Pláč v Německu

Takže asi takhle přátelé. Máme únor. Možná jste si všimli, já moc ne, mně letěj dny jako z rychlíku. Pondělí, pátek, neděle a zase nanovo. Moc práce, moc věcí k posrání, moc přesčasů.

Sedím u sebe doma (konečně jsem se přestěhovala a i když po zaplacení nájmu nemám na jídlo, jsem nadšená) na gauči a chce se mi plakat. Sešlo se několik věcí. Moje nová smlouva, po který bych mohla třeba i jíst pravděpodobně nedopadne. Angela se jako hodně snaží nám cizincům pomoct, ale stejně musím říct, že tahle země pro cizince asi není. Moc byrokracie, moc pravidel, který neznáte a ani Němci neznají, moc sraček.

"Můj" Němec, jestli ho tak ještě vůbec můžu nazývat, toho jsem přes týden neviděla. A asi ho to vůbec netankuje. Mně se trochu stýská po teplu lidskýho těla, ale spávám teď s nahřívací lahví, tak mi to asi musí stačit.

V mým projektu mám teď vyhledávat literaturu, která neexistuje, ale můj šéf jí chce, tak ji prostě musím někde na web of science vyšťourat. Prostě musím. Prej.

Začíná mi chybět rodinka a svoji dovolenou jsem musela prozatím použít na učení se a konání B2 zkoušky z němčiny, kterou prostě MUSÍM udělat. Aha.

A taky moje nadřízená, která je pod šéfem, je pod hrozným tlakem od něj a přenáší to na mě a jsem ve stresu a smutná.

Dneska bych se měla jít opít, kamarádky jdou. Já jdu taky na chvíli, ale co vám mám povídat, zejtra vstávám ve 4.

Převlíkla jsem si povlečení, rozsvítila aromalampu, nepracuju a pouštím si veselé písně. A přesto se mi chce jen plakat. Což dělat nebudu, protože to přináší jen další trápení, rozmazaný šminky a tak.

Jak na Nový rok, tak... Drž hubu krávo blbá!

Jak jsem oslavila svůj nový rok s Němci.

Takže můj Němec, na začátek bych chtěla opět podotknout, že spolu nechodíme, což neustále deklaruje, se rozhodl, že pro své kámoše uvaří cosi, co nazývá čili. Vlastně je to nechutnej eintopf, s mletým hovězím, spoustou fazolí, paprik, rajčat, smetanou, cibulí a spoustou dalších sraček, co jsme doma našli. Dělali jsme to pět hodin (nelžu), měl na to speciální metody, protože von už to dělá vod svejch sedmnácti let a já umím hovno vařit a samý vysíračky, no znáte to. Pak musel část odebrat a udělat ostřejší verzi, která se nedá žrát, ale ne proto, že by byla mega vostrá, ale nasral do toho strašnýho tabasca a je to hořký jak německá historie.

Potom jsme museli děsně šůrovat, protože měli přijít jeho kumpáni a jako jeho kumpáni jsou Němci, takže na návštěvu choděj prakticky v těch bílejch bavlněných rukavicích, co maj manažeři v Mekáči, a kontrolujou, jestli jste vydrbali hajzl a poličky. Samozřejmě u toho byl vrcholně příjemnej, asi jako Hitler na hranicích Polska nebo osina vítekde.

No a pak přišli kumpáni, já jsem se zavřela do ložnice a odmítala jsem s nimi komunikovat, což jsem podpořila tím, že jsem si sundala kalhoty, protože jsem věděla, že když budu mít dole kalhoty, tak mě nepřijde přemlouvat, protože i když spolu nechodíme, tak by se mohlo stát, že mě jeho kámoši uvidí v negližé, a to by samo žárlil. Od pěti do devíti tu smrděli, dělali bordel, kouřili v obýváku, chlastali pivka, co jsem já zaplatila (pláče moje geizig já) a prděli a říhali tak hlasitě, že jsem to slyšela přes zavřené dveře. To chcete. V devět přišel a přesně jsem viděla, jak se plíží do těch dveří, aby nikdo neviděl náhodou moji prdel, řek mi, že táhnou, dal mi pusu a měla jsem klid.

Jako řeknu vám, na silvestra docela nuda, ale jak já si to užila. Podívala jsem se na Dítě Bridget Jonesový, udělala si prádlo, uklidila po těch prasatech, naložila myčku, zavolala na Skypu všem možnejm kámošům a o půlnoci dostala od Němce totálně zmatený anglicko – německý zprávy a i když docela obstojně ovládám oba jazyky, nebyla jsem schopná z toho vydedukovat ani šajz. A pak jsem se podívala na ohňostroje skrz okno, řekla jsem si, že je to super, že nejsem venku, protože teploměr ukazoval mínus pět a šla spát. Totálně nudná, ale spokojená. Němec mi sice ještě ve 2 hodiny psal, že baru, kde zrovna jsou, hoří střecha (???, doteď mám trochu obavy, že to zapálil on), ale že to prej hasiči rychle uhasili a pokračuje se v párty hárd a všichni jsou v pořádku, čili tato informace pro mě byla naprosto zbytečná a mohla jsem poklidně pokračovat ve spánku.

Němec dotáh v půl vosmý ráno, smrděl jako Teen Spirit, zkoušel na mě nějaký dotyky, tak jsem mu samozřejmě řekla, že se asi totálně posral, potom odpadl do komatu. Já vstala v 10, udělala věci do práce, vysmejčila zbytky, co se mi už včera nechtělo, spravila jsem si kabát a zašila mu 2 trička (taková já jsem hospodyně, kdo by nechtěl českou babu), zavolala svojí babičce, vyřídila potřebný maily, učila se hodinu němčinu, no prostě jsem byla pilná jako včelka. Němce ve 3 vzbudila prostata, musel se jít vymočit, přesunul se ke mně na gauč a od tý doby mě otravuje svojí přítomností (ach, jak mi bylo hezky, když chrápal v posteli). Má kocovinu jak debil, takže se cpe čokoládou (požil celý Toffifee, velký balení lentilek, čtyři Lionky a jednu celou táfličku čokolády (neke) a tváří se, že kdyby krámy nebyly zavřený, žene mě, ať mu koupím jeho oblíbeny Chocolait Chips White (to je něco, jako když si pícháte diabetes mellitus přímo do žíly).

A teď prsimvás čekáme, až vyjde novej Sherlock, protože to je důležitý a to je podstatný. Ne já, ne to, že bych třeba chtěla mít normální Novej rok, dát si nějakej oběd (vepřovou a čočku!) a jít na procházku a ne snášet vrtochy alkoholika s kocovinou.

Omluvte, že jsem sprostá, mám dneska prostě takovou náladičku, sorráč. Jak jste se měli vy?

O Dojčlandérech

Dnešní příspěvek bude zcela překvapivě o Němcích a Německu. Možná vás to začne brzo nudit, ale já žiju prostě tady a moje zážitky jsou pro můj mozek dost často nepochopitelný.

