čtvrtek 11. října 2012

Pracující lide!


Zprávy z domova mi jasně oznámily, že štěnisko dnes poprvé zvedlo nohu při čůrání, takže se oficiálně stalo ze štěniska psiskem. A já u toho nebyla. Cítím se, jak kdybych nebyla u prvního krůčku nebo slůvka svýho vlastního dítěte. Proč jsi to jen neudělal o den dřív? Úpěnlivě na to čekám už měsíc a půl. No nic, hlavně, že je zdravé, že. A navíc, pro mě je to navždy štěnisko, to je jako když sedmdesátiletá paní napomíná svoji padesátiletou dceru ve stylu „jak malýho fakana“ a ohrazuje se tím, že to je pořád její dítě. Kdybych měla deníček, zapíšu si tam tuto velkou událost. Taky už se mu podařilo vyrazit si poslední mlíčák, takže moje miminko bude co nevidět dospělé, kde je spravedlnost?

Včera jsem přátelé opustila brány (=dveře) našeho studentského kutlochu v půl sedmé ráno a doplazila jsem se v osm večer. (A to, že tam na mě ještě čekalo učení, to píšu radši do závorky.) Jela jsem přátelé intenzivně celý den s jednou krátkou pauzou na oběd. A teď mi říkejte, jak je na tom pracující lid špatně. (Jen tak mimochodem, když jsem odcházela, ležela moje pracující spolubydlící v posteli a když jsem přišla, tak opět ležela v posteli. A to prosím údajně byla na normální osmičce.) Ale dozvěděla jsem se tolik věcí a budu o tolik chytřejší, že mi začne padat hlava jako Velkýmu šéfovi. Například od teď vím, že když po mně někdo bude chtít sterilní hokejku, nemám strkat sportovní nářadí do autoklávu, ale stačí někde vyhrabat toto. A tak.

Je mi zima. To počasí mi to dělá naschvál. Já chtěla melancholickej podzim na pozadí modrobílýho nebe s padajícím listím a lehkým se choulením do svetru. LEHKÝM se choulením do svetru. Vím, že to první je jakžtakž splněno, ale neustálý nabalování se do dvou set vrstev mě už vážně nebaví. Hlavně vždycky přijdu na nějaký cviko, musím se celá vysvlíct, narvat svých pět set vrstev do nezamčitelný skříňky, vzít si plášť a pak se vrátit a zase na sebe v úzkým prostoru mezi dalšíma deseti lidma natahujícíma si rukávy rvát svých pět set vrstev. Nejhorší jsou cvika z chirdy, kde se musím vysvlíct z pěti set vrstev do bílých kalhot a trička. A oblíkat a svlíkat si kalhoty, v tom už jsem prohrávala soutěže ve škole, když se šlo na vycházku. (Nejvíc jsem nesnášela to zlo, když mě moje máma chtěla mít chic a dala mi sukni, protože navlíkání punčocháčů, s tím bojuji ze všeho úplně nejvíc.)

Už jsem zase chudá. V mojí peněžence leží dvoustovka na cestu domů a na účtě se mi spokojeně převaluje skoro nula. Kam všechny ty peníze zmizely? Vraťte mi je! Vždyť jsem si tento týden dala v kavárně jen jeden čaj. A to ta kavárna byla navíc ještě ke všemu školní. 

No nic, jdu si sbalit svých pět švestek a mazat zase do školy. Není čas ztrácet přednášky. 

3 komentáře:

  1. Medicína je teror :-D Nešla bych to studovat, ani kdyby mi za to platili, a v Čechách bych se tím nechtěla ani živit. Tak ať to všechno zvládneš ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. wow medicina mas moj respekt!
    Inak môj blog práve oslavuje tretie výročie tak ťa pozývam na úplne prvú giveaway! http://biancaprincipessa.blogspot.sk/2012/10/prva-giveaway.html

    OdpovědětVymazat
  3. Hlavu vzhůru! Je mi líto že si štěně postavilo hlavu a chápu, že tě to mrzí a vůbec... Ale vydrž! Bude líp!!!

    OdpovědětVymazat