!

No a na závěr budu na rozdíl od úvodu pozitivní. Dnes se mi podařilo zapsat si rozvrh, i když boj se stagem a dalšíma těmahle vymyšleninama, no znáte to. Jo a taky byly v krámě zlevněný sisinky, který já miluju. Takže ať slovanská zadnice roste, zuby bolej, já se jdu nacpat. A budu je žvejkat, až mě budou bolet panty!



What a wonderful world

26. srpna 2011 v 7:14 | A. | Moje kecy
Děcka, včerejší líný den na maloměstě stál za to! Nemám moc ráda běh místních lidí za dokonalostí. Teda pardon, "dokonalostí". Všichni chtěj mít všechno úžasný, drahej barák, drahý auto, krásnou zahradu, študovaný děti, který maj jen dobrý vlastnosti... Prostě všechno tak nějak k obrazu jejich. A ženou se za tím každej den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu svýho života. A přitom stejně nakupujou hadry u Vietnamců, jen před tím, než tam vlezou, se dvakrát rozhlídnou, jestli někdo nejde kolem. V obchodě vyložej na pás bůček, klobásu, brambory, bílý pečivo, dortík a pivo a o týden pozdějc vás budou zasvěceně přesvědčovat, jak jedí zdravě. Pomlouvaj místní doktory a hlavně lékárníky a stejně za nima choděj, protože jim tak nějak nic jinýho nezbejvá. Pomlouvaj sebe navzájem a stejně spolu kooperujou, protože jim (ehm) tak nějak NIC jinýho nezbejvá. Nemám ráda, když lidi neuměj bejt ani trochu spokojený, což málokdo místní je. Chápu, že všechno není jednoduchý a život vůbec ne, ale není někdy tak trochu lepší si umět sednout s kafem na zápraží a bejt chvíli tak nějak v pohodě, než upolceně čumět druhejm do talíře a mít neskutečnej mindrák, že jsme chudší / bohatší / horší / lepší / starší / mladší... A ano, všechno je tu špatně. I to, co byste čekali, že je dobře. Myslím, že může bejt vždycky hůř a tak se snažím v sobě pěstovat, že když nejde o život, jde o houby.

Nemám ráda taky místní neúctu lidí k čemukoli. Kdekdo by to nazval buranstvím, ale je to spíš vážně takový nevážení si ostatních. Například dnes na poště, jsem čekala ve frontě (protože MUSELA jako vždy fungovat jenom jedna listovní přepážka, u druhé s cedulkou, že je zavřená, si úřednice pilovala nehty a povídala si s kolegyní, která popíjela kafíčko taktéž sedíce u stejné cedule na další přepážce) si nějakej pán dost nahlas u protější "složenkové" přepážky vyřizoval platbu inkasa s dost velkým penále. (Fakt jsem se to snažila neposlouchat, ale byli jste někdy na maloměstské poště během líného odpoledne na konci letních prázdnin?!) Úřednice se s ním furt dohadovala a něco tam vyplňovali. Najednou se pán nadurdil a začal se rozkřikovat, že jeho romská sousedka má inkaso zaplacený od města a on to musí platit sám a ještě s pokutou, no co to je za bordel? Věnovala jsem mu dlouhý, ale opravdu dlouhý pohrdlivý pohled číslo 3. Úřednici musím pochválit, neřekla mu na to nic. Chápu, že tam není od vyvracení osobních názorů "zákazníků", ale kvituju, že mlčela a neřekla takový to obligátní no-jo-no, aby se neřeklo.

O pár hodin později v místní putice se jinej "pán" začal pohoršovat nad muslimama. "Ježiši, mně je to jedno, já je toleruju (haha, odkdy, prosím vás?, pozn. autora), jen nechci, aby mi tady lítali s nějakejma šátkama přes ksicht, jako bydlej tady, tak tady budou normální, ne?" Vedle něj seděla jeho ženuška, která ho furt oslovovala "taťko", z čehož se mi dělalo mírně šoufl, snažila se ho utišit, za což jsem jí byla vděčná, a rudla, když jsem jejich směrem házela pohrdlivé pohledy (všechny, které znám), což jsem si nedokázala úplně dobře vyložit, abych k tomu zaujala postoj. Ona přece nebyla ta trapná a xenofobní, která to ještě řve, aby to všichni, ale opravdu všichni, slyšeli.

Chytaj to tady i mladý děcka, od kterejch to ti starší berou jako drzost, ale bohužel, je to prostý kopírování vzorů. Stála jsem v autobuse, nastoupila těhotná paní a stoupla si vedle mě. Zájem jí pustit sednout byl nulovej, tak jsem prvnímu puberťákovi na ráně řekla: "Prosím tě, vole, tak se zvedni, přece tady nenecháš stát těhotnou, ne?" Puberťák protočil panenky, vypustil ze sebe spršku dost sprostejch slov a s velice neochotným výrazem se teda zvednul. Celou dobu pak na mě naštvaně čuměl a já jsem doufala, že vystoupí dřív, než na konečný se mnou, abych nedostala někde za keřem na budku. No vystoupil. Doufám, že si nepamatuje, jakže to vlastně vypadám.

No a na závěr malá stížnost na moje osobní utrpení, to musí bejt, když už tu žiju, žejo. Ty komáři to vážně začínaj přehánět. Vím, že jsem si na ně stěžovala, vím, že už je to trapný, ale kdyby někdo spočítal, na kolika procentech těla mám štípance, tak by se dost podivil, jak moje kůže může ještě nějak fungovat. Já se totiž taky divím. Mám je všude, opravdu všude a nebudu tady rozebírat všechny místa, protože bych musela zaškrtnout, že jde o blog se sexuálním obsahem. Svědí to jako čert, já si to nevydržím neškrábat (no jsou místa, kde to hlavně kvůli svému společenskému statusu vydržím, ale většinu fakt nezvládám!) a žádná věc z lékárny, která to má odsvědit, natož rychle vyléčit, nefunguje. Když jsem se svěřovala paní v lékárně se zuboženým výrazem, tak mi řekla (a vážně nevím, jestli kecala, aby mi k nákupu nemusela přidat antidepresiva, nebo to myslela vážně), že prej lidi, na který jde hodně hmyz, jsou fakt zdravý a maj fyziologickou krev, že se to nejlíp pozná. No je to divný, protože malárie a tak, že jo, nu ale snažím se tím nějak průběžně utěšovat, když mám záchvat a chuť servat si kůži z těla, nebo z ní zkusit vyskočit. Stejně si ty podlý komářiska a další čtou můj blog a pak si říkaj, že čím víc si stěžuju, tím víc mě budou štípat, protože o sobě chtěj číst na internetu jako každej.

