Pláč v Německu

Takže asi takhle přátelé. Máme únor. Možná jste si všimli, já moc ne, mně letěj dny jako z rychlíku. Pondělí, pátek, neděle a zase nanovo. Moc práce, moc věcí k posrání, moc přesčasů.

Sedím u sebe doma (konečně jsem se přestěhovala a i když po zaplacení nájmu nemám na jídlo, jsem nadšená) na gauči a chce se mi plakat. Sešlo se několik věcí. Moje nová smlouva, po který bych mohla třeba i jíst pravděpodobně nedopadne. Angela se jako hodně snaží nám cizincům pomoct, ale stejně musím říct, že tahle země pro cizince asi není. Moc byrokracie, moc pravidel, který neznáte a ani Němci neznají, moc sraček.

"Můj" Němec, jestli ho tak ještě vůbec můžu nazývat, toho jsem přes týden neviděla. A asi ho to vůbec netankuje. Mně se trochu stýská po teplu lidskýho těla, ale spávám teď s nahřívací lahví, tak mi to asi musí stačit.

V mým projektu mám teď vyhledávat literaturu, která neexistuje, ale můj šéf jí chce, tak ji prostě musím někde na web of science vyšťourat. Prostě musím. Prej.

Začíná mi chybět rodinka a svoji dovolenou jsem musela prozatím použít na učení se a konání B2 zkoušky z němčiny, kterou prostě MUSÍM udělat. Aha.

A taky moje nadřízená, která je pod šéfem, je pod hrozným tlakem od něj a přenáší to na mě a jsem ve stresu a smutná.

Dneska bych se měla jít opít, kamarádky jdou. Já jdu taky na chvíli, ale co vám mám povídat, zejtra vstávám ve 4.

Převlíkla jsem si povlečení, rozsvítila aromalampu, nepracuju a pouštím si veselé písně. A přesto se mi chce jen plakat. Což dělat nebudu, protože to přináší jen další trápení, rozmazaný šminky a tak.

S-LOVE-nky randěj s Němcema, potvrzuje výzkum Denní dávky ironie

Ahoj zase takhle brzo, 

jsou 3 ráno, Němec po výletě na jedno, dvě piva, přišel a nekompromisně mě vzbudil tím, že trefil snad všechno, co trefit mohl, upadnul do postele a částečně i na mě, protože zakopl o vlastní nohu a měl nutnou potřebu se mě zeptat, jestli si myslím, že mu jeho soused z 6. patra dneska v hospodě lhal, nebo ne. Pak se rozhodl, že si musí dojít na záchod, snažil se zvednout, musela jsem mu lehce dopomoct (ale jen lehce, podle mě se to ani nepočítá) a cestou trefil vysavač (Verdammt, Scheiß, Hilf mir doch!), kterej je dominantou obýváku, protože neustále šůrujeme. Takže jsem z postele vyrazila na záchranu vysavače, Němec zatím proved, co províst musel, šel se napít do ledničky mlíka, protože žáha, vypadl mu můj jogurt (je to úplně na jiný poličce, nechápu) (Verdammt, Scheiß a vyčítačky, proč můj jogurt je tam, kde je), pak se ještě rozhod, že si vezme Omeprazol, protože jeho žáha se fakt necejtí dobře (jak by se taky cejtila po 12 Wajsbírech a krabce Máček), shodil půlku konferenčního stolku (Verdammt, Scheiß) a vrátil se do postele, do který se zhroutil tak, že jsem byla vypružena do vzduchu. Potom mi začal vyprávět o tom, jak je ruština hnusnej jazyk, jak se to nedá poslouchat a že jednou z nejhezčích holek, kterou kdy potkal, byla modelka z Kazachstánu a ta, ta měla tak hroznej přízvuk, že von prostě nemoh, no prostě ne. Netakticky jsem se ho zeptala na můj přízvuk a von mi řek, že je vlastně hrozně roztomilej a že když mluvím česky do telefonu se svojí matkou, tak sice rozumí hovno (lidi, musím mu koupit učebnici), ale prej to zní evropsky, jako by mluvil on, takže cajk. Haha, evropsky. Dneska telefonoval svojí matce a musela jsem se smát, protože jeho R v němčině, to by katapultovalo každý dítě na logopedii. A to, že na všechno říká Ja, genau Mama, to katapultuje mě brzo na psychiatrii. 

No a tak nemůžu spát, protože na měl byl proveden tenhle opileckej Blitzkrieg, ostatně jako pokaždý, když jde pít a slibuje mi, že si dá jedno, dvě piva a pak bude brzo zpátky a udělá mi masáž. Fruchtbar, řeklo by se. A teď se nechutně potí, protože musí spát v mikině, protože mu je zima na vršek, aha a chrápe, protože má nakoupíno jak mužik, i když ho ruskej akcent odpuzuje. Ale jak mi vysvětlil, odpustil páru a bylo to super, takže nechť je mu to přáno.

A já si otevřela blogís a zjistila jsem, že mám plno komentářů. Hlavně od vás, co máte taky Němce (já se ptám, randí snad celá nová slovenská generace s Němci) v posteli, a to se hodí protože teď už vím, že na to nejsem sama, že to taky zažíváte, že je chcete taky zabít nebo minimálně zmrzačit, ale přitom je máte vlastně děsně rádi, ani nevíte proč. I když jsou to technokrati a uklízeči a alkoholici a fýreři. Což je to nejhorší. 

Má cenu komentovat, že je čtvrt na čtyři ráno, já za chvíli vstávám, ale nemůžu spát, protože vedle sebe mám potící se, chrápající dospělé dítě, které ani v pracovním týdnu nemůže žít bez svejch Wajsbírů? 

A víte, co je nejhorší? Zejtra jde chlastat zase.

Hele, tak já to jdu zkusit, zkusit to, co mi dycky radila moje máma. Když nemůžeš usnout, protože někdo chrápe, lehni si, zavři oči a poslouchej to chrápání, velmi bedlivě. A usneš. 

Mám moc velkou radost z vašich komentářů. Odpočítávám dny, kdy odjedu domů na Vánoce. 

Pište, já zase něco namastím. Němec mi dává hodně podnětů :-D

Možná jsem zpět na blogísku!

Čágo

Vím, že poslední příspěvek je z roku 2013, ale události posledních dní (no možná posledních 24 hodin mě utvrdily v tom, že musím obnovit blogís a pustit se do všeho s větší vervou, nebo mně pukne hlava).

Začnu ve zkratce vysvětlením posledních 3 roků. Studovala jsem, dost často jsem neměla vytrhaný obočí a dost často jsem byla v řiti z událostí mejch dní. Pak byla promoce a byla přátelé velkolepá. Moje máma to trochu nezvládla a i když jsem jí řekla, že jediný, co po ní chci, je aby nebyla nepříjemná a vše vydržela, začala si dost hned stěžovat, že jí je teplo, že se nechce fotit a že ji dost obtěžujou lidi okolo a museli jsme jít pryč. Moc fotek nemám a ty co mám stojí za to, opravdu.

A pak, pak jsem udělala něco, co dneska považuju za trochu pytlovinu, napsala jsem jednomu fajnému profesorovi do Německa, že bych se chtěla taky kouknout za hranice, jak to tam vypadá a makat jako starej imigrant. No a von řek přijeď na srpen a pak se uvidí.

Přijela jsem na srpen a dost se vidělo. Každej den jsem se chtěla zabít, nerozumněla jsem německy, nechápala jsem, jak se tady ta medicína koulí (dost hustě přátelé), aplikovala jsem a neaspirovala (sýriusly jsem se dopouštěla takovejch zločinů!) a tak vůbec. Ale pak jsem si tady docela zvykla a řekla jsem mu, že sem chci jít hákovat a hodně se naučit, protože jak jinak se může člověk zlepšit a prostě vůbec, řekla jsem si podle kýčovitejch hesel napsanejch na fotce mraků, že dávka vystoupí ze svý komfortní zóny.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala, profesor uznale pokýval hlavou, řekl, že to možný je, vyslal mě zpátky do Čech a tam začalo děsný peklo. Obíhačka úřadů, překlady, utrácečky, všechno. Pak mě trochu znejistilo, když mi napsal, že musím nejdřív dojet do Německa a pak teprve pořešíme smlouvu a takový věci, ale je recht, že tyhle věci se řeší na dálku blbě.

