Pojďme si vážně promluvit

Přátelé, kamarádi.

Tak mě, profesionálního přecházeče nemocí, o víkendu jedna skolila. V pátek to zprvu nevypadalo nijak zle, ale s postupem dne mi bylo hůř a hůř, až jsem nakonec zrušila své večerní aktivity a usídlila se na lůžku. Vono bych se nikam ani nedoplazila. O víkendu se moje existence projevovala pouze kašláním, kýcháním, smrkáním, sprostým nadáváním a litováním sebe sama kdesi z hlubin peřiny. Cesta na záchod byla delší a náročnější, než výstup na Sněžku. No, známe to asi všichni. Vyfasovala jsem antibiotika a snažím se kurýrovat. Zítra bych se měla poprvé podívat zase ven, jak to tam vypadá, tak doufám, že nejenom u nás za oknem je vše jakž takž při starém.

Když se mi udělalo líp, trávila jsem vzhledem k absenci knih hodně času na internetu a omylem se pustila i do nějakých diskuzí. Jako snažím se bejt slušná, ale říkám TY VOLE. Absolutně se vyhýbám diskuzím na novinkách, idnesu a dalších serverech, kde se lidi choděj jen pohádat. Vždycky jsem na to nadávala, ale teď říkám OK, je to zpravodajský server, ten může číst kdokoli, s jakýmikoli zájmy a chápu, že nastane nějaký střet. Nechápu ale, když maj nutnou potřebu se mezi sebou hádat lidi z jedné „zájmové“ skupiny, například pejskaři, studenti, uživatelky hormonální antikoncepce, a nebo třeba milovníci výtvarného umění. Je jasný, že i v těchhle skupinách lidí se můžou vykrystalizovat nějaké rozdílné názory, ale proč si o nich rozumně nepopovídat, bez urážek, bez vydírání (kdo nevěří, že se lidi v diskuzích vydírají, důkazy dodám), napadání, osočování, mávání nesmyslnými a lživými argumenty a vůbec postojem já-jsem-tady-sežral-veškerou-moudrost. A nikdo neumí říct: Hele, já si myslím tohle, protože tohle tohle a tohle, ty si myslíš tamto, protože tamto tamto a tamto, těžko říct, kde je pravda, ale nebudeme se hádat, nemá to cenu. Ne, to je tisíc argumentů, které postupem času začnou na obou stranách bejt dost podivný a nakonec oba lidi vypadaj, jako že si myslej úplnou blbost. Do toho se zapojí nějakej/á třetí jemnocitnej/á diskutér/ka, která rozohní debatu zastanutím se, nebo naopak napadnutím té či oné strany. Dost častej nešvar taky je snaha vysvětlit druhé straně, co vlastně řekla, i když to vůbec neřekla. No, čím delší odstavce v diskuzi, tím víc hrozí, že tam někde vybuchla bomba, jak hrom. A do toho ještě přijde nějakej „češtinář“, kterej začne vyhledávat všem nejenom zásadní pravopisné chyby, které ale podle mě v líté debatě prostě ulítnou (taky když na někoho ječím, tak se často přeřeknu) typu ozvy se (neplést se srdečními ozvy), lýbylo a tak dále, ale i jasné překlepy a nedoklepy, no prostě, když se to někde řeže, proč se nepřidat s holí.

Abyste mi správně rozuměli, já se ráda hádám, fakt. A za svým názorem jsem ochotná stát až do posledního rozbitého talíře. Ale jasně se pohádám radši s člověkem, kterýho mám ráda, kterýho znám, o kterým si myslím, že mu jeho názor ubližuje, kterýmu do očí budu moct říct, že je blbec. A ne s nějakým anonymním kýmsi na internetu, který si možná to, co prezentuje ani nemyslí, jen tak tlachá, nebo se nemá s kým pohádat ve skutečnosti. Sama jsem si to zkusila mockrát a vím, že je docela zábavné se s někým ukomentovářovávat k smrti, ono totiž taky, než odepíšete, máte čas si to, co chcete říct pořádně rozmyslet a vypadáte tak nějak rozumněji. Ale zase slušně a vodcaď pocaď.

Nejhorší na tom podle mě je, že tohle co jsem popsala, podle mě není klasickej příklad trollování, jen stará dobrá Cimmrmanovská neschopnost udržet myšlenku – neschopnost opustit myšlenku. Názory totiž většinou nejsou ani dobré, ani špatné a každej máme na ten svůj právo a máme právo si ho i po výměně názorů ponechat v původní podobě. Neberme to samé ale i druhé straně. A nemysleme si, že to, že má někdo jinej názor je drzost a snaha nás zničit.

No, zase jsem si nemohla pomoct a musela vyjádřit svůj velmi kvalytňý názor :-)