Takže asi takhle přátelé. Máme únor. Možná jste si všimli, já moc ne, mně letěj dny jako z rychlíku. Pondělí, pátek, neděle a zase nanovo. Moc práce, moc věcí k posrání, moc přesčasů.
Sedím u sebe doma (konečně jsem se přestěhovala a i když po zaplacení nájmu nemám na jídlo, jsem nadšená) na gauči a chce se mi plakat. Sešlo se několik věcí. Moje nová smlouva, po který bych mohla třeba i jíst pravděpodobně nedopadne. Angela se jako hodně snaží nám cizincům pomoct, ale stejně musím říct, že tahle země pro cizince asi není. Moc byrokracie, moc pravidel, který neznáte a ani Němci neznají, moc sraček.
"Můj" Němec, jestli ho tak ještě vůbec můžu nazývat, toho jsem přes týden neviděla. A asi ho to vůbec netankuje. Mně se trochu stýská po teplu lidskýho těla, ale spávám teď s nahřívací lahví, tak mi to asi musí stačit.
V mým projektu mám teď vyhledávat literaturu, která neexistuje, ale můj šéf jí chce, tak ji prostě musím někde na web of science vyšťourat. Prostě musím. Prej.
Začíná mi chybět rodinka a svoji dovolenou jsem musela prozatím použít na učení se a konání B2 zkoušky z němčiny, kterou prostě MUSÍM udělat. Aha.
A taky moje nadřízená, která je pod šéfem, je pod hrozným tlakem od něj a přenáší to na mě a jsem ve stresu a smutná.
Dneska bych se měla jít opít, kamarádky jdou. Já jdu taky na chvíli, ale co vám mám povídat, zejtra vstávám ve 4.
Převlíkla jsem si povlečení, rozsvítila aromalampu, nepracuju a pouštím si veselé písně. A přesto se mi chce jen plakat. Což dělat nebudu, protože to přináší jen další trápení, rozmazaný šminky a tak.
Zobrazují se příspěvky se štítkemšprechtění. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemšprechtění. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 13. února 2017
neděle 1. ledna 2017
Jak na Nový rok, tak... Drž hubu krávo blbá!
Jak jsem oslavila svůj nový rok s Němci.
Takže můj Němec, na začátek bych chtěla opět podotknout, že
spolu nechodíme, což neustále deklaruje, se rozhodl, že pro své kámoše uvaří
cosi, co nazývá čili. Vlastně je to nechutnej eintopf, s mletým hovězím, spoustou
fazolí, paprik, rajčat, smetanou, cibulí a spoustou dalších sraček, co jsme
doma našli. Dělali jsme to pět hodin (nelžu), měl na to speciální metody,
protože von už to dělá vod svejch sedmnácti let a já umím hovno vařit a samý
vysíračky, no znáte to. Pak musel část odebrat a udělat ostřejší verzi, která
se nedá žrát, ale ne proto, že by byla mega vostrá, ale nasral do toho
strašnýho tabasca a je to hořký jak německá historie.
Potom jsme museli děsně šůrovat, protože měli přijít jeho
kumpáni a jako jeho kumpáni jsou Němci, takže na návštěvu choděj prakticky v těch
bílejch bavlněných rukavicích, co maj manažeři v Mekáči, a kontrolujou,
jestli jste vydrbali hajzl a poličky. Samozřejmě u toho byl vrcholně příjemnej,
asi jako Hitler na hranicích Polska nebo osina vítekde.
No a pak přišli kumpáni, já jsem se zavřela do ložnice a
odmítala jsem s nimi komunikovat, což jsem podpořila tím, že jsem si
sundala kalhoty, protože jsem věděla, že když budu mít dole kalhoty, tak mě
nepřijde přemlouvat, protože i když spolu nechodíme, tak by se mohlo stát, že
mě jeho kámoši uvidí v negližé, a to by samo žárlil. Od pěti do devíti tu
smrděli, dělali bordel, kouřili v obýváku, chlastali pivka, co jsem já
zaplatila (pláče moje geizig já) a prděli a říhali tak hlasitě, že jsem to
slyšela přes zavřené dveře. To chcete. V devět přišel a přesně jsem
viděla, jak se plíží do těch dveří, aby nikdo neviděl náhodou moji prdel, řek
mi, že táhnou, dal mi pusu a měla jsem klid.
Jako řeknu vám, na silvestra docela nuda, ale jak já si to
užila. Podívala jsem se na Dítě Bridget Jonesový, udělala si prádlo, uklidila
po těch prasatech, naložila myčku, zavolala na Skypu všem možnejm kámošům a o
půlnoci dostala od Němce totálně zmatený anglicko – německý zprávy a i když
docela obstojně ovládám oba jazyky, nebyla jsem schopná z toho vydedukovat
ani šajz. A pak jsem se podívala na ohňostroje skrz okno, řekla jsem si, že je
to super, že nejsem venku, protože teploměr ukazoval mínus pět a šla spát.
Totálně nudná, ale spokojená. Němec mi sice ještě ve 2 hodiny psal, že baru,
kde zrovna jsou, hoří střecha (???, doteď mám trochu obavy, že to zapálil on),
ale že to prej hasiči rychle uhasili a pokračuje se v párty hárd a všichni
jsou v pořádku, čili tato informace pro mě byla naprosto zbytečná a mohla
jsem poklidně pokračovat ve spánku.
Němec dotáh v půl vosmý ráno, smrděl jako Teen Spirit,
zkoušel na mě nějaký dotyky, tak jsem mu samozřejmě řekla, že se asi totálně posral,
potom odpadl do komatu. Já vstala v 10, udělala věci do práce, vysmejčila
zbytky, co se mi už včera nechtělo, spravila jsem si kabát a zašila mu 2 trička
(taková já jsem hospodyně, kdo by nechtěl českou babu), zavolala svojí babičce,
vyřídila potřebný maily, učila se hodinu němčinu, no prostě jsem byla pilná
jako včelka. Němce ve 3 vzbudila prostata, musel se jít vymočit, přesunul se ke
mně na gauč a od tý doby mě otravuje svojí přítomností (ach, jak mi bylo hezky,
když chrápal v posteli). Má kocovinu jak debil, takže se cpe čokoládou
(požil celý Toffifee, velký balení lentilek, čtyři Lionky a jednu celou
táfličku čokolády (neke) a tváří se, že kdyby krámy nebyly zavřený, žene mě, ať
mu koupím jeho oblíbeny Chocolait Chips White (to je něco, jako když si pícháte
diabetes mellitus přímo do žíly).
A teď prsimvás čekáme, až vyjde novej Sherlock, protože to
je důležitý a to je podstatný. Ne já, ne to, že bych třeba chtěla mít normální
Novej rok, dát si nějakej oběd (vepřovou a čočku!) a jít na procházku a ne
snášet vrtochy alkoholika s kocovinou.
Omluvte, že jsem sprostá, mám dneska prostě takovou
náladičku, sorráč. Jak jste se měli vy?
neděle 11. prosince 2016
O Dojčlandérech
Dnešní příspěvek bude zcela překvapivě o Němcích a Německu. Možná vás to začne brzo nudit, ale já žiju prostě tady a moje zážitky jsou pro můj mozek dost často nepochopitelný.
Co si myslí všichni Němci?
- že německá hudba se dá poslouchat (nedá)
- že když prohrajou sázku nebo soutěž s váma, je to vaše vina (není, nebojte)
- že jejich vzdělání je nejlepší na celým světě a všichni, kdo studovali univerzitu kdekoli jinde jsou o něco méněcenější
- kolik vypiješ piv, tolikrát jsi člověkem
- že německý piva jsou chuťově výborný (nejsou)
- že Angela je bohyně
- že Apfelstrudel se má máčet ve sračce jménem vanilková vomáčka a pak je to výborný (není, jediný, co vám to přivodí je diabetes mellitus)
- že oni jsou perfektní a báječní, nedělaj bordel, maj správný názory
- že bejt pokaždý včas je normální (není)
- že když se zrovna pro něco rozhodnou, vy to telepaticky odhadnete a nějak se podle toho zařídíte (nezařídíte)
Co si myslí "můj" Němec?
- že když něco chce, tak to dostane
- že když něco chci já, je třeba se rozmyslet, jestli to chce i on
- že je normální začít teď přemejšlet, jestli se náhodou nechce přestěhovat do Frankfurtu
- že umí pít (neumí)
- že já jsem zázračnej skřítek, kterej vždycky, když on odejde chlastat vajsbíry, vyšůruje, naloží myčku, vypere, občas uvaří, převlíkne postele, pověsí prádlo, vypere mu trencle, posbírá jeho ponožky po celým bytě, vysaje, vysype mu popelník (bleh) atd (bohužel jsem)
- že když ho poprosím, aby mě drbal záda, je normální mi vymačkávat pupínky (?????? jo!) a říkat mi, se kterejma znamínkama si mám dojít na kožní (???? !)
- že chodit doma v tričku zastrčeným v teploních, hlasitě říhat a prdět je zcela normální (není)
- že bejt hrdej na produkty svýho metabolismu a zpravovat mě o nich je v pohodě (není!)
- že jet na výlet na zámek znamená jet půlhodinu po dálnici rychlostí 220 km/h (protože na Autobahnu prostě můžete) a potom udělat 15 minut pěšky okruh kolem zámku, kdy se celou dobu ploužil za mnou s mobilem v ruce a vypisoval kdoví komu a na můj dotaz, jestli půjdeme na prohlídku říct "Naaaah, bist du verruckt?" /jo, vím, že tam má bejt nad u umlaut, ale jedu na český klávesnici a nechce se mi to hledat/ a pak se zase řítit po Autobahnu rychlostí zvuku za jeho nadšených výkřiků (Das ist aber kuhl!)
- že se nepotí a nesmrdí (potí a smrdí!!!)
