Červenec

O kom o čem

15. července 2011 v 16:40 | A. | Moje kecy

Nejsem tak úplnej optimista a sama sebe bych popsala spíš jako... životního realistu s mírně pesimistickými sklony. Nebo to není pesimismus, ale neschopnost smířit se s tím, co se mi nelíbí a velká schopnost mít z toho depku a zkaženej den. Možná proto je jedním z mých fejvurit blogů http://www.1000vecicomeserou.cz/. Rozhodně je tady nebudu napodobovat, spíš jsem se rozhodla se představit podle svých 5 neoblíbeností, které ale naštěstí patří do kategorie, která se dá brát na lehkou váhu. Tady jsou.

Můj hejt číslo jedna je (a upozorňuju, že se mi nejednou stal), když se třeba potkám s nějakým pěkným chlapem, vypadá to nadějně a já si řeknu, že do toho jdu. Jenže vypadá trochu staře.

- "Doufám, že mu není víc jak XY." A tak začnu pátrat. Je mu XY a 6 let k tomu.

- "No, blbý, ale fajn, dá se to snýst. Hele, ale on má na ruce nějakej prstýnek..." Je ženatej.

- "Hm, snad se to dá zkousnout, třeba už je před rozvodem..." Mají spolu 2 děti.

- "Fajn, děti. Děti mám ráda. Má je s jinou, ale to mě přece neodradí..." Jeho žena je teď těhotná.

No a pak ho samozřejmě potkám někde s dvěma dětma, baculatou manželkou, kterou si vede za ruku a děsně se k sobě maj. Díky nechci. Už to mám párkrát za sebou.

Druhej hejt je takovej trochu xenofobní a myslím, že feministky mě roznesou na kopytech. Nesnáším Michaelu Marksovou-Tominovou. Asi jsem prostě proti emancipaci. Nebo jako proti... Samozřejmě, že jsem ráda, že můžu studovat vysokou školu, můžu nosit kalhoty, můžu dělat to co muži. Ale když si přečtu článek o kvótách na počet žen v politice a řvaní žen kvůli debilním rozdílům v platech. A taky nesnáším, když je ženská považovaná za něco lepšího než muž. Snad tady byla snaha o ROVNOST a ne o obrácení rolí, nebo ne? Já nevím. Myslím, že každá baba je od přírody slabá a zranitelná. Menstruuje, rodí. To jsou prostě takové neodvratné věci, které ženu dělají ženou a oslabujou ji. Rozhodně nejsem pro hornice a pro to, aby žena řídila náklaďák už vůbec. Není to podle mě přirozený a pěkný taky ne.

Nesnáším Mirku Spáčilovou aneb hejt číslo 3. Pokud nevíte o koho jde, je to filmová kritička z MF Dnes. Nikdy jsem od ní neviděla více jak 90% za film (jako zase neříkám, že je potřeba dávat každýmu stovku, ale některý filmy by si to fakt zasloužili). A prostě když dá Mirka filmu 30% většinou na něj jdu a líbí se mi (kromě amerických romantických komedií, to je snad jedinej žánr na kterým se shodneme). Její obraty a její patent na rozum mě totálně fascinujou. Je takovej ten kritik co by měl sedět v akademii, protože od každýho filmu očekává, že bude mít kvality klubového bijáku o půlnoci na čt2, kterej měl počet diváků 200 z čelé ČR. Neříkám, že klubový filmy jsou na nic. Ale od kritika nejčtenějšího českého plátku bych očekávala, že bude mít pohled na věc chytřejší a tak nějak víc nad věcí a zvládne ty mantinely (Kameňák ne, Avatar ano). Jo a navíc se teď rozmnožila a do novin píše i její dcera Tereza. Od té jsem teda zatím nic nečetla, ale tuším, že to přijde a bojím se.

Důchodci. Vím, že je to strašný, a že jednou, až se budu belhat o hůlčičce, budu vzpomínat na to, jak jsem jako mladá skákala do tramvaje jako laňka. Ale proboha nevystupujte dřív z tý šaliny! Jakmile vidím, že nějakej důchodce začne vystupovat hned, jak se řidič rozjede z předešlé zastávky, otvírá se mi kudla v kapse. Furt si říkám, že přece musej vidět, že tam u tý tyče vrávorám s báglem a noťasem, ale asi ne, protože v momentě, kdy šalina brzdí se já musím pustit, aby se oni nezřítili na zem a balancuju s těma věcma fakt na hraně. Nedej bože když řidič prudce zabrzdí. A taky vystupování. Stojím u dveří vlaku a čekám na zastavení. Naběhne babička, prudce mě odstrčí a po zastavení se snaží dveře otevřít. Nejde jí to a musím je otevřít já. Napasovat se do úzký vlakový chodbičky s babičkou, noťasem, báglem a otevřít ty dveře je docela kumšt. Stejně tak staré dobré téma doktoři. Doběhnete k zubaři s jazykem na vestě a chcete předběhnout ubohou babičku. Hroznej problém, protože ona tam sedí už dlouho. Kam spěcháte, lidi? Sakra! Vždyť doma pletete svetry a čtete Vlasty z naprostý nudy. My, jak to tak vypadá, do důchodu nepůjdeme nikdy! A proto si na svoje stařecké cesty tramvají hodlám vybavit vlečným lanem, kterým se po nástupu přilígruju k sedačce a odvazovat se budu, až se tramvaj rozjede z předposlední zastávky. POZOR! Odvazovat, ne vstávat. Na hejt číslo 4 to snad stačí. Chápu, že důchodci za tyhle věci až tak nemůžou a že prostě stáří a tak. Ale... bohužel to tak je.

Žvásty v ženskejch časopisech. Sice je píšu až na pátý místo, ale nenávidím je hrozně. Přiznám se, že když mi bylo 15, tak jsem si kupovala Cosmopolitan, protože jsem měla pocit, že je to o 30letejch ženskejch a o životě a cítila se tááááááák dospěle. Achjo, ta naivita, ta naivita. V každým druhým článku o sexu bylo napsáno: "Nasedněte na jeho kopí." Ta věta mi připadala blbá už tehdy, a proto mi utkvěla v paměti. Když jsem maturovala, tak přijela předsedkyně komise, která vypadala, že obchod s oblečením i kosmetikou navštívila naposledy v roce 1980 a v průběhu mé maturity z chemie a biologie si četla právě Cosmo. Snažila jsem se tam něco vyplodit a hlavou mi vířila ta věta. No, nebylo mi to příjemné. Ale i ostatní žvásty stojej za to, jeden víc, jak druhej. Například mě baví, když si vezmete 2 čísla, třeba o 3 měsíce později. V prvním si blondýnka bezpodmínečně musí koupit modré stíny, modelka na fotce vypadá, jako že ji uhodil do jednoho oka manžel a do druhého milenec. Ano, blondýnka je jediná, která si může vzít modré stíny a měla by toho využít. O 3 měsíce později v kosmetické poradně: Blondýna nikdy nemůže mít modré stíny, vypadá, jako s monoklem, no hrůza, jak by mohla, jak vás to napadlo. No a pak čas od času se vyskytující, léta opakované články jako : Odjeďte na Haiti za účelem sexu s černochy, Tetování (podle) hvězd, Jak být úspěšná v práci (mezi muži) díky verbální komunikaci, Poslouchejte svoji intuici!, Kamarádka vs. Partner, Nemůžu mít dítě, Adoptovala jsem si dítě, Mám dítě v pěstounské péči, Darovala jsem vajíčko, 100 rad týkajících se antikoncepce, Nekuřte kvůli pleti (!), Znásilnili mě, Mám dítě od 14, Žena je víc, než muž, protože všechno zvládá, rodí, kojí a mohla by i prát, vařit, žehlit a uklízet, ale proč by to dělala. Jako jediný, co mě na ženskejch časopisech baví, jsou hadry. Přijdu si teď jako hrozná materialistka, ale například příloha 100 letních šatů, kterou jsem si někde teď přečetla, byla vážně kvalitní sonda do toho, co v těch obchodech je. Co už zlevnili, co nezlevnili, co nezlevní, co nenafotili, takže to nebude mít každá, co nafotili a trefili se do mýho vkusu. Ale články "ze života" jsou vždy tak kvalitní, že nevím, jestli se mám smát nebo plakat.