A tak jsem si včera, na narozeniny mojí drahý matky, která se sice neumí chovat na promocích, ale je milionová, sbalila saky paky a vyrazila sem. Dojela jsem dneska ráno (po cestě byly holt nějaký komplikejšn, ale nic velkýho - například jsme měli 40 minut zpoždění, takže jsem málem nestihla přestoupit, potom se mi taky vypnul plně nabitej mobil a už se nezapnul /jo, doteď nežije/ a tak, ale jak říkám, nic velkýho), na nádraží mě nečekal uvítací výbor s mým jménem, fakt ne, což mě trochu vzteklo, ale co nadělat, koupila jsem si lístek na MHD (neuvěříte, kolik tyhle věci stojej chechtáků, lístek na jeden den stojí prosím pěkně 7,20 - lidi z Olomoouce omdlévají, lidi z Brna nechápou a lidi z Prahy jen uznale pokývají hlavou) a vyrazila směr klinika. Tam mě taky nečekalo moc vřelé přivítání, vládl tam chaos, umřelo tam zvíře, všichni měli velkou radost, že jsem zrovna dojela a tak mě vyslali do pokoje doktorandů, ať čekám. Váhala jsem chvíli, jestli se mám zeptat, jestli můžu na oběd, ale nedovolila jsem si to, vždyť přece za chvilku tam budou. No a pak jsem usnula nahoře na gaučíku a když jsem se probudila, bylo 5 hodin, nikde nikdo nebyl (nikdo!), tak jsem zase vyrazila dolů, že na mě asi zapomněli. Nikolivěk, stále vládl chaos, všichni tam běhali, měli moc velkou radost, že jsem přišla a prostě mi sdělili, že nebydlím na žádný koleji, jak jsem si myslela, ale u někoho v bytě, kdo tam teď není. Bylo mi to divný, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

Když jsem posbírala všechny svoje věci a vyrazili jsme s miliónovou Anni, která je tady dycky moje podpora do bytu, řekla mi, že tam nemůžeme jít s mejma věcma, protože ty lidi prej musej říct, jestli mě tam vůbec chtěj. Aha, takže mám bydlení, nebo nemám? No nakonec řekli že jo, ale situace je taková, že aniž by s ním měli cokoli společnýho, nastěhoval mě tam pan profesor a prostě bla bla. Nakonec mě přijali, ale nemaj deku ani polštář, což jsem si musela za 60 éček koupit. Poprvý v životě jsem nezvanej host, cejtím se děsně, nemám smlouvu, mám depku a bojím se, že brzo mi dojdou prachy a zase pomašíruju do Česka a přihlásím se na pracák. Taky mi řekli, že mi ukážou, jak se tady šůruje, pračku můžu používat pouze po zeptání (pančelko, můžu jít na záchod) a nesmím se chovat hlasitě.

Teď jsou 4 ráno, já sepisuju tuhle stížnost, protože nemůžu spát, jsem v depresi, že jsem v cizí zemi a nevím si rady a nevím, co se mnou bude. Jo a v pět mám nařízenej budík, protože v sedm mám bejt na klinice a tenhle vónung, kterýho mi byl čert dlužnej, je asi sto kilometrů od školy.

Lidi proč.

No, možná se teď blogís trochu rozjede, jestli se takový šity na mě budou valit. Nebo se sbalím a pojedu domů a on se nerozjede. Neslibuju nic.

Bekasina otavní není slípka zelenonohá, cype

Nazdar!

Tak abyste nedržkovali, píšu. Zejtra má bejt prvního prosince. Jéžiš. Moje babička už teď zkoumá, jestli na salát koupí brambory tý stejný vodrůdy jako loni, nebo jiný, otec se snaží přesvědčit rodinu, že na sváteční tabuli by se víc hodila štika, než kapr (a my ostatní uzavíráme sázky, jestli mu to projde), má stoická matka mi oznámila, že by jí bylo úplně u zadku, kdybych Vánoce netrávila doma (a já si naivně myslela, že by jí to vadilo) a můj bratr píše všem členům rodiny esemesky, že je na suchu a dárky dostanou až v březnu. Super. Já jsem nakrknutá, že to budu muset nějak překonat, vůbec mě v posledních letech nebaví pro ostatní nakupovat a od ostatních něco dostávat. Navíc, když se mě zeptaj, co bych chtěla, tak nevím, protože tuším, že ty čtyřiadvacetikarátový náušnice za sto dvacet papírů mi stejně nikdo nekoupí.

Jsem neustále v mírný pseudodepresi. V článku s nějakým šíleným doktorem, kterej se zabývá psychosomacií (to je teďka asi nejvíc in obor medLicíny, kterej praví, že když je vám blbě, máte to z nervů) jsem si přečetla, že to je pro moje fyzický zdraví snad úplně to nejhorší. Díky. Mám trochu pocit, že to začínám pociťovat. Možná ještě horší na tom je vědomí, že tuhle melancholii uměj nejlíp zabýt svařáky, panáky whisky, koňaky a malinová vodka. Začínám i já sama bejt ve vážný obavě, že dopadnu jako prastrejda Ládíček, kterej prochlastal restituovaný zemanství a umřel na rakovinu jater. Nutno ale podotknout že ve čtyřiadevadesáti. Nepamatuju si toho člověka ve střízlivým stádiu, lil do sebe všechno možný standardně už od rána a až v posledních letech mi dochází, jak velká byla odvaha našich rodičů, když ho nechávali s náma jezdit na výlety. Jo, strejda Ládíček totiž řídil! A v každým zoo si dal nejmíň tři piva, nekecám. Jeho geny mě masivně osídlily, v poslední době jsem o tom totálně přesvědčená. Tak jen doufám, že budu takovej držák, jako ten dědek.

Dnešní mezinárodní den nenakupování jsem oslavila nákupem zimních bot. A ne dvou bot, ale dvou párů bot. Jsme hrozná a skončím v pekle! A taky umřu na hlad, protože nebudu mít za co jíst. A dárky taky nikomu nekoupím. Když prostě ty druhý tam nešly nechat. Vopravdu ne. Vy byste je tam taky nenechali, nekecám. Zvlášť když byly poslední pár, vopuštěný, zlevněný a ještě k tomu v mojí velikosti. Čekaly na tam na mě. A tvářily se smutně. Moc smutně. Chápala jsem je. Už jsou moje. A hned vypadaj veselejc. Zvlášť, když je mám na noze. 

Vyhrabala jsem jedny svoje oblíbený zimní šaty. Měla jsem naději, že zjistím, že mi nejsou a donutím se cvičit. Jsou mi, takže jdu na pivo. A hermelín. A možná si dám i něco se šlehačkou. Venku je tak hnusně, to se musí nějak vyčeřit. Jo a taky jsem dneska vytáhla učení. A zase ho rychle zastrčila. Na tohle prostě zatím nemám žaludek. 

P.S.: Jestli jsou v tom pravopisný chyby, tak sorráč, ale jsem tak líná, že to ani číst podruhý nechci :-D

Ministerstvo ironie varuje: Zkouškové období a volby vážně škodí vašemu zdraví.

Už nejsem nejmladší a měla bych si to konečně uvědomit. Tohle je věc, kterou se mi snaží stále připomínat moje babička a moje tělo, ale k mému mozku se informace nechce dostat. Jak jinak by se mohlo stát, že jsem se rozhodla zvládnout pobyt ve volební komisi od 14:00 do 22:00, následně pobyt na plese od 22:15 do 3:00 a v 8:00 druhý den zase v komisi švitořit s ostatními komisaři a usmívat se na lidi? (Přiznávám, že v 16:00 jsem padla do postele volný pádem a i když se mě štěnisko náš psí chlapák pokoušel vzbudit intenzivním kousáním do chodidla, mlácením packou do hlavy a vytím vedle mojí postele, naprosto neměl šanci.)

Volby byly tenhle víkend o něco zábavnější, než ty minulé. Musela jsem umravnit dva mladíky s plackou Karel for President, že agitace ve volební místnosti je zakázaná, bohužel se mi nepodařilo dostatečně usměrnit dědu recitujícího politickou báseň o volbě Zemana. (A pak že dnešní mladí neuznávají autority a důchodci ano, chachá). Přišla nás navštívit policie, která prý očekávala problémy, což mě poněkud vyděsilo, ale musím říct, že náš okrsek je slušnej a tak se nic nedělo. Jsem fakt ráda, že je to za mnou.

