Lytvýnof

Víte, který akce jsou ty nejlepší? No přece ty spontánní. Jako když mi včera moje milá drahá napsala o půl sedmý, jestli teda jdu na koncert Xaviera Baumaxy, kterej začíná ve vosum. Ve vosum, chápete? A to jsem se stihla ještě chvíli rozmýšlet. A nakonec jsem šla.

Ze dna skříně našeho bytu jsem vykutala starý roztrhlý konversy. Né proto, že jsem starej pozér, ale proto, že vím, jak ničivej vliv má pivo, vodka a šlápoty martenama na kozačky. (A teď jsem za to vděčná.)

Koncert, který začínal v osm, začal v deset, jak je tak nějak obvyklé. Tančili jsme, zpívali jsme, křičeli jsme, lili jsme si na boty vodku a nakonec jedli utopence v jednu ráno. Můj dietární dotazník zaplakal. O půl druhý jsem se šipkou rovnou od dveří bytu dostala do postele. A když jsem dnes ráno bloudila po laboratoři s mikrobiologickou kličkou a měla pocit, že jestli okamžitě nezavřu oči, tak usnu s otevřenejma, říkala jsem si, jak jsem pyšná, že můj studentský život se zase jednou zvrhl v to, co si všichni pod tím pojmem představí a ne zápolení s neuzvednutelnou bichlí a zvýrazňovačem, kterej se snaží mi způsobit smrt tím, že se neustále vypisuje. Ale nebudu si stěžovat, vybrala jsem si a jsem za to ráda.

S pláčem na kraji jsem pozorovala šestnáctileté tančící výlupky a vzpomínala jsem, jak jsem musela na nějakej koncert každej tejden. Ach, jak jsem byla kulturní.

Hrozně jsem se pohoršovala, když jsme se vraceli domů a můj kamarád se podíval k nebesům a pravil: „Kolem měsíce je opar! Zejtra bude hnusně.“ Smáli jsme se opilým smíchem a mysleli si, že je blbej. A prásk, dneska sněží. Na den žen. Díky.

Přejte nosnicím větší klece. Díky.