 

Co mi leželo na srdci od 20.6.

15. července 2011 v 17:04 | A. | Moje kecy

Vážení a milí, o tom, jak jsem se musela ZASE na... rozčílit!

Aby mi nehráblo z učení (což se stejnak stalo), vyslali mě naši k babičce na kávu a bublaninu a pokec o zásadních věcech, jakože uvařila moc řídkou hrachovku a když si vařila večeři, praskl jí párek. Je pravda, že to člověka na zem vrátí.

Jenže už tam po nějaký době nebylo co dělat a mně se domů nechtělo, znáte to, tak jsem udělala věc, kterou jsem dělat neměla. Moje babička, velká antikomunistka, si každou sobotu kupuje deník Právo a vykřikuje: "Musím si koupit rudý právo." Když jsem se jí jednou zeptala, proč si ho kupuje, tak mi řekla, že proto, že je v něm televizní program. To, že má televizní program i ve čtvrtečním magazínu mladý a ve vlastě, kterou babka jako správná důchodkyně odebírá, to nechápe, ale jako argument proti nákupu rudýho jsem to nezkoušela. Znáte babičky...

Otevřela jsem magazín práva (18.6.2011, kdybyste chtěli sdílet ten zážitek se mnou) a bohužel si přečetla článek Markéty Mitrofanový, kterej se jmenuje - Obyčejná základka? Děkuji nechci -. No a jako již tradičně, jsem se na... rozčílila. (Musím se zeptat mojí mámy, jak to dělá, že ji takový věci nerozčílej, protože já se dycky tak rozohním, že z toho pak nemůžu třeba i v noci spát!)

Celej ten článek je o soukromejch základkách, kde je ve třídě 20 dětí. Nemůžu si pomoct, ale na mě to nepůsobí dobře. Věty jako: "Učitelé zacházejí s dětmi jako na cvičáku. Jenže člověk se potřebuje naučit do budoucna nést odpovědnost a ne umět někoho poslouchat.", "Se školou jsme spokojení hlavně proto, že neklade důraz na disciplínu a memorování, což je stálý standard běžných škol.", které pronášejí rodiče mi přijdou jako obhajoba činu, se kterým si nejsou úplně jistí (a to s tím, že dali děti do něčeho takovýho). Perlou je podle mě věta paní učitelky, která říká : "Dítě nemusí úplně všechno zvládnout. Důležité je, aby u něho nastal posun." Jako říkám to nerada, ale WTF sakra?

Bavíme se snad o základce, ne? Pokud není dítě mentálně retardovaný, tak by i s nižší inteligencí a schopností se učit mělo na základce zvládnout všechno! Od toho to je povinná školní docházka!

Jako nechci tady působit, jako někdo, kdo chce upřít dětem nárok na hyperšťastné dětství, ale někdy to snad skončit musí ne? Že se dítě nemusí naučit někoho poslouchat? A vy teď víte, že vaše dítě nebude zaměstnanec? Stejně jako nám na gymplu při našich kvalitních výmluvách říkali, ať hlavně u maturity neříkáme, že jsme na to chyběli, tak úplně stejně vidím, jak to "dítě" ve třiceti řekne: "Hele, Myšičko (tak tam prej říkaj učitelce, pozn. autora), promiň, že jsem ten úkol nesplnil, ale bohužel jsem chodil do waldorfské třídy!" A i kdyby mi rodiče chtěli oponovat, že dítě bude podnikatel, tak je to stejně všechno špatně přece. Každej podnikatel, kterýho znám, lítá jako hadr na holi, aby uspokojil svoje klienty, který mu dávaj prachy. A neposloucháním bych to teda nenazvala. Pokud chce prachy, přece se nebude chovat jako magor!

Prostě mi přijde hloupost, že by dítě na základce nějak trpělo jen tím, že chodí na základku. Úplně jiná kategorie je šikana, ale tady vo to nejde. Tady jde vo to, že nějaký instituce vydělávaj na útlocitnejch rodičích, který maj vymodlený děti, o kterejch si myslej, že jsou jemnocitný a maj pocit, že je nemůžou vystavit kolektivu 30 dalších dětí, který tak jemnocitný (a vymodlený) nejsou. Nejsem tak stará, abych mohla nějak do hloubky vzpomínat, to si nechám pro svoje vnoučata :-), ale na základku jsem chodila do pátý třídy, pak jsem šla na vosmiletej gympl. Takže do nějakejch 12 let. Zažila jsem si tam leccos, protože to nebyla úplně normální škola, ale vo tom třeba někdy jindy. Ráno jsem se voblíkla, šla do školy, tam si vodseděla co jsem potřebovala, napsala si do notýsku domácí úkoly, šla domů. Tam jsem se převlíkla do teplákovky, šla jsem na zahradu, nebo někam za kamarádama. Před večeři jsme šli vyvenčit s tátou psa, pak jsem se najedla. Napsali se úkoly, máma to prohlídla, podepsala. Pak jsem měla "volno", takže jsem úměrně věku koukala na televizi, dokud jsme ji měli, četla si knížku, luštila křížovky, navlíkala korálky, kreslila si. Pak sprcha, vyčistit zuby, vyčurat a spát. V pondělí jsem chodila na dramaťák, ze kterýho se přišlo až na venčení psa, takže jsem odpoledne nechodila ven a ve středu jsem chodila na výtvarku, ze který jsem přicházela ve tři, ve čtyři, takže jsem chodila většinou jen na zahradu. A vidíte? Nikdy během zbytku dne jsem vo žádný škole nepřemejšlela. Prostě se to tam vodsedělo, večer se napsaly úkoly a nazdar. A nemám pocit, že by mě to nějak poznamenalo. Naučila jsem se tam trpělivosti (alespoň jí mít o trochu víc, než jsem jí měla předtím), autoritám. Věděla jsem, že i hloupá autorita (úča s nějakým dementním nápadem) se musí občas poslechnout, bohužel. A samozřejmě i odpovědnosti a samostatnosti. A taky průbojnosti a konkurenceschopnosti, protože vobstát v kolektivu s dalšíma 29 lidma není jen tak. No a taky nějaký disciplíně a kázni, ať si říká kdo chce, co chce. No a když učitelka třískla pravítkem do stolu, protože jsme dělali bordel, tak jsme věděli, že to je proto, že jsme dělali bordel a nijak si to nebrali. A když se někdo ztrapnil, tak jsme se mu smáli a když se někdo předved, tak jsme se mu obdivovali a když se někdo zranil, tak jsme ho litovali. Taky jsem tam poznala lidi, který dodneska mám ráda i lidi, se kterejma si nemám co říct a nevyhledávám je. A taky jsme měli samozřejmě konflikty a hádky, ale i vánoční besídky, který byly super!