Von totiž ten ples byl snad ještě horší, než ty volby. Šestnáctiletý holky, který landaly po venku jen v šatech, když bylo mínus patnáct mi pily krev neskutečně (se zánětem močáku si laskavě choďte kam chcete a se zápalem plic jakbysmet). Šestnáctiletý holky nechávající si platit na baru panáky od pětadvacetiletejch nebožáků, kteří si trapně mysleli, že je sbalí na svůj pracovní pobyt v Hongkongu, byly o to horší. A nakonec tyhle děvčátka válející se po mých bývalích učitelích, to byl plivanec do mýho ksichtu moralisty. Byla jsem fakt zhnusená. Jo a holky, kupte si ty šaty delší, ne všechny zajímá vaše spodní prádlo.

Mám před poslední zkouškou. Jsem strašně unavená a nechce se mi učit, zvlášť mikrobiologii, která je prostě nudná a koho zajímá Západonilský virus a podobný chuťovky? Válím se v tom, láduju do sebe neskutečnosti a minulý týden jsem se totálně zbláznila a vyrazila do výprodejů, že se mi třeba něco bude líbit. Kterej člověk proboha udělal výprodej bižuterie za 30 korun? Utratila jsem 210 korun a neměla jsem co jíst! Takový věci mi nedělejte. Ale zase mám indiána, heč.

No nic, zase se musím letět, učit. Taky vás to tak nebaví?

Pomerančovej zadek

Že mi zkouškový leze na mozek, to už vím dlouho. Letos je to asi obzvlášť špatný. Kromě toho, že moji peněženku vysálo několik děsně nutných návštěv votocvohozu, koupila jsem si taky krém na celulitidu! Věřili byste tomu? Já sama se doteď podivuju, když ho každé ráno a každý večer vidím ve své kosmetické poličce. (Ještě jsem ho nepoužila.) Obsahuje samé divné věci, které obyčejné krémy neobsahují (glukóza například...?) a voní smrdí jako dezinfekční mast na bércové vředy, kterou páchnul tatínek jednoho mého spolužáka. Mám vyhlásit typovací soutěž, jestli ho někdy použiju?

Moje členství ve slovutné komisi volební bylo velmi zásadní. Zjistila jsem, že lidé jsou fakt různá a zatímco někdy jsem měla intenzivní chuť vyvolat ... (paragraf 158 českého trestního zákoníku), jindy jsem se fakt pobavila. Opět mě nejvíc bavili staří pánové, jejich vtipy jsou pekelně dobrý, ať si kdo-chce-co-chce-říká. Například jeden říkal: "Stejně toho Karla volej lidi jenom proto, aby měli dovolenou, až bude státní pohřeb. No jo, ale to nemůžu říkat, vždyť já jsem ho tam hodil taky." No, musím se taky pochlubit, že v našem volebním okrsku je pán s datem narození 1920 (!) a volil (!) a byl nejmilejší ze všech. Hrozně si s náma pokecal a říkal nám o Masarykovi, no rozplývala jsem se.

Jinak se musím přiznat, že jsem mizerná choť topiče (anébrž manželka kúriča) - kdo to nepochopil, dostudujte si Českou sodu. Babičce vybuchlo topení, tak se tam teď musí topit v kamnech uhlím a dřevem a řeknu vám, když to mám zapálit, musej se za mě u toho modlit všichni zbývající členové rodiny. Taky už se mi podařilo jít se šlincem od uhlí přes celej ksicht do papírnictví a paní se mě ptala, jestli zkouším válečný malování. Než mi došlo, co po mně chce, byla jsem dost zmatená.

Tak já jdu zas na genetiku.

Křižte sa.

Je konec roku. No a co?

Stejně jako Mozart (vyslovujme prosím správně po německu Mócart) mohl říct, že jeho Pražané mu rozumějí (a měl recht), já stejně odvážně můžu tvrdit, že mi rozumí moji čtenáři. A proto je nezapomenu opominout poslední den roku. (Doufám, že až tohle postnu, budete všichni škytat jako blázni, haha.)

Z depky jsem se už trochu vyhrabala. Ježíšek mě nadělil tolik kosmetiky, že jsem musela chvíli zapřemýšlet, jestli se mi třeba nesnažil naznačit, že smrdím, ale prej ne, jen ví, že mám moc ráda Yves Rocher, tak mi tam zaskočil pro (hned) několik balíčků. Naložila jsem se do vany, bez šampaňskýho Moet, bez jahod, bez koňaku, ale za to hned několikrát v posledních dnech, a vyplavila ze sebe splíny. Teď jen doufám, že je čistička spodních vod nějak zvládne přefiltrovat.

Taky jsem udělala nákupní očistu od splínů ve slevách, který až tak levný nebyly, protože mi z mýho ubohýho účtu sebraly (přesně!) 2386 korun. Psycholog by byl levnější, ale zase by mi doma neleželo oblečení, o kterém už teď pokaždé, když ho uzřím ve skříni, vykřikuju, že vopravdu, ale vopravdu nevím, kam to budu nosit.

Návštěvy příbuzných byly letos obzvláště složité, protože jsem dorostla do věku, kdy moje drzé a kousavé připomínky začali brát vážně a ty jim začli vadit. Trochu mě štve, že je mám od patnácti a až teď přišla nějaká odezva, ale na druhou stranu díky za ní. Možná mě jen po těchhle vánocích všichni nenáviděj.

Nebudu si do příštího roku rozhodně slibovat, že se budu víc učit, víc sportovat, víc chodit ven, míň utrácet, míň dělat blbosti, míň pít a vůbec neponocovat. Co by to bylo bez toho všeho za život? Můj rozhodně ne.

Štěnisko je s námi už 6 měsíců. Vůbec už to není žádný štěnisko, ale skoro dospělej chlapák, kterej si čím dál tím víc dovoluje a zkouší, co mu projde (u mě všechno samozřejmě). Trochu se bojím, jak zvládne dnešní večer legálního pyromanství, ale pevně doufám, že s jeho flegma a laxní povahou, která vyžaduje jen žrádlo a občas trochu nějaký pozornosti to bude v pohodě.

No a já si jdu teď vytrhat šaolinskomnichovský obočí, umýt mastňáky a vůbec se nějak zkultivovat na večer. Protože PARTY HARD.

Příští rok, jo?

Imbibitio postmortalis

Jde to se mnou z kopce. Oba dva víkendové večery (rozuměj páteční a sobotní) jsem strávila v hospodě. V pátek s trochu mastnou ofinou a včera s nejmastnější ofinou na světě. "Přece si o víkendu nebudu mejt vlasy proboha!", setřela jsem svoji mámu, když se mě na to pokusila upozornit. Jsem líný prase! A vůbec mi to není podobný. Plížit se po ránu s teplákama na pyžamovejch kalhotech a klepající se rukou svírat vodítko se psem, kterej se rozhod, že se chce prostě venčit ve čtyři ráno, ano, to občas dělám snad vod svejch osmi let. Ale večer vypadat jako vprostřed zkouškovýho, to se mi v listopadu nestává.

Měla jsem se o víkendu učit. A kdybyste se ptali, co jsem dělala, nedělala jsem ňyc. Rozhodně jsem se teda neučila. Sobotu jsem strávila u babičky na vyprošené kachně s knedlíkem. Babička samozřejmě místo knedlíku udělala noky, načež došlo k nejhoršímu. Pelíškovité hádce. Ale protože mojí babičce se neodporuje, vyhrály souboj knedlíky. Každopádně je vám předpokládám všem jasný, že to byly noky. V neděli jsme spala do oběda, pak jsem se zbalila a frčela do Brna. Náročnej program, znáte to.

Tesco se mi pokusilo vnutit, že budou Vánoce. Včera, když jsem se hnala pro drink na moji příšernou cestu do Brna, jsem krosnou málem porazila meganevkusnej strom. Hele, jako je půlka listopadu. Vánoce jsou pro mě teď hlavně to zkouškový, kdy je vyšší přísun dobrot necvaknutej z mý kapsy (jsem to ale, co). V našem bezvěreckém městě, kde je Půlnoční v deset večer, protože farář se nechal slyšet, že kvůli pěti lidem vstávat nebude (a tak u nás už nikdo nechápe vtip s blondýnou, která se ptá: "A v kolik hodin je ta Půlnoční mše?"), je fakt těžký to vnímat jinak. Jsem s Vánocema momentálně v hejtu a vykřikuju, že jsem chudá a nikomu nic nedám. (Vyměknu, nebojte.)

