Takže asi takhle přátelé. Máme únor. Možná jste si všimli, já moc ne, mně letěj dny jako z rychlíku. Pondělí, pátek, neděle a zase nanovo. Moc práce, moc věcí k posrání, moc přesčasů.
Sedím u sebe doma (konečně jsem se přestěhovala a i když po zaplacení nájmu nemám na jídlo, jsem nadšená) na gauči a chce se mi plakat. Sešlo se několik věcí. Moje nová smlouva, po který bych mohla třeba i jíst pravděpodobně nedopadne. Angela se jako hodně snaží nám cizincům pomoct, ale stejně musím říct, že tahle země pro cizince asi není. Moc byrokracie, moc pravidel, který neznáte a ani Němci neznají, moc sraček.
"Můj" Němec, jestli ho tak ještě vůbec můžu nazývat, toho jsem přes týden neviděla. A asi ho to vůbec netankuje. Mně se trochu stýská po teplu lidskýho těla, ale spávám teď s nahřívací lahví, tak mi to asi musí stačit.
V mým projektu mám teď vyhledávat literaturu, která neexistuje, ale můj šéf jí chce, tak ji prostě musím někde na web of science vyšťourat. Prostě musím. Prej.
Začíná mi chybět rodinka a svoji dovolenou jsem musela prozatím použít na učení se a konání B2 zkoušky z němčiny, kterou prostě MUSÍM udělat. Aha.
A taky moje nadřízená, která je pod šéfem, je pod hrozným tlakem od něj a přenáší to na mě a jsem ve stresu a smutná.
Dneska bych se měla jít opít, kamarádky jdou. Já jdu taky na chvíli, ale co vám mám povídat, zejtra vstávám ve 4.
Převlíkla jsem si povlečení, rozsvítila aromalampu, nepracuju a pouštím si veselé písně. A přesto se mi chce jen plakat. Což dělat nebudu, protože to přináší jen další trápení, rozmazaný šminky a tak.
Zobrazují se příspěvky se štítkemmoje kvalytňý názori. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmoje kvalytňý názori. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 13. února 2017
neděle 1. ledna 2017
Jak na Nový rok, tak... Drž hubu krávo blbá!
Jak jsem oslavila svůj nový rok s Němci.
Takže můj Němec, na začátek bych chtěla opět podotknout, že
spolu nechodíme, což neustále deklaruje, se rozhodl, že pro své kámoše uvaří
cosi, co nazývá čili. Vlastně je to nechutnej eintopf, s mletým hovězím, spoustou
fazolí, paprik, rajčat, smetanou, cibulí a spoustou dalších sraček, co jsme
doma našli. Dělali jsme to pět hodin (nelžu), měl na to speciální metody,
protože von už to dělá vod svejch sedmnácti let a já umím hovno vařit a samý
vysíračky, no znáte to. Pak musel část odebrat a udělat ostřejší verzi, která
se nedá žrát, ale ne proto, že by byla mega vostrá, ale nasral do toho
strašnýho tabasca a je to hořký jak německá historie.
Potom jsme museli děsně šůrovat, protože měli přijít jeho
kumpáni a jako jeho kumpáni jsou Němci, takže na návštěvu choděj prakticky v těch
bílejch bavlněných rukavicích, co maj manažeři v Mekáči, a kontrolujou,
jestli jste vydrbali hajzl a poličky. Samozřejmě u toho byl vrcholně příjemnej,
asi jako Hitler na hranicích Polska nebo osina vítekde.
No a pak přišli kumpáni, já jsem se zavřela do ložnice a
odmítala jsem s nimi komunikovat, což jsem podpořila tím, že jsem si
sundala kalhoty, protože jsem věděla, že když budu mít dole kalhoty, tak mě
nepřijde přemlouvat, protože i když spolu nechodíme, tak by se mohlo stát, že
mě jeho kámoši uvidí v negližé, a to by samo žárlil. Od pěti do devíti tu
smrděli, dělali bordel, kouřili v obýváku, chlastali pivka, co jsem já
zaplatila (pláče moje geizig já) a prděli a říhali tak hlasitě, že jsem to
slyšela přes zavřené dveře. To chcete. V devět přišel a přesně jsem
viděla, jak se plíží do těch dveří, aby nikdo neviděl náhodou moji prdel, řek
mi, že táhnou, dal mi pusu a měla jsem klid.
Jako řeknu vám, na silvestra docela nuda, ale jak já si to
užila. Podívala jsem se na Dítě Bridget Jonesový, udělala si prádlo, uklidila
po těch prasatech, naložila myčku, zavolala na Skypu všem možnejm kámošům a o
půlnoci dostala od Němce totálně zmatený anglicko – německý zprávy a i když
docela obstojně ovládám oba jazyky, nebyla jsem schopná z toho vydedukovat
ani šajz. A pak jsem se podívala na ohňostroje skrz okno, řekla jsem si, že je
to super, že nejsem venku, protože teploměr ukazoval mínus pět a šla spát.
Totálně nudná, ale spokojená. Němec mi sice ještě ve 2 hodiny psal, že baru,
kde zrovna jsou, hoří střecha (???, doteď mám trochu obavy, že to zapálil on),
ale že to prej hasiči rychle uhasili a pokračuje se v párty hárd a všichni
jsou v pořádku, čili tato informace pro mě byla naprosto zbytečná a mohla
jsem poklidně pokračovat ve spánku.
Němec dotáh v půl vosmý ráno, smrděl jako Teen Spirit,
zkoušel na mě nějaký dotyky, tak jsem mu samozřejmě řekla, že se asi totálně posral,
potom odpadl do komatu. Já vstala v 10, udělala věci do práce, vysmejčila
zbytky, co se mi už včera nechtělo, spravila jsem si kabát a zašila mu 2 trička
(taková já jsem hospodyně, kdo by nechtěl českou babu), zavolala svojí babičce,
vyřídila potřebný maily, učila se hodinu němčinu, no prostě jsem byla pilná
jako včelka. Němce ve 3 vzbudila prostata, musel se jít vymočit, přesunul se ke
mně na gauč a od tý doby mě otravuje svojí přítomností (ach, jak mi bylo hezky,
když chrápal v posteli). Má kocovinu jak debil, takže se cpe čokoládou
(požil celý Toffifee, velký balení lentilek, čtyři Lionky a jednu celou
táfličku čokolády (neke) a tváří se, že kdyby krámy nebyly zavřený, žene mě, ať
mu koupím jeho oblíbeny Chocolait Chips White (to je něco, jako když si pícháte
diabetes mellitus přímo do žíly).
A teď prsimvás čekáme, až vyjde novej Sherlock, protože to
je důležitý a to je podstatný. Ne já, ne to, že bych třeba chtěla mít normální
Novej rok, dát si nějakej oběd (vepřovou a čočku!) a jít na procházku a ne
snášet vrtochy alkoholika s kocovinou.
Omluvte, že jsem sprostá, mám dneska prostě takovou
náladičku, sorráč. Jak jste se měli vy?
neděle 11. prosince 2016
O Dojčlandérech
Dnešní příspěvek bude zcela překvapivě o Němcích a Německu. Možná vás to začne brzo nudit, ale já žiju prostě tady a moje zážitky jsou pro můj mozek dost často nepochopitelný.
Co si myslí všichni Němci?
- že německá hudba se dá poslouchat (nedá)
- že když prohrajou sázku nebo soutěž s váma, je to vaše vina (není, nebojte)
- že jejich vzdělání je nejlepší na celým světě a všichni, kdo studovali univerzitu kdekoli jinde jsou o něco méněcenější
- kolik vypiješ piv, tolikrát jsi člověkem
- že německý piva jsou chuťově výborný (nejsou)
- že Angela je bohyně
- že Apfelstrudel se má máčet ve sračce jménem vanilková vomáčka a pak je to výborný (není, jediný, co vám to přivodí je diabetes mellitus)
- že oni jsou perfektní a báječní, nedělaj bordel, maj správný názory
- že bejt pokaždý včas je normální (není)
- že když se zrovna pro něco rozhodnou, vy to telepaticky odhadnete a nějak se podle toho zařídíte (nezařídíte)
Co si myslí "můj" Němec?
- že když něco chce, tak to dostane
- že když něco chci já, je třeba se rozmyslet, jestli to chce i on
- že je normální začít teď přemejšlet, jestli se náhodou nechce přestěhovat do Frankfurtu
- že umí pít (neumí)
- že já jsem zázračnej skřítek, kterej vždycky, když on odejde chlastat vajsbíry, vyšůruje, naloží myčku, vypere, občas uvaří, převlíkne postele, pověsí prádlo, vypere mu trencle, posbírá jeho ponožky po celým bytě, vysaje, vysype mu popelník (bleh) atd (bohužel jsem)
- že když ho poprosím, aby mě drbal záda, je normální mi vymačkávat pupínky (?????? jo!) a říkat mi, se kterejma znamínkama si mám dojít na kožní (???? !)
- že chodit doma v tričku zastrčeným v teploních, hlasitě říhat a prdět je zcela normální (není)
- že bejt hrdej na produkty svýho metabolismu a zpravovat mě o nich je v pohodě (není!)
