Sisyfos onlajn

Ehm, není to tak dávno, co jsem se naučila neodporovat bláznům. Ale stále neumím neodrazovat lidi řítící se do sebevraždy jakéhokoli druhu. Tak například minulý týden, když jsem jela domů pro maminčinu útěchu za nesloženou zkoušku. Stojím si já (a moje dvě kamarádky) na peróně a kolem běhá chlapeček ve věku asi tří let. Doběhne až k samému okraji nástupiště, dřepne si na bobek a zasvěceně kouká do kolejiště. Chvílemi tím směrem natahuje ručičky. Chvíli ho pozoruju a nemůžu uvěřit svým očím. Rozhlížím se. Žádná matka (ano, vy všechny duše genderu slítněte se na mě, opravdu jsem hledala ženu, vypadající jako matka) kolem podle mě nestojí. Holky koukaj, do čeho se to mé neohrožené já zase pouští. Čapnu chlapečka za ruku. V tu chvíli se ke mně přiřítí „pani“, která se až doteď bavila s kámicí. Co jakože dělám s jejím dítětem. Snažím se jí klidně vysvětlit, že nejsem ani úchyl, ani pedofil, ani únosce, ani vrah, ani nic. Že jsem prostě jen nechtěla dávat první pomoc tomuhle dítěti. Paní na mě křičí fistulí a všichni lidi se na nás dívaj. Na ceduli klaplo dalších 10 minut zpoždění. Nechci být středem pozornosti. Dívám se na matku, ani moc nevím, co ječí a najednou sama sebe slyším, jak mé genderově nevyrovnané, hloupé, do dnešní-doby-se-asi-nehodící já říká nahlas a zřetelně: „Ne, nejsem ten sobeckej člověk, kdo by byl naštvanej, že je zpoždění. Já bych byla jen smutná, kdybych viděla, jak vaše krásný dítě rozšmajchluje ten vlak na kusy, víte?“ Pouštím chlapečka za ruku, otáčím se a jdu se postavit kousek vedle. „Pani“ chvíli nevěřícně zírala směrem, kde už jsem nestála. Potom se otočila, nadechovala se, ale nějakej pán ji uzemnil: „Pani, slečna má pravdu, děti nejsou nesmrtelný!“

Toť k minulému týdnu. A k dnešku? Moje spolužačka neudělala zkoušku, druhý pokus. Je naštvaná a zhrzená. Vykládá mi o tom, jak přemýšlí o odchodu ze školy. Nebo aspoň přerušení. Všechno jí odkývávám. Já vám říkám, nemá cenu odporovat. Když tu najednou: „ Víš co, moje máma má prachy, takže si jí řeknu o půl mega a asi si votevřu restauraci. Nebo tak, chápeš!“ Valím na ni bulvy. Ne proto, že by mě tak oslnilo konto její mámy (o kterém stejně už všichni dávno víme), ale o tom přístupu. Pokud budu někdy matka s plonkovým půl milionem (haha, nesmějte se nahlas), nikdy bych ho dítěti takhle laxně nedala. Vzpomínám si moc dobře na jeden rozhovor s britskou královnou, kde vysvětluje, že královská rodina prachy má, ale snaží se jimi děti nezahlcovat, aby se naučili k nim mít úctu, ale hlavně, aby uměli přežít, kdyby se nějakou náhodou stalo, že by o peníze přišli. Koneckonců i Rothschildovic děcka se museli hodně učit, mami, hodně učit a tvrdě pracovat, aby si zasloužili zdědit, co jejich předci vybudovali (a možná proto si to tímhle stylem udrželi). Dnešní doba kelebrit (vyslovujeme řecky) a tévébrit dává lidem špatné vzory. Znáte to, botičky od Diora už do kolébky. Není ta krize třeba z toho???

Klapka, příběh třetí. Moje spolubydlící má zítra zkoušku. Jo, tu zkoušku, na který jsem vylítla. A evidentně ji to moc netankuje. Moc se toho nenaučila, na mikroskopech byla dost zmatená. Učebnice otevřela minimálně a dnes se celý odpoledne dívala na film. Odpočinek před zkouškou ano, ale...! Mám neustálé tendence podstrkovat jí učebnice, ptát se na záludné otázky, ukazovat preparáty v histologických atlasech všeho internetového druhu. A přitom vlastně vím, že je to její věc, její svoboda, její názor. Nejsem její matka, nemám žádný právo jí do toho pyskovat a přesto mě něco nutí a pudí. Můj bratr by to shrnul jednoduše svojí oblíbenou větou o tom, že já budu hrozná matka.

Ne, ani ty sebevrahy nemá cenu odřezávat z lana, nebo jo?