Co si myslí všichni Němci?

- že německá hudba se dá poslouchat (nedá)
- že když prohrajou sázku nebo soutěž s váma, je to vaše vina (není, nebojte)
- že jejich vzdělání je nejlepší na celým světě a všichni, kdo studovali univerzitu kdekoli jinde jsou o něco méněcenější
- kolik vypiješ piv, tolikrát jsi člověkem
- že německý piva jsou chuťově výborný (nejsou)
- že Angela je bohyně
- že Apfelstrudel se má máčet ve sračce jménem vanilková vomáčka a pak je to výborný (není, jediný, co vám to přivodí je diabetes mellitus)
- že oni jsou perfektní a báječní, nedělaj bordel, maj správný názory
- že bejt pokaždý včas je normální (není)
- že když se zrovna pro něco rozhodnou, vy to telepaticky odhadnete a nějak se podle toho zařídíte (nezařídíte)

Co si myslí "můj" Němec?

- že když něco chce, tak to dostane
- že když něco chci já, je třeba se rozmyslet, jestli to chce i on
- že je normální začít teď přemejšlet, jestli se náhodou nechce přestěhovat do Frankfurtu
- že umí pít (neumí)
- že já jsem zázračnej skřítek, kterej vždycky, když on odejde chlastat vajsbíry, vyšůruje, naloží myčku, vypere, občas uvaří, převlíkne postele, pověsí prádlo, vypere mu trencle, posbírá jeho ponožky po celým bytě, vysaje, vysype mu popelník (bleh) atd (bohužel jsem)
- že když ho poprosím, aby mě drbal záda, je normální mi vymačkávat pupínky (?????? jo!) a říkat mi, se kterejma znamínkama si mám dojít na kožní (???? !)
- že chodit doma v tričku zastrčeným v teploních, hlasitě říhat a prdět je zcela normální (není)
- že bejt hrdej na produkty svýho metabolismu a zpravovat mě o nich je v pohodě (není!)
- že jet na výlet na zámek znamená jet půlhodinu po dálnici rychlostí 220 km/h (protože na Autobahnu prostě můžete) a potom udělat 15 minut pěšky okruh kolem zámku, kdy se celou dobu ploužil za mnou s mobilem v ruce a vypisoval kdoví komu a na můj dotaz, jestli půjdeme na prohlídku říct "Naaaah, bist du verruckt?" /jo, vím, že tam má bejt nad u umlaut, ale jedu na český klávesnici a nechce se mi to hledat/ a pak se zase řítit po Autobahnu rychlostí zvuku za jeho nadšených výkřiků (Das ist aber kuhl!)
- že se nepotí a nesmrdí (potí a smrdí!!!)
- že není nepříjemnej (je, dneska dokonce kopal nožičkama jako pětiletej fakan, když jsem si ho dovolila ve 12 vzbudit)
- že plánovat si ve čtvrtek, co bude šůrovat v neděli je normální
- že to, že se jeho bratr jmenuje Heninng a jeho sestra Britta je úplně v pohodě
- že nemá problémy s prostatou a není ve středním věku (má a je)
- že kdykoli si vyhrne tričko, musím mu škrábat záda
- že jeho tělo je chrám a můžete se ho dotýkat jenom po zeptání
- že moje tělo bylo stvořeno k tomu, aby se ho on dotýkal kdykoli chce
- že bych si měla holit nohy i v zimě (se posral podle mě)
- že nosí cool pokrývky hlavy (nenosí, všechno to vypadá jako 60-ti letej Němec si vyrazil na golf, nebo že jde vykrást banku)
- že sledování Bauer sucht Frau nezpůsobí, že váš mozek se rozpustí (způsobí)
- že studovat vejšku 11 let a 3x změnit obor je normální
- že telefonovat matce a oslovavat ji Frau Mutter jako v 18. století je v pohodě
- že bejt geizig (lakomý), znamená nechávat mě všechno platit a nikdy nemít keš

A takhle mi si tady žijeme, ale musím teď skončit. Němec mi odešel na vajsbíry do céčtyřky, tak musím trochu pošůrovat.

S-LOVE-nky randěj s Němcema, potvrzuje výzkum Denní dávky ironie

Ahoj zase takhle brzo, 

jsou 3 ráno, Němec po výletě na jedno, dvě piva, přišel a nekompromisně mě vzbudil tím, že trefil snad všechno, co trefit mohl, upadnul do postele a částečně i na mě, protože zakopl o vlastní nohu a měl nutnou potřebu se mě zeptat, jestli si myslím, že mu jeho soused z 6. patra dneska v hospodě lhal, nebo ne. Pak se rozhodl, že si musí dojít na záchod, snažil se zvednout, musela jsem mu lehce dopomoct (ale jen lehce, podle mě se to ani nepočítá) a cestou trefil vysavač (Verdammt, Scheiß, Hilf mir doch!), kterej je dominantou obýváku, protože neustále šůrujeme. Takže jsem z postele vyrazila na záchranu vysavače, Němec zatím proved, co províst musel, šel se napít do ledničky mlíka, protože žáha, vypadl mu můj jogurt (je to úplně na jiný poličce, nechápu) (Verdammt, Scheiß a vyčítačky, proč můj jogurt je tam, kde je), pak se ještě rozhod, že si vezme Omeprazol, protože jeho žáha se fakt necejtí dobře (jak by se taky cejtila po 12 Wajsbírech a krabce Máček), shodil půlku konferenčního stolku (Verdammt, Scheiß) a vrátil se do postele, do který se zhroutil tak, že jsem byla vypružena do vzduchu. Potom mi začal vyprávět o tom, jak je ruština hnusnej jazyk, jak se to nedá poslouchat a že jednou z nejhezčích holek, kterou kdy potkal, byla modelka z Kazachstánu a ta, ta měla tak hroznej přízvuk, že von prostě nemoh, no prostě ne. Netakticky jsem se ho zeptala na můj přízvuk a von mi řek, že je vlastně hrozně roztomilej a že když mluvím česky do telefonu se svojí matkou, tak sice rozumí hovno (lidi, musím mu koupit učebnici), ale prej to zní evropsky, jako by mluvil on, takže cajk. Haha, evropsky. Dneska telefonoval svojí matce a musela jsem se smát, protože jeho R v němčině, to by katapultovalo každý dítě na logopedii. A to, že na všechno říká Ja, genau Mama, to katapultuje mě brzo na psychiatrii. 

No a tak nemůžu spát, protože na měl byl proveden tenhle opileckej Blitzkrieg, ostatně jako pokaždý, když jde pít a slibuje mi, že si dá jedno, dvě piva a pak bude brzo zpátky a udělá mi masáž. Fruchtbar, řeklo by se. A teď se nechutně potí, protože musí spát v mikině, protože mu je zima na vršek, aha a chrápe, protože má nakoupíno jak mužik, i když ho ruskej akcent odpuzuje. Ale jak mi vysvětlil, odpustil páru a bylo to super, takže nechť je mu to přáno.