A myslím, že věci jako malá násobilka, sčítání, čtení, psaní, základní pravopis, základy dějin, přírodopisu, zeměpisu, hudby, výtvarky, pohybu jsou důležitý a měl by je umět každej. Hovno posun. Prostě kdo neumí násobilku, jak si jednou poradí v životě, sakra? Chci si koupit 15 grahamovejch rohlíků za 4 devadesát, kolik to asi bude stát?

Rodiče podle mě chtěj děti někdy uchránit před věcma, před kterýma není dobrý je chránit. V 6 letech je podle mě dítě dost vyspělý na to, aby se začlo trochu otrkávat, aby poznalo, že život není peříčko, že věci nejdou jen tak jednoduše a základka je podle mě ideální nástroj, kde si najde jak kamarády, se kterejma bude blbnout a děla kraviny a vymejšlet ptákoviny, tak děcka, který nebude mít rádo, tak děcka, který nebudou mít rádi jeho, tak autoritu úču a hyperautoritu řízka.

A pro většinu dětí je základka přece jen stupeň k nějaký střední škole nebo učňáku a tam přece taky nikdo nemá důvod se s nima mazlit! "Prosím tě Pepíčku, mohl bys to vysoustružit líp, myslím, že se ti to moc nepovedlo, je to křivé, kdyby se to použilo v tom stroji, nebylo by to dobré." "Honzíku, vím, že za to nemůžeš, ale ty brzdy jsi bohužel opravil špatně a v kdyby si do toho auta někdo sednul, tak by mohl umřít, víš? Tak to prosím tě předělej!"

No a na vejšce? Kde si děcka musej všechno zařídit samy, hlídat informační systémy, běhat za učitelama, s každou prosbou chodit jako nejchcíplejší králíček, zdravit, pamatovat si správně tituly všech, nikoho neurazit, taky se někdy tvrdě učit do noci a tak? Myslíte, že na tohle ty děcka ta základka připraví?

Já jen doufám, že jestli někdy budu mít nějaký děcka, tak mi necákne a budu je vychovávat takovou středně tvrdou rukou, cestou cukru a biče, která mi přijde taková nejlepší.

A jestli mě někdy napadne dát je na šetřící základku, tak to vážně nebudu já, ale nějaký dost rozjetý hormony?

Nevěříte? Věřte!!!

 

Jednom nohou... na lenošce

17. července 2011 v 18:40 | A. | Moje kecy

Jsou prázdniny a dny utěšeně plynou. Doma je na práci tolik věcí, ale… nedělám je nějak moc. Nebo se jim snažím prostě vyhnout. Už dvakrát jsem zatáhla česání rybízu, a protože teď je rybíz v takovém stadiu zralosti, v jakém je, vím, že když teď na týden odjedu, tak po mém příjezdu bude rybíz sklizen. JO!

Umyla jsem vanu, umyvadlo, vystěhovala jsem celou podlahu v koupelně a drhla kachle starým zubním kartáčkem. Ve středu. V pátek přijel brácha z práce a školy, hodil bágl do kouta a šel do hospody. Vrátil se v sobotu ráno, zaplul do koupelny. Takže koupelna byla všeho všudy umytá 2 dny. Díky. Nechápu, kde se na podlaze vzaly obrovské šlápoty z bahna. A hlavně, když jsem se šla (s takovým tím sprejem z reklamy, který cáknete na jednu libovolnou dlaždičku a všechen ten bordel zmizí) podívat na tu spoušť, našla jsem obrovskýho, ale obrovskýho plzáka španělskýho, jak si leze po zdi. Vzhledem k tomu, že nejsem hysterka a havěti se neštítím, jsem ho vzala (ano do holé ruky, neomdlévejte) a šla ho posolit a vyhodit do popelnice. Když jsem (s už posoleným plžem) potkala tátu, trochu na mě koukal a pak řekl: "To neumeješ, to je horší, než vteřiňák, ten jejich lep." Haha, říkala jsem si. V koupelně po návratu to fakt nešlo umejt. Lepilo to tak, že mi to zalepilo i druhou ruku, kterou jsem se to snažila vyčistit. Už vím, jak je mohli přivízt na těch pomerančích, doteď mně to bylo fakt divný. Nakonec jsem sáhla po přípravku stříkni-mě-na-dlaždičku-a-bude-se-ti-lesknout-celá-koupelna a nastříkala si ho na ruku. Obrovské risk značky DRÁŽDIVÝ jsem se já, člověk, kterej si musí každej krém namatlat nejdřív v obchodě na předloktí, protože se prakticky po všem osype, vážně snažila nevšímat. Světe div se, fakt to zabralo, lep okamžitě zmizel v odpadních vodách z naší domácnosti a já mohla utěšeně (spíš nasraně) pokračovat v likvidaci spoušti. (Měli by to začít říkat v tý reklamě.) No, koupelna se nám už neleskne jako ve středu, ale když máte v domě někoho, kdo (tvrdí, že) se po dvou pivech vyválí ve veškeré zeleni našeho drahého města, nemůžete chtít, aby tu bylo všechno vypulírovaný.

Mimochodem, v pátek jsem taky vyrazila do víru velkoměsta. Vypila jsem spoustu piv, snědla spoustu jídla typu brambůrky, arašídů, klobás a taky pstruha na grilu, a když jsem se cítila alkoholově dostatečně vyřáděná, lila jsem do sebe točený kofoly. Ať žijou cukry. A ať žije moje útrata. Když jsme se vraceli, šli jsme kolem děsně nóbl posh podniku (restaurace), kde měli na vývěsní ceduli vypsány speciality na víkend. Musela jsem se zastavit a přečíst si je, abych věděla, jestli nebude vhodné tam třeba v sobotu vyrazit na véču. No a objevila jsem tam hrubku jak to prase: Grilovaný pstruch na víně. Byla jsem v lehce podroušeném stavu a tak mi nebylo blbý jít za to vyplísnit servírku. Myslím, že pokud mě ta holčenka - brigádnice někde potká, dá mi bezpodmínečně na držku a dost se toho bojím.

V sobotu jsem byla delegována k babče, protože potřebovala s něčím pomoct. Večer byl v nedalekém městečku karneval. Celej den jsem přemejšlela, za co bych šla. A napadaly mě fakt hrozný kraviny. Za sporák. Za princeznu. Za prvorepublikovou famme fatale s cigaretou ve špičce (kterou samozřejmě nevlastním - ani cigaretu, ani špičku). Vyloženě žádnej kostým jako doma nemáme. Takže bych si musela něco vyrobit, vytvořit. No vůbec se mi do toho nechtělo. Jako poslední nápad přišlo, že bych mohla jít za lovce mamutů a do vlasů si vetknout jednu z prasečích kostí, kterou mám doma vypreparovanou za účelem studia anatomie. Ale moc jsem nevěděla co k tomu. Vzhledem k tomu, že naše pravá kožešinová vesta, která by se na Veverčáka rozhodně dala navlíct, shořela v krbu o našem stužkovacím večírku a rodiče to dodnes nelibě nesou (a to už je to docela dlouho), rozhodla jsem se od cesty na karneval upustit. Skončila jsem nakonec doma a vůbec mi to nevadilo. Mám najednou čas na dělání ničeho a děsně mě to baví.