Takže poučení pro dnešní den: Usmívejte se na celý svět, až budete naštvaný a budete si mít chuť na všechno postěžovat, tak si uvědomte, kdo je na tom hůř a každýho komára, kterýho potkáte, nemilosrdně zavražděte! Díky



Já tady nejsem sám, já tady chlastám... (frisíčko:-D)

23. srpna 2011 v 21:57 | A. | Moje kecy
Úplně nejpůvodnějc jsem dnes nic nechtěla psát. Ale to víte, já, blbec stará pověrčivá jsem se furt musela dívat na to číslo 13 vedle srpna a nedělalo mi to dobře. Tak jsem se rozhodla napsat příspěvek o mojí mamince, která se za tenhle týden (a to považte co je za den!) povedlo mě už podruhé pekelně vytočit. Což jsem ale nakonec zavrhla, protože svoji maminku mám moc ráda a běda, aby mi někdo v komentářích napsal, co to je za fúrii. Je to všechno tím, že jsem teď každej den doma a tak spolu každej den interagujeme a hlavně řešíme všední věci a u těch se musí pohádat snad každej. Už abych zase odjela a jenom jsme se na sebe těšily... Navíc se mi i omluvila, takže odpuštěno a drbat na ni nebudu. (Hlavně jsme spolu byly včera na vínku, všechno si tam vyříkaly a já dostala pocit zadostiučinění, když máma až po 4 deci zjistila, že má už od domu triko naruby :-D.) No jenže stejně jsem musela napsat kvůli tý třináctce, no.

Jak víte, hospodyňkování mě zmáhá na 120%. Dokonce jsem dneska rodinku přesvědčila na zítřejší oběd v restauraci, čímž jsem si moc nepomohla, protože to vzali jako báječnou příležitost, abych umyla vokna. Večer si ale paradoxně lehám do postele úplně zmožená a nemůžu usnout (přetažení?). Dnes jsem vstávala venčit ani ne v 6 a volal mi táta, kterej takhle venčí běžně, že nemohl dospat a od pěti je na procházce. Ach, proč odjel? Vím, že se báječně baví a přeju mu to, ale v tu chvíli, když jsem se naprosto vyřízená a v triku s reklamou na psí žrádlo plahočila s pytlíkem psích hovínek v ruce (a koš jako vždy v nedohlednu!), jsem mu prostě nemohla přát jeho svěží hlas. Otec slavík, zbytek rodiny sovy. Hrůza.

Protože jsem byla jediným domácím strávníkem, přihlásila jsem se na obídek k babičce, protože pro jednoho vařit je přece gaspyjáž (pro nefrankofily plýtvání). Takže venku 40 a já po umytí schodů, zásadní rozmluvě s pošťačkou, nákupu jídla (proč ty věci sakra stojej TOLIK?) a dalších činnostech provozovaných bez přestávky od 6:00. Doplahočím se k babičce, odemknu a ve verandě je těch stupňů snad padesát. No a v kuchyni 60 a na talíř mi byl vyklopen ještě prskající smaženej (= obalenej) řízek. Sakra práce. Málem jsem se osypala, ale znáte babičky, naládovat jsem to do sebe musela. Žádná prve plánovaná procházka po městě už ale možná nebyla a musela jsem šupajdit domů, protože jsem byla přehřátá a v žaludku mi leželo cosi, o čem mám pocit, že to tam leží doteď. Ještě mohla udělat moravskýho vrabce s knedlíkem, nic horšího mě nenapadá.

Taky jsem dnes přetřídila svůj šatník a vyřadila všechny ouldaný kousky. Pro moji potěchu mi jich většina byla velká přes prsa, což nepovažuju za část těla, kde je tak špatný "přibrat", a ne přeš břicho, kde mám pocit, že to dolů nejde a nejde. Byla jsem v pokušení odnést ty přebytky KE kontejneru, kde si to vždycky lidi poberou. Ale vzpomněla jsem si na historku starou dost čerstvě 4 roky a nemohla jsem. Před čtyřma rokama mi totiž umřel děda, kterýho jsem strašně, ale strašně milovala. Vykrámovali jsme jeho oblečení, naložili do pytlů a táta to odvez ke kontejneru. O 2 měsíce později jsem zezadu viděla na nějakým houmlesoj dědovu bundu, ale jak už to tak je, vůbec jsem si nevšimla, že je úplně jinak vysokej, má jinou chůzi, vlasy a zbytek oblečení. Prostě jdu po ulici, najednou ho vidím a hned infarkt, stenóza aorty, zástava dechu, oči vypadávající z důlků a spodní čelist kdesi pod chodníkem plus vydávání neartikulovanejch zvuků. Naštěstí byla poblíž lavička, na kterou jsem si sedla a všechno to tak nějak rozdejchala, a pak dokonce toho pána dohonila a podívala se na něj zepředu a všechno mi došlo. No ale nechtěla bych svý ex-oblíbený kousky takhle na někom potkat, chápejte.

No a na závěr jedna malá křivda. Brusinkový frisco. Frisco moc nepiju, je to pro mě takový to babský / puberťácký pití. Frisíčko prostě. No ale všichni furt básnili o tom brusinkovým a v obchodech furt vyprodáno, tak jsem si říkala, že to asi bude opravdu lepší, nebo co. No není, koupila jsem 2, šoupla to do lednice, a pak jsem kvitovala jenom to, že to je studený. Ale chuť nic moc. Takže jsem ukřivděná a až budu mít čas (=nikdy bohužel), tak každýmu tomu, kterej mi ho doporučoval, jednotlivě řeknu, že to byla klamavá reklama.

Táááááááááááááááááááááááááááááááááááák!



Stalo se jedné noci

22. srpna 2011 v 21:03 | A. | Moje kecy
Tak už se kácí v našem lese. A když se kácí les, létají třísky. Ne, nebojte, nikdo neumřel. Ale první spolužačka ze základky je těhotná a někdy touhle dobou rodí. Vdala se v prosinci, v květnu nebo v červnu se rozvedla a na konci srpna rodí. Opravdu zvláštní. Už druhá maminka, která se rozvedla s otcem svýho dítěte během těhotenství v mým okolí (první je maminka mého asi nejlepšího - nerada to používám - kamaráda). Je pravda, že ten, se kterým otěhotněla tato má exspolužačka, není osoba, se kterou by kdokoli chtěl strávit zbytek svýho života. Takovej kriminální živel. Nu ale co, rozum dostala trochu pozdě, ne? No, možná hlavně že ho dostala. Přeju jejímu malýmu (prej to má bejt kluk) hodně zdraví a štěstí do života.

Jinak jsem se definitivně stala hospodyňkou, protože táta už odjel a do neděle se nevrátí. Předtím se vracel večer a umyl aspoň nádobí po večeři a hlavně (!!!) ráno vyvenčil psa. Což je můj největší boj. I když ji slyším štěkat, tak nemůžu svoje tělo zmožený vařením, umejváním nádobí, šůrováním, praním, věšením prádla (to víte, konečně bylo jednou hezky), žehlením, roznášením prádla všem obyvatelům domu, zalejváním indoorových i outdoorových rostlin, děláním studenejch snídaní a večeří (protože na teplý bych se mohla víteco) a dalšíma stupidníma aktivitama, na který si jednou hodlám najmout hospodyni (ale to budu muset asi přehodnotit nejdřív svoji představu o profesionální budoucnosti), donutit vstát z tý teplý postele, kde by mohlo bejt ještě chvilku. Jak jsem rozespalá, tak se neustále někde zraňuju, například si ukopnu palec, trefím ramenem futra a dneska ráno jsem si málem vyrazila zub karabinkou na vodítku. Pokud vás zajímá jak, tak vám neposloužím, protože sama nevím. Najednou rána, bolest a o 3 hodiny dýl parádní modřina, jak kdybych se s někým nepohodla a dostala pěstí. Ještě, že existuje mejkap! Nechápu, jak to můj táta (jo, otec, čtete dobře OTEC!) všechno zvládá. Ale dělá to bez sebemenších problémů i v pracovních dnech. Já už jsem rezignovala úplně na všechno, všude (a to teď i do obchodů atd.) chodím v pánskejch kraťasech (takový ty se síťkou uvnitř jsou nejlepší) a nějakým triku, což býval dřív pouze můj na-doma outfit. Nejsem na to holt asi dělaná.

