úterý 12. června 2012

Třešňová bublanina


Nechci mít nijak extrémně filozofickou, ale... Jak je sakra možný, že v pátek jsem udělala na 1- zkoušku, na kterou jsem se ani neučila, ani jsem se na to nepodívala, ani jednou jsem neotevřela materiály? A v pondělí jsem s vodřenejma ušima dostala usoplenou trojku z něčeho, na co jsem se učila takovou dobu? A je to vlastně nespravedlivý, nebo hyperspravedlivý? Je mi to jedno, hlavně, že to zeleně svítí, no ne?

Čtvrteční cesta za těmahle dvěma zkouškama byla docela zábavná. Zase jsem (já kráva) zvolila autobus. Když jsem vylezla z domu ve svetru a saku, došlo mi, že jsem se asi trochu přepočítala, protože bylo vedro jak na Sahaře v poledne. Něco mě osvítilo, když jsem si šla rozměnit peníze do obchodu, protože autobusoví řidiči jsou tak milý, že pokud jim to nedáte skoro úplně přesně, tak vás velmi ochotně vyrazí, protože : „Já jezdím celej den a nemám drobný, dop___e!“ Koupila jsem si totiž pití. V autobuse nás bylo šest. Já, tři babičky, dědeček a vnouček. Původně jsem se chtěla učit, ale radši jsem to nechala zahrabaný hluboko na dně kabelky. Moje tělo se snažilo vypařit do prostoru autobusu a řidič, kterej si se vzdychavýma zvukama co pět minut otíral čelo (a tudíž nedržel volant!) mně moc nepřidával. Když jsem chtěla otevřít vokýnko, takový to miniaturní karosový vokýnko, který vás vochladí jen v psychosomatický rovině, ozvalo se za mnou : „Chceš mě zabít?“ Otočila jsem se a uviděla babču výrazně mladší, než je ta moje, s obrovskejma potníma koláčema v podpaží. „Ne, jen mi je teplo...“, řekla jsem dost přidušeným hlasem a z (prakticky absentující) špičky mýho (kulatýho pršákovitýho) nosu mi odkápla kapka potu. „Ofouknu a UMŘU!“, zahřímala babča a vokno se tudíž nevotvíralo. Řidič se pokusil ohlídnout, co se mu to mezi lidma děje, ale autobus děsivě poskočil směrem ke svodidlům, tak si to naštěstí odpustil. Tak jsem se aspoň polila svojí vodou (ještě, že nebyla vochucená). Byly to dvě a tři čtvrtě hodiny intenzivní sauny a mě pořád napadaly jen dvě slova : heat stroke (amerikanizace společnosti je děsivá!).

Po vystoupení jsem nemohla dělat nic jinýho, než nakoupit si a odplazit se směrem na byt, kde jsem si dala intenzivní ledovou sprchu a oblečení dala sušit na balkon. V noci byla bouřka. Hystericky se bojím bouřky. Poletující elektrika ve vzduchu mi fakt moc dobře nedělá, je nad mý chápání a jsem tak daleko, že mi nedělá dobře o tom ani číst články v časopise. Moje hysterie se trochu umenšuje v uzavřený místnosti (ještě lepší je to, když ležím pod peřinou – občas si ji pro jistotu dávám i na hlavu), a nebo v autě. Naprosto nesnáším tendenci psů lítat v bouřce po venku a divoce štěkat, tu naši kozu vždycky hystericky zavřu a ať si ty plíce třeba vyštěká, já ji tam nepustím. (Zde bych chtěla upozornit, že kočky jsou mnohem chytřejší stvoření a než by si namočily kožíšky a riskovaly úder, zalezou si někam do tepla, kde dělají, že o žádné bouřce nevědí). Horší to bylo v tom, že jsem byla v bytě sama, takže jsem potmě s veškerejma elektrickejma přístrojema vytaženejma ze zásuvky (pro jistotu, znáte to) ležela v posteli a divoce sebou škubla při každým blížícím se hřmění. (Když mi kdysi jednou jedinkrát v životě hrozilo, že budu muset přečkat bouřku ve stanu, našla jsem nejbližší stavení, kde jsem jim vysvětlila svůj problém a strávila noc v jejich chlívu s dvaceti kozama a snad šedesáti ovcema ve volným ustájení, který o mě nejevily zájem, ale bály se taky pěkně. Moji kamarádi zatím hráli ve stanu karty a na závěr v tom dešti tančili nazí, což mě děsí ze všeho úplně nejvíc.) Původně jsem chtěla hystericky volat domů, jak jsou na tom tam, ale pak jsem si to pro jistotu odpustila. Víte, já se nebojím pavouků, myší, žab, hadů ani žádný podobný havěti. Ale bouřka, ta mi dost nakládá.

Momentálně jsem ve stádiu poporodní parézy, ležím v posteli, cpu se báječnou třešňovou bublaninou od babičky a tuším, že bych se měla učit angličtinu. A pak biochemii. Ale zatím musím vydýchat tyhle dvě zkoušky a náročnou přípravu na ně.

Žádné bouřky, prosím...

10 komentářů:

  1. Teda, ty sa furt učíš tú angličtinu, to už musíš niečo vedieť, ne? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. na naší škole je angličtina ten nejdůležitější předmět (stejně jako ve škole je nejdůležitější vždycky školník), vím velký kulový, jako domluvím se, ale cizí jazyky mě fakt neberou. A teď musím projet všechny témata, abych o nich byla schopná konverzovat...

      Vymazat
    2. Haha, aj nás najviac buzeruje angličtinárka, dôležitá je jak hovno na palici. Ja teda osobne zastávam názor, že každý by mal vedieť minimálne jeden cudzí jazyk, ale jej hodiny mi k tomu teda rozhodne nedopomohli. Inak to čo s tou čerešňovou bublaninou?

      Vymazat
    3. Cizí jazyky by asi člověk měl umět, to nepopírám, jen já na to prostě nemám tak nějak buňky, nebo co. A třešňovou láduju, co to dá.

      Vymazat
  2. Taky se bojím bouřky. Ale jak to čtu tak o chlup míň než ty. Angličtina je takový drsná? Já si pamatuju, že u nás udělali angličtinu i ti, co se i nikdy neučili. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Keraunofobie se to jmenuje. A ano, docela to hrotěj.

      Vymazat
  3. Tak sprostý řidiče nemám ráda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to já taky ne, ale vždycky si řeknu, že to musím zkousnout, aby mě do toho autobusu pustili a pak si budu stěžovat. A pak už si samozřejmě nikdy nestěžuju a jsem na sebe naštvaná.

      Vymazat
  4. Zpocený lidi, co se bojej, aby je z otevřeného okna nevofouklo, bych nechávala ze zákona střílet, protože jejich hysterie pak vede ke kolapsu všech zbylých cestujících, kteří čerstvé povětří k životu potřebujou.
    Bouřky se nebojím, není důvod, na baráku je bleskosvod, jen chodím vypínat ledničku, protože mi kdysi opravář řekl, že zrovna tenhle typ je háklivý na přepětí v síti při bouřce jako stará panna na lechtivý vtipy. Na blesky se chodím dívat otevřenými balkonovými dveřmi, občas i s foťákem v ruce v marném snažení si nějaký extra pěkný blesk vyfotit. Ale zato z pavouků mám hrůzu děsnou, zejména z takových těch vypasených. :-))

    OdpovědětVymazat