sobota 30. listopadu 2013

Bekasina otavní není slípka zelenonohá, cype

Nazdar!

Tak abyste nedržkovali, píšu. Zejtra má bejt prvního prosince. Jéžiš. Moje babička už teď zkoumá, jestli na salát koupí brambory tý stejný vodrůdy jako loni, nebo jiný, otec se snaží přesvědčit rodinu, že na sváteční tabuli by se víc hodila štika, než kapr (a my ostatní uzavíráme sázky, jestli mu to projde), má stoická matka mi oznámila, že by jí bylo úplně u zadku, kdybych Vánoce netrávila doma (a já si naivně myslela, že by jí to vadilo) a můj bratr píše všem členům rodiny esemesky, že je na suchu a dárky dostanou až v březnu. Super. Já jsem nakrknutá, že to budu muset nějak překonat, vůbec mě v posledních letech nebaví pro ostatní nakupovat a od ostatních něco dostávat. Navíc, když se mě zeptaj, co bych chtěla, tak nevím, protože tuším, že ty čtyřiadvacetikarátový náušnice za sto dvacet papírů mi stejně nikdo nekoupí.

Jsem neustále v mírný pseudodepresi. V článku s nějakým šíleným doktorem, kterej se zabývá psychosomacií (to je teďka asi nejvíc in obor medLicíny, kterej praví, že když je vám blbě, máte to z nervů) jsem si přečetla, že to je pro moje fyzický zdraví snad úplně to nejhorší. Díky. Mám trochu pocit, že to začínám pociťovat. Možná ještě horší na tom je vědomí, že tuhle melancholii uměj nejlíp zabýt svařáky, panáky whisky, koňaky a malinová vodka. Začínám i já sama bejt ve vážný obavě, že dopadnu jako prastrejda Ládíček, kterej prochlastal restituovaný zemanství a umřel na rakovinu jater. Nutno ale podotknout že ve čtyřiadevadesáti. Nepamatuju si toho člověka ve střízlivým stádiu, lil do sebe všechno možný standardně už od rána a až v posledních letech mi dochází, jak velká byla odvaha našich rodičů, když ho nechávali s náma jezdit na výlety. Jo, strejda Ládíček totiž řídil! A v každým zoo si dal nejmíň tři piva, nekecám. Jeho geny mě masivně osídlily, v poslední době jsem o tom totálně přesvědčená. Tak jen doufám, že budu takovej držák, jako ten dědek.

Dnešní mezinárodní den nenakupování jsem oslavila nákupem zimních bot. A ne dvou bot, ale dvou párů bot. Jsme hrozná a skončím v pekle! A taky umřu na hlad, protože nebudu mít za co jíst. A dárky taky nikomu nekoupím. Když prostě ty druhý tam nešly nechat. Vopravdu ne. Vy byste je tam taky nenechali, nekecám. Zvlášť když byly poslední pár, vopuštěný, zlevněný a ještě k tomu v mojí velikosti. Čekaly na tam na mě. A tvářily se smutně. Moc smutně. Chápala jsem je. Už jsou moje. A hned vypadaj veselejc. Zvlášť, když je mám na noze. 


Vyhrabala jsem jedny svoje oblíbený zimní šaty. Měla jsem naději, že zjistím, že mi nejsou a donutím se cvičit. Jsou mi, takže jdu na pivo. A hermelín. A možná si dám i něco se šlehačkou. Venku je tak hnusně, to se musí nějak vyčeřit. Jo a taky jsem dneska vytáhla učení. A zase ho rychle zastrčila. Na tohle prostě zatím nemám žaludek. 

P.S.: Jestli jsou v tom pravopisný chyby, tak sorráč, ale jsem tak líná, že to ani číst podruhý nechci :-D

sobota 9. listopadu 2013

Zdepkařený kecy jedný depkařky.