Původně jsem měla hlavně obavu, že to nějak zapůsobí na nákupní část mého mozku, například, že si budu mít chuť koupit šatečky a la kdo-ví-jaká léta v Americe (konkrétně myslím ta léta, kdy "genderově nekorektní" bylo spojení bez významu a chlapi měli dovoleno držet babám dveře) a vítat s úsměvem paní z černobílejch filmů ostatní členy rodiny. Nebo totálně zblbnout a zamilovat se do debilních a kýčovitejch hrnečků s nápisama typu "Kafíčko, šéfe", "Nebrat, moje" nebo "Dej si pauzičku na malou chviličku". Nestalo se ani jedno, ale já se znám. Zamilovala jsem se do domácích potřeb! Kdo by se nezamiloval, v tom obchodě za všechno zaplatíte max. 40 korun a pak se děsně divíte, že u pokladny letěla tisícovka, ani jste nemrkli. Koupila jsem novej kýbl na vypraný prádlo (a už se těším, jak se na to bude můj extra konzervativní otec tvářit, až mu předložím červenej místo růžovýho - ale nejsem na něj zase tak zlá, zachovala jsem objem, tj. 12 litrů), novej kýbl jen tak (no za ty ceny, fakt to nekupte!), nový kolíčky na prádlo a novej košíček na ně (protože to bylo krásný a co je krásný, to je zdravý a správný /pravá blondýna/) a spoustu dalších serepetiček. No jo, každej máme svý!

Když už jsme u toho nakupování, rozhodla jsem si vést nákupní seznamy o tom, co si koupím nového na sebe. Protože hader jsem měla vždycky dost, ale nikdy jsem to nějak nehrotila, když nebyla doba si je kupovat, tak jsem si je prostě nekupovala. No, není to zrovna můj základní koníček. Jenže svou fešnmánií mě trochu nakazila Bařena, takže se mi nákup oblečení dost zvýšil. No a to se mi na mě moc nelíbí, protože někdy to jsou fakt zbytečný útraty a zbytečný zvyšování mojí uhlíkový stopy, tak jsem se rozhodla vést si diář, do kterého si napíšu, co jsem si kdy koupila. Jenom datum a co to je. V původní podobě jsem si tam nechtěla psát věci ze secondhandů a druhé ruky tak nějak obecně, ale okamžitě se zvedl podíl mého nakupování v těchto obchodech, takže tam píšu všechno. (Podvádění sama sebe uplatňuju snad od narození. Klidně si v tom hledejte nějaké psychózy, ale pro mě je to normální!) No a světe div se, poslední datum je tam z dneška! (Ne, nemyslete si, že jsem měla čas jít někam do obchodu, přišlo mi to až domů poštou!)

Jo a hmyzy se na mě definitivně spikli! A pokousali mě doma v mé drahocenné posteli! Jsem naštvaná.

A to je všechno, dobrou s kobrou!!! :-)



Bábrlinka z Podskalí

18. srpna 2011 v 10:29 | A. | moje kvalytňý názori
Včera jsem byla u svojí babičky. Dlouho. Skoro nic jsme si neřekly. Nic normálního...

S každou návštěvou, kterou u ní provedu, mě napadá, co vlastně o mně tenhle člověk ví. Možná skoro nic. Teda ví vše podstatné. Podstatné pro ni. Jak vypadám, kde bydlím, kam chodím na školu, kolik mi je... Ale nezná třeba žádné moje názory, neví, co dělám, když nejsem s ní... Neví o mně nic důležitého.

A vlastně, když se zamyslím, nenacházím ve svém okolí nikoho, o kom toho jeho babička dost ví. Protože před babičkama se spousta věcí tají. "To nepotřebuje vědět", říká spousta lidí o prarodičce, například když vnoučeti někdo ukradne mobil, nebo se opije do bezvědomí, nebo si šlehne nějakou zábavnou látku a skončí přes noc v nemocnici. Tak nějak jim dávkujeme náš život, to může vědět, to není nutný. V sekci "může" je většinou, co bylo k obědu a co bylo k večeři. Konec, tečka. Je to hodně tím, že v dnešní době málokterá babička žije s rodinou. Babička bydlí támhle, jezdíme za ní jednou za rok. Nebo - bydlí odtud pár metrů, ale chodíme za ní jen my.

Záměrně nemluvím o dědečcích. Protože dědové mají zvláštní dar (alespoň ty, který znám), že je baví jejich život, jejich koníček (zahrádka, literatura, pivo...), a vnoučata mají rádi, ale zase tak jim o ně nejde. Pokecaj s nima, nechaj si něco vysvětlit, ale do života jim zasahovat nechtěj a do svého si taky zasahovat nenechaj. Babči chtěj, ale my jim to nedovolujeme.

Proč vlastně? Kam zmizela moudrost? Moudrost je vlastnost, která se přisuzuje (přisuzovala?) starejm lidem. Stáří s sebou nese ztrátu paměti, a jak vtipně glosují "Cimrmani" neschopnost udržet myšlenku a neschopnost opustit myšlenku. Moudrost tohle měla kompenzovat. Je to empatie a zkušenost. Ale může dneska babička přenýst na svoje vnoučata zkušenost? Jakou?

Moje babička neumí ani zapnout počítač. Nemá schopnost chápat, co je to facebook, idos, skype, qip, stag, is, elektronický zápis, e-shop, e-mail... Když se něco stane, třeba na druhé straně světa, musí počkat, až to budou říkat ve zprávách, nebo to bude druhý den v novinách. Internet je pro ni nevyužitelné medium. Nedokáže použít ani mobil. Smska je pro ni dosud záhadné cosi, kvůli čemu všichni do tý věcičky bušej palcem... Žiju v jiném světě, než ona. Nikdy bych o ní neřekla, že je naivní, jak někteří s oblibou o svých netechnizovaných starších příbuzných říkaj. Jen pořád bydlí v jiném století a jo, i v jiném tisíciletí!

Bábrlinky s oblibou říkají "naše Maruška", "naše Martinka", "náš Břéťa", "náš Kubík". Ale na kolik jsou ty vnoučata JEJICH a na kolik svoje babičky vnímají jako důležitou součást svého života, která je SCHOPNÁ jim poradit a předat nějakou využitelnou zkušenost?

Babička už přestávají být takové, jako je ta moje. Dnes jezdí na dovolenou (bez vnoučat), nehlídají, nevaří, nestarají se. Chtějí žít vlastní život. Možná proto, že my nechceme, aby byly součástí toho našeho.

Ve výchovných a pedagogických příručkách se dodnes cituje Komenský. Ale proč chceme učit podle Komenského, když kniha přestává být knihou, ale jsou to data ve čtečce. A tak se nemůžeme divit, že si dnešní mladí se svýma prarodičema nerozumí, že vznikají konflikty, hádky a někdy dojde i k něčemu horšímu, jako je třeba týrání. Neříkám, že je to normální a měli bychom to tolerovat, to v žádném případě. Jen se vytratila moudrost a s ní se vytratila i úcta.