- že není nepříjemnej (je, dneska dokonce kopal nožičkama jako pětiletej fakan, když jsem si ho dovolila ve 12 vzbudit)
- že plánovat si ve čtvrtek, co bude šůrovat v neděli je normální
- že to, že se jeho bratr jmenuje Heninng a jeho sestra Britta je úplně v pohodě
- že nemá problémy s prostatou a není ve středním věku (má a je)
- že kdykoli si vyhrne tričko, musím mu škrábat záda
- že jeho tělo je chrám a můžete se ho dotýkat jenom po zeptání
- že moje tělo bylo stvořeno k tomu, aby se ho on dotýkal kdykoli chce
- že bych si měla holit nohy i v zimě (se posral podle mě)
- že nosí cool pokrývky hlavy (nenosí, všechno to vypadá jako 60-ti letej Němec si vyrazil na golf, nebo že jde vykrást banku)
- že sledování Bauer sucht Frau nezpůsobí, že váš mozek se rozpustí (způsobí)
- že studovat vejšku 11 let a 3x změnit obor je normální
- že telefonovat matce a oslovavat ji Frau Mutter jako v 18. století je v pohodě
- že bejt geizig (lakomý), znamená nechávat mě všechno platit a nikdy nemít keš
A takhle mi si tady žijeme, ale musím teď skončit. Němec mi odešel na vajsbíry do céčtyřky, tak musím trochu pošůrovat.
Co si myslí všichni Němci?
- že německá hudba se dá poslouchat (nedá)
- že když prohrajou sázku nebo soutěž s váma, je to vaše vina (není, nebojte)
- že jejich vzdělání je nejlepší na celým světě a všichni, kdo studovali univerzitu kdekoli jinde jsou o něco méněcenější
- kolik vypiješ piv, tolikrát jsi člověkem
- že německý piva jsou chuťově výborný (nejsou)
- že Angela je bohyně
- že Apfelstrudel se má máčet ve sračce jménem vanilková vomáčka a pak je to výborný (není, jediný, co vám to přivodí je diabetes mellitus)
- že oni jsou perfektní a báječní, nedělaj bordel, maj správný názory
- že bejt pokaždý včas je normální (není)
- že když se zrovna pro něco rozhodnou, vy to telepaticky odhadnete a nějak se podle toho zařídíte (nezařídíte)
Co si myslí "můj" Němec?
- že když něco chce, tak to dostane
- že když něco chci já, je třeba se rozmyslet, jestli to chce i on
- že je normální začít teď přemejšlet, jestli se náhodou nechce přestěhovat do Frankfurtu
- že umí pít (neumí)
- že já jsem zázračnej skřítek, kterej vždycky, když on odejde chlastat vajsbíry, vyšůruje, naloží myčku, vypere, občas uvaří, převlíkne postele, pověsí prádlo, vypere mu trencle, posbírá jeho ponožky po celým bytě, vysaje, vysype mu popelník (bleh) atd (bohužel jsem)
- že když ho poprosím, aby mě drbal záda, je normální mi vymačkávat pupínky (?????? jo!) a říkat mi, se kterejma znamínkama si mám dojít na kožní (???? !)
- že chodit doma v tričku zastrčeným v teploních, hlasitě říhat a prdět je zcela normální (není)
- že bejt hrdej na produkty svýho metabolismu a zpravovat mě o nich je v pohodě (není!)
- že jet na výlet na zámek znamená jet půlhodinu po dálnici rychlostí 220 km/h (protože na Autobahnu prostě můžete) a potom udělat 15 minut pěšky okruh kolem zámku, kdy se celou dobu ploužil za mnou s mobilem v ruce a vypisoval kdoví komu a na můj dotaz, jestli půjdeme na prohlídku říct "Naaaah, bist du verruckt?" /jo, vím, že tam má bejt nad u umlaut, ale jedu na český klávesnici a nechce se mi to hledat/ a pak se zase řítit po Autobahnu rychlostí zvuku za jeho nadšených výkřiků (Das ist aber kuhl!)
- že se nepotí a nesmrdí (potí a smrdí!!!)
- že není nepříjemnej (je, dneska dokonce kopal nožičkama jako pětiletej fakan, když jsem si ho dovolila ve 12 vzbudit)
- že plánovat si ve čtvrtek, co bude šůrovat v neděli je normální
- že to, že se jeho bratr jmenuje Heninng a jeho sestra Britta je úplně v pohodě
- že nemá problémy s prostatou a není ve středním věku (má a je)
- že kdykoli si vyhrne tričko, musím mu škrábat záda
- že jeho tělo je chrám a můžete se ho dotýkat jenom po zeptání
- že moje tělo bylo stvořeno k tomu, aby se ho on dotýkal kdykoli chce
- že bych si měla holit nohy i v zimě (se posral podle mě)
- že nosí cool pokrývky hlavy (nenosí, všechno to vypadá jako 60-ti letej Němec si vyrazil na golf, nebo že jde vykrást banku)
- že sledování Bauer sucht Frau nezpůsobí, že váš mozek se rozpustí (způsobí)
- že studovat vejšku 11 let a 3x změnit obor je normální
- že telefonovat matce a oslovavat ji Frau Mutter jako v 18. století je v pohodě
- že bejt geizig (lakomý), znamená nechávat mě všechno platit a nikdy nemít keš
A takhle mi si tady žijeme, ale musím teď skončit. Němec mi odešel na vajsbíry do céčtyřky, tak musím trochu pošůrovat.
středa 7. prosince 2016
S-LOVE-nky randěj s Němcema, potvrzuje výzkum Denní dávky ironie
Ahoj zase takhle brzo,
jsou 3 ráno, Němec po výletě na jedno, dvě piva, přišel a nekompromisně mě vzbudil tím, že trefil snad všechno, co trefit mohl, upadnul do postele a částečně i na mě, protože zakopl o vlastní nohu a měl nutnou potřebu se mě zeptat, jestli si myslím, že mu jeho soused z 6. patra dneska v hospodě lhal, nebo ne. Pak se rozhodl, že si musí dojít na záchod, snažil se zvednout, musela jsem mu lehce dopomoct (ale jen lehce, podle mě se to ani nepočítá) a cestou trefil vysavač (Verdammt, Scheiß, Hilf mir doch!), kterej je dominantou obýváku, protože neustále šůrujeme. Takže jsem z postele vyrazila na záchranu vysavače, Němec zatím proved, co províst musel, šel se napít do ledničky mlíka, protože žáha, vypadl mu můj jogurt (je to úplně na jiný poličce, nechápu) (Verdammt, Scheiß a vyčítačky, proč můj jogurt je tam, kde je), pak se ještě rozhod, že si vezme Omeprazol, protože jeho žáha se fakt necejtí dobře (jak by se taky cejtila po 12 Wajsbírech a krabce Máček), shodil půlku konferenčního stolku (Verdammt, Scheiß) a vrátil se do postele, do který se zhroutil tak, že jsem byla vypružena do vzduchu. Potom mi začal vyprávět o tom, jak je ruština hnusnej jazyk, jak se to nedá poslouchat a že jednou z nejhezčích holek, kterou kdy potkal, byla modelka z Kazachstánu a ta, ta měla tak hroznej přízvuk, že von prostě nemoh, no prostě ne. Netakticky jsem se ho zeptala na můj přízvuk a von mi řek, že je vlastně hrozně roztomilej a že když mluvím česky do telefonu se svojí matkou, tak sice rozumí hovno (lidi, musím mu koupit učebnici), ale prej to zní evropsky, jako by mluvil on, takže cajk. Haha, evropsky. Dneska telefonoval svojí matce a musela jsem se smát, protože jeho R v němčině, to by katapultovalo každý dítě na logopedii. A to, že na všechno říká Ja, genau Mama, to katapultuje mě brzo na psychiatrii.
No a tak nemůžu spát, protože na měl byl proveden tenhle opileckej Blitzkrieg, ostatně jako pokaždý, když jde pít a slibuje mi, že si dá jedno, dvě piva a pak bude brzo zpátky a udělá mi masáž. Fruchtbar, řeklo by se. A teď se nechutně potí, protože musí spát v mikině, protože mu je zima na vršek, aha a chrápe, protože má nakoupíno jak mužik, i když ho ruskej akcent odpuzuje. Ale jak mi vysvětlil, odpustil páru a bylo to super, takže nechť je mu to přáno.
A já si otevřela blogís a zjistila jsem, že mám plno komentářů. Hlavně od vás, co máte taky Němce (já se ptám, randí snad celá nová slovenská generace s Němci) v posteli, a to se hodí protože teď už vím, že na to nejsem sama, že to taky zažíváte, že je chcete taky zabít nebo minimálně zmrzačit, ale přitom je máte vlastně děsně rádi, ani nevíte proč. I když jsou to technokrati a uklízeči a alkoholici a fýreři. Což je to nejhorší.
Má cenu komentovat, že je čtvrt na čtyři ráno, já za chvíli vstávám, ale nemůžu spát, protože vedle sebe mám potící se, chrápající dospělé dítě, které ani v pracovním týdnu nemůže žít bez svejch Wajsbírů?
A víte, co je nejhorší? Zejtra jde chlastat zase.
Hele, tak já to jdu zkusit, zkusit to, co mi dycky radila moje máma. Když nemůžeš usnout, protože někdo chrápe, lehni si, zavři oči a poslouchej to chrápání, velmi bedlivě. A usneš.
Mám moc velkou radost z vašich komentářů. Odpočítávám dny, kdy odjedu domů na Vánoce.