Všude dobře, s patolou nejlíp. Zdarec

Útržkovitý útržkovitosti

Je pátek a bolí mě v krku (všichni mě povinně politujte). Moje rodinka nechce jíst na Martina husu, ale hovězí, a to mě děsně zklamává. Doufám, že budeme aspoň popíjet beaujolais nouveau, nebo Svatomartinský, to je jedno. Moje babička mi nevěří, že umím píchat injekce a zavádět infuze, ale opak je pravdou. Ještě v tom nejsem úplně dokonalá, ale jde to.Včera jsem si z toho musela dát pivo a následně jet domů za peníze na nájem, prostě to jinak nešlo. Fakt zlý. Jsem tak chudá (politujte mě povinně podruhé)!

Němčina je nejhorší jazyk na světě. Bohužel, je to tak. Tápu, nejsem schopná psát dohromady číslovky a šílená slovíčka. Vzala jsem si ji na víkend domů, ale obávám se, že to neotevřu. Jsem vylínělá do nejvyššího stádia lenosti a měla bych psát nejšílenější seminárku, která je za 1 ubohej kredit, z čehož se mi chce opravdu brečet.

Už zase mi píše kluk, co mi vždycky píše, když se rozejde s nějakou kóčou. Je to milé a deprimující zároveň. Vlastně ne, je to jen deprimující. Ale jo, i trochu milé. Nevím!

Je 9.11., venku přituhuje a mládež po tanečních pokaluje po venku v šatech a bundičkách a kluci v sakách. Och, jak hloupí mi přijdou. Jsem stará, co? Já to vím. Jsem. Patnáct mi už bylo fakt dávno. Nebo vlastně to tak dávno nebylo. Bylo to psychosociálně dávno. No, to je sice blbost, ale je to tak.

Chtěla bych mít hospodu, kam přijdu, neřeknu ani popel a na stůl mi přistanou dvě orosený a vrchní mě bude znát křestním. Někdo prej takovou má, ale mě se to netýká. Možná často střídám lokály. Nebo chodím pít málo (jo, to bude ten důvod, ale nebudeme si to přiznávat). Bylo by to moje útočiště. "Ještě dvě, holka?" "Jojo, dám si."

Majte sa.

Chudoba, bída, omrzliny

Když jsem před třema rokama (proboha to zní hrozně) poprvé opouštěla vody mého rodného přístavu a vyrážela poprvé na vejšku (protože už jsem byla velká holka, no ne), všichni mě vyprávěli, jak budu žvejkat suchý rohlíky a modlit se, abych za stovku dojela domů. Upřímně, nebála jsem se. Nejsem přeci blbá a spočítám si to. První týden se mi podařilo koupit si kalhoty a triko (protože byly prostě nejlepší – dneska už je tuším nenosím) a začal můj opravdový studentský život.

Rozpočet je našponovanej a návštěva sekáče vám z „fazolí s klobásou“ k obědu udělá fazole. Dva svetry vás donutí jíst týden tousty se sýrem a kečupem (protože kečup jste si koupili, když jste na tom dávno tomu byli finančně líp). Nejhorší na nakupování v sekáčích je totiž to, že když něco dobrýho zříte v normálním obchodě, můžete si tam pro to přijít i za měsíc, i za dva měsíce a za tři měsíce to obyčejně bude ve slevě za přijatelnou cenu. Když vám něco sedne v sekáči, jste v háji a musíte to brát hned, protože buď to skončí ve skříni jiné podobné chmatalky, což je prostě smolík pro vás, nebo si to oblíkne bezdomovkyně z hlavního nádraží, a to je vážně škoda.

Co se týče jídla, běhá vám v hlavě neustálý obraz fotky námořníků z kurdějema, a protože chcete mít ještě chvíli vlastní zuby (protože nemáte peníze na umělý přece), ládujete ovoce a zeleninu, na kterou máte. Což je standardně květák a brokolice a hrušky a jabka. Jabka si přivezte z domu, kupovat jabka z Itálie je to, čemu se u nás doma říká gaspyjáž. A tak snídáte jogurt s musli, které jste si odsypali na tajnáša doma s jabkem, kterej jste vočesali ze stromu, ze kterýho vám bylo výslovně zakázáno cokoli trhat. Pohoda, ne?

Každý dobrý skutek má být potrestán, takže když jsem naposledy dala pětikorunu mladíkovi vyhrávajícímu na Svoboďáku, byla to o dva dny přesně ta pětikoruna, která mi nestačila k zaplacení nákupu šamponu a musela jsem vytáhnout kartu. A to byla tragédie. Moje karta je sice o něco málo bohatší, než já, ale o moc to není. A musí zamazávat takový protivný položky, jako je třeba nájem, což jí dává dostatečně zabrat.

Navíc jsem na víkend v Brně. Jsem s tím v hejtu. Za prvý se to prodraží, za druhý začlo u nás na horách sněžit, štěnisko poprvé v životě uvidělo sníh a já u toho (opět!) nebyla. Taková já jsem psí máma. Táta mi popsal, jak je z toho v háji, neví, jestli do toho má šlapat, nebo ne. A taky neustále všude čuchá, protože nemůže najít svoje stopy. Nejsem u toho a stydím se.

Takže, kdybyste mi chtěli poslat finanční injekci, číslo účtu vám ráda sdělím. Bilance tohoto víkendu : 2 svetry ze sekáče.

Majte sa. 

Pracující lide!

Zprávy z domova mi jasně oznámily, že štěnisko dnes poprvé zvedlo nohu při čůrání, takže se oficiálně stalo ze štěniska psiskem. A já u toho nebyla. Cítím se, jak kdybych nebyla u prvního krůčku nebo slůvka svýho vlastního dítěte. Proč jsi to jen neudělal o den dřív? Úpěnlivě na to čekám už měsíc a půl. No nic, hlavně, že je zdravé, že. A navíc, pro mě je to navždy štěnisko, to je jako když sedmdesátiletá paní napomíná svoji padesátiletou dceru ve stylu „jak malýho fakana“ a ohrazuje se tím, že to je pořád její dítě. Kdybych měla deníček, zapíšu si tam tuto velkou událost. Taky už se mu podařilo vyrazit si poslední mlíčák, takže moje miminko bude co nevidět dospělé, kde je spravedlnost?

Včera jsem přátelé opustila brány (=dveře) našeho studentského kutlochu v půl sedmé ráno a doplazila jsem se v osm večer. (A to, že tam na mě ještě čekalo učení, to píšu radši do závorky.) Jela jsem přátelé intenzivně celý den s jednou krátkou pauzou na oběd. A teď mi říkejte, jak je na tom pracující lid špatně. (Jen tak mimochodem, když jsem odcházela, ležela moje pracující spolubydlící v posteli a když jsem přišla, tak opět ležela v posteli. A to prosím údajně byla na normální osmičce.) Ale dozvěděla jsem se tolik věcí a budu o tolik chytřejší, že mi začne padat hlava jako Velkýmu šéfovi. Například od teď vím, že když po mně někdo bude chtít sterilní hokejku, nemám strkat sportovní nářadí do autoklávu, ale stačí někde vyhrabat toto. A tak.

Je mi zima. To počasí mi to dělá naschvál. Já chtěla melancholickej podzim na pozadí modrobílýho nebe s padajícím listím a lehkým se choulením do svetru. LEHKÝM se choulením do svetru. Vím, že to první je jakžtakž splněno, ale neustálý nabalování se do dvou set vrstev mě už vážně nebaví. Hlavně vždycky přijdu na nějaký cviko, musím se celá vysvlíct, narvat svých pět set vrstev do nezamčitelný skříňky, vzít si plášť a pak se vrátit a zase na sebe v úzkým prostoru mezi dalšíma deseti lidma natahujícíma si rukávy rvát svých pět set vrstev. Nejhorší jsou cvika z chirdy, kde se musím vysvlíct z pěti set vrstev do bílých kalhot a trička. A oblíkat a svlíkat si kalhoty, v tom už jsem prohrávala soutěže ve škole, když se šlo na vycházku. (Nejvíc jsem nesnášela to zlo, když mě moje máma chtěla mít chic a dala mi sukni, protože navlíkání punčocháčů, s tím bojuji ze všeho úplně nejvíc.)

Už jsem zase chudá. V mojí peněžence leží dvoustovka na cestu domů a na účtě se mi spokojeně převaluje skoro nula. Kam všechny ty peníze zmizely? Vraťte mi je! Vždyť jsem si tento týden dala v kavárně jen jeden čaj. A to ta kavárna byla navíc ještě ke všemu školní. 