Měli bychom babičkám najít nějakou novou roli. Dědové se o ni postarají sami :-)!



Všude dobře, když je co pít!

15. srpna 2011 v 20:11 | A. | Moje kecy
Uááá, jsem zpět. A hned bych tam jela znova. Punkáči a máničky na jednom super místě, kde vše, o čem jste si mysleli, že se nikdy nemůže stát, se stane.

Moje hmyzí problémy jsou stále na světě. Na noze mám 3 megální štípance od vosy (aneb koukej, kam si sedáš), hned první večer mě do očního víčka štípnul komár, což znamenalo, že se mi do druhýho dne půlka obličeje vyjevila, jako by patřila jiné rase, než patří a já běhala po všech čertech, abych sehnala někoho, kdo má alergie a dal mi Zodac (protože prostě antihistaminikum, že ano) a sehnala jsem slečnu, která měla prášky na alergii na předpis, který mi zabraly (a tímto jí děkuju). Všude, ale opravdu všude jsem měla mravence, který kousali jako blázni (jeden mě kousnul do krku a já byla v panice, že je to vosa a lupla si pro jistotu další ten silnej prášek). Komáři, hovada a všechny další hmyzy šli zase jenom na mě, takže za mnou všichni chodili a ptali se: "Tyjo, co to tady máš, hrozně ti to votejká, fuj!!!"

Stan jsme si postavili na jabku, který můj bratr vyhodnotil jako pařez, takže se ho nepokusil vykoulet a protože o přenášení stanu za světla nebyla řeč, tak nebyla řeč o přenášení stanu a spalo se na jabku. Mám pořezanou ruku od střepů, protože prostě mám (a tímto chci upozornit všechny lidi, aby nepili ze skla, když jsou pod parou a nezraňovali tak své okolí, děkuji). Taky mám opálený jenom ruce od rukávů dolů a nos (protože to slunce přece ani pořádně nesvítí, že ne). Taky jsem nikdy (pravděpodobně hlavně proto, že jsem nenavštívila nudapláž) neviděla na jednom místě tolik nahých lidí. Tančící nazí lidé jsou docela zajímavá podívaná. A je pravda, že nudapláž je asi spravedlivější, protože ti, co byli oblečení, měli tendence ty svlečené hodnotit (a na oplátku ti, co byli svlečení, měli tendence ty oblečené svlékat).

Slyšeli jsme (jak už to tak na festivalu bývá) pár špatných neznámých kapel. Některý hráli fakt dobře a myslím, že by mohli v budoucnu prorazit, některý byli fakt špatný jako špatný.

Jediná věc, která mi fakt chyběla, byl záchod, jelikož jsem zhýčkaný dítě civilizace, kterýmu se špatně čůrá na travičku, natož ještě něco horšího :-D.

Hrozně, ale fakt hrozně mi vadilo, jak můj brácha všechny poučuje. Mně to dělá už dvacet let a každá jeho věta, která začíná slovy "A víš vlastně, že..." ve mně uvaří krev. Mám chuť mu říct, že vím naprostý, ale naprostý ho_no, a jsem za to ráda, a to, co on mi chce říct, slyšet nechci a vědět to už vůbec nechci. O to to pro mě bylo těžší, protože, já duše dobrotivá, jsem ho vzala mezi SVOJE kamarády, který mám ráda a nechci jim dělat příkoří, který mě osobně zabíjí. Věta se přetransformovala v "A víte vlastně, že...", a já málem odpadla. Ale bylo mi řečeno, že jsou rádi za tyhle poučky, protože aspoň nemele sra_ky, ale něco o tom ví. Měla jsem za něho velkou radost, že konečně našel svoje publikum, který mu nahradilo nevděčnou (a přesto milující!) sestru, která by jistě spoustu těch informací též ocenila, ale je prostě zahlcená a hlavně v neustálém sevření poučování, což vážně není příjemný.

Zase jsem se utvrdila v tom, že moje místo, kde to mám ráda, kam se ráda vracím, kde nejsou důležitý peníze a všechno funguje tak nějak, jak má, na těch správnejch principech, jako je solidarita, spravedlnost, láska, humanismus, ekologie a další pořád JE. A že se to nemusí zakládat na totalitě a musení.

A to je fajn.



Aj lajk tu bý a gud spýkr!

11. srpna 2011 v 19:23 | A. | Moje kecy
Pak nemá ten stát (ty státy) krachovat a burzy nemaj padat. Rozhodla jsem se být zase jednou very stajliš a potěšit oko své i jiných a sehnat si šle. Protože vysoký kalhoty a bílá košile v nich a černý šle k tomu... Hmm, to se mi líbí. V obchodě taková sranda stojí pět set ká. Na netu tři sta bez poštovnýho v e-shopech, kterým jsem ochotná věřit. Hmmm... Tak jsem se rozhodla, že budu tak kůůůl, že si je vyrobím sama. Pokusila jsem se svoji babičku obrat o starý šle. Dala mi jenom dvoje (musím ji okrást o další, protože prostě ona je nenosí... a já nechci, aby jí v tý skříni shnily, když já z nich můžu udělat samfing bjůtifl). Když jsem ty šle přinesla domů, vzbudily velké nadšení, například otec se do jedněch z nich totálně zamotal (asi jako do svěrací kazajky), a pak v tom chodil před zrcadlem a náma všema, a říkal, že takhle to oni nosili "zamlada". No, byla to divoká doba, ten totáč. Taky jsem šla do galanterie koupit "čenou tlustou gumu" a prodavačka (svižná padesátka) měla asi zrovna svoje pubertální období, protože se tomu neustále uchechtávala, až u kasy při markování propukla v opravdovej záchvat a poprskala si počítač. A teď sjůvuju (jako šiju, jo?) jak zběsilá, protože prostě a jelikož mi nic jinýho nezbejvá. Takže jak zmenšit náklady z pěti set na 21 ká v jednom dni.

Babča mi taky ukázala jedny šle, který byly tak stajliš, že mi z toho málem oči vypadly. Takový ty klasický, který se dole rozdvojujou a přicmrdnou se na knoflík, kterej je na kalhotách napevno. Prostě krásný kšandy po mým pradědečkovi. Jsem právě v děsným pokušení sehnat si nějaký kalhoty, na který mi nebude líto ty knoflíky přišít a být tak übercool, jako jsem už dlouho nebyla. Jelikož ale pravděpodobně odešlu hned příští týden veškeré své jmění na účet svého budoucího pana domácího, můžu si o tom zatím nechat jaksi zdát.