- že jet na výlet na zámek znamená jet půlhodinu po dálnici rychlostí 220 km/h (protože na Autobahnu prostě můžete) a potom udělat 15 minut pěšky okruh kolem zámku, kdy se celou dobu ploužil za mnou s mobilem v ruce a vypisoval kdoví komu a na můj dotaz, jestli půjdeme na prohlídku říct "Naaaah, bist du verruckt?" /jo, vím, že tam má bejt nad u umlaut, ale jedu na český klávesnici a nechce se mi to hledat/ a pak se zase řítit po Autobahnu rychlostí zvuku za jeho nadšených výkřiků (Das ist aber kuhl!)
- že se nepotí a nesmrdí (potí a smrdí!!!)
- že není nepříjemnej (je, dneska dokonce kopal nožičkama jako pětiletej fakan, když jsem si ho dovolila ve 12 vzbudit)
- že plánovat si ve čtvrtek, co bude šůrovat v neděli je normální
- že to, že se jeho bratr jmenuje Heninng a jeho sestra Britta je úplně v pohodě
- že nemá problémy s prostatou a není ve středním věku (má a je)
- že kdykoli si vyhrne tričko, musím mu škrábat záda
- že jeho tělo je chrám a můžete se ho dotýkat jenom po zeptání
- že moje tělo bylo stvořeno k tomu, aby se ho on dotýkal kdykoli chce
- že bych si měla holit nohy i v zimě (se posral podle mě)
- že nosí cool pokrývky hlavy (nenosí, všechno to vypadá jako 60-ti letej Němec si vyrazil na golf, nebo že jde vykrást banku)
- že sledování Bauer sucht Frau nezpůsobí, že váš mozek se rozpustí (způsobí)
- že studovat vejšku 11 let a 3x změnit obor je normální
- že telefonovat matce a oslovavat ji Frau Mutter jako v 18. století je v pohodě
- že bejt geizig (lakomý), znamená nechávat mě všechno platit a nikdy nemít keš
A takhle mi si tady žijeme, ale musím teď skončit. Němec mi odešel na vajsbíry do céčtyřky, tak musím trochu pošůrovat.
Co si myslí všichni Němci?
- že německá hudba se dá poslouchat (nedá)
- že když prohrajou sázku nebo soutěž s váma, je to vaše vina (není, nebojte)
- že jejich vzdělání je nejlepší na celým světě a všichni, kdo studovali univerzitu kdekoli jinde jsou o něco méněcenější
- kolik vypiješ piv, tolikrát jsi člověkem
- že německý piva jsou chuťově výborný (nejsou)
- že Angela je bohyně
- že Apfelstrudel se má máčet ve sračce jménem vanilková vomáčka a pak je to výborný (není, jediný, co vám to přivodí je diabetes mellitus)
- že oni jsou perfektní a báječní, nedělaj bordel, maj správný názory
- že bejt pokaždý včas je normální (není)
- že když se zrovna pro něco rozhodnou, vy to telepaticky odhadnete a nějak se podle toho zařídíte (nezařídíte)
Co si myslí "můj" Němec?
- že když něco chce, tak to dostane
- že když něco chci já, je třeba se rozmyslet, jestli to chce i on
- že je normální začít teď přemejšlet, jestli se náhodou nechce přestěhovat do Frankfurtu
- že umí pít (neumí)
- že já jsem zázračnej skřítek, kterej vždycky, když on odejde chlastat vajsbíry, vyšůruje, naloží myčku, vypere, občas uvaří, převlíkne postele, pověsí prádlo, vypere mu trencle, posbírá jeho ponožky po celým bytě, vysaje, vysype mu popelník (bleh) atd (bohužel jsem)
- že když ho poprosím, aby mě drbal záda, je normální mi vymačkávat pupínky (?????? jo!) a říkat mi, se kterejma znamínkama si mám dojít na kožní (???? !)
- že chodit doma v tričku zastrčeným v teploních, hlasitě říhat a prdět je zcela normální (není)
- že bejt hrdej na produkty svýho metabolismu a zpravovat mě o nich je v pohodě (není!)
- že jet na výlet na zámek znamená jet půlhodinu po dálnici rychlostí 220 km/h (protože na Autobahnu prostě můžete) a potom udělat 15 minut pěšky okruh kolem zámku, kdy se celou dobu ploužil za mnou s mobilem v ruce a vypisoval kdoví komu a na můj dotaz, jestli půjdeme na prohlídku říct "Naaaah, bist du verruckt?" /jo, vím, že tam má bejt nad u umlaut, ale jedu na český klávesnici a nechce se mi to hledat/ a pak se zase řítit po Autobahnu rychlostí zvuku za jeho nadšených výkřiků (Das ist aber kuhl!)
- že se nepotí a nesmrdí (potí a smrdí!!!)
- že není nepříjemnej (je, dneska dokonce kopal nožičkama jako pětiletej fakan, když jsem si ho dovolila ve 12 vzbudit)
- že plánovat si ve čtvrtek, co bude šůrovat v neděli je normální
- že to, že se jeho bratr jmenuje Heninng a jeho sestra Britta je úplně v pohodě
- že nemá problémy s prostatou a není ve středním věku (má a je)
- že kdykoli si vyhrne tričko, musím mu škrábat záda
- že jeho tělo je chrám a můžete se ho dotýkat jenom po zeptání
- že moje tělo bylo stvořeno k tomu, aby se ho on dotýkal kdykoli chce
- že bych si měla holit nohy i v zimě (se posral podle mě)
- že nosí cool pokrývky hlavy (nenosí, všechno to vypadá jako 60-ti letej Němec si vyrazil na golf, nebo že jde vykrást banku)
- že sledování Bauer sucht Frau nezpůsobí, že váš mozek se rozpustí (způsobí)
- že studovat vejšku 11 let a 3x změnit obor je normální
- že telefonovat matce a oslovavat ji Frau Mutter jako v 18. století je v pohodě
- že bejt geizig (lakomý), znamená nechávat mě všechno platit a nikdy nemít keš
A takhle mi si tady žijeme, ale musím teď skončit. Němec mi odešel na vajsbíry do céčtyřky, tak musím trochu pošůrovat.
středa 7. prosince 2016
S-LOVE-nky randěj s Němcema, potvrzuje výzkum Denní dávky ironie
Ahoj zase takhle brzo,
jsou 3 ráno, Němec po výletě na jedno, dvě piva, přišel a nekompromisně mě vzbudil tím, že trefil snad všechno, co trefit mohl, upadnul do postele a částečně i na mě, protože zakopl o vlastní nohu a měl nutnou potřebu se mě zeptat, jestli si myslím, že mu jeho soused z 6. patra dneska v hospodě lhal, nebo ne. Pak se rozhodl, že si musí dojít na záchod, snažil se zvednout, musela jsem mu lehce dopomoct (ale jen lehce, podle mě se to ani nepočítá) a cestou trefil vysavač (Verdammt, Scheiß, Hilf mir doch!), kterej je dominantou obýváku, protože neustále šůrujeme. Takže jsem z postele vyrazila na záchranu vysavače, Němec zatím proved, co províst musel, šel se napít do ledničky mlíka, protože žáha, vypadl mu můj jogurt (je to úplně na jiný poličce, nechápu) (Verdammt, Scheiß a vyčítačky, proč můj jogurt je tam, kde je), pak se ještě rozhod, že si vezme Omeprazol, protože jeho žáha se fakt necejtí dobře (jak by se taky cejtila po 12 Wajsbírech a krabce Máček), shodil půlku konferenčního stolku (Verdammt, Scheiß) a vrátil se do postele, do který se zhroutil tak, že jsem byla vypružena do vzduchu. Potom mi začal vyprávět o tom, jak je ruština hnusnej jazyk, jak se to nedá poslouchat a že jednou z nejhezčích holek, kterou kdy potkal, byla modelka z Kazachstánu a ta, ta měla tak hroznej přízvuk, že von prostě nemoh, no prostě ne. Netakticky jsem se ho zeptala na můj přízvuk a von mi řek, že je vlastně hrozně roztomilej a že když mluvím česky do telefonu se svojí matkou, tak sice rozumí hovno (lidi, musím mu koupit učebnici), ale prej to zní evropsky, jako by mluvil on, takže cajk. Haha, evropsky. Dneska telefonoval svojí matce a musela jsem se smát, protože jeho R v němčině, to by katapultovalo každý dítě na logopedii. A to, že na všechno říká Ja, genau Mama, to katapultuje mě brzo na psychiatrii.
No a tak nemůžu spát, protože na měl byl proveden tenhle opileckej Blitzkrieg, ostatně jako pokaždý, když jde pít a slibuje mi, že si dá jedno, dvě piva a pak bude brzo zpátky a udělá mi masáž. Fruchtbar, řeklo by se. A teď se nechutně potí, protože musí spát v mikině, protože mu je zima na vršek, aha a chrápe, protože má nakoupíno jak mužik, i když ho ruskej akcent odpuzuje. Ale jak mi vysvětlil, odpustil páru a bylo to super, takže nechť je mu to přáno.
A já si otevřela blogís a zjistila jsem, že mám plno komentářů. Hlavně od vás, co máte taky Němce (já se ptám, randí snad celá nová slovenská generace s Němci) v posteli, a to se hodí protože teď už vím, že na to nejsem sama, že to taky zažíváte, že je chcete taky zabít nebo minimálně zmrzačit, ale přitom je máte vlastně děsně rádi, ani nevíte proč. I když jsou to technokrati a uklízeči a alkoholici a fýreři. Což je to nejhorší.
