O mojí babi, o oděvní krizi, o věkové šikaně

Jsem unavená. Naše studijní nelenuje a posílá nám informace o zápisech a podmínkách vstupu do dalšího ročníku. Vůbec nechápou, jak je to těžce demotivující, když se máte učit.

Učit, že? Pořád ta stejná písnička. Moje drahá babi mi vyčetla, že jí nepomáhám, když to mám teď ve škole „takový volnější“. Snažila jsem se jí vysvětlit (nejdřív v klidu, potom i v neklidu), co znamená pojem zkouškové období, ale neprošlo to. Letos je totiž velká úroda třešní a višní a kdo jí pomůže zavařovat? Já teda určitě ne. Za prvý se nechci podílet na vraždě dobrý chuti třešní jménem zavařování a za druhý mi nějaký zavařování může leda víte-co. (Protože co je zavařování ve srovnání  s elektrickou činností centrální nervové soustavy? Pche!)

Popravdě už jsem si zvykla, že se mě ptávaj na občanku, když si chci koupit alkohol. Poprvé v životě se mi ale stalo, že ji po mně chtěli, když jsem si chtěla koupit energiťáky. Uznávám, že nebyl jeden, ale zase to nebyla zásoba závisláka na taurinu. Paní si přeměřila pás, na kterém nic jiného nebylo, a zahřímala: „Bez občanky vám to nedám!“ Nejprve jsem se trochu lekla, protože jsem fakt netušila, že si je nemůžete kupovat, když vám není 18. Začla jsem divoce lovit občanku, ona mě sjížděla pohledem, a když se na ni pak podívala, bylo vidět, že ji moje datum narození dost vyděsilo. Doprčic, co si ještě nemůžete koupit, když vám není osmnáct? Čaj? Kafe?? Čokoládu???

Taky jsem se rozhodla hledat brigádu. Myslím, že nebyl úplně dobrej nápad říct si, že bych chtěla dělat něco v oboru, protože pípání za kasou mi jednou bude k ničemu. Jednou možná, ale třeba bych měla aspoň nějaký peníze na léto, který, jak to tak vypadá, jsou teď v nedohlednu. Napsala jsem takový motivační dopis, že moje sarkastická kamarádka natvrdo prohlásila: „Tos místo toho mohla do tý firmy přijet a všem tam dát!“ No a stejně to na ně asi nezabralo. Z jedný firmy mi odepsali, že všechny brigádnické pozice obsadili (nikoli mnou) a že kdyby se jim na to někdo vy...kašlal, tak se možná ozvou. Jste stopadesátá v pořadí, prosím čekejte, děkujeme za vaši trpělivost (a blbost). A druhá firma tvrdošíjně mlčí. Takže já v létě nebudu mít ani na zmrzlinu přátelé. No, ostatně jako každej rok, už jsem si zvykla.

Moje oblečení mi opět začíná bejt malý. Na svetru mám v podpaží největší díru, kterou jsem si zatím nezvládla zašít a stejně ho nosím. Kdyby to věděla moje babi, řekla by mi, že jsem neskutečnej lajdák a že její tatínek by se styděl, že má takovýhle potomstvo. Slibuju, že než pojedu do Brna, zašiju si to. Nebo si tam ten svetr nevezmu. Haha. Včera jsem šla venčit psa v teplákách a jakýsi vestě, kterou jsem potkala na věšáku. A šel kolem chlapec, kterého jsem děsně milovala, když mi bylo asi 11. Díval se na mě dost úkosem, ale já se mu vůbec nedivím. Malý děti se mě totiž rovnou lekaj. Myslím, že si nalakuju nehty, to mi vždycky zlepší náladu.

A jde se na otázku sto nevím kolik nevím kolik.