Říkat letos "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným" je trapný jako brambora na podzim. Říkaj to teď všichni a já vím, že je to napsaný zrovna vo takovýmhle létě, ale prostě čeho je moc, toho je příliš. Přesto i já si musím postěžovat, že například neschne prádlo, na což já jsem v létě teda zvyklá a nehodlám z toho slevovat. A včera jsem ulovila báječné rybky v sekáči a už si je prostě chci vzít na sebe, prosím. A ne rok čekat, než uschnou. A pokud dřív bývala moje modrá pusa symbolem toho, že jsem byla celý odpoledne na koupališti, kde jsem byla pořád ve vodě a završila to několika kopečkovýma zmrzlinama, tak dnes byla moje modrá pusa symbolem toho, že jsem si nevzala ponožky a svetr, když jsem se odvážila vylízt z pod peřiny. (Kdo čekal z baráku, je blázen, protože z baráku jsem dnes šla se svetrem i sakem!) Přes to všechno balím svoji krosničku a hodlám vyjet pod stan na kultovní fesťáček. Vím, že jsem blázen a slibuju, že se teple obleču a dám si pod sebe alumatku i karimatku. Dneska jsem na to nakupovala jídlo a musela se u toho porvat o poslední zlevněné těstoviny s jedním starším pánem. Rvali jsme se naštěstí jenom slovně a on pochopil, že s mojí upovídaností (a taky tréninkem v argumentaci, ve které mě cvičí především můj drahý bratr) nemá šanci a přenechal mi je. Doufám, že ho manželka neztloukla holí.

A pokud se vám nelíbí mé čengliš výrazy, je to pouze trénink na zápočet z angličtiny, což je prý smrťák a já se jí bojím. Takže teď kromě studia anatomie studuju angličtinu a to tak, že si pustím cédéčko z jedný hrozně trapný učebnice do uší a usnu. Jenže asi to nějak působí na můj mozek, nebo si to namlouvám, to je jedno. Ale normálně se mi už zdál kousek snu v anglině a taky mi začíná nabíhat, co chci říct, když se snažím mluvit :-D.

Na závěr něco, co mi zpestřilo tento týden. Naši vyslali mne, ubohou svoji dceru nezkušenou, nikoli pro jahody v zimě, ale pro mucholapku v létě. I vyrazila jsem do Tesca. Když jsem se prodavačky vážně slušně zeptala, jestli maj mucholapky, řekla mi, že ne, ale že maj pasti na myši. Díky. Takže nová obchodní strategie: je jedno, že vám to nepomůže, hlavně, že to patří do obdobné sekce. (Nebo si myslela, že chci jen tak z plezíru pozabíjet nějaká zvířata!)



Za vším hledej kočku! (Zvlášť, jestli to smrdí, nebo je to rozbitý)

8. srpna 2011 v 23:06 | A. | moje kvalytňý názori
Miluju kočky. Jsme v současnosti hrdý majitelé skvělýho psa, kterýho mám fakt ráda, protože jsme se doma shodli, že bydlení u silnice s kočkou je fakt na houby, jelikož všechny naše milovaný nám přejelo auto. Ale stará dáma s kupou koček je pro mě symbol elegance a kočky zase symbol svobody a nadřazenosti nad člověkem. Jednou chci barák v loukách, kterej bude plnej koček a kocourů...

Pravděpodobně to mám po své prababičce, která kočky milovala a považovala je za základní součást kuchyně a bytu vůbec. Mému ubohému úzkostlivému dědovi, který se do rodiny, aniž by něco tušil, přiženil, se moc nezamlouvalo, když jednoho krásného dne uklouzl vprostřed kuchyně na kousku masa a když se (předpokládám, že ne moc klidným hlasem) své tchyně tázal, proč tam to maso leží, dostalo se mu jednoduché odpovědi, že tam čeká na kočičku, až se vrátí z toulek. Málem omdlel, protože představa kočky v bytě ho děsila (bydleli s babičkou nahoře, k jejím rodičům chodil jenom na jídlo a do té doby si ničeho nevšiml), ale snad ještě víc ho děsilo, že "maminka" během vaření asi v jedenáct hodin dopoledne hodila kus syrovýho masa na zem a on se po něm teď před večeří smeknul! Babi si nenechala ale nic vymluvit a na všechny jeho argumenty odpovídala klidně a jasně, že jestli nechce jíst tam, kde je kočka v kuchyni vítaná, protože je přece strašně užitečná, ať si jí jinde než u ní. Tu paní si pamatuju. Sedávala na zápraží v domě mých prarodičů s kočkou na klíně...

Moje babička, jakožto její správná dcera, teď jednu kočku vlastní, ale drží si ji pěkně na zahradě. Teda aspoň se o to snaží, protože kočka pořádá pravidelné nájezdy na její dům, ať se babička snaží sebevíc. Stačí nechat otevřít vchodové dveře na škvírku a číča do nich tak dlouho a vydatně buší packou, až se otevřou trochu víc a elegantně se protáhne dovnitř, kde si všechno prohlídne, očuchá a případně i ochutná, dokud se neozve : "Ježiši kriste, já tady mám kočku, padej ven, kšic kšic!" A to zase kočena pádí, protože by se mohlo stát, že by nedostala něco dobrýho, znáte to, za trest.

Miluju tu jejich povahu. Přilnou k člověku, ale ne zase tak moc, aby se tím nechaly omezovat. (O jezevčících, který umřeli žalem jsem slyšela mockrát, ale o takhle utrápený kočce teda fakt ne.) Hodlaj respektovat pravidla, ale jenom tak nějak, aby se neřeklo. K majitelovi se lísaj, ale jen proto, aby jim voněl po jejich. Pro jídlo udělaj skoro všechno, zvlášť, když je to fakt nějaká lahůdka, ale o dva dny pozdějc se zase pověsej na záclonu, lehnou si vám na hlavu, když spíte, nabrousej si drápky na echt drahým kusu dřevěnýho nábytku, vyčůraj se na koberec, vyzvracej se doprostřed nejfrekventovanější cesty vašeho bytu (kde do toho o několik hodin pozdějc, kdy kvalita toho produktu tak nějak "vyroste", šlápnete bosou nohou), a nebo (a to zvlášť k potěše majitelek se slabším srdcem) vám hoděj myš, kterou někde pobraly, doprostřed štědrovečerní tabule (asi tak někam mezi tác s cukrovím a talíř hosta ze zahraničí, kterýho jste si zrovna letos pozvali).

Loni, když jsem byla u známého na ekologickém statku, nám jeden večer vyprávěl, jak je to děsně super, že si ty jeho kočky jako zanechávaj všechny ty svoje vlastnosti, který maj, že se toulaj (a on se o ně s ženou bojí a hledá je), lověj myši, kašlou na pravidla, ale že je teda naučil jednu věc, že když je nějaký jídlo na kuchyňský lince, že mu do toho teda jako nelezou, že to nežerou. Pak si odkašlal a potichu dodal, že je to sice naučil děsně dobře, ale funguje to jenom, když je doma, protože když odjede, tak to všechno z tý linky zmizí. O dvě hodiny pozdějc se jedna z jeho černejch krasavic vyhoupla na linku. Všichni, kdo ji viděli, ji pobaveně pozorovali a čekali, kdy si toho majitel - cvičitel všimne. Očichala všechny hrnce a zrovna, když se hodlala pustit do guláše, ji uzřel páníčkův bratranec. Vzal ze stolu buchtu a hodil ji po zlodějce. "Ty debile, neházej nic po mojí kočičce!" zařval chovatel a hnal se ukonejšit city jeho zvířátka k plotně. Kočka už v sobě měla naládovanou tu buchtu a metelila si to pryč, protože si myslela, že ji jde spíš potrestat. Celej večer jsme museli s baterkama po venku lovit kočku, protože je teď hrozně v šoku, chudák, mohla by se zaběhnout, že ji tady týráme. Někdo ji našel, jak chrápe na seně, děsně spokojená a klidná. Prostě kočka.