Má cenu komentovat, že je čtvrt na čtyři ráno, já za chvíli vstávám, ale nemůžu spát, protože vedle sebe mám potící se, chrápající dospělé dítě, které ani v pracovním týdnu nemůže žít bez svejch Wajsbírů?
A víte, co je nejhorší? Zejtra jde chlastat zase.
Hele, tak já to jdu zkusit, zkusit to, co mi dycky radila moje máma. Když nemůžeš usnout, protože někdo chrápe, lehni si, zavři oči a poslouchej to chrápání, velmi bedlivě. A usneš.
Mám moc velkou radost z vašich komentářů. Odpočítávám dny, kdy odjedu domů na Vánoce.
Pište, já zase něco namastím. Němec mi dává hodně podnětů :-D
jsou 3 ráno, Němec po výletě na jedno, dvě piva, přišel a nekompromisně mě vzbudil tím, že trefil snad všechno, co trefit mohl, upadnul do postele a částečně i na mě, protože zakopl o vlastní nohu a měl nutnou potřebu se mě zeptat, jestli si myslím, že mu jeho soused z 6. patra dneska v hospodě lhal, nebo ne. Pak se rozhodl, že si musí dojít na záchod, snažil se zvednout, musela jsem mu lehce dopomoct (ale jen lehce, podle mě se to ani nepočítá) a cestou trefil vysavač (Verdammt, Scheiß, Hilf mir doch!), kterej je dominantou obýváku, protože neustále šůrujeme. Takže jsem z postele vyrazila na záchranu vysavače, Němec zatím proved, co províst musel, šel se napít do ledničky mlíka, protože žáha, vypadl mu můj jogurt (je to úplně na jiný poličce, nechápu) (Verdammt, Scheiß a vyčítačky, proč můj jogurt je tam, kde je), pak se ještě rozhod, že si vezme Omeprazol, protože jeho žáha se fakt necejtí dobře (jak by se taky cejtila po 12 Wajsbírech a krabce Máček), shodil půlku konferenčního stolku (Verdammt, Scheiß) a vrátil se do postele, do který se zhroutil tak, že jsem byla vypružena do vzduchu. Potom mi začal vyprávět o tom, jak je ruština hnusnej jazyk, jak se to nedá poslouchat a že jednou z nejhezčích holek, kterou kdy potkal, byla modelka z Kazachstánu a ta, ta měla tak hroznej přízvuk, že von prostě nemoh, no prostě ne. Netakticky jsem se ho zeptala na můj přízvuk a von mi řek, že je vlastně hrozně roztomilej a že když mluvím česky do telefonu se svojí matkou, tak sice rozumí hovno (lidi, musím mu koupit učebnici), ale prej to zní evropsky, jako by mluvil on, takže cajk. Haha, evropsky. Dneska telefonoval svojí matce a musela jsem se smát, protože jeho R v němčině, to by katapultovalo každý dítě na logopedii. A to, že na všechno říká Ja, genau Mama, to katapultuje mě brzo na psychiatrii.
No a tak nemůžu spát, protože na měl byl proveden tenhle opileckej Blitzkrieg, ostatně jako pokaždý, když jde pít a slibuje mi, že si dá jedno, dvě piva a pak bude brzo zpátky a udělá mi masáž. Fruchtbar, řeklo by se. A teď se nechutně potí, protože musí spát v mikině, protože mu je zima na vršek, aha a chrápe, protože má nakoupíno jak mužik, i když ho ruskej akcent odpuzuje. Ale jak mi vysvětlil, odpustil páru a bylo to super, takže nechť je mu to přáno.
A já si otevřela blogís a zjistila jsem, že mám plno komentářů. Hlavně od vás, co máte taky Němce (já se ptám, randí snad celá nová slovenská generace s Němci) v posteli, a to se hodí protože teď už vím, že na to nejsem sama, že to taky zažíváte, že je chcete taky zabít nebo minimálně zmrzačit, ale přitom je máte vlastně děsně rádi, ani nevíte proč. I když jsou to technokrati a uklízeči a alkoholici a fýreři. Což je to nejhorší.
Má cenu komentovat, že je čtvrt na čtyři ráno, já za chvíli vstávám, ale nemůžu spát, protože vedle sebe mám potící se, chrápající dospělé dítě, které ani v pracovním týdnu nemůže žít bez svejch Wajsbírů?
A víte, co je nejhorší? Zejtra jde chlastat zase.
Hele, tak já to jdu zkusit, zkusit to, co mi dycky radila moje máma. Když nemůžeš usnout, protože někdo chrápe, lehni si, zavři oči a poslouchej to chrápání, velmi bedlivě. A usneš.
Mám moc velkou radost z vašich komentářů. Odpočítávám dny, kdy odjedu domů na Vánoce.
Pište, já zase něco namastím. Němec mi dává hodně podnětů :-D
pondělí 5. prosince 2016
Dneska bez hacku a carek o zivote s Nemcem
Predem se vsem omlouvam, ale tenhle post bude bez hacku a carek, protoze ho mastim misto prace na svym projektu ve studentsky knihovne. Jo, je to tak, ctete dobre. Muj projekt, studentska knihovna, no asi jsem se uplne posrala a jsem zase na univerzite, a to jeste ke vsemu v zatrolenym Nemecku.
A prosimvas, aby to nebylo malo, mam asi vztah s Nemcem. Jo, sice spolu bydlime, zijeme, nakupujeme, jime, spime (jako v posteli, rozumime si doufam) a spoustu dalsich veci jako par, ale on neustale deklaruje, ze par nejsme, tak prosim.
Jeho zivot je velmi nemecky, pocinaje prijmenim, prijmem velkeho mnozstvi Weißbieru, nasledovane hysterickym uklizenim a cistenim vseho, co by se jen trochu mohlo zdat spinavy, nejapnymi vtipy, chorobnym smyslem pro spravedlnost (pujdu k tobe do prace a vysvetlim tvymu sefovi, ze to, co dela je nelegalni), hysterickou nekritickou laskou k vlastnimu Mercedesu (protoze Benz, to je jina kategorie) (zavorka cislo 2 - pred jizdou a po jizde objima volant a rika Ich liebe mein Auto), chozenim na verejnosti pokazdy jako na ples v opere (sexy bily tricko pod kosili, kosile nazehlena, kravata spravne uvazana, oblek a kabat sity na miru, boty ve vysi meho platu za pul roku), chozenim doma / pred moji malickosti v nechutnejch stoletejch teplacich a mikine zastrceny do nich (neco tak ohavnyho jste dlouho nevideli), panikou, kdyz veci nejsou tak jak on chce, chozenim do postele v silenou hodinu a rano vycitackama, ze je nevyspalej, poziranim neskutecnyho mnozstvi sladkosti - ten clovek je vegetarian, ale ma prijem palmace o mnozstvi jednoho destnyho pralesa na rok, nekritickou laskou ke vsem zviratum, sledovanim (a ted se podrzte zidle) nemecke verze Farmar hleda zenu (Bauer sucht Frau) a jeste horsi show, kde tchyne hleda snachu nebo co (doted jsem to nepochopila, protoze vzdycky teatralne odchazim s tim, ze moje intelektualni ja zvraci), neustalou potrebou ve vsem vyhrat a mit vsechno "perfekt", teorii, ze kdyz nevis, jak se to rekne anglicky, tak to proste rekni nemecky, vsak nas stat je velky a silny a mame ekonomiku a Angelu a kazdej nam musi rozumnet, i kdyz si vymejslime sileny slova na vsechno a nejsme ani schopny rict inseminace, hovorama se svou matkou, kdy ji rika vsechno, ano naprosto vsechno, jo i to, co vas ted napadlo, spanim v trenkach a tricku a mikine, coz nedava smysl, ale prej mu je na spodek teplo (????) a na vrsek zima (?????????), zhasinanim kazdejch pet sekund, protoze Storm ist teuer, stekanim povelu na führer stajl (zabili byste ho) a tak dale, und so weiter, und so fort.
