Postý je to stejný jako poprvý, že jo.

Přátelé, tohle je můj stej příspěvek. Aúúúú (to samou radostí vyju na měsíc). Nechce se mi tomu věřit, ale je to tak. Jsem to ale pisatel!

Trochu mě mrzí, že mě stej příspěveček zachyt v období zkouškovém totální magorovitosti. Leden od mého prvního nakouknutí do vysoké školy není prostě ten úplně nejlepší měsíc pro komunikaci a pohled na moji osobu. Je to období, kdy tloustnu, protože žeru jako protržená a taky si vařím denně průměrně 3 kávy, nepočitatelně čajů a 2 kakaa (kakaa proto, že občas dostanu pocit, jestli toho kofeinu na mě není moc a rozhodnu se ho vyměnit za teobromin, cha), nemyju si vlasy (protože to strašně zdržuje – opravdu), po obědě si chodím na hodinku lehnout, „aby se mi lépe učilo“ a občas se (čistě náhodou) probudím s hrůzou v očích v 6 hodin večer, kdy mě rodinka vyzývá k večeři. Chodím v teplákách a kakaem vydatně polité mikině, každý večer se divím, kolik pupínků se ještě zvládlo namačkat na mou již pupínky hojně hostící bradu. V pokoji mám výbuch bordelu, sestávajícího se z vyházených reklamních triček (ve kterých přebývám teď celé dny), krabic od řepového džusu (kdysi jsem si někde přečetla, že je velmi povzbudivý a tak si ho placebovitě nalejvám, ale doporučuju vám, nezkoušejte to, je to fakt hnus), mých oblíbených kalhot (který jsem si musela vyzkoušet, jestli se do nich ještě vejdu – naštěstí zatím vejdu), hory papírů a knih (to to vlastní studium) a dalšího nespecifického bordelu, který se pomalu naschvál vkrádá do mýho bejváku, protože ví, že nemám čas to uklízet.

Ve volných chvílích mezi studiem se zabývám nahánění psa našich sousedů, kterej se rozhod si to štrádovat v sobotu dopoledne po hlavní silnici, vařením domácího jablkového pudinku, objednáváním roztodivných věcí na internetu, sledováním nejstupidnějších amerických seriálů jaké si dovedete představit (ano, i já, Brute), nakupováním papírenskejch potřeb (co kdyby mi na zkoušce dopsala propiska? – 5 náplní prosím; myslím, že mám už jen patnáct zvýrazňovačů v modré barvě! – 5 balení zvýrazňovačů prosím...) a doháněním vlastní rodiny k totálnímu šílenství (ne, mami, nemůžu jít koupit jedno mlíko přes ulici, musela bych se převlíknout a na to nemám ČAS!)

Jo, čas to je to hlavní téma, stačí, abyste si na chvilku poleželi (protože přece musíte taky trochu odpočívat), nebo se zkusili mrknout na fejsbuk, kdo z vašich spolužáků je na tom psychicky hůř (protože musíte mít nějaké sociální interakce), nebo napsali standardně zhroucený článek na blog a najednou je čas jít spát a vy máte půl toho, co jste měli stihnout. Tragédie.

A tak svému blogu ke stému příspěvku přeju hodně čtenářů, hodně kvalytňých článků, méně zhroucení a hlavně hodnou paničku (což je mojí osobou každopádně zajištěno).

Živjó, anebo co.