Úplně chápu, proč je ten Hrabal do toho Kerska jezdil krmit. Jezdila bych taky. A jestli někdy budu mít možnost, kočku si pořídím a pobaveně budu sledovat všechny ty její kousky a až mi v noci skočí na hlavu (jako kočka mojí prababičky na hlavu mýho drahýho dědy, když šel z práce), tak ji nehodím naštvaně dolů a nebudu si dezinfikovat vlasy všema dostupnýma prostředkama, ale budu se děsně smát.



Pamatujete si, co jste na sobě měli, když jste šli do první třídy?

7. srpna 2011 v 0:22 | A. | Moje kecy
Můj program? Učím se anatomii, dělám domácí práce - vařila jsem úžasný jídlo (recept http://manzelka.bloguje.cz/853996-spanelske-kure.php), čtu beletrii (ano, díky, díky, je to bezva), čtu všechny za-něco-stojící fešnblogy v týhle kotlině (a potom se koukám do svý skříně a říkám si, že bych měla radši jít nahá) a taky všechny svoje oblíbený blogy, který většinou píšou zasloužilý matky a já nevím, co z toho mám o sobě vyvodit, cvičím (kyčel už to nějak zvládla a teď je kolem mě tolik dobrýho jídla, že radši zvyšuju výdej, než snižuju příjem), chodím na pivo, vyrábím si šperky, pleju zahrádku, hledám na babiččině těle klíšťata, no... Prostě se nenudím, ale kdybych chtěla, tak bych mohla. A to se mi tááák líbí!

Při anatomii se vždycky tluču do hlavy, jak jsem to mohla zapomenout a protože jsem se rozhodla to všechno znovu a nějak rozumně vypsat (ano, již potřetí), moc jsem se neposunula.

Taky jsem zjistila, že ten můj retardovanej pavouk, není vůbec retardovanej, ale jenom mlsnej. Včera jsem přišla z piva, a protože jsem prostě nebyla úplně střízlivá, rozsvítila jsem si v pokoji, pěkně při otevřeným okýnku a šla se dolů sprchovat. Když jsem přišla, nejen že jsem se ukázala tak nějak né-úplně-oblečená sousedovic zahradní párty, ale to se stává (nepředpokládám, že mi všichni museli akutně v tu chvíli koukat do oken), ale hlavně jsem našla takový hmyzí orgie, že by se docent jen tetelil blahem a doktor by je radostně obíral a určoval druhy. (Oba jmenovaní od nás ze školy, oba jmenovaní by si ani nevšimli mého stavu, co se týče odění myslím.) Zavřela jsem okno a šla si lehnout dolů do spacáku, protože je-li někde komár, muchnička, ovád, nebo nějakej jinej štípací hmyz, tak si ze mě hned udělá restauraci a jídelnu (čili ráj), a to já nerada! Ráno jsem našla plno mrtvýho hmyzu na svým stole (protože stůl je přece důležité míti pod světlem!) a v pavoukově síti několik mrtvých (a poctivě vysátých) můr. Takže pán není na dvoukřídlý hmyz, jak bych potřebovala, ale pochutnává si na motýlech. Myslím, že by si teď měl uvědomit, jakou hostinu jsem mu to vlastně připravila a nějak se mi za to odvděčit.

V restauraci páté cenové skupiny jsem moc nepotěšila dívky svým názorem, že chlapi by byli blbý, kdyby ustupovali z full-servisu maminek a ani jednou to na nás nezkusili s vypereš-mi-navaříš-mi-naklidíš-mi-protože-já-jsem-tááááák-unavenej. Ale přes veškerý odpor děvčat si za tím furt stojím, protože když někdo vyroste v tom, že za něj maminka všechno dělá, tak přece jednoho dne neřekne: "Hele, Máňo, já jsem si doma jen ležel, máma mi v pokoji vybrala všechno špinavý prádlo, snídaně, oběd a večeře vždy v danou hodinu na stole, když jsem byl nemocnej, tak mi nosila čajíček a jídlo až do pokoje, nikdy jsem nežehlil, nevím, jak se zapíná pračka, luxoval jsem doma jen za trest, prach jsem taky nevytíral nikdy. Ty hele, ale když jsme se k sobě sestěhovali, tak já teda tohle všechno budu dělat, protože to 21. století a protože prostě emancipace." Takovej chlap by byl úplně blbej přece. Na druhou stranu si ale zase říkám, že bych vážně nemusela prát, žehlit, vařit a uklízet po někom, kdo vydělává míň, než Donald Trump. A jestli musela, tak alespoň ne všechny ty činnosti. Ale to je daleká budoucnost, protože dívky jsou starší než já a řeší tohle aktuálně, tak je v tom nechám a budu je štvát svými zaručeně kvalitními názory (a budu doufat, že nedostanu šipkou do oka, až je zase budeme hrát).

No a taky teď hodně sleduju reklamy. Néé ty hraný, ale ty tištěný. Nejvíc mě pobavila Aquila, její aférku s E. coli a její reklama na "aseptické" láhve a "aseptické" plnění. Chápu, že to byl průšvih, jak mraky, ale zase jako tohle? To si vážně někdo myslí, že teď budou dělat jakože nic a jakože navrhli nějakou novinku a všichni se toho chytěj? No, možná jo, ale já ne. Aquilu jsem nepřestala pít ani na hodinu, není to extra kvalitní voda, spíš taková oddechovka a kromě jahodové příchutě, se kterou si prostě nesedneme, mi občas je docela po chuti. A zase jako jsem neviděla, že by z regálů mizela nějak míň, než dřív. Ale snad vědí, co dělaj. Zato "Nádherné, nově navržené vložky s nejlepší ochranou Always proti protečení." mě opravdu položily, málem jsem spadla ze židle. Nechápu, co může bejt na vložce nádhernýho a hlavně, má vložka nějakou potřebu být nádherná? Kdo se jí o to prosí?

Takže tak.



A stáří klepe na dveře. A budík hlásí, že je čas lidí bez páteře

5. srpna 2011 v 11:58 | A. | Moje kecy
Dnes jsem dostala akutní depresi, že jsem stará. Vím, že kde kdo může namítnout, že to je blbost, že on je mnohem starší, ale někdy prostě člověk může zatoužit po tom, aby mu bylo míň, i kdyby mu bylo třeba pět, nebo ne? K mému duševnímu stavu napomohlo několik událostí.

Asi tou nejprvnější bylo, když jsem tuhle večer dostala akutní pocit, že-jsem-tlustá-jako-prase-a-musím-s-tím-okamžitě-něco-dělat-nebo-se-zblázním a dala si pěkně 2 sady cviků na břicho a 2 sady cviků na zadek (protože celulitida je svině, jak by řekla pravá blondýna). Bylo mi už večer jasný, že břicho mi ráno službu oplatí a zvednout se z postele bude trochu bolestivý, ale břicho to celkem zvládlo. Ne tak kyčel, celej den jsem tak trochu pokulhávala a až večer se to zlepšilo. Cítila jsem se bídně a věděla jsem, že v takovým stavu už cvičit nemůžu. Ale můj pocit, že nejsem zrovna nejhubenější, pokračoval, takže jsem si hezky omezila jídlo na 5-6 malejch porcí denně. Blbý na tom bylo, že večer mi tak strašně kručelo v břiše, že jsem se prostě musela najíst a všechna snaha byla vyvítekde. Byla jsem na sebe naštvaná.