Dnes vam popisu jeho vikend. V patek jsme byli doma, protoze se rozcvicoval na vikend. Takze jsme koukali na televizi a sli brzo spat. V televizi sla naprosto silena vec, kterou Nemci milujou, je to porad o nejhorsich filmech doby, s komentarem a pici - od slova pit prsimvas jo - hrou, tentokrat bylo na platne Sharkiado 4 nebo co, no koukat se na to nedalo, natoz v nemeckym dabingu, ale pici hra spocivala v tom, ze se pilo pokazde pri odkazu na jinej film, a tech tam bylo pozehnane, takze me whiskey coke za chvili zridila tak, ze mi to bylo vlastne uplne fuk. V sobotu vstal brzo (=ve 12, vysuroval - to muselo bejt - , nazral se toho, co mu vzorna ceska hospodynka prichystala = smazak a domaci majoneza a brambory, no nema se spatne ten kluk), potom se prsimvas 2 hodiny slechtil na Weihnachtsparty, vsechno muselo bejt perfekt, musela jsem mu prisit knofliky, co drzely (no koment), nazehlil se, obvinil me z toho, ze je tlustej, protoze musi furt zrat cesky zradlo, ze ho zdrzuju pri pripravach, ze jsem blbe zabalila darek, no klasicka Weihnachtsatmosphere, jakou si prejete. Ve 4 hodiny odpoledne vypadnul a byl klid. Ja se ucila nemcinu, napekla jsem perniky, vysurovala gauc, vyprala si pradlo, myckovala nadobi a proste si udelala hezkej holcici vecer. V 10 vecer se priritil, ze si musi vzit svetr, protoze je venku frisno a ze mam jit s nim, to jsem s diky odmitla, nalozila se do vany a v pul jedenacty byla zcela spokojena sama v posteli. Na nedeli jsem mela budik narizenej na pul devatou, prece jen jsem se chtela ucit a taky neco posuchnat v byte. No, co vam mam povidat, kdyz jsem se probudila, Nemec nikde. Trochu ve me hrklo, ale jsem preci jen ceska selka, tak jsem nejdriv zkontrolovala vychody, chodbu, gauc, prostor pod posteli a kdyz jsem seznala, ze fakt nikde neni, stanovila jsem si stihackovskou hranici na 10.00, ze zacnu plasit a volat mu nebo poliz nebo nekoho. Prisel v 9.30, nemohl prakticky stat, rekl mi, ze ma metodu, jak zachranit svet a vydelat miliony a obvinil me z toho, ze jsem zlatokopka, co cestuje casem, protoze vim, ze bude miliardar a ja ho musela sbalit, dokud je chudej (no, to jsem teda udelala terno, to vam povim) a v 10 hodin uz spokojene odfukoval na luzku. Co udelala hodna selka? Nachystala koprovku - s vajickem samozrejme pro vegetariana, uschly deky nalozila na uklizenej gauc, vyvalila se k nemecky televizi (davali moji milovanou Pulnoc v Parizi, v nemeckym dabingu ale minimalne na zapaleni se), sla sama na prochazku, posurovala. V pet se mi ta sipkova ruzenka probrala, tak jsem mu dala koprovku a ptala se ho, jak teda zachrani svet, ale to on uz nevedel, tak asi bilionarova nebo co zena nebudu. Od peti do 11 byl vyvalenej u televize - samozrejme, ze byl Bauer sucht Frau a nemecky zpravy, dokument o tom, jak lovi sakali na Arte a dalsi silenosti. Pak si vycistil chrup, ulozil se do horizontalu, rek mi, ze me nemuze obejmout, protoze chce lezet oblicejem ven z postele, protoze mu to je prijemnejsi a usnul.
Moje rada na zaver zni: Chces-li dite s Nemcem miti, musis vsechno sauber chtiti.
No a takhle mi si tu zijeme. Jak je tam u nas?
A prosimvas, aby to nebylo malo, mam asi vztah s Nemcem. Jo, sice spolu bydlime, zijeme, nakupujeme, jime, spime (jako v posteli, rozumime si doufam) a spoustu dalsich veci jako par, ale on neustale deklaruje, ze par nejsme, tak prosim.
Jeho zivot je velmi nemecky, pocinaje prijmenim, prijmem velkeho mnozstvi Weißbieru, nasledovane hysterickym uklizenim a cistenim vseho, co by se jen trochu mohlo zdat spinavy, nejapnymi vtipy, chorobnym smyslem pro spravedlnost (pujdu k tobe do prace a vysvetlim tvymu sefovi, ze to, co dela je nelegalni), hysterickou nekritickou laskou k vlastnimu Mercedesu (protoze Benz, to je jina kategorie) (zavorka cislo 2 - pred jizdou a po jizde objima volant a rika Ich liebe mein Auto), chozenim na verejnosti pokazdy jako na ples v opere (sexy bily tricko pod kosili, kosile nazehlena, kravata spravne uvazana, oblek a kabat sity na miru, boty ve vysi meho platu za pul roku), chozenim doma / pred moji malickosti v nechutnejch stoletejch teplacich a mikine zastrceny do nich (neco tak ohavnyho jste dlouho nevideli), panikou, kdyz veci nejsou tak jak on chce, chozenim do postele v silenou hodinu a rano vycitackama, ze je nevyspalej, poziranim neskutecnyho mnozstvi sladkosti - ten clovek je vegetarian, ale ma prijem palmace o mnozstvi jednoho destnyho pralesa na rok, nekritickou laskou ke vsem zviratum, sledovanim (a ted se podrzte zidle) nemecke verze Farmar hleda zenu (Bauer sucht Frau) a jeste horsi show, kde tchyne hleda snachu nebo co (doted jsem to nepochopila, protoze vzdycky teatralne odchazim s tim, ze moje intelektualni ja zvraci), neustalou potrebou ve vsem vyhrat a mit vsechno "perfekt", teorii, ze kdyz nevis, jak se to rekne anglicky, tak to proste rekni nemecky, vsak nas stat je velky a silny a mame ekonomiku a Angelu a kazdej nam musi rozumnet, i kdyz si vymejslime sileny slova na vsechno a nejsme ani schopny rict inseminace, hovorama se svou matkou, kdy ji rika vsechno, ano naprosto vsechno, jo i to, co vas ted napadlo, spanim v trenkach a tricku a mikine, coz nedava smysl, ale prej mu je na spodek teplo (????) a na vrsek zima (?????????), zhasinanim kazdejch pet sekund, protoze Storm ist teuer, stekanim povelu na führer stajl (zabili byste ho) a tak dale, und so weiter, und so fort.
Dnes vam popisu jeho vikend. V patek jsme byli doma, protoze se rozcvicoval na vikend. Takze jsme koukali na televizi a sli brzo spat. V televizi sla naprosto silena vec, kterou Nemci milujou, je to porad o nejhorsich filmech doby, s komentarem a pici - od slova pit prsimvas jo - hrou, tentokrat bylo na platne Sharkiado 4 nebo co, no koukat se na to nedalo, natoz v nemeckym dabingu, ale pici hra spocivala v tom, ze se pilo pokazde pri odkazu na jinej film, a tech tam bylo pozehnane, takze me whiskey coke za chvili zridila tak, ze mi to bylo vlastne uplne fuk. V sobotu vstal brzo (=ve 12, vysuroval - to muselo bejt - , nazral se toho, co mu vzorna ceska hospodynka prichystala = smazak a domaci majoneza a brambory, no nema se spatne ten kluk), potom se prsimvas 2 hodiny slechtil na Weihnachtsparty, vsechno muselo bejt perfekt, musela jsem mu prisit knofliky, co drzely (no koment), nazehlil se, obvinil me z toho, ze je tlustej, protoze musi furt zrat cesky zradlo, ze ho zdrzuju pri pripravach, ze jsem blbe zabalila darek, no klasicka Weihnachtsatmosphere, jakou si prejete. Ve 4 hodiny odpoledne vypadnul a byl klid. Ja se ucila nemcinu, napekla jsem perniky, vysurovala gauc, vyprala si pradlo, myckovala nadobi a proste si udelala hezkej holcici vecer. V 10 vecer se priritil, ze si musi vzit svetr, protoze je venku frisno a ze mam jit s nim, to jsem s diky odmitla, nalozila se do vany a v pul jedenacty byla zcela spokojena sama v posteli. Na nedeli jsem mela budik narizenej na pul devatou, prece jen jsem se chtela ucit a taky neco posuchnat v byte. No, co vam mam povidat, kdyz jsem se probudila, Nemec nikde. Trochu ve me hrklo, ale jsem preci jen ceska selka, tak jsem nejdriv zkontrolovala vychody, chodbu, gauc, prostor pod posteli a kdyz jsem seznala, ze fakt nikde neni, stanovila jsem si stihackovskou hranici na 10.00, ze zacnu plasit a volat mu nebo poliz nebo nekoho. Prisel v 9.30, nemohl prakticky stat, rekl mi, ze ma metodu, jak zachranit svet a vydelat miliony a obvinil me z toho, ze jsem zlatokopka, co cestuje casem, protoze vim, ze bude miliardar a ja ho musela sbalit, dokud je chudej (no, to jsem teda udelala terno, to vam povim) a v 10 hodin uz spokojene odfukoval na luzku. Co udelala hodna selka? Nachystala koprovku - s vajickem samozrejme pro vegetariana, uschly deky nalozila na uklizenej gauc, vyvalila se k nemecky televizi (davali moji milovanou Pulnoc v Parizi, v nemeckym dabingu ale minimalne na zapaleni se), sla sama na prochazku, posurovala. V pet se mi ta sipkova ruzenka probrala, tak jsem mu dala koprovku a ptala se ho, jak teda zachrani svet, ale to on uz nevedel, tak asi bilionarova nebo co zena nebudu. Od peti do 11 byl vyvalenej u televize - samozrejme, ze byl Bauer sucht Frau a nemecky zpravy, dokument o tom, jak lovi sakali na Arte a dalsi silenosti. Pak si vycistil chrup, ulozil se do horizontalu, rek mi, ze me nemuze obejmout, protoze chce lezet oblicejem ven z postele, protoze mu to je prijemnejsi a usnul.
Moje rada na zaver zni: Chces-li dite s Nemcem miti, musis vsechno sauber chtiti.
