úterý 20. září 2016

Možná jsem zpět na blogísku!

Čágo

Vím, že poslední příspěvek je z roku 2013, ale události posledních dní (no možná posledních 24 hodin mě utvrdily v tom, že musím obnovit blogís a pustit se do všeho s větší vervou, nebo mně pukne hlava).

Začnu ve zkratce vysvětlením posledních 3 roků. Studovala jsem, dost často jsem neměla vytrhaný obočí a dost často jsem byla v řiti z událostí mejch dní. Pak byla promoce a byla přátelé velkolepá. Moje máma to trochu nezvládla a i když jsem jí řekla, že jediný, co po ní chci, je aby nebyla nepříjemná a vše vydržela, začala si dost hned stěžovat, že jí je teplo, že se nechce fotit a že ji dost obtěžujou lidi okolo a museli jsme jít pryč. Moc fotek nemám a ty co mám stojí za to, opravdu.

A pak, pak jsem udělala něco, co dneska považuju za trochu pytlovinu, napsala jsem jednomu fajnému profesorovi do Německa, že bych se chtěla taky kouknout za hranice, jak to tam vypadá a makat jako starej imigrant. No a von řek přijeď na srpen a pak se uvidí.

Přijela jsem na srpen a dost se vidělo. Každej den jsem se chtěla zabít, nerozumněla jsem německy, nechápala jsem, jak se tady ta medicína koulí (dost hustě přátelé), aplikovala jsem a neaspirovala (sýriusly jsem se dopouštěla takovejch zločinů!) a tak vůbec. Ale pak jsem si tady docela zvykla a řekla jsem mu, že sem chci jít hákovat a hodně se naučit, protože jak jinak se může člověk zlepšit a prostě vůbec, řekla jsem si podle kýčovitejch hesel napsanejch na fotce mraků, že dávka vystoupí ze svý komfortní zóny.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala, profesor uznale pokýval hlavou, řekl, že to možný je, vyslal mě zpátky do Čech a tam začalo děsný peklo. Obíhačka úřadů, překlady, utrácečky, všechno. Pak mě trochu znejistilo, když mi napsal, že musím nejdřív dojet do Německa a pak teprve pořešíme smlouvu a takový věci, ale je recht, že tyhle věci se řeší na dálku blbě.

A tak jsem si včera, na narozeniny mojí drahý matky, která se sice neumí chovat na promocích, ale je milionová, sbalila saky paky a vyrazila sem. Dojela jsem dneska ráno (po cestě byly holt nějaký komplikejšn, ale nic velkýho - například jsme měli 40 minut zpoždění, takže jsem málem nestihla přestoupit, potom se mi taky vypnul plně nabitej mobil a už se nezapnul /jo, doteď nežije/ a tak, ale jak říkám, nic velkýho), na nádraží mě nečekal uvítací výbor s mým jménem, fakt ne, což mě trochu vzteklo, ale co nadělat, koupila jsem si lístek na MHD (neuvěříte, kolik tyhle věci stojej chechtáků, lístek na jeden den stojí prosím pěkně 7,20 - lidi z Olomoouce omdlévají, lidi z Brna nechápou a lidi z Prahy jen uznale pokývají hlavou) a vyrazila směr klinika. Tam mě taky nečekalo moc vřelé přivítání, vládl tam chaos, umřelo tam zvíře, všichni měli velkou radost, že jsem zrovna dojela a tak mě vyslali do pokoje doktorandů, ať čekám. Váhala jsem chvíli, jestli se mám zeptat, jestli můžu na oběd, ale nedovolila jsem si to, vždyť přece za chvilku tam budou. No a pak jsem usnula nahoře na gaučíku a když jsem se probudila, bylo 5 hodin, nikde nikdo nebyl (nikdo!), tak jsem zase vyrazila dolů, že na mě asi zapomněli. Nikolivěk, stále vládl chaos, všichni tam běhali, měli moc velkou radost, že jsem přišla a prostě mi sdělili, že nebydlím na žádný koleji, jak jsem si myslela, ale u někoho v bytě, kdo tam teď není. Bylo mi to divný, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

Když jsem posbírala všechny svoje věci a vyrazili jsme s miliónovou Anni, která je tady dycky moje podpora do bytu, řekla mi, že tam nemůžeme jít s mejma věcma, protože ty lidi prej musej říct, jestli mě tam vůbec chtěj. Aha, takže mám bydlení, nebo nemám? No nakonec řekli že jo, ale situace je taková, že aniž by s ním měli cokoli společnýho, nastěhoval mě tam pan profesor a prostě bla bla. Nakonec mě přijali, ale nemaj deku ani polštář, což jsem si musela za 60 éček koupit. Poprvý v životě jsem nezvanej host, cejtím se děsně, nemám smlouvu, mám depku a bojím se, že brzo mi dojdou prachy a zase pomašíruju do Česka a přihlásím se na pracák. Taky mi řekli, že mi ukážou, jak se tady šůruje, pračku můžu používat pouze po zeptání (pančelko, můžu jít na záchod) a nesmím se chovat hlasitě.

Teď jsou 4 ráno, já sepisuju tuhle stížnost, protože nemůžu spát, jsem v depresi, že jsem v cizí zemi a nevím si rady a nevím, co se mnou bude. Jo a v pět mám nařízenej budík, protože v sedm mám bejt na klinice a tenhle vónung, kterýho mi byl čert dlužnej, je asi sto kilometrů od školy.

Lidi proč.

No, možná se teď blogís trochu rozjede, jestli se takový šity na mě budou valit. Nebo se sbalím a pojedu domů a on se nerozjede. Neslibuju nic.

1 komentář:

  1. Paraaaaaada!!!! Teda to ze si naspat! To bud ematerialu, musis pisat, uz som uslintana a neviem sa dockat. Cela blogova scena chcipla, uplna nuda tu je, uz ani ja nepisem (hahaha). Ale inak: drzim ti palce, ja som tiez v nemecku, takze sme teraz spriaznene duse a z poaciatocnych problemov si nelam hlavu, ja som to mala na zaciatku tiez tazke ale nakoniec nic neni take zle ako to vyzera. Drz sa a pis. V akom si meste?

    OdpovědětVymazat