Pište, já zase něco namastím. Němec mi dává hodně podnětů :-D
jsou 3 ráno, Němec po výletě na jedno, dvě piva, přišel a nekompromisně mě vzbudil tím, že trefil snad všechno, co trefit mohl, upadnul do postele a částečně i na mě, protože zakopl o vlastní nohu a měl nutnou potřebu se mě zeptat, jestli si myslím, že mu jeho soused z 6. patra dneska v hospodě lhal, nebo ne. Pak se rozhodl, že si musí dojít na záchod, snažil se zvednout, musela jsem mu lehce dopomoct (ale jen lehce, podle mě se to ani nepočítá) a cestou trefil vysavač (Verdammt, Scheiß, Hilf mir doch!), kterej je dominantou obýváku, protože neustále šůrujeme. Takže jsem z postele vyrazila na záchranu vysavače, Němec zatím proved, co províst musel, šel se napít do ledničky mlíka, protože žáha, vypadl mu můj jogurt (je to úplně na jiný poličce, nechápu) (Verdammt, Scheiß a vyčítačky, proč můj jogurt je tam, kde je), pak se ještě rozhod, že si vezme Omeprazol, protože jeho žáha se fakt necejtí dobře (jak by se taky cejtila po 12 Wajsbírech a krabce Máček), shodil půlku konferenčního stolku (Verdammt, Scheiß) a vrátil se do postele, do který se zhroutil tak, že jsem byla vypružena do vzduchu. Potom mi začal vyprávět o tom, jak je ruština hnusnej jazyk, jak se to nedá poslouchat a že jednou z nejhezčích holek, kterou kdy potkal, byla modelka z Kazachstánu a ta, ta měla tak hroznej přízvuk, že von prostě nemoh, no prostě ne. Netakticky jsem se ho zeptala na můj přízvuk a von mi řek, že je vlastně hrozně roztomilej a že když mluvím česky do telefonu se svojí matkou, tak sice rozumí hovno (lidi, musím mu koupit učebnici), ale prej to zní evropsky, jako by mluvil on, takže cajk. Haha, evropsky. Dneska telefonoval svojí matce a musela jsem se smát, protože jeho R v němčině, to by katapultovalo každý dítě na logopedii. A to, že na všechno říká Ja, genau Mama, to katapultuje mě brzo na psychiatrii.
No a tak nemůžu spát, protože na měl byl proveden tenhle opileckej Blitzkrieg, ostatně jako pokaždý, když jde pít a slibuje mi, že si dá jedno, dvě piva a pak bude brzo zpátky a udělá mi masáž. Fruchtbar, řeklo by se. A teď se nechutně potí, protože musí spát v mikině, protože mu je zima na vršek, aha a chrápe, protože má nakoupíno jak mužik, i když ho ruskej akcent odpuzuje. Ale jak mi vysvětlil, odpustil páru a bylo to super, takže nechť je mu to přáno.
A já si otevřela blogís a zjistila jsem, že mám plno komentářů. Hlavně od vás, co máte taky Němce (já se ptám, randí snad celá nová slovenská generace s Němci) v posteli, a to se hodí protože teď už vím, že na to nejsem sama, že to taky zažíváte, že je chcete taky zabít nebo minimálně zmrzačit, ale přitom je máte vlastně děsně rádi, ani nevíte proč. I když jsou to technokrati a uklízeči a alkoholici a fýreři. Což je to nejhorší.
Má cenu komentovat, že je čtvrt na čtyři ráno, já za chvíli vstávám, ale nemůžu spát, protože vedle sebe mám potící se, chrápající dospělé dítě, které ani v pracovním týdnu nemůže žít bez svejch Wajsbírů?
A víte, co je nejhorší? Zejtra jde chlastat zase.
Hele, tak já to jdu zkusit, zkusit to, co mi dycky radila moje máma. Když nemůžeš usnout, protože někdo chrápe, lehni si, zavři oči a poslouchej to chrápání, velmi bedlivě. A usneš.
Mám moc velkou radost z vašich komentářů. Odpočítávám dny, kdy odjedu domů na Vánoce.
Pište, já zase něco namastím. Němec mi dává hodně podnětů :-D
pondělí 5. prosince 2016
Dneska bez hacku a carek o zivote s Nemcem
Predem se vsem omlouvam, ale tenhle post bude bez hacku a carek, protoze ho mastim misto prace na svym projektu ve studentsky knihovne. Jo, je to tak, ctete dobre. Muj projekt, studentska knihovna, no asi jsem se uplne posrala a jsem zase na univerzite, a to jeste ke vsemu v zatrolenym Nemecku.
A prosimvas, aby to nebylo malo, mam asi vztah s Nemcem. Jo, sice spolu bydlime, zijeme, nakupujeme, jime, spime (jako v posteli, rozumime si doufam) a spoustu dalsich veci jako par, ale on neustale deklaruje, ze par nejsme, tak prosim.
Jeho zivot je velmi nemecky, pocinaje prijmenim, prijmem velkeho mnozstvi Weißbieru, nasledovane hysterickym uklizenim a cistenim vseho, co by se jen trochu mohlo zdat spinavy, nejapnymi vtipy, chorobnym smyslem pro spravedlnost (pujdu k tobe do prace a vysvetlim tvymu sefovi, ze to, co dela je nelegalni), hysterickou nekritickou laskou k vlastnimu Mercedesu (protoze Benz, to je jina kategorie) (zavorka cislo 2 - pred jizdou a po jizde objima volant a rika Ich liebe mein Auto), chozenim na verejnosti pokazdy jako na ples v opere (sexy bily tricko pod kosili, kosile nazehlena, kravata spravne uvazana, oblek a kabat sity na miru, boty ve vysi meho platu za pul roku), chozenim doma / pred moji malickosti v nechutnejch stoletejch teplacich a mikine zastrceny do nich (neco tak ohavnyho jste dlouho nevideli), panikou, kdyz veci nejsou tak jak on chce, chozenim do postele v silenou hodinu a rano vycitackama, ze je nevyspalej, poziranim neskutecnyho mnozstvi sladkosti - ten clovek je vegetarian, ale ma prijem palmace o mnozstvi jednoho destnyho pralesa na rok, nekritickou laskou ke vsem zviratum, sledovanim (a ted se podrzte zidle) nemecke verze Farmar hleda zenu (Bauer sucht Frau) a jeste horsi show, kde tchyne hleda snachu nebo co (doted jsem to nepochopila, protoze vzdycky teatralne odchazim s tim, ze moje intelektualni ja zvraci), neustalou potrebou ve vsem vyhrat a mit vsechno "perfekt", teorii, ze kdyz nevis, jak se to rekne anglicky, tak to proste rekni nemecky, vsak nas stat je velky a silny a mame ekonomiku a Angelu a kazdej nam musi rozumnet, i kdyz si vymejslime sileny slova na vsechno a nejsme ani schopny rict inseminace, hovorama se svou matkou, kdy ji rika vsechno, ano naprosto vsechno, jo i to, co vas ted napadlo, spanim v trenkach a tricku a mikine, coz nedava smysl, ale prej mu je na spodek teplo (????) a na vrsek zima (?????????), zhasinanim kazdejch pet sekund, protoze Storm ist teuer, stekanim povelu na führer stajl (zabili byste ho) a tak dale, und so weiter, und so fort.
Dnes vam popisu jeho vikend. V patek jsme byli doma, protoze se rozcvicoval na vikend. Takze jsme koukali na televizi a sli brzo spat. V televizi sla naprosto silena vec, kterou Nemci milujou, je to porad o nejhorsich filmech doby, s komentarem a pici - od slova pit prsimvas jo - hrou, tentokrat bylo na platne Sharkiado 4 nebo co, no koukat se na to nedalo, natoz v nemeckym dabingu, ale pici hra spocivala v tom, ze se pilo pokazde pri odkazu na jinej film, a tech tam bylo pozehnane, takze me whiskey coke za chvili zridila tak, ze mi to bylo vlastne uplne fuk. V sobotu vstal brzo (=ve 12, vysuroval - to muselo bejt - , nazral se toho, co mu vzorna ceska hospodynka prichystala = smazak a domaci majoneza a brambory, no nema se spatne ten kluk), potom se prsimvas 2 hodiny slechtil na Weihnachtsparty, vsechno muselo bejt perfekt, musela jsem mu prisit knofliky, co drzely (no koment), nazehlil se, obvinil me z toho, ze je tlustej, protoze musi furt zrat cesky zradlo, ze ho zdrzuju pri pripravach, ze jsem blbe zabalila darek, no klasicka Weihnachtsatmosphere, jakou si prejete. Ve 4 hodiny odpoledne vypadnul a byl klid. Ja se ucila nemcinu, napekla jsem perniky, vysurovala gauc, vyprala si pradlo, myckovala nadobi a proste si udelala hezkej holcici vecer. V 10 vecer se priritil, ze si musi vzit svetr, protoze je venku frisno a ze mam jit s nim, to jsem s diky odmitla, nalozila se do vany a v pul jedenacty byla zcela spokojena sama v posteli. Na nedeli jsem mela budik narizenej na pul devatou, prece jen jsem se chtela ucit a taky neco posuchnat v byte. No, co vam mam povidat, kdyz jsem se probudila, Nemec nikde. Trochu ve me hrklo, ale jsem preci jen ceska selka, tak jsem nejdriv zkontrolovala vychody, chodbu, gauc, prostor pod posteli a kdyz jsem seznala, ze fakt nikde neni, stanovila jsem si stihackovskou hranici na 10.00, ze zacnu plasit a volat mu nebo poliz nebo nekoho. Prisel v 9.30, nemohl prakticky stat, rekl mi, ze ma metodu, jak zachranit svet a vydelat miliony a obvinil me z toho, ze jsem zlatokopka, co cestuje casem, protoze vim, ze bude miliardar a ja ho musela sbalit, dokud je chudej (no, to jsem teda udelala terno, to vam povim) a v 10 hodin uz spokojene odfukoval na luzku. Co udelala hodna selka? Nachystala koprovku - s vajickem samozrejme pro vegetariana, uschly deky nalozila na uklizenej gauc, vyvalila se k nemecky televizi (davali moji milovanou Pulnoc v Parizi, v nemeckym dabingu ale minimalne na zapaleni se), sla sama na prochazku, posurovala. V pet se mi ta sipkova ruzenka probrala, tak jsem mu dala koprovku a ptala se ho, jak teda zachrani svet, ale to on uz nevedel, tak asi bilionarova nebo co zena nebudu. Od peti do 11 byl vyvalenej u televize - samozrejme, ze byl Bauer sucht Frau a nemecky zpravy, dokument o tom, jak lovi sakali na Arte a dalsi silenosti. Pak si vycistil chrup, ulozil se do horizontalu, rek mi, ze me nemuze obejmout, protoze chce lezet oblicejem ven z postele, protoze mu to je prijemnejsi a usnul.