Trochu se ale bojím, že hrozně zlenivím. Na brigádu nechodím a moje jediná smysluplná činnost se sestává z věcí, které mi doma nařídí, a to se jim ještě většinou snažím vyhnout. No většinou ne. Ale rvát miniaturní děsně křehký kuličky z keříku, kterej mi není ani do pasu prostě není činnost pro mě. Sousedi se mě neustálým grilováním snaží vyčoudit z pokoje a musím říct, že už mě s tím pěkně štvou. No a 1. srpna začínám s anatomií. Nechápu, kam si lidi z naší školy dali všechny ty papíry, skripta, učebnice, sešity a šanony poznámek, ale mně se nemohly nikam vejít, tak jsem je nakonec musela strčit do úložnýho prostoru pod mojí vlastní milovanou postelí. Vono je to jedno, protože peřiny tam stejně nedávám a vlastně ani nic jinýho. Takže teď spím "na" všech těch vědomostech a naivně si myslím, že se mi dostávaj pod kůži.

HOWGH.

 

Největší nuda, kterou jste kdy četli!

24. července 2011 v 9:50 | A. | Moje kecy

Tak a je to tady. Jako vždy. Člověk míní, pánbůh mění. Ve verzi pro nevěřící: člověk míní, ale všechno všecičko je jinak. Jela jsem domů z dovolené a už ve vlaku jsem přemýšlela, co vám o ní napíšu. A bum. V Oslu atentát, 100 mrtvejch lidí. Po příjezdu jsem se vrhla na facebook, protože mě zajímalo, co si o tom mí "přátelé" myslí. O tom, že nešlo o islámského fundamentalistu, ale o křesťanského. O tom, že umírali "děti". O tom, jak někdo může střílet do lidí, kteří se snaží před jeho střelbou uplavat. Pravda? Nemyslí si vůbec nic. Jediné komentované světové dění je: Zemřela Amy Winehousová. Ufetovala se k smrti. Aha. Vím, že každej lidskej život má stejnou (a sakra vysokou cenu), ale je vážně důležitější, že se ufetuje zpěvačka, o které já, její NEposluchačka věděla dodnes asi jen to, že si libuje v parukách a příčescích, jak vypadá a že jí jakási temná síla poutá ke kokainu, nebo to, že je 90 mladejch lidí na prkně jen proto, že nějakýmu cvokovi hráblo? Jsem tím trochu zaskočená a rozhořčená, ale vlastně k tomu nemám co říct…

Stejně tak jednotné DPH 19%. Když jsem to nadhodila jako téma v hospodě, všichni jen mávli rukou. Z každýho piva, z každýho rohlíku, z každýho řízku, z každýho džusu, z každý plíny na děcko, z každý cesty autobusem dáte pětinu státu. Vzhledem k tomu, že jsem anti-army občanka, nesouhlasím s tím, aby se z veřejných financí nakupovaly Pandury a Gripeny. A taky, aby se platilo každýmu studentovi UNOBu 10 tisíc každej měsíc. Co udělá student UNOBu s deseti tisíci od státu? Prochlastá je a prokouří. Přesně proto na tu školu šel, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

Absolutně mě nepobuřuje, kolik stát vyplatí na sociálních dávkách a důchodech. Protože každej chceme do toho důchodu jednou jít a mít svoje jistoty (i když se trochu obávám, že moje generace se ho nedožije, protože věková hranice se tak pozejtří posune na stovku) a stejně tak chce každej sociální síť (a tím jako nemyslím fejsbuk, ani gůgl plus), která vám dá základní záchranu, když prostě něco nevyjde, což se v životě prostě může stát! Ale dokud bude stát vydávat peníze na věci, které prostě nepotřebuje, například korumpování politiků navzájem, nechci odvádět pětinu peněz z každýho nákupu jemu.

Když jsme byli na základce, otěhotněla nám učitelka. Za ní přišla učit paní, který bylo po sedmdesátce a všechno hrozně prožívala. Nikdy nezapomenu, jak nám barvitě líčila bratrovraždu Václava. Přišla jsem domů, všechno vylíčila rodičům s očima na vrch hlavy a ti mi řekli: "No jó, když von byl proněmecky orientovanej, kdoví co by se stalo, kdyby ho ten Boleslav nezapíchnul." A stejně tak si pamatuju, jak se zalamovala, když nám vyprávěla o desátkách. "Desetinu všeho co měli, museli dát vrchnosti a kněžím, děcka, hrůza!" No, tak mi budeme vodvádět rovnou pětinu, že áno. Proč ne.

To samý množící se články (například Hospodářský noviny apod.) o tom, jak jsou v Česku nekvalitní potraviny, jak jsme popelnice Evropy, jak je v Německu jídlo mnohem levnější a lepší. Jak jíme věci, který by Němec nevzal do pusy. Je a není to podle mě pravda. Češi se bouří proti nekvalitě a zároveň za určující při nákupu jídla, považujou cenu. Alespoň mi to tak připadá, bydlím kousek od obchoďáku. Dodnes jsem nepochopila, kde někteří lidi vezmou potřebu jet na týdenní nákup pro čtyřčlennou rodinu a nakoupit na 3 měsíce. Spoustu toho musej nakonec vyhodit, ale co už, když to bylo ve slevě, že jo. No a to se pak není co divit, že prý nemáme v kečupu podíl rajčat 40% jako Němci, ale pouze 11%. Myslím, že jíst v Německu levnější není, určitě ne v restauraci. V řetězcích jsem tam mockrát nenakupovala, proto si neodvažuju tvrdit, jak to je. Ale zajímal by mě nějakej objektivní výzkum trhů, kterej by srovnal opravdu stejné výrobky, od stejné firmy (a pokud možno se stejným obsahem rajčat). A taky by mě zajímalo, jestli v německém wurstu není ani stopa po sóje a elastických vazících. Nějak se mi tomu nechce věřit. Každopádně když sem Němci přijedou, tak normálně jedí jídlo z našich obchodů a nikdy jsem si nevšimla, že by ho plivali na zem a zkoumali obsahový látky a měli prostě tak nějak pocit, že je jiný (a horší!).

No a nakonec malá zkazka o Rupertovi Murdochovi a ABL. Než jsem odjížděla pryč, zahlédla jsem v nějakých novinách nadpis: Od každého třetího telefonu v ČR vede cesta k ABL. Přestože se nejednalo o bulvární deník, nejsem si jistá, že obsah článku jeho název potvrdil, protože jsme prostě v Česku a já ho nečetla. Ale když mi zbydou znaky, tak do každý smsky, která není důležitá, přidávám krátkou větičku o tom, jestli to ABL není blbý číst. Takovejch zpráv už jsem poslala… A nic se nestalo. (Na rozdíl od toho, když jsem kdysi poslala bratrovi sms v přibližném znění: Bomba, prezident, Obama, Bush, Usáma, bomba bomba bomba. No, nedělejte to. Pravděpodobně obdržíte velice "milý" telefonát o tom, že si nemáte dělat srandu z vážnejch věcí.) Každopádně pokud ABL čte moje smsky a odposlouchává moje hovory, musí se náramně bavit. Třeba za větou "Jdu na samostudium do pitevny, stav se tam za mnou a dej mi to do skříňky, klíč máš", kterou jsem našla včera ve svém mobilu (Nepromazávám odeslaný ani přijatý zprávy. Mám jich dohromady v telefonu přes 2000 a jsem z toho vážně naštvaná, protože teď už nemám šanci to smazat, nemám na to nervy. Ta lenost.), musí působit na někoho z ABL jako tajná šifra. No, není. Takže hoši, pokud to čtete, tak se na to vykašlete, je to nůďo prvního stupně. No a Rupert? Ti to tam po... ve velkým. Achjo, je to fakt blbý, ale… člověk se může jen tak zatetelit, že se něco takovýho nestalo u nás. A to si na tu naši srandovní zemičku furt stěžujem.

