pondělí 22. října 2012

Smutná pravda o jednom koťátku

Nikdy jsem nebyla takovej ten unášející se obdivovatel. Když mi táta poprvé v životě ukázal na horách, jak se rozevřou mraky, vy všechno vidíte a pak se pomalu zavřou (nevím jak se tomu teď přesně říká, je to nějaký okno), řekla jsem mu: "A co jako?". Táta málem upad a když si vyrovnal rovnováhu, začal se učit, že jeho dcera je o trochu větší drsňák, než čekal.

Stejně tak se odmalička neunáším barevným listím na podzim (taky s váma neustále jezdí vlakem/busem/mhádéčkem lidi, kteří civí z okna a telefonují babičce/tetičce/bůhvíkomu, jak je všechno to listí barevný a že je to nádhera). Je fajn, že je. Ráda se na něj podívám, ráda se v něm vyválím, ale standartně o tom nikomu netelefonuju. Hezký zážitky si buď uzamknu v sobě (a vzpomenu si na ně, až mi bude krušno), nebo je prostě tak neprožívám.

Horší to je z těma ošklivejma, ze kterejch se potřebuju vypovídat a zbavit se jich. Třeba když několik hodin křísíte kotě v hypotermii a když už to vypadá nadějně, kotě umře. A vám zbyde 8 hodin promeškaného času, o kterém víte, že nebyl promeškaný a malinký tělíčko, který vám nezbývá než zakopat kdesi vzadu na zahradě tak, aby se ho štěnisko nepokusilo dát si k svačině. Dost hrůza, povím vám. Alias naše sobota.

Poslední dobou nemám moc romantickou náladičku, takže už se neunáším vůbec ničím. Ani plným počtem bodů z nějaký písemky (to mi vždycky zvedlo tep). Jsem marná.

Jdu si dát teplej mošt se skořicí, abych třeba nasála aspoň trochu tý podzimní atmosféry. Jak se máte vy?

4 komentáře:

  1. hm poznam, ja som takto zachrnaovala kote, co malo nejaku bakteriu a nakoniec mi umrelo na totalne zlyhanie lebo malo stale prujem a nevedela som ho zachranit a ked som ho zakopavala v zahrade, citila som sa fakt na picu

    OdpovědětVymazat
  2. Mošt bych si taky dala...mňam... Moje nálada? Nic moc...

    OdpovědětVymazat
  3. Koťátka je mi moc líto... A na podzim můj cynismus dosahuje vrcholu a nic mě netěší. Ale snažím se. Stejně jako ty...

    OdpovědětVymazat