Moje rada na zaver zni: Chces-li dite s Nemcem miti, musis vsechno sauber chtiti.
No a takhle mi si tu zijeme. Jak je tam u nas?
A prosimvas, aby to nebylo malo, mam asi vztah s Nemcem. Jo, sice spolu bydlime, zijeme, nakupujeme, jime, spime (jako v posteli, rozumime si doufam) a spoustu dalsich veci jako par, ale on neustale deklaruje, ze par nejsme, tak prosim.
Jeho zivot je velmi nemecky, pocinaje prijmenim, prijmem velkeho mnozstvi Weißbieru, nasledovane hysterickym uklizenim a cistenim vseho, co by se jen trochu mohlo zdat spinavy, nejapnymi vtipy, chorobnym smyslem pro spravedlnost (pujdu k tobe do prace a vysvetlim tvymu sefovi, ze to, co dela je nelegalni), hysterickou nekritickou laskou k vlastnimu Mercedesu (protoze Benz, to je jina kategorie) (zavorka cislo 2 - pred jizdou a po jizde objima volant a rika Ich liebe mein Auto), chozenim na verejnosti pokazdy jako na ples v opere (sexy bily tricko pod kosili, kosile nazehlena, kravata spravne uvazana, oblek a kabat sity na miru, boty ve vysi meho platu za pul roku), chozenim doma / pred moji malickosti v nechutnejch stoletejch teplacich a mikine zastrceny do nich (neco tak ohavnyho jste dlouho nevideli), panikou, kdyz veci nejsou tak jak on chce, chozenim do postele v silenou hodinu a rano vycitackama, ze je nevyspalej, poziranim neskutecnyho mnozstvi sladkosti - ten clovek je vegetarian, ale ma prijem palmace o mnozstvi jednoho destnyho pralesa na rok, nekritickou laskou ke vsem zviratum, sledovanim (a ted se podrzte zidle) nemecke verze Farmar hleda zenu (Bauer sucht Frau) a jeste horsi show, kde tchyne hleda snachu nebo co (doted jsem to nepochopila, protoze vzdycky teatralne odchazim s tim, ze moje intelektualni ja zvraci), neustalou potrebou ve vsem vyhrat a mit vsechno "perfekt", teorii, ze kdyz nevis, jak se to rekne anglicky, tak to proste rekni nemecky, vsak nas stat je velky a silny a mame ekonomiku a Angelu a kazdej nam musi rozumnet, i kdyz si vymejslime sileny slova na vsechno a nejsme ani schopny rict inseminace, hovorama se svou matkou, kdy ji rika vsechno, ano naprosto vsechno, jo i to, co vas ted napadlo, spanim v trenkach a tricku a mikine, coz nedava smysl, ale prej mu je na spodek teplo (????) a na vrsek zima (?????????), zhasinanim kazdejch pet sekund, protoze Storm ist teuer, stekanim povelu na führer stajl (zabili byste ho) a tak dale, und so weiter, und so fort.
Dnes vam popisu jeho vikend. V patek jsme byli doma, protoze se rozcvicoval na vikend. Takze jsme koukali na televizi a sli brzo spat. V televizi sla naprosto silena vec, kterou Nemci milujou, je to porad o nejhorsich filmech doby, s komentarem a pici - od slova pit prsimvas jo - hrou, tentokrat bylo na platne Sharkiado 4 nebo co, no koukat se na to nedalo, natoz v nemeckym dabingu, ale pici hra spocivala v tom, ze se pilo pokazde pri odkazu na jinej film, a tech tam bylo pozehnane, takze me whiskey coke za chvili zridila tak, ze mi to bylo vlastne uplne fuk. V sobotu vstal brzo (=ve 12, vysuroval - to muselo bejt - , nazral se toho, co mu vzorna ceska hospodynka prichystala = smazak a domaci majoneza a brambory, no nema se spatne ten kluk), potom se prsimvas 2 hodiny slechtil na Weihnachtsparty, vsechno muselo bejt perfekt, musela jsem mu prisit knofliky, co drzely (no koment), nazehlil se, obvinil me z toho, ze je tlustej, protoze musi furt zrat cesky zradlo, ze ho zdrzuju pri pripravach, ze jsem blbe zabalila darek, no klasicka Weihnachtsatmosphere, jakou si prejete. Ve 4 hodiny odpoledne vypadnul a byl klid. Ja se ucila nemcinu, napekla jsem perniky, vysurovala gauc, vyprala si pradlo, myckovala nadobi a proste si udelala hezkej holcici vecer. V 10 vecer se priritil, ze si musi vzit svetr, protoze je venku frisno a ze mam jit s nim, to jsem s diky odmitla, nalozila se do vany a v pul jedenacty byla zcela spokojena sama v posteli. Na nedeli jsem mela budik narizenej na pul devatou, prece jen jsem se chtela ucit a taky neco posuchnat v byte. No, co vam mam povidat, kdyz jsem se probudila, Nemec nikde. Trochu ve me hrklo, ale jsem preci jen ceska selka, tak jsem nejdriv zkontrolovala vychody, chodbu, gauc, prostor pod posteli a kdyz jsem seznala, ze fakt nikde neni, stanovila jsem si stihackovskou hranici na 10.00, ze zacnu plasit a volat mu nebo poliz nebo nekoho. Prisel v 9.30, nemohl prakticky stat, rekl mi, ze ma metodu, jak zachranit svet a vydelat miliony a obvinil me z toho, ze jsem zlatokopka, co cestuje casem, protoze vim, ze bude miliardar a ja ho musela sbalit, dokud je chudej (no, to jsem teda udelala terno, to vam povim) a v 10 hodin uz spokojene odfukoval na luzku. Co udelala hodna selka? Nachystala koprovku - s vajickem samozrejme pro vegetariana, uschly deky nalozila na uklizenej gauc, vyvalila se k nemecky televizi (davali moji milovanou Pulnoc v Parizi, v nemeckym dabingu ale minimalne na zapaleni se), sla sama na prochazku, posurovala. V pet se mi ta sipkova ruzenka probrala, tak jsem mu dala koprovku a ptala se ho, jak teda zachrani svet, ale to on uz nevedel, tak asi bilionarova nebo co zena nebudu. Od peti do 11 byl vyvalenej u televize - samozrejme, ze byl Bauer sucht Frau a nemecky zpravy, dokument o tom, jak lovi sakali na Arte a dalsi silenosti. Pak si vycistil chrup, ulozil se do horizontalu, rek mi, ze me nemuze obejmout, protoze chce lezet oblicejem ven z postele, protoze mu to je prijemnejsi a usnul.
Moje rada na zaver zni: Chces-li dite s Nemcem miti, musis vsechno sauber chtiti.
No a takhle mi si tu zijeme. Jak je tam u nas?
úterý 20. září 2016
Možná jsem zpět na blogísku!
Čágo
Vím, že poslední příspěvek je z roku 2013, ale události posledních dní (no možná posledních 24 hodin mě utvrdily v tom, že musím obnovit blogís a pustit se do všeho s větší vervou, nebo mně pukne hlava).
Začnu ve zkratce vysvětlením posledních 3 roků. Studovala jsem, dost často jsem neměla vytrhaný obočí a dost často jsem byla v řiti z událostí mejch dní. Pak byla promoce a byla přátelé velkolepá. Moje máma to trochu nezvládla a i když jsem jí řekla, že jediný, co po ní chci, je aby nebyla nepříjemná a vše vydržela, začala si dost hned stěžovat, že jí je teplo, že se nechce fotit a že ji dost obtěžujou lidi okolo a museli jsme jít pryč. Moc fotek nemám a ty co mám stojí za to, opravdu.
A pak, pak jsem udělala něco, co dneska považuju za trochu pytlovinu, napsala jsem jednomu fajnému profesorovi do Německa, že bych se chtěla taky kouknout za hranice, jak to tam vypadá a makat jako starej imigrant. No a von řek přijeď na srpen a pak se uvidí.
Přijela jsem na srpen a dost se vidělo. Každej den jsem se chtěla zabít, nerozumněla jsem německy, nechápala jsem, jak se tady ta medicína koulí (dost hustě přátelé), aplikovala jsem a neaspirovala (sýriusly jsem se dopouštěla takovejch zločinů!) a tak vůbec. Ale pak jsem si tady docela zvykla a řekla jsem mu, že sem chci jít hákovat a hodně se naučit, protože jak jinak se může člověk zlepšit a prostě vůbec, řekla jsem si podle kýčovitejch hesel napsanejch na fotce mraků, že dávka vystoupí ze svý komfortní zóny.
Jak jsem řekla, tak jsem udělala, profesor uznale pokýval hlavou, řekl, že to možný je, vyslal mě zpátky do Čech a tam začalo děsný peklo. Obíhačka úřadů, překlady, utrácečky, všechno. Pak mě trochu znejistilo, když mi napsal, že musím nejdřív dojet do Německa a pak teprve pořešíme smlouvu a takový věci, ale je recht, že tyhle věci se řeší na dálku blbě.