A já si otevřela blogís a zjistila jsem, že mám plno komentářů. Hlavně od vás, co máte taky Němce (já se ptám, randí snad celá nová slovenská generace s Němci) v posteli, a to se hodí protože teď už vím, že na to nejsem sama, že to taky zažíváte, že je chcete taky zabít nebo minimálně zmrzačit, ale přitom je máte vlastně děsně rádi, ani nevíte proč. I když jsou to technokrati a uklízeči a alkoholici a fýreři. Což je to nejhorší. 

Má cenu komentovat, že je čtvrt na čtyři ráno, já za chvíli vstávám, ale nemůžu spát, protože vedle sebe mám potící se, chrápající dospělé dítě, které ani v pracovním týdnu nemůže žít bez svejch Wajsbírů? 

A víte, co je nejhorší? Zejtra jde chlastat zase.

Hele, tak já to jdu zkusit, zkusit to, co mi dycky radila moje máma. Když nemůžeš usnout, protože někdo chrápe, lehni si, zavři oči a poslouchej to chrápání, velmi bedlivě. A usneš. 

Mám moc velkou radost z vašich komentářů. Odpočítávám dny, kdy odjedu domů na Vánoce. 

Pište, já zase něco namastím. Němec mi dává hodně podnětů :-D

Dneska bez hacku a carek o zivote s Nemcem

Predem se vsem omlouvam, ale tenhle post bude bez hacku a carek, protoze ho mastim misto prace na svym projektu ve studentsky knihovne. Jo, je to tak, ctete dobre. Muj projekt, studentska knihovna, no asi jsem se uplne posrala a jsem zase na univerzite, a to jeste ke vsemu v zatrolenym Nemecku.

A prosimvas, aby to nebylo malo, mam asi vztah s Nemcem. Jo, sice spolu bydlime, zijeme, nakupujeme, jime, spime (jako v posteli, rozumime si doufam) a spoustu dalsich veci jako par, ale on neustale deklaruje, ze par nejsme, tak prosim.

Jeho zivot je velmi nemecky, pocinaje prijmenim, prijmem velkeho mnozstvi Weißbieru, nasledovane hysterickym uklizenim a cistenim vseho, co by se jen trochu mohlo zdat spinavy, nejapnymi vtipy, chorobnym smyslem pro spravedlnost (pujdu k tobe do prace a vysvetlim tvymu sefovi, ze to, co dela je nelegalni), hysterickou nekritickou laskou k vlastnimu Mercedesu (protoze Benz, to je jina kategorie) (zavorka cislo 2 - pred jizdou a po jizde objima volant a rika Ich liebe mein Auto), chozenim na verejnosti pokazdy jako na ples v opere (sexy bily tricko pod kosili, kosile nazehlena, kravata spravne uvazana, oblek a kabat sity na miru, boty ve vysi meho platu za pul roku), chozenim doma / pred moji malickosti v nechutnejch stoletejch teplacich a mikine zastrceny do nich (neco tak ohavnyho jste dlouho nevideli), panikou, kdyz veci nejsou tak jak on chce, chozenim do postele v silenou hodinu a rano vycitackama, ze je nevyspalej, poziranim neskutecnyho mnozstvi sladkosti - ten clovek je vegetarian, ale ma prijem palmace o mnozstvi jednoho destnyho pralesa na rok, nekritickou laskou ke vsem zviratum, sledovanim (a ted se podrzte zidle) nemecke verze Farmar hleda zenu (Bauer sucht Frau) a jeste horsi show, kde tchyne hleda snachu nebo co (doted jsem to nepochopila, protoze vzdycky teatralne odchazim s tim, ze moje intelektualni ja zvraci), neustalou potrebou ve vsem vyhrat a mit vsechno "perfekt", teorii, ze kdyz nevis, jak se to rekne anglicky, tak to proste rekni nemecky, vsak nas stat je velky a silny a mame ekonomiku a Angelu a kazdej nam musi rozumnet, i kdyz si vymejslime sileny slova na vsechno a nejsme ani schopny rict inseminace, hovorama se svou matkou, kdy ji rika vsechno, ano naprosto vsechno, jo i to, co vas ted napadlo, spanim v trenkach a tricku a mikine, coz nedava smysl, ale prej mu je na spodek teplo (????) a na vrsek zima (?????????), zhasinanim kazdejch pet sekund, protoze Storm ist teuer, stekanim povelu na führer stajl (zabili byste ho) a tak dale, und so weiter, und so fort.

Dnes vam popisu jeho vikend. V patek jsme byli doma, protoze se rozcvicoval na vikend. Takze jsme koukali na televizi a sli brzo spat. V televizi sla naprosto silena vec, kterou Nemci milujou, je to porad o nejhorsich filmech doby, s komentarem a pici - od slova pit prsimvas jo - hrou, tentokrat bylo na platne Sharkiado 4 nebo co, no koukat se na to nedalo, natoz v nemeckym dabingu, ale pici hra spocivala v tom, ze se pilo pokazde pri odkazu na jinej film, a tech tam bylo pozehnane, takze me whiskey coke za chvili zridila tak, ze mi to bylo vlastne uplne fuk. V sobotu vstal brzo (=ve 12, vysuroval - to muselo bejt - , nazral se toho, co mu vzorna ceska hospodynka prichystala = smazak a domaci majoneza a brambory, no nema se spatne ten kluk), potom se prsimvas 2 hodiny slechtil na Weihnachtsparty, vsechno muselo bejt perfekt, musela jsem mu prisit knofliky, co drzely (no koment), nazehlil se, obvinil me z toho, ze je tlustej, protoze musi furt zrat cesky zradlo, ze ho zdrzuju pri pripravach, ze jsem blbe zabalila darek, no klasicka Weihnachtsatmosphere, jakou si prejete. Ve 4 hodiny odpoledne vypadnul a byl klid. Ja se ucila nemcinu, napekla jsem perniky, vysurovala gauc, vyprala si pradlo, myckovala nadobi a proste si udelala hezkej holcici vecer. V 10 vecer se priritil, ze si musi vzit svetr, protoze je venku frisno a ze mam jit s nim, to jsem s diky odmitla, nalozila se do vany a v pul jedenacty byla zcela spokojena sama v posteli. Na nedeli jsem mela budik narizenej na pul devatou, prece jen jsem se chtela ucit a taky neco posuchnat v byte. No, co vam mam povidat, kdyz jsem se probudila, Nemec nikde. Trochu ve me hrklo, ale jsem preci jen ceska selka, tak jsem nejdriv zkontrolovala vychody, chodbu, gauc, prostor pod posteli a kdyz jsem seznala, ze fakt nikde neni, stanovila jsem si stihackovskou hranici na 10.00, ze zacnu plasit a volat mu nebo poliz nebo nekoho. Prisel v 9.30, nemohl prakticky stat, rekl mi, ze ma metodu, jak zachranit svet a vydelat miliony a obvinil me z toho, ze jsem zlatokopka, co cestuje casem, protoze vim, ze bude miliardar a ja ho musela sbalit, dokud je chudej (no, to jsem teda udelala terno, to vam povim) a v 10 hodin uz spokojene odfukoval na luzku. Co udelala hodna selka? Nachystala koprovku - s vajickem samozrejme pro vegetariana, uschly deky nalozila na uklizenej gauc, vyvalila se k nemecky televizi (davali moji milovanou Pulnoc v Parizi, v nemeckym dabingu ale minimalne na zapaleni se), sla sama na prochazku, posurovala. V pet se mi ta sipkova ruzenka probrala, tak jsem mu dala koprovku a ptala se ho, jak teda zachrani svet, ale to on uz nevedel, tak asi bilionarova nebo co zena nebudu. Od peti do 11 byl vyvalenej u televize - samozrejme, ze byl Bauer sucht Frau a nemecky zpravy, dokument o tom, jak lovi sakali na Arte a dalsi silenosti. Pak si vycistil chrup, ulozil se do horizontalu, rek mi, ze me nemuze obejmout, protoze chce lezet oblicejem ven z postele, protoze mu to je prijemnejsi a usnul.

