Zdepkařený kecy jedný depkařky.

 Hele, vím, že nepíšu. A neexistuje pro to žádná omluva. Prostě a jednoduše nemám nějak chuť se svěřovat širokému obecenstvu se svým životem. Možná proto, že už by to ani nebylo k zasmání. Neříkám, že žiju nějakej fakt příšernej život, ale pár věcí se tak nějak samo od sebe packá. A zbytek dopackávám já. Znáte to, ne? Mám pocit, že věci, který si fakt fakt fakt z duše přeju, se tak nějak nedějou. Něco je špatně. Možná ve mně. Chlap, kterýho mám ráda a chtěla bych ho mít blízko (nejlíp úplně nejblíž) má nějakou záhadnou schopnost na mě ****, jak na placatej kámen a pak se záhadně ozvat, být se mnou hodinu, hodinu a půl, den, dva dny a pak se zase třeba na dva měsíce vypařit. A já, i když mi to drásá srdce (jo, na denní dávku docela trapnej vobrat, ale je to tak) s ním vždycky jsem, protože mě to vždycky baví a jsem během toho šťastná, jak celej život ne. Ty jeho odchody jsou horší, ale co už. Dělám si to sama. Měla jsem si dávno dupnout, rozdat nějaký ultimáta, bejt zlá. Ale to nejsem já. A pravděpodobně to nikdy neudělám a pravděpodobně to bude chyba.

Jinak. Už snad ani nečtu žádný blogy. Nemám na to čas. Ty čtecí, co jsem četla, byly všechny super, ale sežere to strašně moc času. Času, kterej v současný době věnuju buď klinice, dospáváním pobytu na klinice, nebo stýkáním se s kamarádama. Koukací blogy mě nebavěj už vůbec. Ahoj, jsem kočka, vzala jsem si modrý šaty na ségry svatbu, jsou moc pěkný blik cvak z pěti úhlů. Vážně mě tohle někdy bavilo? A blogy, co byly koukací a měly duši, ty zmizely jak pára nad hrncem.

Dál se věnuju němčině. Ty slovíčka jsou neuvěřitelný, nechápu, jak si to ty lidi mohli vymyslet. Možná při svý honbě za dokonalostí si říkali, že když někdo nebude umět vyslovit ty šílenosti, vyřaděj ho ze společnosti. Myslet na milion věcí, od stavby věty, přes tvary zájmen, skloňování, časování, vždycky lomím rukama a jsem unavená, jak po hodině spinningu. Škoda, že se u toho nehubne. To bych totiž trochu potřebovala. Trochu víc. Hodně. Dost. No, jdu si dát tu buchtu, co upekla babička.

Jsem vydepkovaná z počasí. Nesnáším zataženej hnus, jít do školy za tmy, vracet se domů za tmy, mít zmoklou hlavu a poznámky. Jsem z toho akorát nepříjemná na celej svět. Jsem z toho nepříjemná sama sobě, což je stav, kterej nejvíc ze všech nesnáším.

Piju v poslední době dost vína. Hodně. Mý útlocitnější kamarádky se mě ptaj, jestli náhodou nejsem alkoholik. Jsem? Jak se to pozná? Mý méně útlocitný kamarádi pijou pořád víc, než já. Jediný, v čem to pociťuju já – mám větší výdrž. Takovou, jakou jsem nikdy neměla. Takovou, že vypiju věci, ze kterejch byl před 2 rokama zaručeně skončila s hlavou v sanitární keramice a dneska mi je po nich hej a dávám si na to jitrnice.

Začala jsem nosit kontaktní čočky. Občas. Je to docela fajn, i když je pravda, že vůbec nejsem zvyklá na svůj tvar obličeje bez brýlí. Přijdu si jak vejce vyklepnutý na pánvičku. Kulatej ksicht. Tváře jako slabikáře. Vskutku pecka. Problém je, že člověk pod tím nic neschová. Ani ty kulatý líčka, ani špatně vytrhaný obočí, ani blbě udělanou linku. Nic. Paní doktorka mi řekla, že mi to moc sluší. Myslím, že chtěla kšeft. Pak mi to ale řekli jeden den snad všichni, kdo si toho všimli, ve škole. Tak já vám nevím. V brýlích si to furt přijdu víc já. Ta doktorka mi taky řekla, že do půl roku budu chtít nosit ty čočky co nejčastěj, ideálně každej den. Budu? Sama nevím. Pravda je, že je to docela pohodlný. Člověku se nezamlžuje výhled, kdykoli vaří / sprchuje se / přijde z tohohle hnus počasí dovnitř. Ale zase na druhou stranu můj ksicht už nemá ten intoušskej rozměr, co míval. Podívejte se na mě, já, sečtělá, vzdělaná, děsně ukecaná dávka ironie (ta, která není žádnýho chlapa schopná kopnout do zadku a toho, kterýho by měla, toho už vůbec ne). To říkaly moje brýle. Teda aspoň si to myslím. Možná je to pytlovina. 

A jak žijete vy? Něco pěknýho mi tu nechte ;-)