A tak jsem si včera, na narozeniny mojí drahý matky, která se sice neumí chovat na promocích, ale je milionová, sbalila saky paky a vyrazila sem. Dojela jsem dneska ráno (po cestě byly holt nějaký komplikejšn, ale nic velkýho - například jsme měli 40 minut zpoždění, takže jsem málem nestihla přestoupit, potom se mi taky vypnul plně nabitej mobil a už se nezapnul /jo, doteď nežije/ a tak, ale jak říkám, nic velkýho), na nádraží mě nečekal uvítací výbor s mým jménem, fakt ne, což mě trochu vzteklo, ale co nadělat, koupila jsem si lístek na MHD (neuvěříte, kolik tyhle věci stojej chechtáků, lístek na jeden den stojí prosím pěkně 7,20 - lidi z Olomoouce omdlévají, lidi z Brna nechápou a lidi z Prahy jen uznale pokývají hlavou) a vyrazila směr klinika. Tam mě taky nečekalo moc vřelé přivítání, vládl tam chaos, umřelo tam zvíře, všichni měli velkou radost, že jsem zrovna dojela a tak mě vyslali do pokoje doktorandů, ať čekám. Váhala jsem chvíli, jestli se mám zeptat, jestli můžu na oběd, ale nedovolila jsem si to, vždyť přece za chvilku tam budou. No a pak jsem usnula nahoře na gaučíku a když jsem se probudila, bylo 5 hodin, nikde nikdo nebyl (nikdo!), tak jsem zase vyrazila dolů, že na mě asi zapomněli. Nikolivěk, stále vládl chaos, všichni tam běhali, měli moc velkou radost, že jsem přišla a prostě mi sdělili, že nebydlím na žádný koleji, jak jsem si myslela, ale u někoho v bytě, kdo tam teď není. Bylo mi to divný, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.
Když jsem posbírala všechny svoje věci a vyrazili jsme s miliónovou Anni, která je tady dycky moje podpora do bytu, řekla mi, že tam nemůžeme jít s mejma věcma, protože ty lidi prej musej říct, jestli mě tam vůbec chtěj. Aha, takže mám bydlení, nebo nemám? No nakonec řekli že jo, ale situace je taková, že aniž by s ním měli cokoli společnýho, nastěhoval mě tam pan profesor a prostě bla bla. Nakonec mě přijali, ale nemaj deku ani polštář, což jsem si musela za 60 éček koupit. Poprvý v životě jsem nezvanej host, cejtím se děsně, nemám smlouvu, mám depku a bojím se, že brzo mi dojdou prachy a zase pomašíruju do Česka a přihlásím se na pracák. Taky mi řekli, že mi ukážou, jak se tady šůruje, pračku můžu používat pouze po zeptání (pančelko, můžu jít na záchod) a nesmím se chovat hlasitě.
Teď jsou 4 ráno, já sepisuju tuhle stížnost, protože nemůžu spát, jsem v depresi, že jsem v cizí zemi a nevím si rady a nevím, co se mnou bude. Jo a v pět mám nařízenej budík, protože v sedm mám bejt na klinice a tenhle vónung, kterýho mi byl čert dlužnej, je asi sto kilometrů od školy.
Lidi proč.
No, možná se teď blogís trochu rozjede, jestli se takový šity na mě budou valit. Nebo se sbalím a pojedu domů a on se nerozjede. Neslibuju nic.
Vím, že poslední příspěvek je z roku 2013, ale události posledních dní (no možná posledních 24 hodin mě utvrdily v tom, že musím obnovit blogís a pustit se do všeho s větší vervou, nebo mně pukne hlava).
Začnu ve zkratce vysvětlením posledních 3 roků. Studovala jsem, dost často jsem neměla vytrhaný obočí a dost často jsem byla v řiti z událostí mejch dní. Pak byla promoce a byla přátelé velkolepá. Moje máma to trochu nezvládla a i když jsem jí řekla, že jediný, co po ní chci, je aby nebyla nepříjemná a vše vydržela, začala si dost hned stěžovat, že jí je teplo, že se nechce fotit a že ji dost obtěžujou lidi okolo a museli jsme jít pryč. Moc fotek nemám a ty co mám stojí za to, opravdu.
A pak, pak jsem udělala něco, co dneska považuju za trochu pytlovinu, napsala jsem jednomu fajnému profesorovi do Německa, že bych se chtěla taky kouknout za hranice, jak to tam vypadá a makat jako starej imigrant. No a von řek přijeď na srpen a pak se uvidí.
Přijela jsem na srpen a dost se vidělo. Každej den jsem se chtěla zabít, nerozumněla jsem německy, nechápala jsem, jak se tady ta medicína koulí (dost hustě přátelé), aplikovala jsem a neaspirovala (sýriusly jsem se dopouštěla takovejch zločinů!) a tak vůbec. Ale pak jsem si tady docela zvykla a řekla jsem mu, že sem chci jít hákovat a hodně se naučit, protože jak jinak se může člověk zlepšit a prostě vůbec, řekla jsem si podle kýčovitejch hesel napsanejch na fotce mraků, že dávka vystoupí ze svý komfortní zóny.
Jak jsem řekla, tak jsem udělala, profesor uznale pokýval hlavou, řekl, že to možný je, vyslal mě zpátky do Čech a tam začalo děsný peklo. Obíhačka úřadů, překlady, utrácečky, všechno. Pak mě trochu znejistilo, když mi napsal, že musím nejdřív dojet do Německa a pak teprve pořešíme smlouvu a takový věci, ale je recht, že tyhle věci se řeší na dálku blbě.
A tak jsem si včera, na narozeniny mojí drahý matky, která se sice neumí chovat na promocích, ale je milionová, sbalila saky paky a vyrazila sem. Dojela jsem dneska ráno (po cestě byly holt nějaký komplikejšn, ale nic velkýho - například jsme měli 40 minut zpoždění, takže jsem málem nestihla přestoupit, potom se mi taky vypnul plně nabitej mobil a už se nezapnul /jo, doteď nežije/ a tak, ale jak říkám, nic velkýho), na nádraží mě nečekal uvítací výbor s mým jménem, fakt ne, což mě trochu vzteklo, ale co nadělat, koupila jsem si lístek na MHD (neuvěříte, kolik tyhle věci stojej chechtáků, lístek na jeden den stojí prosím pěkně 7,20 - lidi z Olomoouce omdlévají, lidi z Brna nechápou a lidi z Prahy jen uznale pokývají hlavou) a vyrazila směr klinika. Tam mě taky nečekalo moc vřelé přivítání, vládl tam chaos, umřelo tam zvíře, všichni měli velkou radost, že jsem zrovna dojela a tak mě vyslali do pokoje doktorandů, ať čekám. Váhala jsem chvíli, jestli se mám zeptat, jestli můžu na oběd, ale nedovolila jsem si to, vždyť přece za chvilku tam budou. No a pak jsem usnula nahoře na gaučíku a když jsem se probudila, bylo 5 hodin, nikde nikdo nebyl (nikdo!), tak jsem zase vyrazila dolů, že na mě asi zapomněli. Nikolivěk, stále vládl chaos, všichni tam běhali, měli moc velkou radost, že jsem přišla a prostě mi sdělili, že nebydlím na žádný koleji, jak jsem si myslela, ale u někoho v bytě, kdo tam teď není. Bylo mi to divný, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.
Když jsem posbírala všechny svoje věci a vyrazili jsme s miliónovou Anni, která je tady dycky moje podpora do bytu, řekla mi, že tam nemůžeme jít s mejma věcma, protože ty lidi prej musej říct, jestli mě tam vůbec chtěj. Aha, takže mám bydlení, nebo nemám? No nakonec řekli že jo, ale situace je taková, že aniž by s ním měli cokoli společnýho, nastěhoval mě tam pan profesor a prostě bla bla. Nakonec mě přijali, ale nemaj deku ani polštář, což jsem si musela za 60 éček koupit. Poprvý v životě jsem nezvanej host, cejtím se děsně, nemám smlouvu, mám depku a bojím se, že brzo mi dojdou prachy a zase pomašíruju do Česka a přihlásím se na pracák. Taky mi řekli, že mi ukážou, jak se tady šůruje, pračku můžu používat pouze po zeptání (pančelko, můžu jít na záchod) a nesmím se chovat hlasitě.
Teď jsou 4 ráno, já sepisuju tuhle stížnost, protože nemůžu spát, jsem v depresi, že jsem v cizí zemi a nevím si rady a nevím, co se mnou bude. Jo a v pět mám nařízenej budík, protože v sedm mám bejt na klinice a tenhle vónung, kterýho mi byl čert dlužnej, je asi sto kilometrů od školy.
Lidi proč.
No, možná se teď blogís trochu rozjede, jestli se takový šity na mě budou valit. Nebo se sbalím a pojedu domů a on se nerozjede. Neslibuju nic.
sobota 9. listopadu 2013
Zdepkařený kecy jedný depkařky.
Hele, vím, že nepíšu. A neexistuje pro to žádná omluva.
Prostě a jednoduše nemám nějak chuť se svěřovat širokému obecenstvu se svým
životem. Možná proto, že už by to ani nebylo k zasmání. Neříkám, že žiju
nějakej fakt příšernej život, ale pár věcí se tak nějak samo od sebe packá. A
zbytek dopackávám já. Znáte to, ne? Mám pocit, že věci, který si fakt fakt fakt
z duše přeju, se tak nějak nedějou. Něco je špatně. Možná ve mně. Chlap,
kterýho mám ráda a chtěla bych ho mít blízko (nejlíp úplně nejblíž) má nějakou
záhadnou schopnost na mě ****, jak na placatej kámen a pak se záhadně ozvat,
být se mnou hodinu, hodinu a půl, den, dva dny a pak se zase třeba na dva
měsíce vypařit. A já, i když mi to drásá srdce (jo, na denní dávku docela
trapnej vobrat, ale je to tak) s ním vždycky jsem, protože mě to vždycky
baví a jsem během toho šťastná, jak celej život ne. Ty jeho odchody jsou horší,
ale co už. Dělám si to sama. Měla jsem si dávno dupnout, rozdat nějaký
ultimáta, bejt zlá. Ale to nejsem já. A pravděpodobně to nikdy neudělám a
pravděpodobně to bude chyba.