Moje rada na zaver zni: Chces-li dite s Nemcem miti, musis vsechno sauber chtiti.

No a takhle mi si tu zijeme. Jak je tam u nas?

Bekasina otavní není slípka zelenonohá, cype

Nazdar!

Tak abyste nedržkovali, píšu. Zejtra má bejt prvního prosince. Jéžiš. Moje babička už teď zkoumá, jestli na salát koupí brambory tý stejný vodrůdy jako loni, nebo jiný, otec se snaží přesvědčit rodinu, že na sváteční tabuli by se víc hodila štika, než kapr (a my ostatní uzavíráme sázky, jestli mu to projde), má stoická matka mi oznámila, že by jí bylo úplně u zadku, kdybych Vánoce netrávila doma (a já si naivně myslela, že by jí to vadilo) a můj bratr píše všem členům rodiny esemesky, že je na suchu a dárky dostanou až v březnu. Super. Já jsem nakrknutá, že to budu muset nějak překonat, vůbec mě v posledních letech nebaví pro ostatní nakupovat a od ostatních něco dostávat. Navíc, když se mě zeptaj, co bych chtěla, tak nevím, protože tuším, že ty čtyřiadvacetikarátový náušnice za sto dvacet papírů mi stejně nikdo nekoupí.

Jsem neustále v mírný pseudodepresi. V článku s nějakým šíleným doktorem, kterej se zabývá psychosomacií (to je teďka asi nejvíc in obor medLicíny, kterej praví, že když je vám blbě, máte to z nervů) jsem si přečetla, že to je pro moje fyzický zdraví snad úplně to nejhorší. Díky. Mám trochu pocit, že to začínám pociťovat. Možná ještě horší na tom je vědomí, že tuhle melancholii uměj nejlíp zabýt svařáky, panáky whisky, koňaky a malinová vodka. Začínám i já sama bejt ve vážný obavě, že dopadnu jako prastrejda Ládíček, kterej prochlastal restituovaný zemanství a umřel na rakovinu jater. Nutno ale podotknout že ve čtyřiadevadesáti. Nepamatuju si toho člověka ve střízlivým stádiu, lil do sebe všechno možný standardně už od rána a až v posledních letech mi dochází, jak velká byla odvaha našich rodičů, když ho nechávali s náma jezdit na výlety. Jo, strejda Ládíček totiž řídil! A v každým zoo si dal nejmíň tři piva, nekecám. Jeho geny mě masivně osídlily, v poslední době jsem o tom totálně přesvědčená. Tak jen doufám, že budu takovej držák, jako ten dědek.

Dnešní mezinárodní den nenakupování jsem oslavila nákupem zimních bot. A ne dvou bot, ale dvou párů bot. Jsme hrozná a skončím v pekle! A taky umřu na hlad, protože nebudu mít za co jíst. A dárky taky nikomu nekoupím. Když prostě ty druhý tam nešly nechat. Vopravdu ne. Vy byste je tam taky nenechali, nekecám. Zvlášť když byly poslední pár, vopuštěný, zlevněný a ještě k tomu v mojí velikosti. Čekaly na tam na mě. A tvářily se smutně. Moc smutně. Chápala jsem je. Už jsou moje. A hned vypadaj veselejc. Zvlášť, když je mám na noze. 

Vyhrabala jsem jedny svoje oblíbený zimní šaty. Měla jsem naději, že zjistím, že mi nejsou a donutím se cvičit. Jsou mi, takže jdu na pivo. A hermelín. A možná si dám i něco se šlehačkou. Venku je tak hnusně, to se musí nějak vyčeřit. Jo a taky jsem dneska vytáhla učení. A zase ho rychle zastrčila. Na tohle prostě zatím nemám žaludek. 

P.S.: Jestli jsou v tom pravopisný chyby, tak sorráč, ale jsem tak líná, že to ani číst podruhý nechci :-D

Zdepkařený kecy jedný depkařky.

 Hele, vím, že nepíšu. A neexistuje pro to žádná omluva. Prostě a jednoduše nemám nějak chuť se svěřovat širokému obecenstvu se svým životem. Možná proto, že už by to ani nebylo k zasmání. Neříkám, že žiju nějakej fakt příšernej život, ale pár věcí se tak nějak samo od sebe packá. A zbytek dopackávám já. Znáte to, ne? Mám pocit, že věci, který si fakt fakt fakt z duše přeju, se tak nějak nedějou. Něco je špatně. Možná ve mně. Chlap, kterýho mám ráda a chtěla bych ho mít blízko (nejlíp úplně nejblíž) má nějakou záhadnou schopnost na mě ****, jak na placatej kámen a pak se záhadně ozvat, být se mnou hodinu, hodinu a půl, den, dva dny a pak se zase třeba na dva měsíce vypařit. A já, i když mi to drásá srdce (jo, na denní dávku docela trapnej vobrat, ale je to tak) s ním vždycky jsem, protože mě to vždycky baví a jsem během toho šťastná, jak celej život ne. Ty jeho odchody jsou horší, ale co už. Dělám si to sama. Měla jsem si dávno dupnout, rozdat nějaký ultimáta, bejt zlá. Ale to nejsem já. A pravděpodobně to nikdy neudělám a pravděpodobně to bude chyba.