No a takhle mi si tu zijeme. Jak je tam u nas?
sobota 30. listopadu 2013
Bekasina otavní není slípka zelenonohá, cype
Nazdar!
Tak abyste nedržkovali, píšu. Zejtra má bejt prvního
prosince. Jéžiš. Moje babička už teď zkoumá, jestli na salát koupí brambory tý
stejný vodrůdy jako loni, nebo jiný, otec se snaží přesvědčit rodinu, že na
sváteční tabuli by se víc hodila štika, než kapr (a my ostatní uzavíráme sázky,
jestli mu to projde), má stoická matka mi oznámila, že by jí bylo úplně u
zadku, kdybych Vánoce netrávila doma (a já si naivně myslela, že by jí to
vadilo) a můj bratr píše všem členům rodiny esemesky, že je na suchu a dárky
dostanou až v březnu. Super. Já jsem nakrknutá, že to budu muset nějak
překonat, vůbec mě v posledních letech nebaví pro ostatní nakupovat a od
ostatních něco dostávat. Navíc, když se mě zeptaj, co bych chtěla, tak nevím,
protože tuším, že ty čtyřiadvacetikarátový náušnice za sto dvacet papírů mi
stejně nikdo nekoupí.
Jsem neustále v mírný pseudodepresi. V článku s nějakým
šíleným doktorem, kterej se zabývá psychosomacií (to je teďka asi nejvíc in
obor medLicíny, kterej praví, že když je vám blbě, máte to z nervů) jsem
si přečetla, že to je pro moje fyzický zdraví snad úplně to nejhorší. Díky. Mám
trochu pocit, že to začínám pociťovat. Možná ještě horší na tom je vědomí, že
tuhle melancholii uměj nejlíp zabýt svařáky, panáky whisky, koňaky a malinová
vodka. Začínám i já sama bejt ve vážný obavě, že dopadnu jako prastrejda
Ládíček, kterej prochlastal restituovaný zemanství a umřel na rakovinu jater.
Nutno ale podotknout že ve čtyřiadevadesáti. Nepamatuju si toho člověka ve
střízlivým stádiu, lil do sebe všechno možný standardně už od rána a až v posledních
letech mi dochází, jak velká byla odvaha našich rodičů, když ho nechávali s náma
jezdit na výlety. Jo, strejda Ládíček totiž řídil! A v každým zoo si dal
nejmíň tři piva, nekecám. Jeho geny mě masivně osídlily, v poslední době
jsem o tom totálně přesvědčená. Tak jen doufám, že budu takovej držák, jako ten
dědek.
Dnešní mezinárodní den nenakupování jsem oslavila nákupem
zimních bot. A ne dvou bot, ale dvou párů bot. Jsme hrozná a skončím v pekle! A taky umřu na hlad, protože nebudu mít za co jíst. A dárky taky nikomu nekoupím. Když prostě ty druhý tam nešly nechat. Vopravdu ne. Vy byste je tam taky
nenechali, nekecám. Zvlášť když byly poslední pár, vopuštěný, zlevněný a ještě
k tomu v mojí velikosti. Čekaly na tam na mě. A tvářily se smutně.
Moc smutně. Chápala jsem je. Už jsou moje. A hned vypadaj veselejc. Zvlášť,
když je mám na noze.
Vyhrabala jsem jedny svoje oblíbený zimní šaty. Měla jsem
naději, že zjistím, že mi nejsou a donutím se cvičit. Jsou mi, takže jdu na
pivo. A hermelín. A možná si dám i něco se šlehačkou. Venku je tak hnusně, to
se musí nějak vyčeřit. Jo a taky jsem dneska vytáhla učení. A zase ho rychle
zastrčila. Na tohle prostě zatím nemám žaludek.
P.S.: Jestli jsou v tom pravopisný chyby, tak sorráč, ale jsem tak líná, že to ani číst podruhý nechci :-D
sobota 9. listopadu 2013
Zdepkařený kecy jedný depkařky.
Hele, vím, že nepíšu. A neexistuje pro to žádná omluva.
Prostě a jednoduše nemám nějak chuť se svěřovat širokému obecenstvu se svým
životem. Možná proto, že už by to ani nebylo k zasmání. Neříkám, že žiju
nějakej fakt příšernej život, ale pár věcí se tak nějak samo od sebe packá. A
zbytek dopackávám já. Znáte to, ne? Mám pocit, že věci, který si fakt fakt fakt
z duše přeju, se tak nějak nedějou. Něco je špatně. Možná ve mně. Chlap,
kterýho mám ráda a chtěla bych ho mít blízko (nejlíp úplně nejblíž) má nějakou
záhadnou schopnost na mě ****, jak na placatej kámen a pak se záhadně ozvat,
být se mnou hodinu, hodinu a půl, den, dva dny a pak se zase třeba na dva
měsíce vypařit. A já, i když mi to drásá srdce (jo, na denní dávku docela
trapnej vobrat, ale je to tak) s ním vždycky jsem, protože mě to vždycky
baví a jsem během toho šťastná, jak celej život ne. Ty jeho odchody jsou horší,
ale co už. Dělám si to sama. Měla jsem si dávno dupnout, rozdat nějaký
ultimáta, bejt zlá. Ale to nejsem já. A pravděpodobně to nikdy neudělám a
pravděpodobně to bude chyba.
Jinak. Už snad ani nečtu žádný blogy. Nemám na to čas. Ty
čtecí, co jsem četla, byly všechny super, ale sežere to strašně moc času. Času,
kterej v současný době věnuju buď klinice, dospáváním pobytu na klinice,
nebo stýkáním se s kamarádama. Koukací blogy mě nebavěj už vůbec. Ahoj,
jsem kočka, vzala jsem si modrý šaty na ségry svatbu, jsou moc pěkný blik cvak
z pěti úhlů. Vážně mě tohle někdy bavilo? A blogy, co byly koukací a měly
duši, ty zmizely jak pára nad hrncem.
Dál se věnuju němčině. Ty slovíčka jsou neuvěřitelný,
nechápu, jak si to ty lidi mohli vymyslet. Možná při svý honbě za dokonalostí
si říkali, že když někdo nebude umět vyslovit ty šílenosti, vyřaděj ho ze
společnosti. Myslet na milion věcí, od stavby věty, přes tvary zájmen,
skloňování, časování, vždycky lomím rukama a jsem unavená, jak po hodině
spinningu. Škoda, že se u toho nehubne. To bych totiž trochu potřebovala.
Trochu víc. Hodně. Dost. No, jdu si dát tu buchtu, co upekla babička.
Jsem vydepkovaná z počasí. Nesnáším zataženej hnus, jít
do školy za tmy, vracet se domů za tmy, mít zmoklou hlavu a poznámky. Jsem z toho
akorát nepříjemná na celej svět. Jsem z toho nepříjemná sama sobě, což je
stav, kterej nejvíc ze všech nesnáším.
Piju v poslední době dost vína. Hodně. Mý útlocitnější
kamarádky se mě ptaj, jestli náhodou nejsem alkoholik. Jsem? Jak se to pozná?
Mý méně útlocitný kamarádi pijou pořád víc, než já. Jediný, v čem to
pociťuju já – mám větší výdrž. Takovou, jakou jsem nikdy neměla. Takovou, že
vypiju věci, ze kterejch byl před 2 rokama zaručeně skončila s hlavou v sanitární
keramice a dneska mi je po nich hej a dávám si na to jitrnice.
Začala jsem nosit kontaktní čočky. Občas. Je to docela fajn,
i když je pravda, že vůbec nejsem zvyklá na svůj tvar obličeje bez brýlí.
Přijdu si jak vejce vyklepnutý na pánvičku. Kulatej ksicht. Tváře jako
slabikáře. Vskutku pecka. Problém je, že člověk pod tím nic neschová. Ani ty
kulatý líčka, ani špatně vytrhaný obočí, ani blbě udělanou linku. Nic. Paní
doktorka mi řekla, že mi to moc sluší. Myslím, že chtěla kšeft. Pak mi to ale
řekli jeden den snad všichni, kdo si toho všimli, ve škole. Tak já vám nevím. V brýlích
si to furt přijdu víc já. Ta doktorka mi taky řekla, že do půl roku budu chtít
nosit ty čočky co nejčastěj, ideálně každej den. Budu? Sama nevím. Pravda je,
že je to docela pohodlný. Člověku se nezamlžuje výhled, kdykoli vaří / sprchuje
se / přijde z tohohle hnus počasí dovnitř. Ale zase na druhou stranu můj
ksicht už nemá ten intoušskej rozměr, co míval. Podívejte se na mě, já,
sečtělá, vzdělaná, děsně ukecaná dávka ironie (ta, která není žádnýho chlapa
schopná kopnout do zadku a toho, kterýho by měla, toho už vůbec ne). To říkaly
moje brýle. Teda aspoň si to myslím. Možná je to pytlovina.
A jak žijete vy? Něco pěknýho mi tu nechte ;-)
sobota 27. července 2013
Alkoholikem snadno a rychle.
Jasně, jsem pořád dávka ironie, ale rozhodně už dávno ne
denní. Ani dvakrátzatýdenní, ani týdenní, ani čtrnáctidenní, ani měsíční. Jsem
dávka ironie mimo blog!