Jinak. Už snad ani nečtu žádný blogy. Nemám na to čas. Ty
čtecí, co jsem četla, byly všechny super, ale sežere to strašně moc času. Času,
kterej v současný době věnuju buď klinice, dospáváním pobytu na klinice,
nebo stýkáním se s kamarádama. Koukací blogy mě nebavěj už vůbec. Ahoj,
jsem kočka, vzala jsem si modrý šaty na ségry svatbu, jsou moc pěkný blik cvak
z pěti úhlů. Vážně mě tohle někdy bavilo? A blogy, co byly koukací a měly
duši, ty zmizely jak pára nad hrncem.
Dál se věnuju němčině. Ty slovíčka jsou neuvěřitelný,
nechápu, jak si to ty lidi mohli vymyslet. Možná při svý honbě za dokonalostí
si říkali, že když někdo nebude umět vyslovit ty šílenosti, vyřaděj ho ze
společnosti. Myslet na milion věcí, od stavby věty, přes tvary zájmen,
skloňování, časování, vždycky lomím rukama a jsem unavená, jak po hodině
spinningu. Škoda, že se u toho nehubne. To bych totiž trochu potřebovala.
Trochu víc. Hodně. Dost. No, jdu si dát tu buchtu, co upekla babička.
Jsem vydepkovaná z počasí. Nesnáším zataženej hnus, jít
do školy za tmy, vracet se domů za tmy, mít zmoklou hlavu a poznámky. Jsem z toho
akorát nepříjemná na celej svět. Jsem z toho nepříjemná sama sobě, což je
stav, kterej nejvíc ze všech nesnáším.
Piju v poslední době dost vína. Hodně. Mý útlocitnější
kamarádky se mě ptaj, jestli náhodou nejsem alkoholik. Jsem? Jak se to pozná?
Mý méně útlocitný kamarádi pijou pořád víc, než já. Jediný, v čem to
pociťuju já – mám větší výdrž. Takovou, jakou jsem nikdy neměla. Takovou, že
vypiju věci, ze kterejch byl před 2 rokama zaručeně skončila s hlavou v sanitární
keramice a dneska mi je po nich hej a dávám si na to jitrnice.
Začala jsem nosit kontaktní čočky. Občas. Je to docela fajn,
i když je pravda, že vůbec nejsem zvyklá na svůj tvar obličeje bez brýlí.
Přijdu si jak vejce vyklepnutý na pánvičku. Kulatej ksicht. Tváře jako
slabikáře. Vskutku pecka. Problém je, že člověk pod tím nic neschová. Ani ty
kulatý líčka, ani špatně vytrhaný obočí, ani blbě udělanou linku. Nic. Paní
doktorka mi řekla, že mi to moc sluší. Myslím, že chtěla kšeft. Pak mi to ale
řekli jeden den snad všichni, kdo si toho všimli, ve škole. Tak já vám nevím. V brýlích
si to furt přijdu víc já. Ta doktorka mi taky řekla, že do půl roku budu chtít
nosit ty čočky co nejčastěj, ideálně každej den. Budu? Sama nevím. Pravda je,
že je to docela pohodlný. Člověku se nezamlžuje výhled, kdykoli vaří / sprchuje
se / přijde z tohohle hnus počasí dovnitř. Ale zase na druhou stranu můj
ksicht už nemá ten intoušskej rozměr, co míval. Podívejte se na mě, já,
sečtělá, vzdělaná, děsně ukecaná dávka ironie (ta, která není žádnýho chlapa
schopná kopnout do zadku a toho, kterýho by měla, toho už vůbec ne). To říkaly
moje brýle. Teda aspoň si to myslím. Možná je to pytlovina.
A jak žijete vy? Něco pěknýho mi tu nechte ;-)
sobota 4. května 2013
Regenerativní uzly a další odpad světa
Jsem nejhorší. 4.4. jsem se tady zalamovala, jak budu psát, jak na vás nebudu kašlat. A kde nic, tu nic. Že jo. Když on ale fakt není čas. V posledních 2 týdnech jsem 3x vypila celou flašku červenýho sama (ne, že jsem u toho byla sama, ale vypila jsem ji jen já). A dneska se na to chystám znovu! Shame on me! Protože jsem potom vždycky chytila hypochondrickej záchvat (klasicky), tak jsem do sebe narvala asi 4 Sylimariny (to jsou léky z kytky, která má chránit játra), načež jsem si přečetla, že v nich byl tuhle docela vysokej záchyt hepatotoxickejch (jakože na játra špatnejch, víme) mykotoxinů a normálně jsem se hystericky zhroutila. No, kecám. Ale hrklo ve mně, jak v nejvyšším bodě jízdy na ruským kole. Přemejšlela jsem, jestli mám strčit prst nikoli skrz krk, ale rovnou do hrdla a vyhodit zažitinu opět na světlo boží, ale vzhledem k tomu, že jsem v sobě měla fakt dobrej oběd, jsem si to zase rozmyslela. No co už.
Učím se. Učím se tak moc, že jsem napsala test z patoly. Byla tam otázka na cirhózu jater, která mě samozřejmě vrátila do mejch úvah o tom, kolik si moje játra můžou ještě dovolit sedmiček červenýho vína, ale radši jsem to hned zavrhla a vypisovala další otázku. No, ještě že tak, přineslo to ovoce. Dneska se učím toxikologii a zrovna mi volala babička, abych nikde nepouštěla psa, kvůli návnadám s karbofuranem. Ježiš babi, stačí, jak jsem z toho vystresovaná sama! Všude vidím modrý pilulky! A ne, není to viagra, tak daleko jsem se ještě nedopracovala.
Na němčině dělám děsný pokroky! Naučili jsme se minulej čas a teď rozlišujeme neustále předložky, co se pojí jak se třetím, tak se čtvrtým pádem. Bouchá mi z toho hlava, vážení. Ale děsně se snažím!
Dneska jsem se svejch rodičů ptala, co ráno dělali, že produkovali takovej hluk, že mě to vzbudilo. MĚ, o který je známo, že by zaspala snad úplně všechno. Řekli mi, že snídali, že co jsou děti z hnízda, odnaučili se mluvit potichu a brát vohledy. Díky. Tak už jsem prej definitivně z hnízda.
Spánek mi ale tuhle narušila ještě jedna věc. Byla jsem v Praze na koncertě Ska-P (mimochodem labůžo) a pak jsem spala v Praze-Nepraze u kamarádovi babičky. Je to sice Praha 10, ale babička má na zahradě slepice a vůbec, celý to tam vypadá jako nějaká vesnice z Troškova špatnýho filmu. Jo, a to vím, že von to točí na jihočesku. Mám pro něj nápad, jak ušetřit. Nicméně babička je strašně věřící, takže jsem dostala zvláštní vlastní pokoj, kterej byl plnej křížů. Fakt jsem se bála zamhouřit oko s tím, že ten Ježíš normálně sleze a dá mi facana. Nedělalo mi to vůbec dobře. Došla jsem k závěru, že ty velký obrazy světců nad postelí fungovaly jako účinná kontrola porodnosti. No, kdo by mohl hřešit a dívat se při tom do očí panenky Marie?
Zkuste zůstat naladěni, za chvíli začne zkouškový, a to se to tu bude příspěvkama jen hemžit. Teda... Doufám!
Učím se. Učím se tak moc, že jsem napsala test z patoly. Byla tam otázka na cirhózu jater, která mě samozřejmě vrátila do mejch úvah o tom, kolik si moje játra můžou ještě dovolit sedmiček červenýho vína, ale radši jsem to hned zavrhla a vypisovala další otázku. No, ještě že tak, přineslo to ovoce. Dneska se učím toxikologii a zrovna mi volala babička, abych nikde nepouštěla psa, kvůli návnadám s karbofuranem. Ježiš babi, stačí, jak jsem z toho vystresovaná sama! Všude vidím modrý pilulky! A ne, není to viagra, tak daleko jsem se ještě nedopracovala.
Na němčině dělám děsný pokroky! Naučili jsme se minulej čas a teď rozlišujeme neustále předložky, co se pojí jak se třetím, tak se čtvrtým pádem. Bouchá mi z toho hlava, vážení. Ale děsně se snažím!
Dneska jsem se svejch rodičů ptala, co ráno dělali, že produkovali takovej hluk, že mě to vzbudilo. MĚ, o který je známo, že by zaspala snad úplně všechno. Řekli mi, že snídali, že co jsou děti z hnízda, odnaučili se mluvit potichu a brát vohledy. Díky. Tak už jsem prej definitivně z hnízda.
Spánek mi ale tuhle narušila ještě jedna věc. Byla jsem v Praze na koncertě Ska-P (mimochodem labůžo) a pak jsem spala v Praze-Nepraze u kamarádovi babičky. Je to sice Praha 10, ale babička má na zahradě slepice a vůbec, celý to tam vypadá jako nějaká vesnice z Troškova špatnýho filmu. Jo, a to vím, že von to točí na jihočesku. Mám pro něj nápad, jak ušetřit. Nicméně babička je strašně věřící, takže jsem dostala zvláštní vlastní pokoj, kterej byl plnej křížů. Fakt jsem se bála zamhouřit oko s tím, že ten Ježíš normálně sleze a dá mi facana. Nedělalo mi to vůbec dobře. Došla jsem k závěru, že ty velký obrazy světců nad postelí fungovaly jako účinná kontrola porodnosti. No, kdo by mohl hřešit a dívat se při tom do očí panenky Marie?
Zkuste zůstat naladěni, za chvíli začne zkouškový, a to se to tu bude příspěvkama jen hemžit. Teda... Doufám!
čtvrtek 15. listopadu 2012
Aspirujte a pak aplikujte.