Jinak. Už snad ani nečtu žádný blogy. Nemám na to čas. Ty čtecí, co jsem četla, byly všechny super, ale sežere to strašně moc času. Času, kterej v současný době věnuju buď klinice, dospáváním pobytu na klinice, nebo stýkáním se s kamarádama. Koukací blogy mě nebavěj už vůbec. Ahoj, jsem kočka, vzala jsem si modrý šaty na ségry svatbu, jsou moc pěkný blik cvak z pěti úhlů. Vážně mě tohle někdy bavilo? A blogy, co byly koukací a měly duši, ty zmizely jak pára nad hrncem.

Dál se věnuju němčině. Ty slovíčka jsou neuvěřitelný, nechápu, jak si to ty lidi mohli vymyslet. Možná při svý honbě za dokonalostí si říkali, že když někdo nebude umět vyslovit ty šílenosti, vyřaděj ho ze společnosti. Myslet na milion věcí, od stavby věty, přes tvary zájmen, skloňování, časování, vždycky lomím rukama a jsem unavená, jak po hodině spinningu. Škoda, že se u toho nehubne. To bych totiž trochu potřebovala. Trochu víc. Hodně. Dost. No, jdu si dát tu buchtu, co upekla babička.

Jsem vydepkovaná z počasí. Nesnáším zataženej hnus, jít do školy za tmy, vracet se domů za tmy, mít zmoklou hlavu a poznámky. Jsem z toho akorát nepříjemná na celej svět. Jsem z toho nepříjemná sama sobě, což je stav, kterej nejvíc ze všech nesnáším.

Piju v poslední době dost vína. Hodně. Mý útlocitnější kamarádky se mě ptaj, jestli náhodou nejsem alkoholik. Jsem? Jak se to pozná? Mý méně útlocitný kamarádi pijou pořád víc, než já. Jediný, v čem to pociťuju já – mám větší výdrž. Takovou, jakou jsem nikdy neměla. Takovou, že vypiju věci, ze kterejch byl před 2 rokama zaručeně skončila s hlavou v sanitární keramice a dneska mi je po nich hej a dávám si na to jitrnice.

Začala jsem nosit kontaktní čočky. Občas. Je to docela fajn, i když je pravda, že vůbec nejsem zvyklá na svůj tvar obličeje bez brýlí. Přijdu si jak vejce vyklepnutý na pánvičku. Kulatej ksicht. Tváře jako slabikáře. Vskutku pecka. Problém je, že člověk pod tím nic neschová. Ani ty kulatý líčka, ani špatně vytrhaný obočí, ani blbě udělanou linku. Nic. Paní doktorka mi řekla, že mi to moc sluší. Myslím, že chtěla kšeft. Pak mi to ale řekli jeden den snad všichni, kdo si toho všimli, ve škole. Tak já vám nevím. V brýlích si to furt přijdu víc já. Ta doktorka mi taky řekla, že do půl roku budu chtít nosit ty čočky co nejčastěj, ideálně každej den. Budu? Sama nevím. Pravda je, že je to docela pohodlný. Člověku se nezamlžuje výhled, kdykoli vaří / sprchuje se / přijde z tohohle hnus počasí dovnitř. Ale zase na druhou stranu můj ksicht už nemá ten intoušskej rozměr, co míval. Podívejte se na mě, já, sečtělá, vzdělaná, děsně ukecaná dávka ironie (ta, která není žádnýho chlapa schopná kopnout do zadku a toho, kterýho by měla, toho už vůbec ne). To říkaly moje brýle. Teda aspoň si to myslím. Možná je to pytlovina. 

A jak žijete vy? Něco pěknýho mi tu nechte ;-)

Dnes o ženství (v mém podání)

Jakej je můj vztah k feminismu, všichni víte. Uznávám ale, žev vživotě nás dívek a žen je spousta zásadních okamžiků, ne jen ztráta panenství či první menstruace, jak si všichni myslej. (Ostatně ta pro většinu dívek a žen zase tak zásadní nebyla, ale co už.) Třeba, když si přestanete v sekáčích kupovat oblečení s tím, že "se to nějak zkrátí nebo přešije", aby vám to pak rok leželo ve skříni a následně putovalo do charitativního kontejneru broumovské diecéze. (Ehm.) Nebo když zjistíte, že v sukni není zase taková zima, jak vám v mládí tloukla do hlavy babička a (a teď pozor) existence teplých punčoch a spodničky zachrání všechno. Opravdu všechno. Nebo den, kdy zjistíte, že prát bez aviváže je mnohem ekologičtější a lepší, protože když se navoníte, nesmísí se vůně aviváže s parfémem a nezpůsobí to nikomu migrénu větší, než měl Sokrates po bolehlavu. (Tohle je věc, kterou jsem objevila i pro vlastní mámu, takže machry machry.) Nebo (!) když poprvé v životě udělá všechny zkoušky v zimním semestru napoprvý (to se mi ještě nepovedlo), a to ještě před koncem ledna. (Včíl gratulujte!)

Mám chuť se natáhnout do postele, dát si mokrej hadr na hlavu a sténat až do začátku letního semestru, kterej je tu (ať chceme, nebo ne, coby dup). Bohužel jsem si ale dala předsevzetí, že budu nelíná a kreativní, nakoupila jsem hedvábnej šátek a barvy (neptejte se, kolik jsem vysázela na dřevo ve výtvarnejch potřebách, málem mě museli křísit) a hodlám babiččině kamarádce udělat radost. Aspoň jedenkrát za život budu vzorná vnučka? Rok 2013 je pro mě zatím stále opravdu rokem dobrých skutků... A budu se věnovat němčině a štěnisku. (Tak zní moje idealizovaná představa.)

A kdo chce vidět, že chytrost se dá prokázat i v pár slovech, pustí si povinně toto:

A všichni si za mě dejte dneska dortík. Já si ho nestihla koupit. Stihla jsem si koupit jen vokoralej párek na hlavním nádraží v Brně. A řeknu vám, asi už nikdy víc. Majte sa.

Ministerstvo ironie varuje: Zkouškové období a volby vážně škodí vašemu zdraví.

Už nejsem nejmladší a měla bych si to konečně uvědomit. Tohle je věc, kterou se mi snaží stále připomínat moje babička a moje tělo, ale k mému mozku se informace nechce dostat. Jak jinak by se mohlo stát, že jsem se rozhodla zvládnout pobyt ve volební komisi od 14:00 do 22:00, následně pobyt na plese od 22:15 do 3:00 a v 8:00 druhý den zase v komisi švitořit s ostatními komisaři a usmívat se na lidi? (Přiznávám, že v 16:00 jsem padla do postele volný pádem a i když se mě štěnisko náš psí chlapák pokoušel vzbudit intenzivním kousáním do chodidla, mlácením packou do hlavy a vytím vedle mojí postele, naprosto neměl šanci.)