Další večer jsem se rozhodla hlad (hlad i po druhé večeři upozorňuju!) zaspat. Když jsem ve 22:17 oznámila mámě, že odcházím, zeptala se mě, kdy přijdu. Naprosto jsem ji zpražila pohledem a upozornila jsem ji, že opravdu nejdu ven, ale na kutě. Vypadala dost zaskočeně.

Přestože si teď každej den dopřávám chvilku s anatomií, mám pocit, že můj mozek krní. Rozhodla jsem se ho procvičovat hraním pexesa na počítači na čas a luštěním křížovek. Pexeso byla moje dominanta, když mi bylo tak 8 a nebylo na zemi člověka, kterej by mě v něm porazil, kromě mýho táty (občas). Teď vyprší časovej limit a já mám ulovenou tak půlku kartiček. Vždycky mě to dožene k naprostý zoufalosti. Už jsem jednou přemýšlela, jestli si můžu dovolit bít pěstičkama do stolu. S křížovkama je to podobný. Bývala jsem dobrá. Machrovala jsem s tím na školních výletech. Teď nad tím sedím a vzdychám a cítím se dutě. A pak se jdu svejch drahejch rodičů zeptat, cože je tahle měna a jak je tahle zkratka a oni děsně žasnou, jaktože to nevím a všechno vědí! (Trochu mě na tom žere, že já to vědět nebudu a nebudu to moct předat svejm dětem! Takže jim to místo jejich zabedněné matky budou muset prostě holt předat prarodiče. Achjo.) A pak se cítím pod psa.

Včera jsem celej den uklízela vlastní pokoj a cejtila se hrozně, protože která ženská je hezká, když je vohnutá v teplákách s hadrem v ruce, jak běhá od jednoho k druhýmu, vykrámuje svoje věci, nad naprostejma serepetičkama rozhazuje rukama a vysvětluje sama sobě, že tohle přeci nemůže vyhodit, protože to jsou ponožky, který na sobě měla, když byla na svým prvním koncertě v životě a tohle je zase keramickej slon (fujtajbl), kterýho dostala od toho a toho a tohle je keramická sovička (fujtajbl na druhou - ale ano i tu vlastním), kterou vyhrála v tombole na plese na kterým se stalo to a to. Horší na tom bylo, že uklízet jsem se rozhodla sama a dobrovolně. A nebylo to žádný ať si uklidím a ať si převlíknu povlečení a ať si umeju vokna. Ne, ráno jsem se vzbudila a věděla, že je den na to vymíst odsuď všechny pavouky. Protože jsem pavoukomilná a pavoukonebojácná, jednoho tu vždycky nechám, aby mi lovil mouchy. Protože jsem sice mouchonebojácná, ale rozhodně ne mouchomilná! Blbý je, že tenhle pavouk, kterýho jsem si vybrala, je asi nějakej retardovanej a už 12 hodin mu v síti bzučí moucha a on ne a ne ji vysát. Jsem naštvaná. (Jestli někdy přijede B., budu je muset z okna - nerada je zabíjím - vyhodit všechny, ale stejně mám obavu, že nějakej z nich odněkud vyleze a já se budu muset chtě nechtě stát pavoukobijcem.)

No a při tom uklízení jsem zjistila, že moje krabička s lékama je větší, než moje krabička s dekorativní kosmetikou a to je přece jasnej příznak stáří. (Každopádně největší je ale moje krabička se zvýrazňovačema, což sice příznak něčeho je, ale zatím se mi nepodařilo zjistit čeho. I gůgl mlčí.) Moje hypochondrie, která zahrnuje i kupování veškerejch farmak, který se snad kdy na trhu objevily, se stále prohlubuje. Vnímám ji jako určitej příznak egoismu, protože když se o sebe bojíte, co se zdraví týče, tak se vlastně máte děsně rádi. Každopádně to leze do peněz. Horší na tom je, že kupuju naprosto všechno, například jsem zde našla spoustu sylimarinů, protože játra jsou játra, měli bysme si je hejčkat. Rovnou jsem si jeden lupla. A zítra si dám ascorutin, protože cévy jsou taky dobrá věc. Vzhledem k tomu, že jsem teď posedlá svoji tloušťkou, tak si B-komplex forte dávat nebudu. Ale ledva trochu shodím (doufám), tak si ho loupnu taky. Ani se neptejte, co tu mám dalšího. Polovinu z těch věcí jsem si musela koupit v utajení, protože mám kolem sebe moooc farmaceutů a každej správnej farmaceut léky nerad, protože ví i to, co my nevíme. Ale já si svou krabičku hýčkám. Jako správná stará babka.

No a na závěr? Jsem stará, protože moje okolí má pocit, že bych měla mít chlapa. A to poprvé za celej můj život. V mým věku se babička vdávala, nebo rozhodně měla "vážnou známost" a kdo ji neměl, vážně riskoval, že bude do smrti na ocet. Možná to riskuju i já, ale ten pravej nikde. Možná už jsem na něj moc stará, nebo co :-).

No a neměli byste vy po něčem takovým pocit, že už jste na odpis? Kdo říká ne, tomu nevěřím!!!



Je to malá dědina, všichni jedna rodina!

3. srpna 2011 v 19:40 | A. | Moje kecy
Minulý týden se Marťas k všeobecnému veselí rozhodl odjet s picími kumpány do Bulharska za cílem růžová pálenka nebo co, a tak mi bylo umožněno navštívit všemi legendami opředený Vidlov. Všichni si myslej, že já a Marťas - to nejde dohromady a že bych se s ním snad vykonfliktovala, což já ale s otcema svých kamarádek, milých a příbuzných už dávno nedělám, i když to bylo dřív moje hobby. Tímto Marťasovi vzkazuju, že se ho nebojím a že si myslím, že bych s ním mohla najít společné téma (zvlášť co se týká zkažených potravin a vůbec hygieny v provozech, když už nic) a že by si mě nakonec (v rámci mezí, samozřejmě) zamiloval a kromě kotlety pro Duška by mu nebylo líto ani kotlety pro mě!

Musím pochválit B., že se o mě příkladně starala a najít nějaké místo, kam ji strčím stovku, aby si toho nevšimla, až ji příště uvidím, protože jí ji vážně dlužím! Jinak jsem vážně ráda, že nemám mladší bratry (a tímto kluky zdravím), protože když jsem viděla, kolik toho sní dva šestnáctiletý kluci, málem mi šlehlo (a to můj bratr v tomhle věku taky nebyl zrovna na dietě). Prostě je výrazně lepší je šatit, než živit, když jsem to tak viděla. B. mě mimochodem i díky jejich žravosti seznámila s hermadourem, což je věc, kterou bych si sama nikdy nekoupila, protože nejím romadour a když můj táta doma rozbalí něco z toho, co on všechno označuje jako "syrečky" vyhlašuju biohazard a klidím se pěkně daleko od toho veledíla. Na druhou stranu miluju hermelín a vopravdu nemám ráda, když ho dělaj s nějakou příchutí, která zničí to dobrý, co na něm je. Ale hermadour prostě není ani romadour, ani hermelín a je moc dobrej. Díky B.

