čtvrtek 26. dubna 2012

Ve vlacích už je nedejchatelno!


Tak přátelé, máme 26. dubna a ve vlaku dnes bylo 40°C. Navíc jsem nebyla úplně rychlá, takže jsem stála na chodbičce. A stála jsem vedle Němce.

Hned po nastoupení jsem cítila iron a libovala jsem si, že ČD konečně umyli vokna. Jenže to byla taková ta dezinfekce na napatlání na ruce toho Němce. Němec mi nejprve nabídl místo na své kabele k usednutí a když jsem zdvořile angloněmecky (umím německy pár slov typu Bitte, Danke, který se zrovna čirou náhodou i docela hodily) odmítla, uvelebil se na ní sám. Nejprve si pročítal svoje desky, které byly plné map České republiky. Byly pečlivě popsané a zastrkané do eurofólií. Ochotně se zvedal ze sedu kdykoli chtěl někdo projít, ani jednou (na rozdíl ode mě) nezvedal oči v sloup, přestože někteří lidi tam trajdali vážně k vzteku a úplně zbytečně. Když přišel průvodčí a zdvořile se mu omlouval, že musí stát, prohlašoval Němec, že mu je to jedno, že kdyby chtěl sedět, koupil by si místenku a ještě se sám o sobě podivil, že nám ostatním se neomlouvá (na což mohl přijít velmi jednoduše, přestože nemluvil česky, protože nám ostatním průvodčí neříkal ŇYC). Potom si vyndal z tašky 1 plechovku černého Kozla (viděli jste to sakra někdy někde?), čímž mi udělal radost a s chutí ji vypil. Potom z tašky vyndal manikúru a noviny (německé) a začal si stříhat nehty (kleštičkama!), zatlačovat kůžičku (pomerančovým dřívkem!) a zapilovávat nehty (pilníkem – nikoli šmirglem na parkety). Všechen odpad pečlivě zabalil do novin a vložil do igelitového sáčku, který pečlivě zavázal a vrátil si ho zpět do tašky. V tu chvíli jsem si se svýma nehtama  s odrbaným lakem připadala jako prase. Potom Němec vyndal voňavku s příjemnou pánskou svěží citronovou vůní a velmi pečlivě se obstříkl. I to oceňuju, přestože v těch 40°C vedra chodbičky českého rychlíku mě to trochu zabilo, ale co už. V tu chvíli už jsem si připadala jako totální prase. Potom se se mnou jal anglicky konverzovat o tom, co studuju a co si myslím, že by měl navštívit v Praze za památky.

V následujícím vlaku mi udělala velkou radost slečna, která se mě zeptala, jakou barvou se barvím, že to je přesně ten odstín, kterýho by chtěla dosáhnout. Nejdřív mě napadlo ji mystifikovat a říct jí, že to je něco jako Mahagon 14 od značky XY a stojí to 1500, holt za krásu se musí trpět buď osobně, nebo aspoň peněženkou. Ale pak jsem se rozhodla, že na takový vtípky jsem už stará a celkem pyšně jsem jí přiznala, že je to moje vlastní, načůral (jak my doma říkáme natural). Byla z toho dost zklamaná. A já jsem byla nadšená.

V dalším vlaku už na mě čekal propocený Čech s lahví Gambrinusu v ruce, který celou cestu ulevoval svému trávicímu ústrojí od plynů horem i spodem a to naprosto nestydatě bez nejmenší snahy to zakrejt. Rozhodl se mě poučit ve smyslu : „Slečinko a vy studujete vysokou? To já na vás platím daně, víte? To školný by měli zavíst. Aspoň by pak mohli zrušit poplatky v nemocnicích!“ Chtěla jsem mu sice nejdřív říct, aby ho měl kdo léčit, když si medicínu ještě budou muset zaplatit, ale polkla jsem to a neříkala jsem nic. Měla jsem za to, že je to dobrá strategie, jak ho odradit. „Ale, vy jste mi nějaká namyšlená, že ani normálnímu chlapovi nevodpovíte, když se chce slušně bavit. Já řídím kamion, víte? A jednou jsem dojel z Prahy do Ghentu za 9,5 hodiny. Vy určitě nevíte, kde je Ghent, co?“ Protože jsem pochopila, že moje strategie je na dvě věci řekla jsem mu kousavě: „Ghent je v Belgii. Je tam velká univerzita!“ A von se toho bohužel chytil a povídá: „Že vy jste tam byla na to Erosu, že jo? No, a to všechno z mejch daní!“ Na to jsem odmítla reagovat, protože na Erosu jsem nebyla nikdy a Erasmus, kterej myslel, se mě taky netýká. Pána to tak rozlítilo, že koukal už jen z vokýnka,  a pak (naštěstí!!!) vystoupil.

A to já mám Němce vobecně v nelibosti. Ale pro dnešní den minimálně musíte chápat, že jako spolucestující je uznávám víc (i když ta Češka mi pěkně zvedla sebevědomíčko).

Cestujte s Němci. Je to fajn.

4 komentáře:

  1. To mi připomíná pána, co nám přišel odečítat topení. Mělo to být od 14 hodin, já dorazila domů o něco později a nevěděla sem moc jak to chodí. Pak se volalo správcové baráku, aby pán přišel znova. Zřejmě v tom předávání infomací vznikl šum a pak mi přišel chlapík, hned ve dveřích mi dal čouda, že nemá rád lidi, kteří lžou, že mu řekla, že nezvonil. Ostentativně se přezul, ale až uprostřed obyváku a kecy měl pořád. Tak sem mu řekla, že chodím do práce, ale klidně tam můžu dát výpověď a být doma na sociálce, že zas tak moc mě to nebaví. A hlavně pak můžu být doma kdykoliv na tyhlety blbosti a aspoň taky něco ze svejch odvodů vyčerpám, protože až budu stará, tak stejně nedostanu od státu ani korunu.

    OdpovědětVymazat
  2. :DDDD omg. co ti poviem, kamionista... ale vtipnyyyy

    OdpovědětVymazat