Volby byly tenhle víkend o něco zábavnější, než ty minulé. Musela jsem umravnit dva mladíky s plackou Karel for President, že agitace ve volební místnosti je zakázaná, bohužel se mi nepodařilo dostatečně usměrnit dědu recitujícího politickou báseň o volbě Zemana. (A pak že dnešní mladí neuznávají autority a důchodci ano, chachá). Přišla nás navštívit policie, která prý očekávala problémy, což mě poněkud vyděsilo, ale musím říct, že náš okrsek je slušnej a tak se nic nedělo. Jsem fakt ráda, že je to za mnou.

Von totiž ten ples byl snad ještě horší, než ty volby. Šestnáctiletý holky, který landaly po venku jen v šatech, když bylo mínus patnáct mi pily krev neskutečně (se zánětem močáku si laskavě choďte kam chcete a se zápalem plic jakbysmet). Šestnáctiletý holky nechávající si platit na baru panáky od pětadvacetiletejch nebožáků, kteří si trapně mysleli, že je sbalí na svůj pracovní pobyt v Hongkongu, byly o to horší. A nakonec tyhle děvčátka válející se po mých bývalích učitelích, to byl plivanec do mýho ksichtu moralisty. Byla jsem fakt zhnusená. Jo a holky, kupte si ty šaty delší, ne všechny zajímá vaše spodní prádlo.

Mám před poslední zkouškou. Jsem strašně unavená a nechce se mi učit, zvlášť mikrobiologii, která je prostě nudná a koho zajímá Západonilský virus a podobný chuťovky? Válím se v tom, láduju do sebe neskutečnosti a minulý týden jsem se totálně zbláznila a vyrazila do výprodejů, že se mi třeba něco bude líbit. Kterej člověk proboha udělal výprodej bižuterie za 30 korun? Utratila jsem 210 korun a neměla jsem co jíst! Takový věci mi nedělejte. Ale zase mám indiána, heč.

No nic, zase se musím letět, učit. Taky vás to tak nebaví?

Pomerančovej zadek

Že mi zkouškový leze na mozek, to už vím dlouho. Letos je to asi obzvlášť špatný. Kromě toho, že moji peněženku vysálo několik děsně nutných návštěv votocvohozu, koupila jsem si taky krém na celulitidu! Věřili byste tomu? Já sama se doteď podivuju, když ho každé ráno a každý večer vidím ve své kosmetické poličce. (Ještě jsem ho nepoužila.) Obsahuje samé divné věci, které obyčejné krémy neobsahují (glukóza například...?) a voní smrdí jako dezinfekční mast na bércové vředy, kterou páchnul tatínek jednoho mého spolužáka. Mám vyhlásit typovací soutěž, jestli ho někdy použiju?

Moje členství ve slovutné komisi volební bylo velmi zásadní. Zjistila jsem, že lidé jsou fakt různá a zatímco někdy jsem měla intenzivní chuť vyvolat ... (paragraf 158 českého trestního zákoníku), jindy jsem se fakt pobavila. Opět mě nejvíc bavili staří pánové, jejich vtipy jsou pekelně dobrý, ať si kdo-chce-co-chce-říká. Například jeden říkal: "Stejně toho Karla volej lidi jenom proto, aby měli dovolenou, až bude státní pohřeb. No jo, ale to nemůžu říkat, vždyť já jsem ho tam hodil taky." No, musím se taky pochlubit, že v našem volebním okrsku je pán s datem narození 1920 (!) a volil (!) a byl nejmilejší ze všech. Hrozně si s náma pokecal a říkal nám o Masarykovi, no rozplývala jsem se.

Jinak se musím přiznat, že jsem mizerná choť topiče (anébrž manželka kúriča) - kdo to nepochopil, dostudujte si Českou sodu. Babičce vybuchlo topení, tak se tam teď musí topit v kamnech uhlím a dřevem a řeknu vám, když to mám zapálit, musej se za mě u toho modlit všichni zbývající členové rodiny. Taky už se mi podařilo jít se šlincem od uhlí přes celej ksicht do papírnictví a paní se mě ptala, jestli zkouším válečný malování. Než mi došlo, co po mně chce, byla jsem dost zmatená.

Tak já jdu zas na genetiku.

Křižte sa.

Imbibitio postmortalis

Jde to se mnou z kopce. Oba dva víkendové večery (rozuměj páteční a sobotní) jsem strávila v hospodě. V pátek s trochu mastnou ofinou a včera s nejmastnější ofinou na světě. "Přece si o víkendu nebudu mejt vlasy proboha!", setřela jsem svoji mámu, když se mě na to pokusila upozornit. Jsem líný prase! A vůbec mi to není podobný. Plížit se po ránu s teplákama na pyžamovejch kalhotech a klepající se rukou svírat vodítko se psem, kterej se rozhod, že se chce prostě venčit ve čtyři ráno, ano, to občas dělám snad vod svejch osmi let. Ale večer vypadat jako vprostřed zkouškovýho, to se mi v listopadu nestává.

Měla jsem se o víkendu učit. A kdybyste se ptali, co jsem dělala, nedělala jsem ňyc. Rozhodně jsem se teda neučila. Sobotu jsem strávila u babičky na vyprošené kachně s knedlíkem. Babička samozřejmě místo knedlíku udělala noky, načež došlo k nejhoršímu. Pelíškovité hádce. Ale protože mojí babičce se neodporuje, vyhrály souboj knedlíky. Každopádně je vám předpokládám všem jasný, že to byly noky. V neděli jsme spala do oběda, pak jsem se zbalila a frčela do Brna. Náročnej program, znáte to.

Tesco se mi pokusilo vnutit, že budou Vánoce. Včera, když jsem se hnala pro drink na moji příšernou cestu do Brna, jsem krosnou málem porazila meganevkusnej strom. Hele, jako je půlka listopadu. Vánoce jsou pro mě teď hlavně to zkouškový, kdy je vyšší přísun dobrot necvaknutej z mý kapsy (jsem to ale, co). V našem bezvěreckém městě, kde je Půlnoční v deset večer, protože farář se nechal slyšet, že kvůli pěti lidem vstávat nebude (a tak u nás už nikdo nechápe vtip s blondýnou, která se ptá: "A v kolik hodin je ta Půlnoční mše?"), je fakt těžký to vnímat jinak. Jsem s Vánocema momentálně v hejtu a vykřikuju, že jsem chudá a nikomu nic nedám. (Vyměknu, nebojte.)

Všude dobře, s patolou nejlíp. Zdarec

Chudoba, bída, omrzliny

Když jsem před třema rokama (proboha to zní hrozně) poprvé opouštěla vody mého rodného přístavu a vyrážela poprvé na vejšku (protože už jsem byla velká holka, no ne), všichni mě vyprávěli, jak budu žvejkat suchý rohlíky a modlit se, abych za stovku dojela domů. Upřímně, nebála jsem se. Nejsem přeci blbá a spočítám si to. První týden se mi podařilo koupit si kalhoty a triko (protože byly prostě nejlepší – dneska už je tuším nenosím) a začal můj opravdový studentský život.