No nic, jdu si sbalit svých pět švestek a mazat zase do školy. Není čas ztrácet přednášky. 

Víkend byl nabitý! Týden bude (bohužel) opět nabitý víc.

Tak jsme si v sobotu sbalili velikánský obnos peněz a vydali se na dalekou cestu na Náš chov. Můj tatínek zklamal a nekoupil si ani bejčka, ani kravičku, dokonce ani kozu, či ovci (i když na ovce zálibně pokukoval, pást si ovce kdesi v tichu, dojit si je a vyrábět sýry by byl ani jeho sen). Dokonce ani králíka si nesbalil do kabely jako dědové všude okolo. Přivezli jsme si (nudně) pouze cibulky tulipánů a narcisů, který se brzo budou sázet. Ty tulipány maj mít bledě modrou barvu bez použití inkoustu (a říkám vám, jestli ji nebudou mít, budu fakt naštvaná) a narcisy maj vypadat jako astra. Tohle mě fakt baví, narcis vypadající jako narcis je nuda, ale narcis vypadající jako astra, nebo astra vypadající jako narcis, to má grády, uznejte sami.

Při obědě v místním pomalém fast food stánku nás dědeček s babičkou krmící čtyřletou vnučku hranolkama s kečupem (přiznám se, neudržela jsem se a protáčela panenky) vyhodnotil jako manželský (milenecký?) pár a byli z nás trochu pohoršeni, což se nebáli dát najevo. Moc jsem to nepochopila, možná já vypadám tak staře, nebo táta vypadá tak mladě, nebo je dnešní svět tak pokroucenej, že dvacetiletý holky choděj s pánama o třicet a víc let staršíma, každopádně to bylo zajímavý.

Když jsme přijeli, myslela jsem, že mi upadnou nohy a natáhnout se do vany vypadalo jako dobrej nápad. Štěnisko to ale vyhodnotilo jinak a tak jsem se s ním vydala na výpravu. Naivně jsem si myslela, že když mám světlého psa, tak ho ve tmě uvidím. Neviděla jsem. Taky jsem si myslela, že se skoro půlroční štěně bude ve tmě bát a bude se mě držet. Nebálo se. A vrcholem mojí naivity byla představa, že si bude myslet, že já ho bez problémů vidím. Věděl, že ho nevidím a nejvíc se mi schovával, dělal na mě triky a vyskakoval na mě ze zálohy. U toho na sebe nasbíral milion lopuchů. A tak nastala fáze: Kterak štěnisko poznalo, co to je bodlák. Při vyčesávání mě pokousalo, kňučelo, brečelo a vztekalo se. Naprosto nechápalo, kde se to na něm vzalo. Myslím, že příchody z procházek teď s ním budou o to veselejší.

Nedali mi neustálé narážky na člověka jménem Ornella Štiková v denním tisku, na blozích (např. i na 1000 věcí, co mě serou) a usoudila jsem, že B. bude vědět o koho jde a dotazovala se jí na to. Tak už vím, kdo je Ornella Štiková a říkám vám, asi bych žila i bez toho. Není nad to si zbytečně rozšířit obzor a pamatovat si další kravinu, která mi akorát uzme pár neuronů.

Moje máma celou neděli pobíhala po domě a vykřikovala, že v pondělí mají být tři stupně. Ležím teď v posteli, měla bych se zvednout a vydat se do školy, ale mám trochu strach, jak to tam teda ve skutečnosti vypadá. Pokud umrznu cestou, měla jsem vás ráda. Ráno jsem si stihla vytrhat obočí, což byl můj jediný rest po víkendu. Vzhledem k tomu, že byl fakt nabitej, jsem na sebe pyšná. Moje managerování vlastního času dosáhlo dokonalosti. Jsem například schopná číst si skripta z farmakologie a vařit u toho telecí. Nebo lakovat mámě nehty a nechat si od ní předčítat skripta z imunologie. Došla jsem i k tomu, že jsem vytáhla bratrův starý držák na noty (hrával na klarinet) a postavila si ho před žehlící prkno. Dokonalé! Přijdu si trochu jako blázen. Ale do vany, ani na záchod to zatím nenosím, takže v pořádku.

Krásný týden všem. Vykročte pravou!

Pátek, vy-víte-koho svátek

Tak tu máme pátek. Kdo vymyslel, že i v pátek budu muset vstávat na sedmou? Moje zmatenost při balení neznala mezí. Něco jsem bez ladu a skladu nahrnula do krosny a vyrazila. Když jsem v půlce cesty zjistila, že nemám sešit ani na jeden ze dvou předmětů, kam právě mířím, mohla jsem se jen bít do hlavy. Na imunologii už bylo ale nad slunce jasné, že nemám ani plášť (dutost mojí hlavy někdy nezná mezí) a musela jsem se trapně kát před naší paní (slečnou?) cvičící. Ta si ho ale zrovna zapomněla taky, tak jsem čočkovou nedostala. Výjimečně.

Taky jsem usoudila, že jsem si na bytě zapomněla nabíječku na noťas (věc, bez které se víkend nedá nazvat víkendem) a mobilem naháněla A. ať ji tam někde uloví. Nabíječka samozřejmě dávno oxidovala v mojí krosně. Dala jsem si ji tam večer s tím, že ráno bych ji zapomněla. (Když zrovna vyvoraně nenarážím do futer s vytřeštěnýma očima snažícíma se zaostřit v ranní tmě, jsem docela lucidní, ne?)

Ve vlaku jsem jela s týpkem, co měl trvalou. TRVALOU chápete to? Vypadal jako Peter Nagy, když měl fakt špatnej den. Původně jsem si myslela, že je to určitě cizinec a důležitě se ho anglicky ptala, jestli má v tom kupé místo. Anglicky mi samozřejmě odpověděl, přestože to byl Čech jako poleno (což jsem zjistila záhy) a já jsem musela celej zbytek cesty nechutně předstírat, že blíž, než v Maďarsku jsem se rozhodně nenarodila. Průvodčí opět nepřišla. Vím, že až si příště s tím, že už jsem dvakrát zbytečně vyhodila 68 korun, nekoupím lístek, přijde a budu platit ještě pokutu.

Koupila jsem si za dost nekřesťanský peníze učebnici na němčinu. Po nákupu jsem se trochu klepala, že s obsahem svý peněženky, kterej mi potom zbyl, nedojedu domů. No, co vám budu povídat, jen sa trela, chybaly milimetry, ale dojela jsem. Horší je, že ten jazyk už teď asi fakt nezvládám. Po první lekci. Jak jsem odcházela po první hodině nadšená, když jsem otevřela cvičení, co máme vyplnit za domácí úkol, málem to se mnou švihlo. Mám pocit, že ten jazyk má asi tak dvakrát větší obsah souhlásek, než čeština. A všechny jejich samohlásky (když už se tam uvolej nějaký prsknout) jsou éčka. Mám pocit, že ty slova vypadaj nějak takhle : Retegeetersgspgeeqwerz. A přečíst to je pro mě dost oříšek. Říct „Wý hajsn zý“ je pro mě strašný. Mám furt tendence říct „Wý hajzn zý“, nebo „Wý hajsn sý“. Jak prostě můžete tak rychle říct za sebou s a z? Nemožné. Ale budu se snažit. (Taktně nedodávám, že slovo průvodkyně v první lekci jsem hned zavrhla. Psát to sem nebudu, kdo má zájem, nechť si vyhledá.)

No a teď mě omluvte, jdu zničit nějakou smrkovou monokulturu potištěním milionem materiálů do školy. Tschüss.

Report z prvního (a naštěstí hned prodlouženého) víkendu smrtícího semestru.

Kdyby dnes někdo natočil takovou nějakou vysokoškolskou Cestu do hlubin študákovy duše (konkrétně třeba z naší školy), nikdo by se na to nedíval, protože by to byl zmar a tragédie. Všichni si furt stěžujeme, zaděláváme si na žaludeční vředy a pijeme velké množství kávy nevalné kvality.