No, tak, probuďte se, zase taková nuda to přece bejt nemohla. Halóóó, neležte si na tý klávesnici, jo?

 

I vy si můžete dovolit dovolenou!

24. července 2011 v 9:53 | A. | Moje kecy

Začaly jsme ji s mamkou plánovat už dávno. Nevěděla jsem, kdy zvládnu zkoušky a kdy se ona dokáže odtrhnout od práce. Takže prostě ne daleko, aby se tam dalo dojet narychlo. Padlo několik míst, kam bysme mohly jet. Krakov a Osvětim, Berlín, Tatry. Nakonec jsme vybraly Tatry. Týden před odjezdem jsme všechno objednaly. Ve vlaku jsem cestou z párty potkala maminku svého expřítele. Jooo, to je člověk v pozici, kterýho nikdy nechcete potkat. Ví o vás spoustu věcí, které jí její syn sdělil a vy přesně nevíte jaké. No a naopak. Víte, jak vaří, jak vypadá, když spí a další podrobnosti. Jenže teď už spolu nemáte nic společnýho. No, fakt příjemný. Protože nevěděla kam s očima a ze slušnosti si sedla ke mně, zeptala se mě, kam jedeme na dovolenou. Tatry ji zaskočily. Několikrát mi zopakovala, že ona na dovolenou nepojede NIKAM, protože její nejlepší kamarádka letí do Španělska a ona sama si takovou dovolenou nemůže dovolit. A aby jí řekla, že byla v Tatrách nebo v Chorvatsku, to radši bude sedět doma. Zajímavej přístup, ale nechápu, proč to teda vykládá lidem. Kdybych na věc pohlížela takhle, tak budu zarytě tvrdit, že mě například bolej záda a proto se žádné dovolené nemůžu zúčastnit, protože bych nevydržela cestu. To jsem ale profesionální lhářka, co :)? Taky ji zaskočilo, že jedeme vlakem. Když už si člověk dovolí jet do Tater, musí jet autem, protože prostě jinak je za socku! Taaak a máš to, teď si s tím holka poraď, takhle mi to naservírovala.

Moje milá extchýně, ze Slovenska jsem se vrátila. Nechápu, co by vám tam chybělo. Výborně, vážně skvěle, tam vařej. Jestli mi dá někdo do ruky recept na pirohy s bryndzovo-bramborovou náplní zalité smetanou, zabiju ho, protože si je budu vařit každej den a ztloustnu tak, že mě budou vyndávat jeřábem z domu. Lidé jsou tam milí, ceny příznivý, domluvíte se rodným jazykem, kraj je krásnej, jídlo je úžasný v tom nejlepším slova smyslu. Termální lázně stále fungujou. Moře tam není, ale co, to tady taky nemáme. Takže se prosím, pro vaše dobro, vykašlete na předsudky a na bohatýho manžela svojí nejlepší kamarádky, napakujte batoh, nasedněte do écéčka a jeďte. Báječně si odpočinete, fakt.

Vždycky jsem přemýšlela, proč v Tatrách zemře tolik Čechů, a myslím, že letos jsem na to kápla. Nevybavenost, absolutní nevybavenost. Někteří si hory spletli s přehlídkovým molem, nebo si mysleli, že za rohem číhá Ada z módního pekla, jinak si nemůžu vysvětlit, že po horách v dešti a bouřce chodili v žabkách, gladiátorskejch sandálkách, šatech až na zem. Trochu extrémní byla taky paní, která túru absolvovala v bokovejch džínách, který měla zajištěný šlema. Fakt pěkný. Nechci nikoho nutit, aby si kupoval drahej ekvipment za několik tisíc korun. Ale sportovní (ne, džíny nejsou sportovní, ne legíny nejsou sportovní, ne pláťáky nejsou sportovní) kalhoty s dýlkou na zem (žádný kraťasy, žádný tříčtvrťáky, protože kopřivy, protože klíšťata, protože déšť a protože bláto!) by měly bejt základem každý horský tůry. Stejně tak nepromokavá bunda. Jo a batoh. Potkala jsem několik lidí, kteří měli ruce v kapsách a šli sami! Nechápu, kam šoupli pití a čokoládu a tatranku a mikinu. Pár slečen jsem taky potkala s kabelkou přes rameno nebo v ruce. To jsou taky věci, který na hory nepatří! O holích, pláštěnkách, mapě, navigaci, rukavicích a dalších srandách se neodvažuju zmiňovat, protože do základního vybavení nepatří. Když jsme chodili po túrách, byla skoro každej den bouřka. Kdybych ležela na zemi, na skále v šatech, měla přes rameno kabelku a na nohou sandálky, proklínala bych se do posledního kolene. Nevím, jak to dělali zmínění, protože jsem je potkala vždycky až po bouřce, nebo naopak před ní.

Po tom, co se mnou provedli v lanovce ze Skalnatýho plesa (ano, lanovka se zastavila, 20 minut s náma škubala sem tam a já jsem klečela na zemi a snažila se zpočítat zrychlení "a", které nastane, až se lanovka urve a já poletím dolů), jsem byla sice na naše bratia trochu naštvaná, hlavně proto, že když jsme sjeli dolů, nic nám nikdo neřekl a lanovku zastavili. Na druhou stranu to o 15 minut pozdějc vylepšili Šarišem a haluškama. Jo, Slovensko je ráj na zemi hned za rohem.

Bez předsudků, prosím!

 

Jak mě málem zabilo to, co staví mrtvoly na nohy. Zn. Zaručeně.

25. července 2011 v 19:48 | A.

Dneska ráno to vypadalo ještě na docela slibnej den… Ovšem, plány nemaj cenu. Plánovat je vážně na houby.

Každoročně pořádám se svými kamarádkami z dětství párty, během které uvaříme nějaké klasické české jídlo, společně ho sníme a zase rok vymýšlíme datum, a co budeme vařit. Tento rok bylo téma svíčková na smetaně. Sešly jsme se, navařily, nablbly. Pak mi zavolala slečna, kterou jsem neviděla tak asi rok, jestli náhodou nemám čas. Měla jsem a tak jsem se s ní vydala na rande, i když jsem to asi vážně neměla dělat.

To máte tak - bylo nebylo, byla jsem asi v kvartě na gymplu (9. třída) a do našeho městečka se přistěhovala maminka s dcerou. Dcera, říkejme jí E., s náma začala chodit do školy. Nějak jsme si rozuměly a brzo jsme byly naprosto nerozlučná dvojka. Tak nerozlučná, že se skamarádily i naše mámy a začaly navzájem využívat svých podnikatelských služeb. A pak najednou zmizela z mýho života a začala se v něm objevovat dost zřídka, ale vždycky se jednalo o super příjemný odpoledne a večery, kdy jsme báječně pokecaly. Proto jsem dnes neváhala a na kafčo s ní se nadšeně vydala.