Rozpočet je našponovanej a návštěva sekáče vám z „fazolí s klobásou“ k obědu udělá fazole. Dva svetry vás donutí jíst týden tousty se sýrem a kečupem (protože kečup jste si koupili, když jste na tom dávno tomu byli finančně líp). Nejhorší na nakupování v sekáčích je totiž to, že když něco dobrýho zříte v normálním obchodě, můžete si tam pro to přijít i za měsíc, i za dva měsíce a za tři měsíce to obyčejně bude ve slevě za přijatelnou cenu. Když vám něco sedne v sekáči, jste v háji a musíte to brát hned, protože buď to skončí ve skříni jiné podobné chmatalky, což je prostě smolík pro vás, nebo si to oblíkne bezdomovkyně z hlavního nádraží, a to je vážně škoda.

Co se týče jídla, běhá vám v hlavě neustálý obraz fotky námořníků z kurdějema, a protože chcete mít ještě chvíli vlastní zuby (protože nemáte peníze na umělý přece), ládujete ovoce a zeleninu, na kterou máte. Což je standardně květák a brokolice a hrušky a jabka. Jabka si přivezte z domu, kupovat jabka z Itálie je to, čemu se u nás doma říká gaspyjáž. A tak snídáte jogurt s musli, které jste si odsypali na tajnáša doma s jabkem, kterej jste vočesali ze stromu, ze kterýho vám bylo výslovně zakázáno cokoli trhat. Pohoda, ne?

Každý dobrý skutek má být potrestán, takže když jsem naposledy dala pětikorunu mladíkovi vyhrávajícímu na Svoboďáku, byla to o dva dny přesně ta pětikoruna, která mi nestačila k zaplacení nákupu šamponu a musela jsem vytáhnout kartu. A to byla tragédie. Moje karta je sice o něco málo bohatší, než já, ale o moc to není. A musí zamazávat takový protivný položky, jako je třeba nájem, což jí dává dostatečně zabrat.

Navíc jsem na víkend v Brně. Jsem s tím v hejtu. Za prvý se to prodraží, za druhý začlo u nás na horách sněžit, štěnisko poprvé v životě uvidělo sníh a já u toho (opět!) nebyla. Taková já jsem psí máma. Táta mi popsal, jak je z toho v háji, neví, jestli do toho má šlapat, nebo ne. A taky neustále všude čuchá, protože nemůže najít svoje stopy. Nejsem u toho a stydím se.

Takže, kdybyste mi chtěli poslat finanční injekci, číslo účtu vám ráda sdělím. Bilance tohoto víkendu : 2 svetry ze sekáče.

Majte sa. 

Pracující lide!

Zprávy z domova mi jasně oznámily, že štěnisko dnes poprvé zvedlo nohu při čůrání, takže se oficiálně stalo ze štěniska psiskem. A já u toho nebyla. Cítím se, jak kdybych nebyla u prvního krůčku nebo slůvka svýho vlastního dítěte. Proč jsi to jen neudělal o den dřív? Úpěnlivě na to čekám už měsíc a půl. No nic, hlavně, že je zdravé, že. A navíc, pro mě je to navždy štěnisko, to je jako když sedmdesátiletá paní napomíná svoji padesátiletou dceru ve stylu „jak malýho fakana“ a ohrazuje se tím, že to je pořád její dítě. Kdybych měla deníček, zapíšu si tam tuto velkou událost. Taky už se mu podařilo vyrazit si poslední mlíčák, takže moje miminko bude co nevidět dospělé, kde je spravedlnost?

Včera jsem přátelé opustila brány (=dveře) našeho studentského kutlochu v půl sedmé ráno a doplazila jsem se v osm večer. (A to, že tam na mě ještě čekalo učení, to píšu radši do závorky.) Jela jsem přátelé intenzivně celý den s jednou krátkou pauzou na oběd. A teď mi říkejte, jak je na tom pracující lid špatně. (Jen tak mimochodem, když jsem odcházela, ležela moje pracující spolubydlící v posteli a když jsem přišla, tak opět ležela v posteli. A to prosím údajně byla na normální osmičce.) Ale dozvěděla jsem se tolik věcí a budu o tolik chytřejší, že mi začne padat hlava jako Velkýmu šéfovi. Například od teď vím, že když po mně někdo bude chtít sterilní hokejku, nemám strkat sportovní nářadí do autoklávu, ale stačí někde vyhrabat toto. A tak.

Je mi zima. To počasí mi to dělá naschvál. Já chtěla melancholickej podzim na pozadí modrobílýho nebe s padajícím listím a lehkým se choulením do svetru. LEHKÝM se choulením do svetru. Vím, že to první je jakžtakž splněno, ale neustálý nabalování se do dvou set vrstev mě už vážně nebaví. Hlavně vždycky přijdu na nějaký cviko, musím se celá vysvlíct, narvat svých pět set vrstev do nezamčitelný skříňky, vzít si plášť a pak se vrátit a zase na sebe v úzkým prostoru mezi dalšíma deseti lidma natahujícíma si rukávy rvát svých pět set vrstev. Nejhorší jsou cvika z chirdy, kde se musím vysvlíct z pěti set vrstev do bílých kalhot a trička. A oblíkat a svlíkat si kalhoty, v tom už jsem prohrávala soutěže ve škole, když se šlo na vycházku. (Nejvíc jsem nesnášela to zlo, když mě moje máma chtěla mít chic a dala mi sukni, protože navlíkání punčocháčů, s tím bojuji ze všeho úplně nejvíc.)

Už jsem zase chudá. V mojí peněžence leží dvoustovka na cestu domů a na účtě se mi spokojeně převaluje skoro nula. Kam všechny ty peníze zmizely? Vraťte mi je! Vždyť jsem si tento týden dala v kavárně jen jeden čaj. A to ta kavárna byla navíc ještě ke všemu školní. 

No nic, jdu si sbalit svých pět švestek a mazat zase do školy. Není čas ztrácet přednášky. 

O gravitaci. Newtone, neboj, vím, že ty za to nemůžeš!

Nojono. Vzhledem k tomu, že vstávám v šest a chodím do školy na sedmou, abych se porvala se svými spolužáky o mikroskopy, není o zmatené ranní půlnoční historky nouze. (Komu se dobře vstává v tuto hodinu, vzpříčí se bez úhony na posteli, nepolévá se horkou kávou, nesprchuje se v pyžamu, neukopává si palce a nesnaží se urazit si ramena o futra, ten ať mlčí navždy!) Dnes ráno napadl sníh křupánek a Brňané si moc nevěděli rady s jeho odklízením, což chápu v sedm ráno, méně to chápu v poledne. A mé nebohé rozespalé já všem ukázalo, že i holka z hor se umí smeknout a předvedlo to v šalině, kde byla, věřte nebo ne, namrzlá podlaha za všeho sněhu, který kdo na svých botech natahal dovnitř. Komiksový tvůrce Walt Disney by mi na místě vysekl poklonu, že padám jako jeho výtvarné počiny. Smyk, jedna noha nahoru, druhá noha nahoru a kecnutí si na zadek z výšky. Au. (Moc díky, že jednu z mých oblíbených profesorek jsem potkala včera a ne dnes. Jo a taky, že nemám zlomené obě nohy, ruce, klíční kosti, nebo žebra. Prostě díky, že nemám zlomené cokoli.)

