Bitte? Ich verstehe nicht!

Děcka, larvy a dospělci!

Stejně jako nevěřím na lásku na první pohled, nevěřím ani na stanovování si cílů. Rozhovory s lidmi, kteří vyprávějí, jak od pěti let přesně věděli, co chtějí, zahodili na pískovišti lopatičku a hnali se za svým snem, mi přijdou dost absurdní, ať už se jedná o sportovce, nebo vědátory. Věřím, že poctivě chodili do volejbalu, nebo do kroužku Malý chemik, ale zároveň snad dělali všechny ty dětské věci, protože jestli ne, tak by to bylo dost smutný.

Já osobně jsem byla ten typ, kterej sice nutně musel jít na osmiletej gympl, ale když se mě tam ptali, co chci bejt, „až budu velká“, měla jsem dost neurčitý odpovědi. „A tak co tě baví?“, ptala se pedagogická psycholožka, která byla na naši báječnou třídu nasazená, aby zjistila, jestli je u nás ve třídě šikana. „Nebaví mě děják!“, pravila jsem dost jistě, protože to byla jediná věc, kterou jsem o svých preferencích věděla na sto procent. Jen díky četbě geniální knižní řady Děsivé dějiny, kterou mi celou zapůjčila moje kamarádka, dnes studentka práv na Univerzitě Karlově, jsem na „malým“ gymplu tak úplně nepropadala a na vyšším občas něco věděla. Co jednou půjdu studovat, nebo co jednou budu snad dělat, mi bylo naprosto šumák a radši jsem se věnovala dobrým dětským a později pubertálním zábavám. Myslím, že moji rodiče z toho jednu dobu byli dost nervózní, i když nakonec museli uznat, že jsme měli ve třídě nemalé procento střelců, kteří se o přihláškách opravdu rozhodovali až nad těmi pověstnými říjnovými Učitelskými novinami.

Proto jsem se letos sama velmi překvapila, když jsem se rozhodla se zase o něco přiblížit svýmu dávnýmu malýmu cílu a snu, kterej mě provází různýma etapama mýho zatím docela krátkýho života, to jest život na švýcarské straně Bodamsee (čteme Bodamzé, Bodamského jezera). Řekla jsem si, že jazyk se neztratí tak jako tak a přihlásila se do kurzu němčiny v brněnské jazykovce, kterej budu, když bůh dá, opravdu navštěvovat, protože jsem ho už i zaplatila. Je sice pravda, že to není nejlevnější záležitost, takže mi při platbě trochu svítily Skrblíkovy dolary v očích, ale jazyk se přece opravdu ŇYKDY neztratí, no ne? Němčinu jsem nikdy neměla, na střední jsem chodila na francouzštinu, kterou se stále trochu domluvím. Je proto pravda, že když jsem se teď, na sklonku prázdnin, rozhodla absolvovat pár hodin, abych v začátečnickém kurzu nebyla poslední, protože já na jazyky prostě moc nejsem, byla jsem docela šokovaná. Po letech poslouchání „monamůr“, „kaškaš“, „monpetišu“, „tréžoli“, „bokud-flér“ mi „ánšuldigung“, „voherkchomnzí“ a „vígetesínen“ přijde trochu jako agrrrrrrhhhhrrrrrvvvvrrrrfffrrrrrtttttrrraaaarrrrgh. Ale nenechávám nic náhodě, poctivě opakuju správnou výslovnost před zrcadlem a doufám, že v kurzu začátečníku budu aspoň první dvě lekce držet tempo. Pak přijde přezkoušení z patmorfy a já budu ztracená.

Trochu blbý na tom je, že těch jedenáct předmětů, který mě čekaj příští semest, jsem se díky nějakejm změnám na svojí alma mater, dozvěděla až po platbě a upřímně, chvíli mi nebylo dobře od žaludku. Nakonec mě známá hláška naší praštěné francouzštinářky (všimněte si, že FŠECHNY francouzštinářky jsou praštěné, ty reálné stejně jako ty v knížkách), že „jazyk nepotřebuje moc času, ale hlavně pravidelnost“ pomohla z deprese, protože se mi podařilo namluvit si, že mi pro první půlrok stačí pět minut denně a budu šprechtit jako rodilý obyvatel Bundesrepublik Dojčland. Jóóó, moje naivita, ta nikdy neznala mezí a díky za to. Nechystáte se někdo další do kurzu N310 se mnou? Nutně potřebuju, aby mi někdo pomohl s vyplňováním domácích úloh v mojí árbajtsbuch, abych vypadala, že se alespoň trochu chytám.

Schluss.