Odjezd z Brna doprovázela apokalypsa jménem prodloužený víkend. Vybojovala jsem si v nikdy nekončících frontách lístek za 68 korun a průvodčí si sprostě nepřišel. Mohla jsem je taky hodit z okna, nebo dát tomu milému žebrákovi, který chce na všechny kolemjdoucí šahat a já se bavím, jak zděšeně couvají. Jsem škodolibá a zlá. Bič na mě. V Český Třebový na nádraží jsem musela pobývat půlhodinu s „čajem“ z automatu, kterej chutnal jako žampiony. Vopravdu. Autobusem se mnou potom jelo celkem 8 lidí, z nichž šest bylo pod vlivem nějakých omamných látek. Cítila jsem se fakt bezpečně. Naproti mi přišlo štěnisko (nikoli samo, nebojte) a podařilo se mu porazit paní, která vystupovala přede mnou. Fakt sorry. Počůralo mi nohy a jasně mi naznačilo, že jestli hodlám ještě někdy odjet, hodlá mi v tom silou svých neuvěřitelných dvanácti kil (dá se takhle rychle hubnout, když se dá takhle rychle přibírat???), drápů a zubů zabránit. Myslím, že tuší, že na neděli na něj šiju nějakou boudu a má se na pozoru. Má teď nějaký konflikty se sousedovic psy, ale rozhodl se kvůli mě válečné tažení na víkend pozastavit. Cítím se táááák důležitá.

Místo pečlivého studia farmakologie na test, které jsem si naplánovala do diáře, jsem skoro celý sváteční den prospala a myslím, že Václavovi by to nevadilo (Boleslavovi možná jo, ale ten do toho nemá co kecat, když je bratrovrah). Chtěla jsem se Vaška zeptat na dvacetikoruně, ale obsah mé peněženky tvoří pár bezcenných kartiček a šest korun, tak jsem ani neměla možnost. Sousedovic děti vylezly na zahradu a vytrvale ječí a honí se s jejich dalmatinem. Jsou u toho nejvíc nabalený a Tomášek si dneska samozřejmě počůral celý punčocháče. Byla z toho taková aféra, že mě to probudilo přes zavřený okno. Došla jsem k závěru, že chodit ven je zbytečná provokace mojí termoregulace a radši si udělala zázvorovej čaj (zázvor moc nemusím). Štěnisko ale s tímhle názorem nesouhlasilo a donutilo mě opustit bezpečné hradby domova a vydat se do větrem bičovaného pole (jo, na horách už fouká severák, koně vypadaj jako medvědi, myslím, že zima bude krutá). Skamarádil se tam s několika příslušníky svého druhu a dokonce i s jedním svého plemene. Sláva to byla veliká, ale panička (=já) byla pěkně trapná a vůbec ji nebavilo koukat na hrající si psy, když ji z nosu crčí jakási tekutina a tváře a uši má červené. Příště až s ním někam půjdu, vezmu si rukavice a bylinkové thé do takové té posh hrnkotermosky, kterou teď všichni někam tahaj (a to, že já ji nemám, je věc vedlejší). Jediná zajímavá a pozitivní zpráva z té vycházky je, že děti si pouštěly draka. Pozitivní na tom je, že tahle zábavička malou populaci ještě nepřešla a zajímavý na tom je, že jim lítal. Můj se nikdy nevznes, nebo šel okmažitě k zemi. Jedinej, kterej se kdy vznes a letěl skončil v elektrickým vedení.

Jdu spát a pod polštář si dám tu farmu. Pomůže to, že jo?

Jubilejní 80. a zároveň zhroucený článek.

Jsem v hysteráku. A to nám začíná teprve čtvrtý den. Utratila jsem 2700, z toho 2000, který mi moje máma dala na tu krásnou koženou kabelku, kterou si prej mám koupit za všechny složené zkoušky. Díky. Jestli se ptáte za co, jsou to skripta nepůjčitelná v knihovně, bílé kalhoty a boty a šicí potřeby (nikoli na sešívání kalhot). No prostě chápejte.  Taky jsem za tyhle věci utratila i 700, co jsem si vydělala s miloučkým panem Mirkem, kterej střílel špunty z šampíčka do lidí. Dejte mi mokrej hadr na hlavu!

Ve škole jsem od sedmi do sedmi od nevidím do nevidím. Dělá mi dost problém udržet oči ve střehu, začnu si nosit sirky (nemůže mi to probodnout očnice?). Dva dny po sobě už jsem šla spát brzo. Jednou v devět a jednou o půl devátý. Pro mě věc více, než nezvyklá. Padá mi hlava. Intenzívní promazávání mojí pleti aknestopem  vůbec nepomáhá a vypadám jak třináctka po první menstruaci. (O tom, jak vypadá moje ofina, se laskavě nebudeme ani zmiňovat.) Nestíhám číst žádný blogy, noviny, ani časopisy, takže kdybych byla mimo obraz, upozorněte mě prosím na důležité události v komentářích. Jediný, co stíhám je obden zamávat štěnisku na skajpu. Už u toho zničilo mámě novou klávesnici. Ten pes není jenom psem. Je to i drůbež, protože nekňučí, ale kdáká. Kdo má zájem, přijeďte si poslechnout. A včera prej našel klubíčko vlny a v největším nadšení s ním běhal po zahradě. On je prostě i kotě. Tři v jednom, proč ne.

Už máme nahlášeno milion zabijáckých testů, z čehož dva jsou příští týden. Jeden z pár stránek o ničem, nicméně druhej z dvaceti stránek latinský gramatiky a terminologie, kterou už jsem několikrát za svůj život stačila zapomenout. Už mě vůbec nehřeje ten zápočet v indexu. Nemám ho chodit vrátit, že ne?

Majte sa a flákejte sa. 

Na gymplu jsme vypadali všichni trapně!

Kamarádíčkové! Včera jsem se opět upsala ústavu, že tam budu chodit, nic než chodit a k tomu mi dopomáhej Bůh. Taky jsem na náš studentský privát nakoupila 16 rolí toaletního papíru a 2 půllitrová balení tekutého mýdla, protože tohle buď tajně užírá některá z mých spolubydlících, nebo nějakej skřítek – mizí to nadzvukovou rychlostí. (Doufám, že tahle dávka – nikoli ironie - vydrží aspoň chvíli.) Vystála jsem standardně nepříjemné fronty na dopravním podniku, kde se o mě pokusily mrákoty, když mi paní za přepážkou oznámila, že moje karta nelze načíst a mám se sbalit a táhnout, ale naštěstí to byl krátký výpadek JEJICH systému, protože najednou se to stalo na všech přepážkách. Po chvíli se to umoudřilo a já byla skoro až šťastná, že se z mýho účtu ztratila ta horentní suma (možná to takhle adrenalinový dělaj, abyste jim ty peníze dali radši).

Večer na nás B. přichystala brigádku a řeknu vám, někdy je dobrý vyrazit mezi lidi takhle „pracovně“. Já jsem byla vychovávána v duchu, že i nejposlednější uklízečka je důležitá, protože když ten záchod neuklidí, asi se mi nebude líbit konat tam potřebu. Ale je vidět, že někteří lidi v tomhle kovaní nejsou, takže jakmile vypadáte (či dokonce jste) hosteska, chovají se k vám velmi zajímavě, buď že jste absolutní nula (a záhadně vás odignorují), nebo dělají velmi vtipné vtipy, nebo vás považují za největší póvl, kterej jim ale stojí za to sjet kritickým okem. Potkaly jsme zajímavé lidi, například pana Mirka, kterej neváhal šampaňské otvírat tak frístajlově, že málem pozabíjel klienty, takže jsme jim musely věnovat o to širší a upřímnější (haha) americké úsměvy. Ale co student na začátku roku pro prachy neudělá, že?

No a dneska ráno jsem zkontrolovala, proč sem vlastně chodíte a našla neuvěřitelné věci!

Co k tomu říct? Že můj blog je asi až moc o škole. A od příštího týden bude ještě víc (haha). 

Hláška "anatomii se nikdy nenaučím" vyšla z mých osobních úst fakt jen párkrát (u biochemie byl počet vyslovení několikanásobně vyšší). A doporučuji prostě nevěšet hlavu. Anatomie není žádná velká věda, prostě něco nějak je, moc nemusíte přemýšlet proč (oni vám to ve škole rádi řeknou, případně je celkem jednoduché na to přijít) a tak, jak to leží a běží se to prostě musíte naučit. Jo, je to šprtací předmět, ale nic nepřekonatelnýho. 

"Bréca" mě stále baví. Tatínkovo úsloví a jak často se vyskytuje v internetovém vyhledávači. 

"Fyziologie lf muni protkoly"- to mě skoro až nakrklo. Jen si ty protokoly dělejte holomci pěkně sami, aspoň se tím něco naučíte. Je to vopruz, ale má to svůj smysl. 