Ale E. neměla takový plány jako já. Přijela se svým přítelem (dále P.), obrovským fárem. To, že je chlapec o 11 let starší než ona mě překvapilo, ale rozhodně nevykolejilo, zvlášť když se jedná o E. Odešli jsme do kavárny a já čekala přátelskej pokec. No… Moje milá E. se se svým přítelem pustila do byznysu typu letadlo, kterej prodává jakýsi zdravotnický přípravky z kolostra a aloe vera. A na schůzku se mnou nepřišli proto, aby pokecali o životě, ale aby mi vnutili nějakou roli v tom letadle a taky aby mi nabídli výrobky. V první chvíli jsem naprosto oněměla a kmitala očima z jednoho na druhýho. A už lítali příběhy o vyléčenejch ekzematicích, astmaticích, alergicích. Seděla jsem tam a v duchu si říkala, že E. si přece NEMOHLA myslet, že na něco takovýho mě chytí. Nejhorší bylo, že P. neustále zvonil telefon a on to neustále típal, z čehož jsem měla fakt blbej pocit, protože v tom případě jsem já to důležitý (ne, že bych nebyla ráda, důležitá, že ano), ale to zároveň znamenalo, že mě do toho chtěj uvrtat a chtěj se teď plně soustředit a pracovat na tom, aby mě utáhli na něčem, co ale já považuju za vařenou nudli! Byla jsem nervózní a vrtěla se v gaučíku a ani už nebyla schopná si vychutnat to skvělý kafe, který jsem si dala. Ty krávo, letělo mně hlavou, vždyť ti to muselo bejt jasný, když se ti tak dlouho neozvala. Celou dobu jsem přemejšlela, jestli je vopravdu nejlepší udělat to, co jsem považovala za správný, a to říct: "Strčte si to do…, já na tohle prostě nevěřím a doufám, že nikdy nebudu, proboha!" P. neustále mlel a mlel a vůbec si nevšímal svýho jídla a pití, který si objednal. Byla jsem naprosto vykolejená.

Když na světlo boží vytáhli "dilataci ledvin" (mimochodem měla jsem velkou chuť se ho zeptat, jestli ví, co znamená slovo dilatace), imunoglobuliny, škodlivost antibiotik a jejich nepotřebnost, byla jsem přesvědčená, že nejlepší věc, kterou můžu udělat je zvednout se, zaplatit svoji objednávku a prostě a jednoduše odejít, protože TO byla ta jediná správná věc. Ale nějaká jiná síla mě zase držela v židli, nutila mě tam sedět, protože jsou věci, na který se nezapomíná a to, co jsem prožila s E., mezi to patří.

To jsem ale zase začala zvažovat, když P. léčil onkologický pacienty "v terminálním stádiu rakoviny za 14 dní" a pacienta s atopickým ekzémem "za 15 minut" svými preparáty. A zase tam lítali metastázy v mozku, tumor v plicích a všechno. Byla jsem naprosto v háji, protože na to nemůžete nic říct. Jakejkoli váš argument bude jednoznačně smeten ze stolu něčím, co je naučili na školeních, který se vždycky pro lidi propagující tyhle věci dělaj. Byla jsem naprosto vyřízená a zpocená. Jediná věc, která mi šrotovala v hlavě, bylo, co jim řeknu, až se mě zeptaj, co jako uděláme, jestli něco nepodepíšeme, nebo tak. Jako říct, že se rozmyslím, je snadný. ALE! Byla by to přece taková lež! Ne, nechci to, vím to, jsem si jistá.

E. s P. ztichli. Teď byla řada na mně. Seděla jsem tam, připadala jsem si semletá až na kost. Jako Alenka v říši divů. Naštvaná, smutná, zklamaná. Přesvědčená, že člověk, kterej o mně ví tolik věcí a kterej byl, když to tak řeknu (a já ten termín fakt nerada používám) nejlepší kamarádkou, se totálně zbláznil. A tak jsem tam seděla a nic jsem neříkala. Protože to, co bych řekla, kdybych něco řekla, by znamenalo, že tu schůzku musím hned teď opustit a to pro mě bylo naprosto nepřekonatelný. Už už se P. nadechoval. "Víte, já věřím západní medicíně. Ostatně při tom, co studuju, čemu jinýmu bych měla věřit?" Připadalo mi to jako nejsprávnější věta. Neříkám jim, že maj táhnout kamsi, ale zároveň jim naznačuju, že to pro mě asi nebude to pravé ořechové. P. začal mlet cosi o tom, že on západní medicínu nezavrhuje, samozřejmě, proboha, to né, to jsi špatně pochopila a začala další přednáška.

Seděla jsem tam a připadala si jako největší blbec na světě, kterej bůhvíproč ani nesebral odvahu odejít. Servírky po mně už pokukovaly, protože zaručeně slyšely, o co se jedná.

Tato báječná návštěva mých kamarádů byla završena tím, že jsem dostala brožurku, kontakty, asi 20 malejch letáčků a modlila se, ať nevytáhnou nic, pod co bych se musela podepsat. Na závěr mi byl nabídnut odvoz domů, kterej jsem zdvořile odmítla, že jdu ještě někam, i když jsem nikam nešla, protože se mi dalších 10 minut nechtělo poslouchat o tom, jak se 100x napijete kapiček za 480 korun a do 20 minut jste vyléčený ze všech svejch neduhů.

Bylo a je mi zle. Bohužel. Nevěřím ničemu takovýmu. Ne proto, že by to nemělo opravdu účinkovat, ale proto, jak je to nabízeno a kolik to stojí. A tak všeobecně mi to přijde sprostý.

Slovní spojení - zaručeně přírodní- nechci tak šest měsíců slyšet ani číst. Děkuji.

 

O mé neschopnosti býti matkou

26. července 2011 v 10:09 | A: | moje kvalytňý názori

Nedávno mě při prázdninovém prolejzání blogů padl do oka manželčin (http://manzelka.bloguje.cz/) komentář, že rodiče nepovažuje za kamarády. "S tím rodič - kámoš asi záleží na vzorech a očekávání, pro mě rodič kámoš není a sama tykové ambice taky nemám: myslím, že některé věci by se s rodičem vážně zrovna řešit nemusely (nevím, jestli bych chtěla vědět, že dcerku bolí hlava, jelikož ten joint včera byl nějakej divnej, a že patnáctiletý synek má poměr s tou vdovou odvedle, i když se mu nelíbí ta jizva po císaři na jejím břiše... ne, fakt ne! :D A na oplátku nebudu děti zatěžovat tím, že mi jejich otec dneska opravdu leze na nervy.)" První co mě napadlo, bylo něco jako ježiši-kriste-jestli-mi-někdy-moje-dítě-řekne-že-ten-joint-byl-nějakej-divnej-urazím-mu-palici!

Jenže... svýmu dítěti prostě člověk nemůže urazit palici, protože to není cílem výchovy a taky proto, že by ho (tj. rodiče) zavřeli.

Jenže! Nemůžu říct, že bych nenadělala nikdy žádný průsery, spíš bych měla říct, že jsem nadělala relativně dost průserů, hlavně ve škole. A vím, jak se tajej a taky proč jsem je udělala. Na druhou stranu mám takovou tu romantickou představu, že jakožto matka, která si toto všechno odbyla, přenesu to na svoje děti a to budou andílci se svatozáří, který se budou dobře učit, nelhat, chodit domů včas a vopravdu nedělat věci, který se dělat nemaj, tak nějak celkově. Což je velmi naivní představa, už proto, že zkušenost je nepřenosná a oni si budou určitě všechny ty lákavé věci vyzkoušet sami.

