Hypersenzitivita a dorty. Hlavně teda ty dorty.

Jsem vylínělá do nejvyšší podoby lenosti. Tak jako mi minulej tejden (nebo kdy to vlastně bylo) bylo strašný vedro, teď přátelé mrznu. Ale nechci si stěžovat, bylo by to už trapný, že jo. Blbý na tom je, že jsem dostala rýbu (pčík), protože jsem se promenovala se štěniskem v deset večer po venku jen v sukni. A byla fakt zima. Nespravedlivý je, že komáři štípou stejně. Někdo jim asi řek, že je léto a voni štípou. I kdyby sněžilo.

Štěnisko má zvláštní období aktivity a totální lenosti. Nejvíc línej bejvá, když se mu chce k ránu čůrat. Proč bych štěkal, tady si to hodím do rožku, voni to vytřou. Trochu ho chápu, taky se mi někdy nechce vstávat, i když můj močovej měchýř se na to dívá jinak. Ale aspoň to držím, že. Línej taky bejvá v tu chvíli, kdy ho připnete na vodítko a chcete s ním jít ven. Do tý doby by lítal jako torpédo.

Předevčírem jsem ho vzala na procházku kolem starýho Klugera. Starej Kluger kdysi praštil naši fenku lopatou přes záda, protože mu uzmula slepici. Bylo to docela napínavé. Teďka má celej pozemek obehnanej vostnatým drátem a má tam největší nápis: Soukromý pozemek, vstup zakázán. A až za tím má poštovní schránku. Bejt pošťákem, nikdy tam nevlezu. Starýmu Klugerovi asi nechodí pošta. Starej Kluger je magor. Starýho Klugera jsem jako dítě fakt nenáviděla (přece jenom to bylo centimetr od přeražení páteře mýmu psovi), ale co mu umřela manželka, naordinovala jsem si, že ho budu litovat. Jsem tak uvědomělá! Doufám, že starej Kluger bude taky a štěnisko po hřbetu nedostane. Momentálně ho víc než slepice baví lízat si... zadek.

Kdyby mi v tom semipermanentně nechtěl někdo bránit, spala bych ól-dej-long. Mám na to právo, že jo? Po tak náročným studijním roce. Nemůžu se ani dívat na film, hned usnu. O čtení knih nehovořím, vypadala bych jako analfabet. Musím vyhnat tátu do knihovny, aby mi něco půjčil. Já si svoji průkazku chytře zrušila ještě na gymplu, protože sedmdesát korun za rok mi přišlo fakt dost. Byla jsem mimo. Ale za sedmde se toho taky tenkrát dalo koupit poněkud víc, než dnes.

Brácha měl narozeniny! Jediný, co jsem na tom ocenila, bylo, že při svým hektickým odjezdu do Belgie zapomněl doma dort. Půlku. Sachr. Se šlehačkou. Pochopte, tomu se nedalo odolat. Měla bych si teď dát dietu. (Před našima je úspěšně odpředstírala, že to vodvez. Fuj na mě!) Je půka července a já ještě nebyla nikde u vody, natož ve vodě (potřebuju nejdřív sehnat takovej neoprén, kterej zakryje moji lásku k dortům). Jo vlastně, ve vodě jsem byla. Včera. Vybrala jsem se se štěniskem na hřbitov (poetické, co myslíte?) a zapomněla, že tam štěniska nesměj. Než jsem došla za starým Vejdou (provozovatelem pohřebního ústavu), aby mi ho pohlídal, začlo šíleně pršet, takže jsem usoudila, že zalejvat tam je blbost a běžela se štěniskem domů. Byli jsme nejvíc mokrý, štěnisko kvíkalo a frkalo ven vodu a tvářilo se hodně rozmrzele, že jsem mu něco takovýho způsobila. Ručník, kterým jsem se ho snažila vysušit, z půlky sežralo. A uschlo výrazně dřív, než já. Na světě rozhodně panuje nespravedlnost. Možná to byl trest za ten dort.

A jak že se to máte vy?