Kdybyste se zeptali, jak se mám, nedokázala bych vám odpovědět. Mám tak málo času, že nad tím nedokážu přemýšlet. Ve škole jsem od nevidím do nevidím. Už jsem si zvykla a je to v pořádku. Dokonce jsem drobnými provianťáckými zásobami byla připravená na to, že docent K. pondělní přednášku protáhne a zavřou mi v Albertu. Stalo se tak a já nebyla bez snídaně. Oceňte to, děkuji.
Bařena slavila narozeniny. Nebudeme si nic nalhávat. Přišel. Dr. Márty - striptér. Bylo to velmi zvláštní. Podíl dívek zakrývajících si oči a neurčitým huhláním odpovídajících na jasnou otázku: "Tos jako nikdy neviděla nahýho chlapa?", trochu převyšoval moje odhady. Možná by se v ČR (nebo minimálně na naší alma mater) měli zavíst ty hongkongský kurzy "jak se dělaj děti", aby nám měl kdo vydělávat na důchod. Rozumíme si předpokládám.
Zato podíl lidí tančících nikoli v napodobení, nebo náznaku kopulačních pohybů, ale rovnou jejich vykonáváním, výrazně převyšoval množství takových lidí v Gaussově rozložení. Možná bychom se měli v Příboře zeptat, jestli je to normální. (Das ist nicht normal. Das ist super!*) Třeba tam nějakej Sigmundův nevlastní prapotomek žije a bude vědět. Opravdu nemám ráda, když se mi při tanci někdo snaží matlat rukama po obličeji. Pamatujte si to.
Naše brněnská sousedka je vášnivá botanička a pěstuje asi deset na osmou rostlin, které v zimě mají být v chladu (což není zase tak divný, to uznám). V bytě prý ale má ráda teplíčko, takže milé keříky a stromečky vyšoupla na chodbu. Na naši společnou chodbu. Byla se nás sice zeptat, jestli nám to nevadí, ale po jejím stylovém bušení na dveře (kdy jsme byli ve vážné obavě, že se k nám řítí patnáct členů gestapa) jsme nedokázali nijak odporovat. Proto se teď každej den ráno votřu ramenem o metr sedmdesát velkej strom (jinak se to nedá nazvat, i když to je v květináči) a prokličkuju kolem nějakejch těch keříků. Tohle pro ty kytky nedopadne dobře. To vám povídám. Paní ale tvrdí, že to je přírodní odrbávání a je to v pořádku a nevadí jí, že můj kabát vypadá, jak kdybych ho vytáhla z popelnice.
Kdyby vám někdo vyprávěl o filmu "Černý pták mezi bílýma kozama", nebuďte jako já a nepředstavujte si havrana ve stádu koz. Jde o pornofilm. Stejně tak nikde netvrďte, že kůže na mléčné žláze je neochlupená. Není.
Měla bych se učit, ale mám upřímnou chuť uvařit si silnej černej čaj s citrónem (dnes již třetí a to nejsou ještě ani dvě) a dívat se na trapný americký seriály, kde zvítězí láska patnáctiletejch děcek nad problémama celýho širýho lidstva.
Ach so. Tchuss.
Bařena slavila narozeniny. Nebudeme si nic nalhávat. Přišel. Dr. Márty - striptér. Bylo to velmi zvláštní. Podíl dívek zakrývajících si oči a neurčitým huhláním odpovídajících na jasnou otázku: "Tos jako nikdy neviděla nahýho chlapa?", trochu převyšoval moje odhady. Možná by se v ČR (nebo minimálně na naší alma mater) měli zavíst ty hongkongský kurzy "jak se dělaj děti", aby nám měl kdo vydělávat na důchod. Rozumíme si předpokládám.
Zato podíl lidí tančících nikoli v napodobení, nebo náznaku kopulačních pohybů, ale rovnou jejich vykonáváním, výrazně převyšoval množství takových lidí v Gaussově rozložení. Možná bychom se měli v Příboře zeptat, jestli je to normální. (Das ist nicht normal. Das ist super!*) Třeba tam nějakej Sigmundův nevlastní prapotomek žije a bude vědět. Opravdu nemám ráda, když se mi při tanci někdo snaží matlat rukama po obličeji. Pamatujte si to.
Naše brněnská sousedka je vášnivá botanička a pěstuje asi deset na osmou rostlin, které v zimě mají být v chladu (což není zase tak divný, to uznám). V bytě prý ale má ráda teplíčko, takže milé keříky a stromečky vyšoupla na chodbu. Na naši společnou chodbu. Byla se nás sice zeptat, jestli nám to nevadí, ale po jejím stylovém bušení na dveře (kdy jsme byli ve vážné obavě, že se k nám řítí patnáct členů gestapa) jsme nedokázali nijak odporovat. Proto se teď každej den ráno votřu ramenem o metr sedmdesát velkej strom (jinak se to nedá nazvat, i když to je v květináči) a prokličkuju kolem nějakejch těch keříků. Tohle pro ty kytky nedopadne dobře. To vám povídám. Paní ale tvrdí, že to je přírodní odrbávání a je to v pořádku a nevadí jí, že můj kabát vypadá, jak kdybych ho vytáhla z popelnice.
Kdyby vám někdo vyprávěl o filmu "Černý pták mezi bílýma kozama", nebuďte jako já a nepředstavujte si havrana ve stádu koz. Jde o pornofilm. Stejně tak nikde netvrďte, že kůže na mléčné žláze je neochlupená. Není.
Měla bych se učit, ale mám upřímnou chuť uvařit si silnej černej čaj s citrónem (dnes již třetí a to nejsou ještě ani dvě) a dívat se na trapný americký seriály, kde zvítězí láska patnáctiletejch děcek nad problémama celýho širýho lidstva.
Ach so. Tchuss.
*Pokud ten německej vtip nepoznáváte, ráda vám ho sdělím celej.
pátek 9. listopadu 2012
Útržkovitý útržkovitosti
Je pátek a bolí mě v krku (všichni mě povinně politujte). Moje rodinka nechce jíst na Martina husu, ale hovězí, a to mě děsně zklamává. Doufám, že budeme aspoň popíjet beaujolais nouveau, nebo Svatomartinský, to je jedno. Moje babička mi nevěří, že umím píchat injekce a zavádět infuze, ale opak je pravdou. Ještě v tom nejsem úplně dokonalá, ale jde to.Včera jsem si z toho musela dát pivo a následně jet domů za peníze na nájem, prostě to jinak nešlo. Fakt zlý. Jsem tak chudá (politujte mě povinně podruhé)!
Němčina je nejhorší jazyk na světě. Bohužel, je to tak. Tápu, nejsem schopná psát dohromady číslovky a šílená slovíčka. Vzala jsem si ji na víkend domů, ale obávám se, že to neotevřu. Jsem vylínělá do nejvyššího stádia lenosti a měla bych psát nejšílenější seminárku, která je za 1 ubohej kredit, z čehož se mi chce opravdu brečet.
Už zase mi píše kluk, co mi vždycky píše, když se rozejde s nějakou kóčou. Je to milé a deprimující zároveň. Vlastně ne, je to jen deprimující. Ale jo, i trochu milé. Nevím!
Je 9.11., venku přituhuje a mládež po tanečních pokaluje po venku v šatech a bundičkách a kluci v sakách. Och, jak hloupí mi přijdou. Jsem stará, co? Já to vím. Jsem. Patnáct mi už bylo fakt dávno. Nebo vlastně to tak dávno nebylo. Bylo to psychosociálně dávno. No, to je sice blbost, ale je to tak.
Chtěla bych mít hospodu, kam přijdu, neřeknu ani popel a na stůl mi přistanou dvě orosený a vrchní mě bude znát křestním. Někdo prej takovou má, ale mě se to netýká. Možná často střídám lokály. Nebo chodím pít málo (jo, to bude ten důvod, ale nebudeme si to přiznávat). Bylo by to moje útočiště. "Ještě dvě, holka?" "Jojo, dám si."
Majte sa.
Němčina je nejhorší jazyk na světě. Bohužel, je to tak. Tápu, nejsem schopná psát dohromady číslovky a šílená slovíčka. Vzala jsem si ji na víkend domů, ale obávám se, že to neotevřu. Jsem vylínělá do nejvyššího stádia lenosti a měla bych psát nejšílenější seminárku, která je za 1 ubohej kredit, z čehož se mi chce opravdu brečet.
Už zase mi píše kluk, co mi vždycky píše, když se rozejde s nějakou kóčou. Je to milé a deprimující zároveň. Vlastně ne, je to jen deprimující. Ale jo, i trochu milé. Nevím!
Je 9.11., venku přituhuje a mládež po tanečních pokaluje po venku v šatech a bundičkách a kluci v sakách. Och, jak hloupí mi přijdou. Jsem stará, co? Já to vím. Jsem. Patnáct mi už bylo fakt dávno. Nebo vlastně to tak dávno nebylo. Bylo to psychosociálně dávno. No, to je sice blbost, ale je to tak.
Chtěla bych mít hospodu, kam přijdu, neřeknu ani popel a na stůl mi přistanou dvě orosený a vrchní mě bude znát křestním. Někdo prej takovou má, ale mě se to netýká. Možná často střídám lokály. Nebo chodím pít málo (jo, to bude ten důvod, ale nebudeme si to přiznávat). Bylo by to moje útočiště. "Ještě dvě, holka?" "Jojo, dám si."
Majte sa.
čtvrtek 1. listopadu 2012
Halloweenská JIPka
Je právě 1.11. 0:34 a já jsem vzhůru, protože moje
spolubydlící (ta co pracuje a je nejslušnější z nás všech) dáví na záchodě
a já o ní mám strach. Je proto fajn, že jsem si šla dřív lehnout, abych na
ranní povinnou návštěvu JIPky byla svěží, protože právě dělám jipku v přímým
přenose. Snažit se vypozorovat, jestli někdo dýchá přes dveře, není vůbec
jednoduchá věc, takže jsem to v 0:26 nevydržela a šla se jí zeptat.