Zvládla jsem letošní náročné, osmitýdenní, sedmizkouškové
zkouškové bez ztráty jediný kytičky. Jo, na prospěchový stýpko to teda jako
fakt nebude, ale sakra fix já to dala! Nechápu to doteď. Stálo mě to hodně sil,
ztrátu elánu, moc moc moc vypitýho alkoholu (tohle doma nezkoušejte),
probdělých nocí, zhroucení a pláče (Skype někdy v půlce června: „Mami, já
na tu zkoušku nepůjdu /vzlykání, hlasité se vysmrkání do něčeho, co kdysi býval
kapesník, propuknutí v pláč nanovo/. Hele, mami? Zavolej mi za chvíli jo? Já
jdu asi zvracet.“), učení se doma, učení se v Brně, učení se ve vlacích,
učení se v autobusech, učení se v autech. Jediný, čím jsem učení
prokládala, byly párty. Na jedné se mi podařilo se opít tak, že jsem celý
následující den trávila v příjemné přítomnosti sanitární keramiky. A to v družném
rozhovoru. U toho jsem vykřikovala: „Proč já kráva jsem se vožrala, když se
musím učit?“ Naučila jsem se v tomhle krušném období spoustu sprostých
slov, která jsem neznala, ochutnala nové druhy alkoholu a navštívila novou
párty chatu v nějaký strašný díře u Nymburka, kde všechny postele vržou a
kde jsem poprvé v přímém přenosu zažila, jaké to je, když chcete spát a
posloucháte intenzívní soulož z vedlejšího pokoje přes papírovou zeď.
Říkám vám, možná jsem mohla zůstat bez toho. Peklo totiž bylo, že se mi chtělo
strašně čůrat a bydleli jsme v pokoji za tímto průchozím sídlem hříchu.
Málem jsem kvůli nim dopadla jako Tycho de Brahe.
A když 18. července tohle inferno skončilo, nepřála jsem si
nic jinýho, než si lehnout na břicho a nezvednout se do půlky srpna! Právě proto
jsem reagovala tak podrážděně, kdykoli se mě kdokoli zeptal, jaký mám plány!
Ležet a chrápat, nevnímat svět. Jenže to samozřejmě nejde, takže jsem už druhej
den sklízela rybízovou úrodu, zavařovala meruňky, pekla koláče, myla vokna,
vykopávala brambory, jednotila řepu a hlavně (!) byla se psem na cvičáku! Věc
se má totiž tak, že můj báječný pes (dospělé štěnisko) se mi bůhví za co mstí.
Já, největší odpůrce agility ever (je to zábava jen pro pána, určitě ne pro
psa, je to týrání zvířat atd.) mám totiž čokla, kterej za proběhnutí tunelu,
překonání kladiny a další ptákoviny nejen, že nemusí mít odměnu, ale von by ji
ještě dal vám, že jste mu to umožnili! Doteď tam s ním chodil táta, tak mě
to nevzrušovalo, ale holt mám čas a pes je můj, tak se toho teď musím účastnit
a řeknu vám, občas si rvu vlasy, proč jsem si nevybrala jeho bratra, jehož
nejlepší zábava prý je ležet na gauči (s tím bych si asi lépe rozuměla).
Taky jsem navštívila gynekologa. To je moje každoroční letní
zábava. Klepu se tři dny předem. Tohle fakt nesnáším. Celou prohlídku chtěl
rozebírat písáky v okolí, na které chodím plavat. Chodím jen na jeden,
kterej je příšernej, ale můžou v něm plavat psi, což on úplně nechápal
jako tu největší výhodu, tak se mu to nepozdávalo. Pelášila jsem od něj
rychlostí blesku, takže jsem mu zanechala recept i kartičku pojištěnce a musela
jsem se potupně vracet a dělat, že jakože nic. V lékárně mi při vydávání
receptu paní nabídla Gyno – pevaryl v akci, což jsem naprosto nepochopila.
Vypadám snad z dálky jako někdo, kdo má vaginální mykózu nebo co?
Vyblekotala jsem něco ve smyslu možná příště, vysolila necelý dva tisíce za
antikoncepci (to mi vysvětlete, proč ta věc je tak drahá) a měla s k odchodu.
Paní magistra mě vyprovodila slovy: „Ale jestli pojedete na dovolenou, tak si
pro to určitě přijďte!“ Tak to teda díky. Pojedu do Drážďan, do muzeí. Tam na
každým rohu čekaj kvasinky.
Jinak se neděje vůbec nic. Venku je konečně pořádně
teplíčko, komáři mě koušou, že se moje oteklé nohy nevejdou do bot, plavky mi
nestíhaj schnout a párty je pořád nějaká, takže udržovat hladinku mi nečiní
větší potíže.
Tento způsob léta zdá se mi zatím docela i šťastným.
úterý 11. června 2013
Nejzhroucenější, ale fakt krátkej příspěvek!
Nepíšu, nepíšu, nepíšu, nepíšu. Jsem nejhoršejší na celým světě. Učím se patolu, chodím na praxi do laboratoře, strašně hřeším (kdybych šla ke zpovědi, tak kněz omdlí) a rvu si vlasy z hlavy. Nic jinýho vlastně nedělám.
Zní to jako nuda, co? Ale je to naplněno hysterickým pobíháním po městě, naprostým nestíháním, nejedením (za příšernýho kručení v břiše) a tak. Mám největší kruhy pod očima, co jsem kdy měla. Ani mejkapíček to nezachraňuje tak, jak jsem si představovala.
Umírám!
CO VY?
Zní to jako nuda, co? Ale je to naplněno hysterickým pobíháním po městě, naprostým nestíháním, nejedením (za příšernýho kručení v břiše) a tak. Mám největší kruhy pod očima, co jsem kdy měla. Ani mejkapíček to nezachraňuje tak, jak jsem si představovala.
Umírám!
CO VY?
sobota 4. května 2013
Regenerativní uzly a další odpad světa
Jsem nejhorší. 4.4. jsem se tady zalamovala, jak budu psát, jak na vás nebudu kašlat. A kde nic, tu nic. Že jo. Když on ale fakt není čas. V posledních 2 týdnech jsem 3x vypila celou flašku červenýho sama (ne, že jsem u toho byla sama, ale vypila jsem ji jen já). A dneska se na to chystám znovu! Shame on me! Protože jsem potom vždycky chytila hypochondrickej záchvat (klasicky), tak jsem do sebe narvala asi 4 Sylimariny (to jsou léky z kytky, která má chránit játra), načež jsem si přečetla, že v nich byl tuhle docela vysokej záchyt hepatotoxickejch (jakože na játra špatnejch, víme) mykotoxinů a normálně jsem se hystericky zhroutila. No, kecám. Ale hrklo ve mně, jak v nejvyšším bodě jízdy na ruským kole. Přemejšlela jsem, jestli mám strčit prst nikoli skrz krk, ale rovnou do hrdla a vyhodit zažitinu opět na světlo boží, ale vzhledem k tomu, že jsem v sobě měla fakt dobrej oběd, jsem si to zase rozmyslela. No co už.
Učím se. Učím se tak moc, že jsem napsala test z patoly. Byla tam otázka na cirhózu jater, která mě samozřejmě vrátila do mejch úvah o tom, kolik si moje játra můžou ještě dovolit sedmiček červenýho vína, ale radši jsem to hned zavrhla a vypisovala další otázku. No, ještě že tak, přineslo to ovoce. Dneska se učím toxikologii a zrovna mi volala babička, abych nikde nepouštěla psa, kvůli návnadám s karbofuranem. Ježiš babi, stačí, jak jsem z toho vystresovaná sama! Všude vidím modrý pilulky! A ne, není to viagra, tak daleko jsem se ještě nedopracovala.
Na němčině dělám děsný pokroky! Naučili jsme se minulej čas a teď rozlišujeme neustále předložky, co se pojí jak se třetím, tak se čtvrtým pádem. Bouchá mi z toho hlava, vážení. Ale děsně se snažím!
Dneska jsem se svejch rodičů ptala, co ráno dělali, že produkovali takovej hluk, že mě to vzbudilo. MĚ, o který je známo, že by zaspala snad úplně všechno. Řekli mi, že snídali, že co jsou děti z hnízda, odnaučili se mluvit potichu a brát vohledy. Díky. Tak už jsem prej definitivně z hnízda.
Spánek mi ale tuhle narušila ještě jedna věc. Byla jsem v Praze na koncertě Ska-P (mimochodem labůžo) a pak jsem spala v Praze-Nepraze u kamarádovi babičky. Je to sice Praha 10, ale babička má na zahradě slepice a vůbec, celý to tam vypadá jako nějaká vesnice z Troškova špatnýho filmu. Jo, a to vím, že von to točí na jihočesku. Mám pro něj nápad, jak ušetřit. Nicméně babička je strašně věřící, takže jsem dostala zvláštní vlastní pokoj, kterej byl plnej křížů. Fakt jsem se bála zamhouřit oko s tím, že ten Ježíš normálně sleze a dá mi facana. Nedělalo mi to vůbec dobře. Došla jsem k závěru, že ty velký obrazy světců nad postelí fungovaly jako účinná kontrola porodnosti. No, kdo by mohl hřešit a dívat se při tom do očí panenky Marie?