"Histola", tu hledáte taky často. Možná je to tím, že i mé skromné já docela potrápila, ale radím vám, nedejte se jako já a poražte ji na hlavu. 

A příště už asi ze školních lavic!

Je to pech, věřte mi

Drazí i levní (i když prý každý lidský život má nevyčíslitelnou cenu, takže jste rozhodně všichni drazí)!

Slíbila jsem si, že se tady nebudu pateticky zaobírat začátkem školního roku. Už tak mě jeho existence uvrhla do příšerný nostalgie a melancholie a já jsem ve vážné obavě, že depka jako kráva čeká někde za rohem. Dostávám se pomalu do krize, že nestíhám a to semestr ještě ani nezačal! Přednáška z patologické morfologie (nepředstavujte si pod tím prosím žádné sprosťárny... anebo klidně jo) se samozřejmě přesunula do doby, kdy mám němčinu v jazykovce. Je samozřejmě možný, že se to ještě změní, ale jsem v obavě, že každej tejden budu před Sofiinou volbou, jestli jít na přednášku jednoho z nejtěžších předmětů na světě, nebo na kurz, za kterej jsem vyplázla půl milionu (půl milionu v mých očích chudého studenta samozřejmě). Modlete se za mě, ať se to buď ještě změní, nebo ať má někdo aspoň kvalytňý poznámky.

Bláhově jsem počítala s tím, že mi pod okny utichne řev sousedovic dětí  podsvinčat. Zatím v tý školce dělají houby, protože odpoledne vykvilujou, jak kdyby je na nože brali. Včera naše štěnisko nakrmily listím z třešně (z ruky sežere cokoli), takže čekám, co z něj v nejbližší době vyjde, nebo nevyjde. Původně jsem měla chuť je seřvat na tři doby. Jejich dědeček mě celý dětství drezíroval a myslím, že on je ten, kdo mě naučil nejvíc sprostejch slov. No, minimálně mi dal slušnej základ. Hodně mě v tomhle oboru přiučil jednoho červencového dne, dávno tomu, kdy bílil vápnem jejich králíkárnu. Všechny králíky dal k nám na zahradu na trávu se pást a já jsem je měla za úkol hlídat. Dodnes nechápu, proč nemohli bejt u nich a kdo vůbec tuhle moji zodpovědnost za králíky vymyslel, protože jsem z toho měla děsnej strach, přece jenom to byl dost přísnej pán. Připravil si kýble s čerstvě uhašeným vápnem kolem žebříku, vylez na žebřík... prolomila se pod ním šprušle a poroučel se k zemi do kýblů. Plácal se tam v těch kbelících a vylitým vápně a řval jako bejk slovníkem dlaždiče. Přestala jsem sledovat králíky, jen jsem s otevřenou pusou civěla přes plot. No náramná situace. Myslíte, že člověk s mým dětstvím může být normální? Nakonec jsem ale děckám nic neřekla, protože štěnisko později sežralo několik švestek samozřejmě i s peckou a teď čekáme, jestli vyjdou nebo ne. Včera, když jsem prohmatávala pytlík s jeho výtvorem, šel kolem nějakej pán a tvářil se, jak kdybych se v tom hrabala holou rukou. Asi mi tady na maloměstě chvíli nikdo ruku nepodá (jako by mi to vadilo ;-)).

Včera jsem byla na gynekologii. Před týdnem jsem tam volala kvůli objednání, protože jsem to opět nechala na poslední chvíli, jelikož to nesnáším. Naštěstí pro mě má pan doktor slabost (kvůli tomu co studuju, nic jinýho si nepředstavujte!!!), takže mě objednal na prenatální poradnu, že prej tam bude mít volněji. Posedět si v čekárně s pěti ženskejma v pokročilým stádiu těhotenství je horší, než jsem si myslela. Dokud rozebíraly zhoršení pleti, vypadávání zubů a vlasů, problémy s močením a zácpou, byla jsem velmi nezúčastněná. Když ale začaly řešit sex (takříkajíc s outěžkem), měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum. Naštěstí jsem přišla na řadu, než se debata pořádně rozjela. Když jsem odcházela, spiklenecky na mě mrkaly a ptaly se kolikátej tejden. Běžela jsem pryč tak rychle, že byc na stovce Bolta hravě porazila.

Tak se mějte a ne, že se budete hroutit jako já. Škola je až za tři týdny!

Bude podzim. Rozněžňuju se!

Moji nejmilejší příznivci!

Je poslední srpnovej den a mě zase přepadá vošklivá nostalgie, jak jsem jako malá holčička šla v sametovejch červenejch šatičkách a bílejch punčocháčkách s maminkou do první třídy. (Máma mi voboje přivezla z Francie, kde tenkrát pracovně jezdila, takže jsem vypadala jako totální outsider, protože tohle bylo u nás moderní až za dva roky, že.) A jak jsem pak chodila na základku (peklo) a na gympl (o něco menší peklo) a chce se mi plakat. Fňuk. Už se těším až parchantíci vod sousedů budou unavený z celodenního zpívání, hraní si, pobíhání, procházek, logopedie, tancování, nácviků na besídku a dalších báječnejch aktivit ve školce a nebudou řvát pod mejma oknama (hurááá!). Vždycky je mi jich ale úplně líto, jak je vidím, jak se vlečou už skoro ve tmě domů a v ručičce třímaj dost neuměle vyrobenýho koníka z kaštanů a na Vánoce pomeranč se zapíchaným hřebíčkem a kandovaným ovocem. Doprčic v tomhle se snad nic nezměnilo léta, že jo Jane Ámosi?

Na nadcházející semestr, kterej bude zaručeně šílenej, jsem se právě báječně připravila definitivním úklidem pokoje. Umyla jsem si po roce (doprčic PO ROCE ! – plesk přes ručičku) vokna, tak je z nich docela vidět na tu naši zahradu, kde zrajou jablka, hrušky, hrozny a švestky, aby se v nejbližší možné době přemístily ke mně do žaludku, jo! Na nástěnku jsem vyvěsila kuřecíkomix: „Singles jsou sami, protože je nikdo nechce!“ A hodlám se tím jako správný single kochat každej den. Vytřídila jsem hromadu oblečení, který jsem odnesla ke kontejnerům (zde je důležité neumísťovat DO kontejnerů) a už odpoledne jsem se mohla pokochat, jak paní zametající chodníky vypadá dobře v mojí mikině. Vyčlenila jsem milion kusů oblečení, který potřebuje nějak zašít, a to se teď válí na podlaze a po jehle a niti ani vidu ani slechu. Po roce jsem vytáhla svoji už třetím rokem rozháčkovanou čepici a znovu si dala předsevzetí, že letos v zimě už ji vopravdu ale budu nosit, protože ji dokončím. Chachá, znám se. Taky jsem musela vyhodit valný zásoby mejch zvýrazňovačů a asi budu nucena udělat nájezd na papírnictví. Pokusila jsem se o to už dneska, ale rychle jsem vycouvala, když jsem uzřela davy maminek vyřvávající hesla typu : „Písanka!“ „Tornádo!“ „Bombičky do pera!“ „Atlas!“ „Trojúhelník s ryskou!“ (Viděli jste někdy trojúhelník bez rysky???) „Kružítko!“ „Obal na žákovskou!“ „Obal na notýsek!“ „Šest sešitů A5 s linkama!“ Moje máma naprosto nesnášela tohle nakupovat a můj táta se v tom absolutně nevyzná, takže jsem tam chodila s dědou, a když jsem byla větší, tak s tisícovkou. Když na ty doby vzpomínám, vůbec se nedivím, že lidi nechtěj děti, protože to stojí moc peněz. A když si paní učitelka vymyslí, že na tělák prostě MUSEJ bejt Jarmilky, musíte si holt udělat výlet do 50 km vzdáleného města, kde je prodávaj, holt nedá se svítit – není petrolej. K tomu všemu už teď navíc umím německy napočítat do desíti a mám předsevzetí se naučit prostě tak nějak celkově německy počítat, než mi začne kurz. Jsem prdlá, já vím, ale francouzský číslovky jsem se pořádně naučila až po pěti letech studia, protože k tomu člověk prostě musí sednout aspoň na chvíli, že.