Výsledek Halloweenu přes zeď prakticky v přímým přenosu na našem záchodě.
Ještě, že jsem na žádnou párty, během/po které bych si lehla do čistého
povlečení hlavou s kvalytňým líčeníčkem nevyrazila, protože při svojí
dnešní náladičce bych si tam lehla vedle ní. Jo, mám vážnou potřebu dát si
panáka, a to jsem z methanolu v hystéru víc, než půlka KHS v Brně.
Jak kromě občasné kontroly dechu mé spolubydlící žiju?
Tenhle týden se nesl v duchu „z testu do testu“. Musím naznat, že to je o
něco méně příhodnej stav, než „z pohádky do pohádky“. Moje pleť si ze mě stále
robí šoufky. I když jsem jí nakoupila všechnu možnou kosmetiku světa. Možná
budu v pubertě nadosmrti. Až babky v domově budou řešit, jak na
inkontinenci III. stupně (nehledejte si prosím, co to znamená, není to pro
slabší žaludky), já budu možná stále hledat krém, kterej způsobí, že se na mým
obličeji nebudou vyskytovat zející krátery a rudý sopky. Teď jen vědět, co je
lepší.
Sněžilo a já (=Heidi, děvčátko z hor) jsem z toho měla
neskonalou radost. Většina lidí z toho radost neměla a chtěla inzultovat
mě. Uznejte, že to není spravedlivý. Chci jet na lyže. Co nejdřív. Ideálně před
začátkem zkouškovýho (ó, ty naivní hlavičko /plácám sama sebe po hlavě/).
S němčinou stále vydatně bojuju. Moje spolužačka paní Katka ale bojuje víc, takže jsem moc ráda. Úkol jsem mastila 5 minut před zahájením hodiny na chodbě a naše hodná paní lektorka mi k tomu ještě rozsvítila. To jsou mi služby. Myslím, že to, že židle je "der Stuhl", což si vytrvale opakuju jako "ten stůl" je jediná znalost, kterou jsem zvládla. Z francouzštiny jsem si taky nikdy nepamatovala rody (Francouzi totiž dovedli Babylonskou věž k dokonalosti a pořídili si naschvál rody jenom dva, aby se to pletlo všechno) a jediný, co jsem zvládala bylo la voiture - ta auto. To zase musím Němcům uznat, že maj das Auto (beztak jsme to vobšlehli vod nich), jak všichni známe z reklamy. Podstatná jména jsou můj konec, protože nastudovat si slovní zásobu k "vybavení domácnosti" bude horší, než pravidelně časovat rozličná slovesa (aniž bych věděla, co znamenají, protože jsem se zapomněla na to ZROVNA podívat). Jsem vyčerpaná!
No nic, už mi padá hlava. Jdu ležet v posteli,
představovat si, že ležím na pláži a nohy mi omývá teplé moře. Jinak dneska
fakt už neusnu. (Klišé jako kráva, co?)
Jak dopadla vaše halloweenská párty?
pátek 5. října 2012
Pátek, vy-víte-koho svátek
Tak tu máme pátek. Kdo vymyslel, že i v pátek budu
muset vstávat na sedmou? Moje zmatenost při balení neznala mezí. Něco jsem bez
ladu a skladu nahrnula do krosny a vyrazila. Když jsem v půlce cesty
zjistila, že nemám sešit ani na jeden ze dvou předmětů, kam právě mířím, mohla
jsem se jen bít do hlavy. Na imunologii už bylo ale nad slunce jasné, že nemám
ani plášť (dutost mojí hlavy někdy nezná mezí) a musela jsem se trapně kát před
naší paní (slečnou?) cvičící. Ta si ho ale zrovna zapomněla taky, tak jsem čočkovou
nedostala. Výjimečně.
Taky jsem usoudila, že jsem si na bytě zapomněla nabíječku
na noťas (věc, bez které se víkend nedá nazvat víkendem) a mobilem naháněla A.
ať ji tam někde uloví. Nabíječka samozřejmě dávno oxidovala v mojí krosně.
Dala jsem si ji tam večer s tím, že ráno bych ji zapomněla. (Když zrovna
vyvoraně nenarážím do futer s vytřeštěnýma očima snažícíma se zaostřit v ranní
tmě, jsem docela lucidní, ne?)
Ve vlaku jsem jela s týpkem, co měl trvalou. TRVALOU
chápete to? Vypadal jako Peter Nagy, když měl fakt špatnej den. Původně jsem si
myslela, že je to určitě cizinec a důležitě se ho anglicky ptala, jestli má
v tom kupé místo. Anglicky mi samozřejmě odpověděl, přestože to byl Čech
jako poleno (což jsem zjistila záhy) a já jsem musela celej zbytek cesty
nechutně předstírat, že blíž, než v Maďarsku jsem se rozhodně nenarodila.
Průvodčí opět nepřišla. Vím, že až si příště s tím, že už jsem dvakrát
zbytečně vyhodila 68 korun, nekoupím lístek, přijde a budu platit ještě pokutu.
Koupila jsem si za dost nekřesťanský peníze učebnici na
němčinu. Po nákupu jsem se trochu klepala, že s obsahem svý peněženky,
kterej mi potom zbyl, nedojedu domů. No, co vám budu povídat, jen sa trela,
chybaly milimetry, ale dojela jsem. Horší je, že ten jazyk už teď asi fakt
nezvládám. Po první lekci. Jak jsem odcházela po první hodině nadšená, když
jsem otevřela cvičení, co máme vyplnit za domácí úkol, málem to se mnou švihlo.
Mám pocit, že ten jazyk má asi tak dvakrát větší obsah souhlásek, než čeština.
A všechny jejich samohlásky (když už se tam uvolej nějaký prsknout) jsou éčka.
Mám pocit, že ty slova vypadaj nějak takhle : Retegeetersgspgeeqwerz. A přečíst
to je pro mě dost oříšek. Říct „Wý hajsn zý“ je pro mě strašný. Mám furt
tendence říct „Wý hajzn zý“, nebo „Wý hajsn sý“. Jak prostě můžete tak rychle
říct za sebou s a z? Nemožné. Ale budu se snažit. (Taktně nedodávám, že
slovo průvodkyně v první lekci jsem hned zavrhla. Psát to sem nebudu, kdo
má zájem, nechť si vyhledá.)
No a teď mě omluvte, jdu zničit nějakou smrkovou monokulturu
potištěním milionem materiálů do školy. Tschüss.
středa 3. října 2012
Bejci, germáni a plíny
Nezbývá mi říct, než : Děcka!
V pondělí se mě rozhodly moje pleny (ne, nebojte, netrpím
žádnou inkontinencí, myslela jsem tyhle pleny) zbojkotovat a šílenou bolestí mě
zahnaly do postele už v půl deváté. (Touto krátkou větou jste se dozvěděli
jedno ze základních medicínských poznání, že mozek nikdy nebolí, bolí jen jeho
obaly. Buďte rádi, že to víte, možná vám to k ničemu nebude, ale aspoň
s tím můžete machrovat.) Myslela jsem si, že mi hlavu zevnitř čtvrtí
permoník a že se mi rozletí a vypadne mi mozek na podlahu. Otázka je, jestli by
to byla škoda. Každopádně jsem se rozhodla to neriskovat a s mokrou plínou
(tentokrát již vopravdickou, ne ale žádnou pemprskou, ale poctivou látkovou bez
sucháčů) jsem zalehla do postele. Po 12 hodinách ve škole se možná není co divit.
Ráno jsem vyskotačila jako rybička. Dvanáct hodin spánku po dvanácti hodinách
práce je strašně osvěžující záležitost, nevěřili byste tomu.
Byla jsem na první hodině němčiny. Lektorka se mi zatím
více, než líbí. Moji spolužáci jsou naštěstí všichni OPRAVDU začátečníci,
někteří dokonce i s cizím jazykem. Po první hodině si přijdu jako Maxi
kong. Moc dlouho mi to ale nevydrží, protože hodiny mě čekají i přes celé zimní
a letní zkouškový, a to (promiňte, paní lektorko) na němčinu nebudou myšlenky.
Nicméně na lekce chodí jedna paninka, kterou jsem chtěla praštit tupým
předmětem už tuto první hodinu, a to jsem člověk povětšinou snášenlivej, mírnej
a hodnej. Teda minimálně si to o sobě myslím. Haha. Už se umím představit a
říct odkud jsem. Vše, co jsem od první lekce čekala!
S B. se o přednáškách bavíme focením a sepisováním
lidí, co spí. Jsme škodolibý mrchy, že jo? Musíme si teď hlavně dát bacha,
abysme neklimbly, protože oni by nám to vrátili. Zaznamenány jsou neuvěřitelný
věci. Chápete, proč někteří lidi chodí na přednášky svačit a spát? Chápu, že se
stane, že usnete, protože jste vyčerpaní, to se holt stane každýmu. (Ale vypadá
to srandovně, takže fotit si to je neškodná zábava). Ale proč si tam někteří
nosí opulentní oběd, který si přímo před zraky člověka, který se nám snaží něco
vysvětlit, zasouvají hluboko do hrdla, to nepochopím nikdy.
Můj seznam, co mám udělat o víkendu do školy, se povážlivě
prodloužil. A to prosím pojedu v sobotu na chovatelskou výstavu, protože
si tam přeje jet můj drahý otec. Nevím, jestli si koupí bejčka, každopádně bych
zde chtěla zdůraznit, že býci nedojí (občas člověk potká lidi, co si to myslí,
tak jen tak na okraj, nemyslím si, že jste negramoti, nebojte). Na takovéhle
zábavy si musím najít čas. To kdybyste někdo nechápal, proč jsem ve skluzu
.
Jdu se naládovat prázdnýma kaloriema bábovky a lehnout si k učení.
To se prý nejlépe tráví, říkají výživoví poradci.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)