Zkuste zůstat naladěni, za chvíli začne zkouškový, a to se to tu bude příspěvkama jen hemžit. Teda... Doufám!
Učím se. Učím se tak moc, že jsem napsala test z patoly. Byla tam otázka na cirhózu jater, která mě samozřejmě vrátila do mejch úvah o tom, kolik si moje játra můžou ještě dovolit sedmiček červenýho vína, ale radši jsem to hned zavrhla a vypisovala další otázku. No, ještě že tak, přineslo to ovoce. Dneska se učím toxikologii a zrovna mi volala babička, abych nikde nepouštěla psa, kvůli návnadám s karbofuranem. Ježiš babi, stačí, jak jsem z toho vystresovaná sama! Všude vidím modrý pilulky! A ne, není to viagra, tak daleko jsem se ještě nedopracovala.
Na němčině dělám děsný pokroky! Naučili jsme se minulej čas a teď rozlišujeme neustále předložky, co se pojí jak se třetím, tak se čtvrtým pádem. Bouchá mi z toho hlava, vážení. Ale děsně se snažím!
Dneska jsem se svejch rodičů ptala, co ráno dělali, že produkovali takovej hluk, že mě to vzbudilo. MĚ, o který je známo, že by zaspala snad úplně všechno. Řekli mi, že snídali, že co jsou děti z hnízda, odnaučili se mluvit potichu a brát vohledy. Díky. Tak už jsem prej definitivně z hnízda.
Spánek mi ale tuhle narušila ještě jedna věc. Byla jsem v Praze na koncertě Ska-P (mimochodem labůžo) a pak jsem spala v Praze-Nepraze u kamarádovi babičky. Je to sice Praha 10, ale babička má na zahradě slepice a vůbec, celý to tam vypadá jako nějaká vesnice z Troškova špatnýho filmu. Jo, a to vím, že von to točí na jihočesku. Mám pro něj nápad, jak ušetřit. Nicméně babička je strašně věřící, takže jsem dostala zvláštní vlastní pokoj, kterej byl plnej křížů. Fakt jsem se bála zamhouřit oko s tím, že ten Ježíš normálně sleze a dá mi facana. Nedělalo mi to vůbec dobře. Došla jsem k závěru, že ty velký obrazy světců nad postelí fungovaly jako účinná kontrola porodnosti. No, kdo by mohl hřešit a dívat se při tom do očí panenky Marie?
Zkuste zůstat naladěni, za chvíli začne zkouškový, a to se to tu bude příspěvkama jen hemžit. Teda... Doufám!
čtvrtek 4. dubna 2013
Narozeninová kocovina.
Nepíšu, já vím, zloba na moji hlavu! Omlouvám se.
Minulej tejden jsem slavila narozeniny. 22. Němci tomu prej říkaj Schnapsnummer. Jakože vidíte dvojitě. Já teda rozhodně dvojitě viděla, hned 3 dny za sebou. Začalo to warm up párty v nejmenovaném brněnském baru, kde se zjistilo, že narozeniny slaví ještě jeden můj spolužák. Pak si pamatuju, jak jsem vykřikovala cosi o Dni géniů, lámala do sebe panáky a nutila každýho, aby se mi při přání díval do očí, což ne všichni kvitovali. No a pak už mám jen záblesk na svůj pohled do záchodové mísy z velmi intimní blízkosti. Říkám vám, v baru / hospodě / kavárně jsem ještě nezvracela. A to je moje zvracecí historie velmi rozsáhlá. Na knihu by to dalo. Pak jsem usoudila, že je největší čas vyjít vstříc domovu. Na Antonínské (Brna znalí vědí) se mi podařilo zakopnout o svoje vlastní nohy a upadnout. Řeknu vám, stihomamem a paranoiou trpím malinko normálně. Ale ve chvíli, kdy jsem ležela na zemi, cítila, že pevnost kůže na mým kolenu není co bývala (doteď na něm mám strup a modřinu) a viděla, jak se ke mně řítěj nějaký lidi, proběhla mi hlavou osa jsem vožralá - zavolaj záchytku - nemám na to!!! a vymrštila se na nohy takovou rychlostí, jakou se nezvedám z postele ani za střízliva, když zaspím. A rozhodla jsem se strašně filmovat, že jsem naprosto střízlivá a jen jsem se čistě náhodou (samozřejmě jak jinak) natáhla ve dvě v noci v centru Brna, a to jak dlouhá, tak široká. Lidi mi to určitě nesežrali, ale nechali mě bejt a záchytku nevolali (což stejně ani nechtěli, ale to vysvětlujte mému normálnějším já, až se zase ukáže).
Po příchodu domů jsem se zvládla uložit, abych nevzbudila svojí nespavostí trpící spolubydlící (výkon!) a spát bez blicí epizody až do rána bílého. Ona sama mě vzbudila svým ne příliš citlivým odchodem do práce a řeknu vám, že jsem se musela hodně držet, abych vyběhla směr záchod fakt až v momentě, když se za ní zabouchli dveře. Ale řeknu vám, poprvé v životě jsem zažila kocovinu, kdy mě nikdo neprudil. Nemusela jsem nikam jít (protože byl pátek), nebyla jsem doma, kde by nade mnou určitě stála moje máma a v dobrém úmyslu mi říkala, že se mám dát vývar, čímž by ve mě pravidelně vyvolávala dávivej reflex. Nebyla se mnou na bytě žádná spolubydlící, která by se mi smála. Celý dopoledne jsem ležela, po hodině chodila zvracet, spala a přijímala gratulační sms. A řeknu vám, kromě toho, že mi bylo bídně, to prostě nebylo zase tak strašný :-D.
V 16:15 jsem došla k tomu, že jsem celkem spravená a šla se najíst. Došla jsem do lékárny a říkám vám, služby brněnskejch lékáren nejsou vůbec jako služby lékáren na maloměstě. Když jsem si šla koupit šumivej aspirin (nejlepší přítel alkoholikův) a požádala ji rovnou o kelímek s vodou, abych si to na místě mohla šlehnout, dost divně se na mě dívala. Kdybych takhle rozbitá přišla do naší maloměstské lékárny, tak mně to nabídnou snad sami! Ale nakonec to zvládla a s kyselým ksichtem mě obsloužila. Díky.
A o tom, co se dělo v pátek večer a v sobotu, o tom zase příště, jo?
Minulej tejden jsem slavila narozeniny. 22. Němci tomu prej říkaj Schnapsnummer. Jakože vidíte dvojitě. Já teda rozhodně dvojitě viděla, hned 3 dny za sebou. Začalo to warm up párty v nejmenovaném brněnském baru, kde se zjistilo, že narozeniny slaví ještě jeden můj spolužák. Pak si pamatuju, jak jsem vykřikovala cosi o Dni géniů, lámala do sebe panáky a nutila každýho, aby se mi při přání díval do očí, což ne všichni kvitovali. No a pak už mám jen záblesk na svůj pohled do záchodové mísy z velmi intimní blízkosti. Říkám vám, v baru / hospodě / kavárně jsem ještě nezvracela. A to je moje zvracecí historie velmi rozsáhlá. Na knihu by to dalo. Pak jsem usoudila, že je největší čas vyjít vstříc domovu. Na Antonínské (Brna znalí vědí) se mi podařilo zakopnout o svoje vlastní nohy a upadnout. Řeknu vám, stihomamem a paranoiou trpím malinko normálně. Ale ve chvíli, kdy jsem ležela na zemi, cítila, že pevnost kůže na mým kolenu není co bývala (doteď na něm mám strup a modřinu) a viděla, jak se ke mně řítěj nějaký lidi, proběhla mi hlavou osa jsem vožralá - zavolaj záchytku - nemám na to!!! a vymrštila se na nohy takovou rychlostí, jakou se nezvedám z postele ani za střízliva, když zaspím. A rozhodla jsem se strašně filmovat, že jsem naprosto střízlivá a jen jsem se čistě náhodou (samozřejmě jak jinak) natáhla ve dvě v noci v centru Brna, a to jak dlouhá, tak široká. Lidi mi to určitě nesežrali, ale nechali mě bejt a záchytku nevolali (což stejně ani nechtěli, ale to vysvětlujte mému normálnějším já, až se zase ukáže).
Po příchodu domů jsem se zvládla uložit, abych nevzbudila svojí nespavostí trpící spolubydlící (výkon!) a spát bez blicí epizody až do rána bílého. Ona sama mě vzbudila svým ne příliš citlivým odchodem do práce a řeknu vám, že jsem se musela hodně držet, abych vyběhla směr záchod fakt až v momentě, když se za ní zabouchli dveře. Ale řeknu vám, poprvé v životě jsem zažila kocovinu, kdy mě nikdo neprudil. Nemusela jsem nikam jít (protože byl pátek), nebyla jsem doma, kde by nade mnou určitě stála moje máma a v dobrém úmyslu mi říkala, že se mám dát vývar, čímž by ve mě pravidelně vyvolávala dávivej reflex. Nebyla se mnou na bytě žádná spolubydlící, která by se mi smála. Celý dopoledne jsem ležela, po hodině chodila zvracet, spala a přijímala gratulační sms. A řeknu vám, kromě toho, že mi bylo bídně, to prostě nebylo zase tak strašný :-D.
