Speciál(ně) o štěnisku

Tak dnes je to přesně 3 měsíce, co jsem si domů přivezla malou chlupatou kouličku plnou rezavejch chlupů, která vážila 2,75 kilo, pořád někde padala, ušla maximálně tři kroky a kousala všechno, na co se jí podařilo dosáhnout. Start v domácnosti neměla úplně jednoduchej, protože den po jejím příjezdu nás opustila naše milovaná patnáct let hýčkaná feňule, ale koulička se nedala a mýho plačícího tátu, kterej zády k světu dělal, že nepláče, zatahala zubama za nohavici, vyčurala se mu na ponožku a bylo po breku. Jména má různá, od svého psím křtem získaného po „pocem“, „říkám-ti-pocem-už-ale“, „nepleť-se“, „ani-se-neopovažuj“, „okamžitě-to-pusť“ a poslední dobou naštěstí (!) stále řidčeji a řidčeji „au-nekousej-mě-ty-mrcho“. Dnes je to obrovská koule rezavejch chlupů, která má těch kilo 11, běhá šíleným tryskem, je obratná, houževnatá, miluje dlouhé procházky a žere jako průměrnej Otesánek.

Průšvihů má na kontě štěnisko nesčetně, od těch obyčejnejch o kterých se můžete dočíst v Dášence, až po typicky štěniskové. Kupříkladu se mu podařilo sežrat jedovatej tis, otravovat vosu tak dlouho, až mu dala žihadlo do ucha, vypít jarovou vodu, vytahat tátovi hmoždinky ze zdi, rozkousat veterinářův fonendoskop („Ále, to nechte, já jsem tuhle přemejšlel, že si koupím novej!“) a teploměr („Ten byste teda zaplatit mohli!“), zničit dvě klávesnice, sníst kočičí žrádlo (několikrát), provlíknout se pod plotem k sousedům na obhlídku králíků, vyprovokovat k boji dobrmana a boxera, nechat se málem zabít od rotvajlera, sníst blistr živočišnýho uhlí, roztahat koš vypranýho prádla po zahradě, pokusit se vyhrabat feňuli z hrobu, spálit si čumák o troubu, rozkousat zánovní práh, sežrat čerstvě umíchanej beton, shodit (a tím vylít) savo ocasem a následně ho vypít (ta dětská pojistka tam není kvůli dětem, ale kvůli štěniskům), rozkousat mnoho bot (ne všechny byly naše a hodně jich bylo dost zánovních), rozkousat na procházce vlastní vodítko, propadnout se do čerstvě zazimovaného bazénu a roztrhat celou plachtu, zničit několik závěsů a záclon, ohryzat věšák a spoustu dalšího, co jsem už možná radši vytěsnila z paměti. Postavili jsme mu na zahradě obrovskej oplocenej výběh, aby měl kde pobývat, když nejsme doma (a nesnažil se navštívit bazén, sousedy nebo prchnout). Když jsme ho tam poprvé zavřeli, ozýval se samozřejmě děsnej řev. Když po deseti minutách utichl, rozhod se brácha, že mu půjde dát piškotek za to, jak si zvyknul a je tam hodnej. Jaké nastalo divení, když si štěnisko rozverně sedělo před domovníma dveřma. Doteď nevíme, jak se z výběhu dostal! Přesto všechno ale nad slunce jasné je, že bez tohohle potvorníka, záškodníka a blázna by naše rodinka nebyla úplná.

A jak se má jeho majitelka před Bohem i obecním úřadem (=já)? Myslím, že jsem strašně zestárla a stal se ze mě důchodce. Jak jinak si dovedete vysvětlit, že jsem se ve čtvrtek v sedm hodin prala v Lidlu se státem uznanýma seniorkama o holínky za tři stovky (no nekupte to)? Že jsem letos vyrobila už 8 litrů povidel? Že jsem za tenhle týden upekla už pět buchet? A na závěr, že jsem vyluštila křížovky v křížovkovém magazínu a poslala tajenky do soutěže o ceny???

Zachraňte mě, dokud to jde. Čau.