Podzim se sice blíží, ale léto stále ještě drží pomyslné žezlo, protože jeho velvyslanci komáři mě v noci hryžou o sto šest. Stejně tak naše štěnisko bylo sice nákladnou hygienickou operací v naší domácnosti totálně zbaveno parazitů na celém těle, ale teď jich má plnou hlavu. Děkuju pěkně, že to budu muset opakovat, ale říkám vám, kdybych u toho měla zdechnout, ten pelech do pračky nedám. Já mám totiž jen jedny nervy a už tak dost pocuchaný.

Tak se mějte. A těšte se na školní rok a podzim se mnou.

P.S.: Už se můžu vdávat! Zavařila jsem kompot, nadělala jsem povidla, zvládla kolizi s pračkou, naučila se uvařit zeleninovej vývar „bez kostky“, umím obalit květák v pivním těstíčku a cuketu v trojobalu, umím smažit palačinky, umím se chovat na svatbě a k tomu všemu jsem dnes poprvé v životě nakupovala cestovní pojištění. (Přiznám, že tam trochu kolize byla, když si paní k sobě vzala moji občanku a pak po mně chtěla nadiktovat moje rodný číslo, ale zvládla jsem to a odešla se smlouvou, a to SE POČÍTÁ!)

Bitte? Ich verstehe nicht!

Děcka, larvy a dospělci!

Stejně jako nevěřím na lásku na první pohled, nevěřím ani na stanovování si cílů. Rozhovory s lidmi, kteří vyprávějí, jak od pěti let přesně věděli, co chtějí, zahodili na pískovišti lopatičku a hnali se za svým snem, mi přijdou dost absurdní, ať už se jedná o sportovce, nebo vědátory. Věřím, že poctivě chodili do volejbalu, nebo do kroužku Malý chemik, ale zároveň snad dělali všechny ty dětské věci, protože jestli ne, tak by to bylo dost smutný.

Já osobně jsem byla ten typ, kterej sice nutně musel jít na osmiletej gympl, ale když se mě tam ptali, co chci bejt, „až budu velká“, měla jsem dost neurčitý odpovědi. „A tak co tě baví?“, ptala se pedagogická psycholožka, která byla na naši báječnou třídu nasazená, aby zjistila, jestli je u nás ve třídě šikana. „Nebaví mě děják!“, pravila jsem dost jistě, protože to byla jediná věc, kterou jsem o svých preferencích věděla na sto procent. Jen díky četbě geniální knižní řady Děsivé dějiny, kterou mi celou zapůjčila moje kamarádka, dnes studentka práv na Univerzitě Karlově, jsem na „malým“ gymplu tak úplně nepropadala a na vyšším občas něco věděla. Co jednou půjdu studovat, nebo co jednou budu snad dělat, mi bylo naprosto šumák a radši jsem se věnovala dobrým dětským a později pubertálním zábavám. Myslím, že moji rodiče z toho jednu dobu byli dost nervózní, i když nakonec museli uznat, že jsme měli ve třídě nemalé procento střelců, kteří se o přihláškách opravdu rozhodovali až nad těmi pověstnými říjnovými Učitelskými novinami.

Proto jsem se letos sama velmi překvapila, když jsem se rozhodla se zase o něco přiblížit svýmu dávnýmu malýmu cílu a snu, kterej mě provází různýma etapama mýho zatím docela krátkýho života, to jest život na švýcarské straně Bodamsee (čteme Bodamzé, Bodamského jezera). Řekla jsem si, že jazyk se neztratí tak jako tak a přihlásila se do kurzu němčiny v brněnské jazykovce, kterej budu, když bůh dá, opravdu navštěvovat, protože jsem ho už i zaplatila. Je sice pravda, že to není nejlevnější záležitost, takže mi při platbě trochu svítily Skrblíkovy dolary v očích, ale jazyk se přece opravdu ŇYKDY neztratí, no ne? Němčinu jsem nikdy neměla, na střední jsem chodila na francouzštinu, kterou se stále trochu domluvím. Je proto pravda, že když jsem se teď, na sklonku prázdnin, rozhodla absolvovat pár hodin, abych v začátečnickém kurzu nebyla poslední, protože já na jazyky prostě moc nejsem, byla jsem docela šokovaná. Po letech poslouchání „monamůr“, „kaškaš“, „monpetišu“, „tréžoli“, „bokud-flér“ mi „ánšuldigung“, „voherkchomnzí“ a „vígetesínen“ přijde trochu jako agrrrrrrhhhhrrrrrvvvvrrrrfffrrrrrtttttrrraaaarrrrgh. Ale nenechávám nic náhodě, poctivě opakuju správnou výslovnost před zrcadlem a doufám, že v kurzu začátečníku budu aspoň první dvě lekce držet tempo. Pak přijde přezkoušení z patmorfy a já budu ztracená.

Trochu blbý na tom je, že těch jedenáct předmětů, který mě čekaj příští semest, jsem se díky nějakejm změnám na svojí alma mater, dozvěděla až po platbě a upřímně, chvíli mi nebylo dobře od žaludku. Nakonec mě známá hláška naší praštěné francouzštinářky (všimněte si, že FŠECHNY francouzštinářky jsou praštěné, ty reálné stejně jako ty v knížkách), že „jazyk nepotřebuje moc času, ale hlavně pravidelnost“ pomohla z deprese, protože se mi podařilo namluvit si, že mi pro první půlrok stačí pět minut denně a budu šprechtit jako rodilý obyvatel Bundesrepublik Dojčland. Jóóó, moje naivita, ta nikdy neznala mezí a díky za to. Nechystáte se někdo další do kurzu N310 se mnou? Nutně potřebuju, aby mi někdo pomohl s vyplňováním domácích úloh v mojí árbajtsbuch, abych vypadala, že se alespoň trochu chytám.

Schluss. 

Čtvernožec a plná krosna!

Zdravím všechny a zvlášť ty, které už nebaví číst o štěnisku. Vím, že se teď objevuje v každém článku, ale věřím, že kdybyste doma měli pod víceméně 24 hodinovým dohledem malé psí miminko, které poznává svět, měli byste taky obdobu mlíka na mozku, kterou já soukromě nazývám vodítko na mozku, a bohužel jí trochu trpím.

Ono mi to štěnisko totiž ani trochu neulehčuje! Sbírá podivné předměty na zemi a já jsem dost často v pokušení ho vykoupat v savu, což bych mu zase chudákovi nikdy neudělala, takže máme dosti velkou spotřebu psího šamponu. Tak dlouho lovilo mravence, mouchy, včely a vosy, až dostal meda do ucha, jedno ucho má trojitý, hlava mu jde na stranu a je z toho značně rozmrzelé (a já o něj mám jako správná vodítkářka na mozku šílenej strach!). Moje máma poznala, že s ním je něco v nepořádku, když se táta naparoval, že je konečně hodnej, že se projevila naše výchova a štěnisko pochopilo, jak se věci mají. Hned prohlásila, že tak to teda určitě není, že když děti přestanou zlobit, vždycky s nima něco je. A měla pravdu. Holt zasloužilá máma se pozná, že.

Včera jsem si potřebovala sbalit krosnu a zhroutila jsem se, když jsem zjistila, že stačí měsíc nebalit a jsem ztracená. Ten batoh mě chce převážit a potom rozmáčknout a zabít, a to ještě stan a spacák nejsou přivázaný navrchu (to musí nějak zvládnout skautské já mého drahého otce). Mám víc jídla, než oblečení, víc léků, než kosmetiky a peněz mám podezřele málo (aneb studentské cestování v akci!). Moje hypochondrie se před cestou kamkoli vždycky projeví, protože naše domácí lékárnička není miniaturní pseudokufřík, ale poměrně velká skříňka (holt farmacie v rodině). Trpím při představě, že to nemůžu vzít všechno (a že když se mi udělá špatně, nebudu moct vybírat z pěti různejch preparátů). Můj (farmaceuticky vzdělaný) bratr tvrdí, že na cestu jsou nejdůležitější „ty dva chlapi“, čili Endy a Áron, aneb známý protiprůjmový lék Endiaron. Já s sebou vždy beru i spoustu dalších věcí, a kdybych mohla, povezu s sebou úplně všechno. Jestli na cestování někomu přijde nepohodlné, že si může ráno vybírat jen z pěti triček, mně vadí, že za sebou nemám flotilu léků v samostatném elegantním bílém batohu s vkusně vyvedeným červeným křížem, nebo aspoň Aesculapem.

Myslete na mě, jedu prakticky do divočiny (jako každej rok), kde sprcha je sprosté cizí a antacida cizí sprosté slovo.

A až přijedu (jestli přijedu!) buďte v očekávání velmi neštěněcího článku!