S B. jsme udělaly faux pas hodné mého bratra jedné pardubické čajovně, kam jsme prostě musely po tom, co nejdřív na http://www.1000vecicomeserou.cz/ a potom i ve víkendové příloze MF dnes řešili, že čajovny jsou vlastně děsně strašný místo, kam choděj jen lidi, kteří si hrajou na intelektuály. A jakožto správné studentky (vlastně) přírodovědného oboru jsme poměrně nahlas a upřímně rozebíraly kvalitu, četnost, fyziologičnost a další parametry naší stolice (včetně pár peprných historek o tom, jak ta stolice zase tak fyziologická nebyla). Bohužel hned vedle nás seděl páreček zamilovaných, kteří nás při našem odchodu počastovali tak vražednými pohledy, že jsem měla co dělat, abych udržela smích (a následně i moč, protože když si dáte dvojité maté a přítel vaší kamarádky po klasickém ženském popisu, kde vás má vyzvednout /čili tam jak jsme byli minule a stavěli jsme tam a tam/ nemůže najít cestu, je to fakt špatný, zvlášť když se chcete řehotat tomu, že jeden pardubický párek kvůli vám, vašemu pronikavému hlasu a vaší otevřenosti dnes nebude mít pěknej večer).

Nicméně s B. jsme také zahájily i projekt anatomie a každý den se teď hodinu učíme. A je to fakt zlý, když jsem zjistila, co všechno vlastně neumím, byla jsem fakt docela vyděšená, ale opakování matka moudrosti a hodina s čajem a knihou, která není beletrie, mě prostě nezabije!

To počasí si z nás vážně dělá srandu. Doteď nevím, jak dopadla B., která si v úterý ráno na sebe vzala manžestráky a vykřikovala, že je na tom fakt špatně, je 2.8. a bere si manžestráky, protože je tam kosa jak z nosa. A já vyjela obdobně nabalená, ale už ve vlaku jsem shazovala vrstvy, což vyvrcholilo na jedné toaletě, kde jsem tričko s dlouhým rukávem nutně vyměnila za tílko z batohu. A dnes už jsem po městě chodila jen v hippie sukni s hippie tričkem a hippie sandálkama, na čemž by se Ada (http://modnipeklo.cz/) asi vážně vyřádila (ostatně jako na skoro každým mým outfitu).

Nicméně jsem nejela hned domů, ale za svým drahým upracovaným bratrem do Pardubic, protože dobře se najíst za 40 korun je podle mě fakt pecka a já to vážně chtěla zažít! Nemám Pardubice ráda, vždycky když tam přijedu a nadechnu se, mám pocit, že tam někde úplně vzadu v krku cejtím ten děsnej chemickej smrad a jak do mě vstupuje chlor, PCB, PCDD, PCDF, dioxyny a další věci, který jsou prostě strašnej sajrajt. A taky odmala trpím pocitem, že je tam jaksi zvýšená koncentrace bláznů, což mi nikdo nevymluví, protože jsem na vlastní voči (jako Ráďa John mimochodem) viděla, jak z bazénku s vodotryskem, kterej je před hlavním nádražím, někoho odvážej policajti (a to dokonce dvakrát a pokaždý to byl někdo jinej). A nebylo tomu jinak ani při mé další návštěvě. Vylezla jsem z nádraží, vzadu na krku to zašimralo, a když jsem nastoupila do trolejbusu, už tam seděla paní, která si povídala sama pro sebe. A to jsem ještě netušila, že si jí o tři zastávky dál "sedne" na manžela nějaká jiná paní. Takže přestože kromě manželky nikdo v trolejbuse pána neviděl, byla z toho tak trochu scénka. Pardubice! (Sama jsem se tam tak trochu zbláznila, když jsem na pardubickým nádraží pojala pocit, že se budu ve vlaku domů děsně nudit a koupila si Cosmpolitan, protože ve stánku už pak neměli nic lepšího. Samozřejmě, že jsem ho prolistovala, vyděsila jsem se nad všema článkama, tématama a způsobama, jak je podávaj, podívala se na fotky oblečení a už leží v papírech na recyklaci, proč ne za 60 korun!)

Každopádně už k B. jsem si přivezla cosi jako aft, kterej mám na patře a kterej nemá rád ani studený, ani teplý, ani sladký, ani hořký, na což já mu kašlu a všechno to konzumuju a doufám, že si to nějak rozmyslí a zmizí. Od B. jsem si odvážela fešnou rýmičku a aft, kterej už trochu polevil, ale nic moc. Doma jsem od mámy do třetice všeho dobrýho chytla opar. Ale jsem daleka toho si stěžovat, zvlášť když vím, že jsou i horší infekční nemoci, se kterejma si klidně choděj lidi např. do Billy a nejen, že tam nakupujou, ale taky tam kradou!

Dnes jsme byly s mámou na trhu a byl tam můj učitel ze základky, kterej jen tak mimochodem bydlí v naší ulici a kterýho bohužel nedávno dost hnusně odkopla manželka. Nakupoval tam zeleninu na obídek pro svoje děti, který mu doma ta manželka nechala, a prohodil s námi pár zdvořilostních vět. Když jsme odcházely, samozřejmě jsme se o něm s mámou bavily a samozřejmě šel za náma! Je mi z toho doteď trapně, i když jsme nic tak strašnýho neříkaly, ale odpustit jsme si to každopádně mohly. Měla jsem takovej zajímavej nápad, že tam zazvoním a půjdu se mu omluvit, ale myslím, že by to nepřijal s nadšením, takže dělám jakože nic!

No a když už jsme u toho, taky jste si všimli, jaký lidi člověk potká, když jde od kadeřnice, od kosmetičky, vzal si nový šaty, dneska mu to sluší a namaloval se a jaký lidi člověk potká, když se vláčí po ulici s mastnejma vlasama a kocovinou, když nese do odpaďáku pytlík psích hovínek a má na sobě obligátní venčící tepláky, když nakupuje gel na holení intimních partií nebo uklízí chodník před domem? Když mám fakt pocit, že mi to sluší, potkám většinou svoje kamarádky nebo tak maximálně babičku. Když vypadám hrozně (a navíc to ještě vím, takže sebevědomí na nule, což tomu fakt nepřidá) potkám svoji nenáviděnou spolužačku ze základky, nějakýho hezkýho kluka, a nebo matku svýho bývalýho přítele. Jako dnes :-D

No a konečně dobrá zpráva na závěr. Ústav pro jazyk český dostal konečně jednou zase dobrej nápad a hodlá -abysme- uznat jako právoplatnej a správnej tvar. Sice nejdřív musí zjistit, jestli se to bude psát aby jsme a nebo abysme, ale to nevadí, vše už je na dobrý cestě! Mám z toho vážně radost. Už proto, že spisovná čeština neexistuje a já ji neuznávám (jak vidíte ani v psaným projevu) a taky proto, že na našem gymplu všechny učitelky abysme nenáviděly a dávaly za to pětky, který si teď budou muset vodpustit. Tak abysme se z toho nepo... blahem! (Teda my už ne, ale ty co tam teď choděj!)