Jenže si v momentální fázi své mysli naprosto nedovedu představit, co budu dělat, např. až mi patnáctiletý syn oznámí, že jde s kamarády na pivo. (Protože nechci, aby moje dítě holdovalo alkoholu v patnácti a protože nechci, aby mi ho domů přivezla sociálka a protože nechci, aby mu někde nelegálně nalejvali!) A co budu dělat, až mi stejně stará holka řekne, že jde s klukem ven. (Protože nechci, aby moje dcera v patnácti souložila. Stejně tak nevím, co bych udělala, kdyby mi řekla, že chce brát hormonální antikoncepci. Nemám naprosto nic proti hormonální antikoncepci, ale že by moje dítě 12 let po době, co jsem mu naposled měnila plínu, mělo souložit, se mi moc nezdá. A že by mi to jako mělo v podstatě říct natvrdo do očí, už vůbec ne! Na druhou stranu když ji pošlu k čertu, tak buď to sežene nějak jinak, nebo otěhotní, což si taky nedovedu představit, jak budu řešit!) A co bych dělala, kdybych zjistila, že moje dítě například "jenom" kouří? (Protože nechci, aby moje dítě bylo závislý na něčem tak karcinogenním, mutagenním, toxickým a prostě strašným!)

Je mi 20 let. Tzn. kdybych zejtra rodila, tak tyhle věci budu řešit nejdřív za 15 let, takže ve 35, kdy je člověk už většinou dost vyzrálej na to, aby je nějak řešit dokázal. I když ve skutečnosti to není tak úplně pravda. Stejně tak se moje dcera může jednou s někým vyspat ve čtrnácti (chraň bože ještě dřív). A potom co se to stane, bude na mně (a případně i na jejím otci, o kterým ale nemám momentálně jasnou a ucelenou představu), abych s tím něco udělala. A nějak konstruktivně to řešila. A taky se může stát, že moje děti budou třeba mluvit děsně sprostě, nebo se strašně špatně učit, protože budou líný atp. a to může nastat mnohem mnohem dřív, než za těch 15 let!

Takže si momentálně svoje mateřství představuju jako soubor výkřiků -umej si ruce-, -ne, tam nepůjdeš-, -opovaž se...-, -v žádným případě...-, -nikdy ti nedovolím...-. No prostě taková velmi příjemná matka - semetrika, kterou všechny děti na světě chtějí, že jo. Jenže já nemám žádnou představu, jak jim do hlavy jinak narvat zodpovědnost. Protože ta je podle mě základním pilířem výchovy. Zodpovědnost za sebe (nebudu kouřit; neopiju se, když vím, že mi nikdo nepomůže; nebudu zkoušet všechny drogy světa jen proto, že chci; nevyspím se s někým, o kom nic nevím; nevyspím se s někým jen tak v 15... atd.) a taky za ostatní (vyvenčím psa, když je na mně řada; budu se snažit chránit, abych třeba neměla z rozmařilé párty dítě, o který nevím, jak se postarat; když se mi kamarád opije, neopřu ho čelem o futra jejich bytu, nebo o plot jejich domu a neuteču; budu si dávat pozor na problémy svejch kamarádů.... atd.).

A moje rodiče, přestože se mnou měli (a maj) velmi kamarádskej vztah, mně podle mě tuhle zodpovědnost nějak vštípili, i když to nebylo přes žádný poučky nebo nadávky, nebo rozkazy, nebo příkazy. A já teď mám pocit, že na svoje děti taky musím bejt kamarádská, protože jim to musím vrátit a musím jim dopřát pohodový dětství, stejný jako jsem měla já. Na druhou stranu jsem o rodičích věděla naprosto všechno. Nemyslím nic intimního, ale zasvěcovali mě například do svýho finančního stavu, plánů, problémů, hádek, radostí. A vím, jak jsem záviděla dětem, který sice nemohly mámě říct, že to dnes pěkně po..., ale na druhou stranu ani nikdy neusínaly s pocitem, že zrovna dnes se jejich rodiče děsně pohádali a máma je na tátu pekelně naštvaná...

Nelíbí se mi, když dnešní třicátníci odkládají rodičovství pořád a pořád dokola (a pak když se pro něj vážně rozhodnou, se jim nedaří a oni jsou z toho totálně na dně). Vlastně jen proto, že mají pocit, že nemají dost peněz, dobrou pozici v práci, 2 auta, babičku na hlídání v důchodu... Protože rodičovství by se nemělo řídit jenom nějakejma materiálníma předpokladama a snadností (teď to jde, babička je čerstvě v důchodu, pohlídá nám...). Ale hlavně uvědoměním, že dítě chci, že na něj psychicky a fyzicky mám a aspoň nějak promyšlenou strategií výchovy, kterou by ale chtělo včas a rozhodně nějak synchronizovat s tou partnerovou, aby nevznikalo klasické : táta - můžeš, máma - nemůžeš a nebo táta - zeptej se mámy, jestli můžeš, máma - zeptej se táty, jestli můžeš.

A já momentálně trpím pocitem, že by moje dítě uteklo k mojí mámě (se kterou by jistě zažilo pravou zábavu a pocit kamarádství), ledva by umělo chodit, protože když si tak představuju, co bych mu všechno cpala, tak bych svojí mámou rozhodně bejt nechtěla. A tak myslím, že udělám dobře, když budu stále stejně úzkostlivým způsobem hlídat všechny děti, který občas hlídám. Že se od nich nenechám zlákat hláškou, že s mámou / tátou tohle ale běžně dělaj. A že moje nejoblíbenější hra s nima stále je a bude - sedneme si pod stůl (= jsme ve vrtulníku) a honí nás medvěd (= asi spíš King kong, protože je schopnej dosáhnout ze země na letící vrtulník), kterou vymyslel jeden chlapeček, kterýho hlídala moje kamarádka, a všichni malí kluci ji nadšeně hrají (ne, taky to nechápu). A u holčiček zásadně vítězí mě učesat (=vyrvat mi půl vlasů a ty, který mi zůstali na hlavě zamotat tak, že si druhou půlku vyrvu, když se to snažím rozložit).

A u toho se na ty děti snažím nepřenýst svoje obavy, aby neupadly, aby si neroztrhly čelo, aby jim nezapad jazyk, aby se nějak strašně nezranily. Protože to je prej nejhorší, co matka (nebo kdokoli, kdo o ně pečuje) může udělat, že přenese svoji přirozenou úzkost na děti, který jsou pak celej život úzkostlivý a nejsou schopný naprosto ničeho, protože se bojí samy o sebe.

A tak jsem došla k tomu, proč bude lepší, když zatím děti plánovat nebudu.

 

Jsem řiditel tohohle autobusu

28. července 2011 v 22:04 | A. | Moje kecy

Dny prázdnin tak nějak stále plynou. Stále je co dělat, ale já se snažím vyšetřit si čas i na to, abych se jen tak válela v posteli, protože přes rok na to prostě NEBUDU mít čas. A navíc prvního srpna startuje podnik - anatomie - a tím mi válení v posteli asi končí (protože jakejkoli pokus vzít si studium anatomie do postele u mě vždycky skončil spánkem!).

Moji kamarádi, se kterými jsem konečně chtěla trávit čas (když ho teď mám), ho na mě zase moc nemají. M. pracuje jako celý rok do svojí práce a do toho teď zaskakuje za mamku v novinovým stánku. Je z toho trochu zpruzelá, protože štamgasti zvyklý na její mámu tam choděj a chtěj "drb", "to, co vždycky kouřím", "ty moje", "jednou Boháčková". A M. tápe a tápe. Stejně jako když po ní chtěj "to, jak na to byla reklama včera v televizi", nebo "takový ty cigarety, co prej míň škoděj", nebo " jedny kočičky", což ovšem není časopis pro nadšené chovatele, ale lechtivé obrázky.