 Hele, vím, že nepíšu. A neexistuje pro to žádná omluva. Prostě a jednoduše nemám nějak chuť se svěřovat širokému obecenstvu se svým životem. Možná proto, že už by to ani nebylo k zasmání. Neříkám, že žiju nějakej fakt příšernej život, ale pár věcí se tak nějak samo od sebe packá. A zbytek dopackávám já. Znáte to, ne? Mám pocit, že věci, který si fakt fakt fakt z duše přeju, se tak nějak nedějou. Něco je špatně. Možná ve mně. Chlap, kterýho mám ráda a chtěla bych ho mít blízko (nejlíp úplně nejblíž) má nějakou záhadnou schopnost na mě ****, jak na placatej kámen a pak se záhadně ozvat, být se mnou hodinu, hodinu a půl, den, dva dny a pak se zase třeba na dva měsíce vypařit. A já, i když mi to drásá srdce (jo, na denní dávku docela trapnej vobrat, ale je to tak) s ním vždycky jsem, protože mě to vždycky baví a jsem během toho šťastná, jak celej život ne. Ty jeho odchody jsou horší, ale co už. Dělám si to sama. Měla jsem si dávno dupnout, rozdat nějaký ultimáta, bejt zlá. Ale to nejsem já. A pravděpodobně to nikdy neudělám a pravděpodobně to bude chyba.

Jinak. Už snad ani nečtu žádný blogy. Nemám na to čas. Ty čtecí, co jsem četla, byly všechny super, ale sežere to strašně moc času. Času, kterej v současný době věnuju buď klinice, dospáváním pobytu na klinice, nebo stýkáním se s kamarádama. Koukací blogy mě nebavěj už vůbec. Ahoj, jsem kočka, vzala jsem si modrý šaty na ségry svatbu, jsou moc pěkný blik cvak z pěti úhlů. Vážně mě tohle někdy bavilo? A blogy, co byly koukací a měly duši, ty zmizely jak pára nad hrncem.

Dál se věnuju němčině. Ty slovíčka jsou neuvěřitelný, nechápu, jak si to ty lidi mohli vymyslet. Možná při svý honbě za dokonalostí si říkali, že když někdo nebude umět vyslovit ty šílenosti, vyřaděj ho ze společnosti. Myslet na milion věcí, od stavby věty, přes tvary zájmen, skloňování, časování, vždycky lomím rukama a jsem unavená, jak po hodině spinningu. Škoda, že se u toho nehubne. To bych totiž trochu potřebovala. Trochu víc. Hodně. Dost. No, jdu si dát tu buchtu, co upekla babička.

Jsem vydepkovaná z počasí. Nesnáším zataženej hnus, jít do školy za tmy, vracet se domů za tmy, mít zmoklou hlavu a poznámky. Jsem z toho akorát nepříjemná na celej svět. Jsem z toho nepříjemná sama sobě, což je stav, kterej nejvíc ze všech nesnáším.

Piju v poslední době dost vína. Hodně. Mý útlocitnější kamarádky se mě ptaj, jestli náhodou nejsem alkoholik. Jsem? Jak se to pozná? Mý méně útlocitný kamarádi pijou pořád víc, než já. Jediný, v čem to pociťuju já – mám větší výdrž. Takovou, jakou jsem nikdy neměla. Takovou, že vypiju věci, ze kterejch byl před 2 rokama zaručeně skončila s hlavou v sanitární keramice a dneska mi je po nich hej a dávám si na to jitrnice.

Začala jsem nosit kontaktní čočky. Občas. Je to docela fajn, i když je pravda, že vůbec nejsem zvyklá na svůj tvar obličeje bez brýlí. Přijdu si jak vejce vyklepnutý na pánvičku. Kulatej ksicht. Tváře jako slabikáře. Vskutku pecka. Problém je, že člověk pod tím nic neschová. Ani ty kulatý líčka, ani špatně vytrhaný obočí, ani blbě udělanou linku. Nic. Paní doktorka mi řekla, že mi to moc sluší. Myslím, že chtěla kšeft. Pak mi to ale řekli jeden den snad všichni, kdo si toho všimli, ve škole. Tak já vám nevím. V brýlích si to furt přijdu víc já. Ta doktorka mi taky řekla, že do půl roku budu chtít nosit ty čočky co nejčastěj, ideálně každej den. Budu? Sama nevím. Pravda je, že je to docela pohodlný. Člověku se nezamlžuje výhled, kdykoli vaří / sprchuje se / přijde z tohohle hnus počasí dovnitř. Ale zase na druhou stranu můj ksicht už nemá ten intoušskej rozměr, co míval. Podívejte se na mě, já, sečtělá, vzdělaná, děsně ukecaná dávka ironie (ta, která není žádnýho chlapa schopná kopnout do zadku a toho, kterýho by měla, toho už vůbec ne). To říkaly moje brýle. Teda aspoň si to myslím. Možná je to pytlovina. 

A jak žijete vy? Něco pěknýho mi tu nechte ;-)