Tkáňologie - my job

14.2. je pro mnohé muže dost nezáviděníhodný den. Mám jí něco koupit? Slaví to? Neslaví? Bude naštvaná, když jí něco koupím, protože je to prachsprostá komerce, nebo bude načuřená, když jí nic nekoupím, protože „to sis teda jako vzpomenout moh.“ A tak si muži rvou vlasy a nervózně žmoulají rukávy, co teda jako asi mají udělat. Taky jsem si 14.2. rvala vlasy a nervózně si žmoulala ruce. Čekala mě ta zkouška. Největší horor byl, že začla v 9 a skončila asi ve 12 a já jsem byla odzkoušená jako jedna z posledních. Když mi zapsali do indexu obrovské A v kroužku, spadl mi ze srdce kámen, že se divím, že to paní zkoušející neslyšely. Jedna z nich pravila velmi pozitivní: „Bylo to krásné!“, druhá s potutelným úsměvem zahřímala: „To to takhle nešlo minule?“ Nezmohla jsem se na žádnou odpověď, měla jsem pocit, že mě veškerá energie opustila a usmála jsem se stylem Mona Lisa, sbalila si saky paky a vyrazila vstříc obědu, po kterém jsem do šesti večer spala.

Po probuzení mě čekala milá povinnost, jít do hospody na nějaké to oslavné pivko. Setkala jsem se snad poprvé v životě s holkou, která je ukecanější, než já. Neuvěřitelné! (Jsem nadšená!) Myslím, že 3 jedenáctky, vývar a kozí sýr s polníčkem (do té doby jsem neměla o polníčku nejmenší tušení, že existuje) byly na oslavu naprosto ideální.

Ráno jsem se probudila a v puse jsem měla jak v polepšovně, což jsem považovala za nespravedlnost, protože jsem si po příchodu zvládla vyčistit zuby, vyčistit pleť a prakticky v polospánku si natřít na obličej i krém (což se mi ne vždy po příchodu z restauračního zařízení podaří). Došla jsem k tomu, že corn flakes s mlíkem by v tu chvíli asi nevyhrály soutěž o nejlepší snídani, takže jsem radši ulovila kus chleba se sýrem. Pak jsem vypulírovala náš podnájem, sbalila si asi tři kila špinavého oblečení a vydala se k autobusu. Trochu chyba, že jsem se nepodívala z okna, než jsem vyšla ven. Všude byl sníh a dost vydatně to i padalo. A tak dvouapůlhodinová cesta autobusem trvala čtyři hodiny. Všechny silnice lemovaly auta v příkopech, stojící kamiony, všude řádili houkající sanitky a antony, míjeli nás nejmíň dvoje hasiči. Asi v půlce cesty nám zablokoval cestu náklad dřeva, který zapadl, a půl hodinu jsme pozorovali, jak sundává dřevo, aby mohl vyjet. Mí spolucestující se s tím nijak nežinýrovali, vylezli z autobusu a fotili si ho mobilem (???) a neustále měli dost blbý kecy na řidiče autobusu, kterej fakt dělal, co mohl. Navíc taky volali svým příbuzným stylem: „Jardoooo, hele, no je to úplně v řiti, stojíme tady v poli, nejede to, prej to bude zpožděný. No nevím, kdy jako dojedu. To teda nevím, proč se stalo zrovna mně. No, nespěchám, ale...“ Zde si dovoluji krátkou a hlasitou vsuvku: Češi!!! Dřevař, za což ho já neskutečně obdivuju, skutečně vyložil celej náklad, odházel si okolí lopatou a vjel přímo do pole, aby nám a autům v druhém pruhu uvolnil cestu. Dál už jsme naštěstí pokračovali víceméně bez komplikací, i když jsme například viděli autobus, kterej prorazil plot a vjel na zahrádku nějakejch lidí a další pikantérie. Prostě cesta za všechny prachy (pardón, za 116 i s DPH!).

A teď mám směšných pět dní prázdnin do začátku semestru. Nejdřív jsem plánovala, jak pojedu lyžovat, bobovat, sáňkovat, ale teď jsem se uvelebila ve svém pokoji konečně v poloze ležmo (bez depky, že mám nějaký nesplněný povinnosti) a mám takovej pocit, že tu takhle těch pět dní zůstanu. A říkejte si, co kdo chcete.

Moc děkuju jistým slovenským sestrám za pochvalné projevy o blogu, moc si toho vážím. Jo a kdo mě to sem chodí navštěvovat z USA, nechť se přihlásí!

Interní vsuvka: Sláva všem Terezám! (Jo, vím, že dneska má svátek teta Jiřina.)