Udělali jsme si u nich party a já jim vyžrala všechny zásoby, hlavně kvůli tomu, že její přítel báječně vaří. Vypila jsem taky celé svoje víno, proti čemuž můj žaludek původně nic nenamítal a já z toho byla strašně nadšená. Libovala jsem si, jak mi je báječně a že "zase vydržím"! Ještě ráno, když jsem se vzbudila, mi bylo hej, osprchovala jsem se, nasnídala. A vyrazila na autobus domů. No jenže prostě neříkej hop, dokud nepřeskočíš, to už víme dlouho. Už při scházení schodů se mi udělalo lehce nevolno, ale snažila jsem se to zahnat. Než jsem došla na zastávku, udělalo se mi fakt šoufl. Jenže u M. už jsem bejt nemohla a tudíž odjet domů bylo celkem důležitý. Přemlouvala jsem svoje břicho celou dobu postávání a čekání na autobus, že to jako bude fajn. A když přijel, nastupovala jsem do něj naprosto zelená. Řidič byl milej a asi slepej, protože se mě zeptal, jestli mi už bylo 16. To jako kvůli slevě. Já jsem vydala nějakej neartikulovanej zvuk, kterej si správně vyložil, jakože dávno. Cejtila jsem se tak na sto čtyřicet. Autobus může jet krátkou (cca 15 minut), nebo dlouhou (40 minut) trasou, což se rozhodne dle odbočení na kruháku. Modlila jsem se, aby to byl ten krátkej, ale samozřejmě nebyl. Na druhou stranu to zatočení kolem dokola mi neudělalo dobře a na tu "dobrou" trasu by bylo ještě vo dobrejch 70 stupňů větší, takže možná dobře. Seděla jsem tam jako zařezaná a hlavou mi pořád jelo, že teď už je ale vopravdu ta správná chvíle mu říct, aby mi zastavil a jít se vyblinkat do příkopu. A řidič byl hrozně fajn, se všema vtipkoval, byl milej, nenadával za velký peníze, nekouřil (což by mimochodem můj stav vážně asi zpečetilo). A já si celou dobu říkala, že někdo tam nahoře byl hodnej, protože i když mi furt zasílá vypruzený řidiče, když mi je dobře, teď věděl, že by to nebylo dobrý. A tak jsem se díky němu vyhecovala a zvládla to!

Takže sláva všem usměvavým řidičům autobusu a milým prodavačkám! Protože i když chápu, že když sedíte na kase, nad hlavou vám hraje "Tesco tesco" nebo "Billa dnes, to nejlepší pro mě" a vy neustále prodáváte, což znamená píp píp píp píp píp píp a do toho vám ještě někdo říká nějaké super příjemné věci, nebo když ráno s nadělenejma drobnejma vyjedete z garáže a všichni vám platěj cestu za 20 korun tisícovkou a ještě držkujou, když se opovážíte zeptat na drobný, je to těžký, ale každá snaha se cení. Takže se moc těším, co nám na toto téma sdělí super prodavačka http://veselahouska.blog.cz/!

 

Je něco shnilého ve státě pánském... ehm dánském!

30. července 2011 v 17:58 | A. | Moje kecy

Prachatý producenti hollywoodskejch trháků by měli natočit jeden důležitej motiv. O tom, jak najdete někoho, kdo je úžasnej, báječnej, hodí se k vám, rozumíte si s ním, milujete ho, baví vás a prostě vás bezvadně doplňuje a všechno. Ale má jeden závažnej nedostatek, kterej vy jste mu už dávno odpustily, ale lidi v americkejch kinech z toho budou padat na zadek! On vást totiž vůbec nechce :-D. A to jako vůbec! Teda byly doby, kdy vás snad i chtěl, ale ty jsou už za bukem (kdyby za jedním) a přestal vás chtít, protože si našel jinou (!), za což byste ho sice měly děsně nenávidět, ale vy to nedokážete (protože jste blbý!).

Ženský časopisy (ve spolupráci s renomovanejma psychologama, samozřejmě) by měly sakra rychle zpracovat jednu věc. Jestli je normální, že ještě 2 roky po tom, co jste se s někým rozešli, se těšíte na každou vaši schůzku a nejmíň 6x se celý převlíknete. Jestli je normální, že 2 roky po tom, co vám dal košem, s ním srovnáváte všechny své potenciální partnery (a tyto potom jednoho po druhém vyřazujete, protože JEHO kvalit prostě nedosahují!), jestli je normální, že už 5 let v kuse vážně máte rádi jednoho člověka a nevíte co s tím! Protože podle mě tohle normální není!!! (A to to vlastně prožívám! Hm!)

Šikovní právníci by měli zakázat vysílání, dostupnost a propagaci seriálů a filmů o panu Božským (Sex ve městě), protože to v nás, které jsme pana Božskýho sice našly, ale panu Božskýmu jsme u zadnice a má svoji Božskou někde jinde, podněcuje neustálé fantazie o tom, jak pan Božský jednou "dostane rozum" a pochopí, že já (a taky ty, ty a ty, kterých se to taky týká) jsem nejlepší možná partnerka pro takového pana Božského a že ona (a ona a ona a taky ona) se k němu vůbec, ale vůbec nehodí (což my přece dávno víme, přestože o ní máme minimum informací)!

A může za to všechno jednoznačně hormonální bouře, která se ale odehrála jen v mojí hlavě a evidentně ne v jeho. Prostě první pořádná láska a rovnou stigma na celej život, jo? To si vážně nemůžu nechat líbit! Je sice fajn, že to už vědci objevili, jak to asi funguje, ale můžete to prosím ze mě sundat? Urychleně, děkuji!

A pro všechny z vás, kterým se taky tak rychle vypne mozek, když ikonka obálky (na qipu), oranžovej puntík (na skypu), pitomej zvuk žblunknutí exkrementu do záchodu (na facebooku) nebo píííp píp píííp píp (vaší esemesky) nějak souvisí s JEHO jménem, doporučuji: Nikdy, ale opravdu nikdy, nechoďte se svým BÝVALÝM přítelem na pivo, pokud víte, že k němu stále něco cítíte, přestože si nejste schopný to nějak racionálně vysvětlit. A protože vím, že stejně půjdete, protože prostě někde na jeho těle se rozhodně nachází vobrovskej elektromagnet, kterej když se zapne, nemáte šanci, snažte si aspoň vybavit nějaký nepříjemný chvilky s ním. Jenom nedopadněte jako já! Uvědomila jsem si, že vlastně žádný nebyly a posledních deset minut před jeho příchodem si snila o naší růžové... MINULOSTI! (Sorry, ale na jeho matku se mi prostě myslet nechtělo!)

No a až se z této zábavné schůzky vrátíte domů, tak si laskavě okamžitě a neprodleně spláchněte mobil do záchoda, abyste mu náhodou neposlaly nějakou esemesku, za kterou se budete stydět ještě v době, až o této svojí první a zásadní lásce (která mohla bejt váš dědeček, milé děti) budete vyprávět svejm vnoučatům. (Ne, včera se mi to nepovedlo, ale přece jen, už v tomhle porozchodovém scházení mám dvouroční praxi!)

No a rozhodla jsem se, že když se takhle pěkně mučím, musím si koupit hodinky. Bezpodmínečně. (Ani se neptejte proč... Protože on je taky nikdy nenosil a teď je má!) Jenže je to věc, kterou už jsem snad století neměla na ruce a moje představa o tom, jak budou vypadat je dost zásadní, takže! Bude to ještě chvíli trvat, než si je vyberu. Ale doufám, že to přijde. Fanděte mi.

Dnes se chovám extrémně pubertálně. A ještě o to víc, že jsem přesvědčená, že na to mám právo (jako správnej puboš).

Tádydádydá a to je všechno přátelé!