Zároveň jsem si na bytě zapomněla telefon a celou dobu trnula hrůzou, že jsem ho buď ponechala jeho osudu někde na cestě, nebo, jak už to tak bývá, budu mít tisíc zmeškaných důležitých hovorů. Jo, psychologové by si na mně mnuli ruce, protože toto je prý klasický příklad naprosté závislosti. Ne, není to příklad závislosti, jen je to vzpomínka na včerejší den, kdy jsem obdržela telefonát od své kamarádky, která neustále hystericky opakovala: „Ale já to nechtěla udělat, když von se mi tam připletl! Já teď nevím, co mám dělat, když já to vopravdu, ale vopravdu nechtěla udělat, za to jsem nemohla...“ Vážení, já jsem myslela, že nejmíň někomu prostřelila čéšku! Než jsem z ní vytáhla, co se vlastně stalo, stihla jsem dojíst oběd, zaplatit neodbytnému číšníkovi za meníčko, ujet 4 zastávky šalinou a dojít domů. A co se vlastně stalo? Šlápla jejich psiskovi na nohu a pes prý běhal po zahradě po třech a odmítal k ní přijít na zavolání. Nakonec jsem ji uklidnila, nadiktovala číslo na veterináře a donutila ji nalákat psa na pražskou šunku. A za půl hodiny jsem obdržela telefonát – no, von už nekulhá, nechá si na to v klidu šáhnout, veterinář do telefonu říkal, že když se to zase nezhorší, máme zůstat doma. (Ještě, že je to náš známej a je tak hodnej, že nevyšetřil psa, neřekl si o sedm stovek a pak jí vítězoslavně neoznámil...... že to vlastně nic není.)

Přijdu si jako vážně starej chlap, protože mám dost vážné problémy s prostatou. Nepoznám ji a nepoznám. Aspoň, že se mi nezvětšuje.... před očima.

Navštívila jsem lékárnu. Znáte jinýho magora, kterej s sebou všude tahá tuny léků a ještě polovinu jich odmítá brát, s tím že mu zničej játra, ledviny, žaludek / jsou zbytečný / stejně nezaberou? Musela jsem si koupit Vincentku do nosu, protože z nosu se mi při každým přechodu z tepla do zimy, ze zimy do tepla, nebo při delším pochodu zimou valej litry tekutin a moje sliznice to nějak nezvládá. Přišla jsem do lékárny, slušně jsem pozdravila a paní oznámila, že chci „Vincentkový stříkátko do nosu“. Vyvalila bulvy, potom se na mě podívala jako na žáčka v první třídě a vysvětlila mi, že neví, co chci. Než jsem si vzpomněla na slovo sprej, uteklo mi půl rána. Do týhle lékárny už asi nikdy nevkročím. Farmaceutů mám kolem sebe kopec, tak vím, jak je nepříjemný, když přijde pacient a chce takovou tu fialovou mastičku, o které neví na co, ale ví, že minule mu jí předepsal pan doktor XY, kterej je ještě ke všemu praktik, aby mohl předepsat mastičky na sto věcí. Standardně se z toho po třech telefonátech doktorovi, názorné předváděčce několika fialových mastiček pacošovi a vytvoření dvoukilometrové fronty protestujících nemocných vynoří něco jako sirup na suchý kašel. Ale tohle byl jasně zadanej požadavek, kterej je pochopitelnej dětem od pěti let. Achjo. No, nebudu si stěžovat.

Majte sa, já jdu na vaječník. Už z toho pomalu ovuluju!

Kmotr mrázek

No, sem tam to musí přijít. Někdy je prostě den B. Blbec. Ráno se vzbudíte a na vašem studentském podnájmu neteče teplá voda – protože my víme, co s tím máme – my to máme rozbitý! Potom jdete na zkoušku, ze které vás vyhodí, ještě se tam ani moc neohřejete. Potom jedete domů a vlak má půl hodiny zpoždění. Potom vystoupíte doma z vlaku a brněnských přívětivých -9 se změní v podhorských -16. Nadechnete se a cítíte nejen svoji průdušnici, ale i plicní alveoly. Bože, díky za to, že jsi mě navedl si loni v březnu koupit ten šíleně teplej kabát. Všichni si ťukali na čelo, že si ho kupuju v březnu, ale sleva byla více, než přívětivá a (a to je možná podstatnější část příběhu) já mám v březnu narozeniny. Nicméně budiž, leden má být nejchladnější měsíc v roce, což se teď ukázalo, že funguje. A to je vlastně fajn.  

V mé hlavě vyvstalo ale mnoho otázek. Co na sobě má hradní stráž (Já bych na sobě měla asi tak přibližně šest vrstev thermoprádla.)? Co dělají děti, pod kterými se prolomí led, když bruslí na rybníku (a venku je mínus šestnáct!)? Co dělají panelákoví psi, kteří jsou všichni v dvaceti pěti stupních a najednou jsou v mínus šestnácti, jen projdou dveřma (To je změna o 41 stupňů během minuty!). Jak sakra obyčejně žijou lidi v Rusku (východ Evropy jsem navštívila pouze v létě, kdy je tam super kontinentální vedro...)? Dá se v tomto počasí lyžovat (vzhledem k nesplněné zkoušce, néé, že by se mě tato položka týkala)? A mnoho dalších.

Můj spací úbor, který obvykle čítá hlavně nějaké firemní tričko XXL, se změnil na tričko s dlouhým rukávem, vysoký kalhoty, který kdysi byly součástí jakéhosi flanelového kompletu mojí babičky a hlavně (!) mám pletené fusekle značka matka-bývalé-přítelkyně-mého-bratra. Mají velmi zajímavé barevné řešení, ale hřejou neskutečně! Sakra, umí nějaká vaše matka, babička, děda, táta, strejda, kdokoli plíst fusekle? Pletený fusekle jsou ta nejlepší věc! Jestli někdy budu mít čas, haha, asi si je upletu podle nějakého šíleného dů-it-jórsélf / no-udělej-si-to-sám návodu na youtube.

Ale teď, teď přátelé, otvírám učebnice, startuju zvýrazňovač (za to jsem chtěla napsat brrrrm brrrrm, ale usoudila jsem, že moje infantilita nezná mezí) a jdu zařadit jedničku a pak histologii. Kdo mě bude chtít nutit jít ven dřív, než budu opravdu nevyhnutelně muset, toho pravděpodobně ubiju. Argumenty.