úterý 7. února 2012

O gravitaci. Newtone, neboj, vím, že ty za to nemůžeš!


Nojono. Vzhledem k tomu, že vstávám v šest a chodím do školy na sedmou, abych se porvala se svými spolužáky o mikroskopy, není o zmatené ranní půlnoční historky nouze. (Komu se dobře vstává v tuto hodinu, vzpříčí se bez úhony na posteli, nepolévá se horkou kávou, nesprchuje se v pyžamu, neukopává si palce a nesnaží se urazit si ramena o futra, ten ať mlčí navždy!) Dnes ráno napadl sníh křupánek a Brňané si moc nevěděli rady s jeho odklízením, což chápu v sedm ráno, méně to chápu v poledne. A mé nebohé rozespalé já všem ukázalo, že i holka z hor se umí smeknout a předvedlo to v šalině, kde byla, věřte nebo ne, namrzlá podlaha za všeho sněhu, který kdo na svých botech natahal dovnitř. Komiksový tvůrce Walt Disney by mi na místě vysekl poklonu, že padám jako jeho výtvarné počiny. Smyk, jedna noha nahoru, druhá noha nahoru a kecnutí si na zadek z výšky. Au. (Moc díky, že jednu z mých oblíbených profesorek jsem potkala včera a ne dnes. Jo a taky, že nemám zlomené obě nohy, ruce, klíční kosti, nebo žebra. Prostě díky, že nemám zlomené cokoli.)

Zároveň jsem si na bytě zapomněla telefon a celou dobu trnula hrůzou, že jsem ho buď ponechala jeho osudu někde na cestě, nebo, jak už to tak bývá, budu mít tisíc zmeškaných důležitých hovorů. Jo, psychologové by si na mně mnuli ruce, protože toto je prý klasický příklad naprosté závislosti. Ne, není to příklad závislosti, jen je to vzpomínka na včerejší den, kdy jsem obdržela telefonát od své kamarádky, která neustále hystericky opakovala: „Ale já to nechtěla udělat, když von se mi tam připletl! Já teď nevím, co mám dělat, když já to vopravdu, ale vopravdu nechtěla udělat, za to jsem nemohla...“ Vážení, já jsem myslela, že nejmíň někomu prostřelila čéšku! Než jsem z ní vytáhla, co se vlastně stalo, stihla jsem dojíst oběd, zaplatit neodbytnému číšníkovi za meníčko, ujet 4 zastávky šalinou a dojít domů. A co se vlastně stalo? Šlápla jejich psiskovi na nohu a pes prý běhal po zahradě po třech a odmítal k ní přijít na zavolání. Nakonec jsem ji uklidnila, nadiktovala číslo na veterináře a donutila ji nalákat psa na pražskou šunku. A za půl hodiny jsem obdržela telefonát – no, von už nekulhá, nechá si na to v klidu šáhnout, veterinář do telefonu říkal, že když se to zase nezhorší, máme zůstat doma. (Ještě, že je to náš známej a je tak hodnej, že nevyšetřil psa, neřekl si o sedm stovek a pak jí vítězoslavně neoznámil...... že to vlastně nic není.)

Přijdu si jako vážně starej chlap, protože mám dost vážné problémy s prostatou. Nepoznám ji a nepoznám. Aspoň, že se mi nezvětšuje.... před očima.

Navštívila jsem lékárnu. Znáte jinýho magora, kterej s sebou všude tahá tuny léků a ještě polovinu jich odmítá brát, s tím že mu zničej játra, ledviny, žaludek / jsou zbytečný / stejně nezaberou? Musela jsem si koupit Vincentku do nosu, protože z nosu se mi při každým přechodu z tepla do zimy, ze zimy do tepla, nebo při delším pochodu zimou valej litry tekutin a moje sliznice to nějak nezvládá. Přišla jsem do lékárny, slušně jsem pozdravila a paní oznámila, že chci „Vincentkový stříkátko do nosu“. Vyvalila bulvy, potom se na mě podívala jako na žáčka v první třídě a vysvětlila mi, že neví, co chci. Než jsem si vzpomněla na slovo sprej, uteklo mi půl rána. Do týhle lékárny už asi nikdy nevkročím. Farmaceutů mám kolem sebe kopec, tak vím, jak je nepříjemný, když přijde pacient a chce takovou tu fialovou mastičku, o které neví na co, ale ví, že minule mu jí předepsal pan doktor XY, kterej je ještě ke všemu praktik, aby mohl předepsat mastičky na sto věcí. Standardně se z toho po třech telefonátech doktorovi, názorné předváděčce několika fialových mastiček pacošovi a vytvoření dvoukilometrové fronty protestujících nemocných vynoří něco jako sirup na suchý kašel. Ale tohle byl jasně zadanej požadavek, kterej je pochopitelnej dětem od pěti let. Achjo. No, nebudu si stěžovat.

Majte sa, já jdu na vaječník. Už z toho pomalu ovuluju!

3 komentáře:

  1. Ta hláška s prostatou mě uplně dostala.)

    A ano, běžně okolo půl sedmé ranní taky nefunguju, vrážím do stěn a nepoznávám dávné přátele.

    Prostata je bestie.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, v těchhle věcech neradno být sám. Horší je, když bydlíš s někým, kdo ráno vyskočí a je hned rybička. Mám z toho pak ještě větší mžitky!

    OdpovědětVymazat