V 16:15 jsem došla k tomu, že jsem celkem spravená a šla se najíst. Došla jsem do lékárny a říkám vám, služby brněnskejch lékáren nejsou vůbec jako služby lékáren na maloměstě. Když jsem si šla koupit šumivej aspirin (nejlepší přítel alkoholikův) a požádala ji rovnou o kelímek s vodou, abych si to na místě mohla šlehnout, dost divně se na mě dívala. Kdybych takhle rozbitá přišla do naší maloměstské lékárny, tak mně to nabídnou snad sami! Ale nakonec to zvládla a s kyselým ksichtem mě obsloužila. Díky.
A o tom, co se dělo v pátek večer a v sobotu, o tom zase příště, jo?
čtvrtek 14. března 2013
Dneska je fakt zima. Intelektuální nadpis, že?
Jsem nejhorší blogerína světa. Nepíšu a ztrácím folouvery! Proč nepíšu? Konečně žiju! Tenhle semestr nám zatím záhadně dovoluje dělat i jiné věci, než jen otáčet stránkama učebnic a zírat na naprosto nesmyslná slova. /Trochu se bojím jsem hluboce přesvědčená, že se nám to vo zkouškovým nehezky vrátí, ale co, teď prostě žijem, žejo!/ Můžu vám říct, že pivo v mým oblíbeným brněnským podniku chutná stejně dobře, když si ho dám jednou za měsíc i třikrát do týdne. Teď jsem to prubla a jo, sedí to. A od doby co jsem objevila fenomén třech vajec na hniličku ve skle s rozpečenou bagetkou, se mi svět změnil a myslím, že už nikdy nebude jako dřív. (A já asi umřu na aterosklerotický pláty ól eraund.)
Kousek od bytu nám postavili zánovní sekáč. Předpokládám, že kvůli tomu, že mě chtějí zruinovat. Musela jsem si tam hned koupit kabelku, protože to byla přesně moje vysněná kožená kabelka, kterou jsem nejnutnějc na světě potřebovala. Ani vám nebudu říkat, kolik stála, nechci se stát obětí střelného útoku. Jenže můj starej oblíbenej sekáč kvůli tomuhle sekáči asi zkrachuje, z čehož jsem upřímně v hysteráku, takže jsem ho hned taky musela navštívit a udělat i tam útratu. Jsem hrozná. Nejhorší. Skončím v patologickém pekle, jestli se okamžitě nesrovnám a nezačnu se učit.
O víkendu jsem dokonce byla plavat! Překonala jsem svoje celulitidní stehna, i trauma z pohledu na nahé paní ve sprše (moc nechápu princip, že jsme všechny žencký, tak co už - zvládám ještě, když si někdo sundá vršek, ale spodek je na mě moc) a byla jsem plavat. Udělala jsem 10 bazénů a po zbytek pobytu se hřála v sauně a vířivce a snila o tom, že si dám párek na mokrém baru, což jsem nakonec vzdala, když jsem omylem zahlídla břicho v odrazu dveří do sprch od páry (tahle věc se neměla stát).
Na dnešní pitvě jsem prováděla vnější ohledání a byla jsem výrazně pochválena. /Upozornění: Následující věta je mírně nechutná./ Když jsem se pak tetelila blahem nad svojí úžasností a inteligencí, vystříknuly mi mé milé spolužačky omylem obsah abscesu na punčocháče (vzala jsem si já kráva krátkou zástěru). Po celej zbytek pitvy jsem dělala, jakože nic, ale takhle rychle jsem domů ještě v životě nemastila. Punčocháče, přestože jsou krásný, barevný a drahý (dokonce z eshopu s podstatným poštovným) už jsou dávno na dně popelnice před barákem. Pápá, žilo se mi s vámi dobře, ale tuhle krizi prostě překonat nepůjde.
Ze štěniska je největší pes na světě. Okousal tátovi víno (ten keř, alkoholik to psisko naštěstí ještě není) a když se na zahradě stříhaly stromky, sežral tolik dřeva, že jsme z něj měli málem výrobnu papíru. Je to blázen a jít s ním kamkoliv je trochu za trest a pro ostudu, ale my to překonáváme. Z lásky.
Čtenářstvo, mám vás ráda, i když nepíšu. Budu se snažit, jo?
Kousek od bytu nám postavili zánovní sekáč. Předpokládám, že kvůli tomu, že mě chtějí zruinovat. Musela jsem si tam hned koupit kabelku, protože to byla přesně moje vysněná kožená kabelka, kterou jsem nejnutnějc na světě potřebovala. Ani vám nebudu říkat, kolik stála, nechci se stát obětí střelného útoku. Jenže můj starej oblíbenej sekáč kvůli tomuhle sekáči asi zkrachuje, z čehož jsem upřímně v hysteráku, takže jsem ho hned taky musela navštívit a udělat i tam útratu. Jsem hrozná. Nejhorší. Skončím v patologickém pekle, jestli se okamžitě nesrovnám a nezačnu se učit.
O víkendu jsem dokonce byla plavat! Překonala jsem svoje celulitidní stehna, i trauma z pohledu na nahé paní ve sprše (moc nechápu princip, že jsme všechny žencký, tak co už - zvládám ještě, když si někdo sundá vršek, ale spodek je na mě moc) a byla jsem plavat. Udělala jsem 10 bazénů a po zbytek pobytu se hřála v sauně a vířivce a snila o tom, že si dám párek na mokrém baru, což jsem nakonec vzdala, když jsem omylem zahlídla břicho v odrazu dveří do sprch od páry (tahle věc se neměla stát).
Na dnešní pitvě jsem prováděla vnější ohledání a byla jsem výrazně pochválena. /Upozornění: Následující věta je mírně nechutná./ Když jsem se pak tetelila blahem nad svojí úžasností a inteligencí, vystříknuly mi mé milé spolužačky omylem obsah abscesu na punčocháče (vzala jsem si já kráva krátkou zástěru). Po celej zbytek pitvy jsem dělala, jakože nic, ale takhle rychle jsem domů ještě v životě nemastila. Punčocháče, přestože jsou krásný, barevný a drahý (dokonce z eshopu s podstatným poštovným) už jsou dávno na dně popelnice před barákem. Pápá, žilo se mi s vámi dobře, ale tuhle krizi prostě překonat nepůjde.
Ze štěniska je největší pes na světě. Okousal tátovi víno (ten keř, alkoholik to psisko naštěstí ještě není) a když se na zahradě stříhaly stromky, sežral tolik dřeva, že jsme z něj měli málem výrobnu papíru. Je to blázen a jít s ním kamkoliv je trochu za trest a pro ostudu, ale my to překonáváme. Z lásky.
Čtenářstvo, mám vás ráda, i když nepíšu. Budu se snažit, jo?
pátek 15. února 2013
Nesmí-li se něco pokazit, tak se to pokazí. Známe.
Nazdar!
Jsem holka multifunkční, proto jsem si s přišedším volnem nesedla na zadek a makala jako stroj. Nekecám. Ne, kecám! Zvládla jsem asi jen tři důležitý věci, jinak jsem se válela s časopisy naučnými i lidovými (a tak jsem se zvládla dozvědět mnoho o budoucím využití hadího jedu v moderní medicíně i o trendech jaro / léto 2013) Z těch tří se mi podařilo (1.) domotat šálu do zdárného konce! Co to znamená, kromě toho, že mi nefouká na krk? Že jsem po dlouhé době zase zvládla něco dokončit, což znamená, že jsem buď dospěla (haha), nebo jsem prostě měla konečně čas na takovýhle (příjemný!) kraviny (tuším, že b je správně). U toho jsem se ale dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Že správná šála pro dospělého má mít 160 centimetrů (proč, to se mě neptejte, ale sedí to), že z pletení umí kromě palce velmi kvalitně bolet prsteníček (prsteníček, chápete?) a že nejsem zase tak nešikovná, jak se občas zdá (to, že jsem tento týden kýblem vody, se kterým jsem si nějakým omylem osudu hrála na hospodyňku vyplavila půl domácnosti, to se počítat nebude, je to doufám jasný).
(2.) Vyslechla jsem volání konců svých vlasů po sebevraždě (vypadaly chudáci fakt bídně) a navštívila kadeřnictví. To je věc, ke který se musím často odhodlávat dýl, než bych musela. Sice mám vlasy asi o metr (rozuměj o pět cenťáků) kratší, ale každej den se před zrcadlem utěšuju, že to doroste. No, doroste, že jo.
(3.) Zvládla jsem si konečně vyřídit papíry k povinné studijní praxi a i když mě to stálo nervy hodinovej (opravdu hodinovej) telefonát s oblastní nemocnicí, kde mě postupně popřepojovali na všechny oddělení, co snad mají (a to jsem prosila stále pořád dokola jen to jedno), dobrá věc se snad podařila a moje papíry konečně leží na stole panu děkanovi, kterej si pro jistotu (aby to bylo rychlejší) vzal volno, ale co už. Ledy se trochu pohly, tak snad nakonec kra odplave.
Jinak vám chci říct, že Murphyho zákony stále platí, takže svět nekončí, točí se dál. Moje máma ztratila svůj oblíbenej stříbrnej prstýnek, hledali jsme ho všude, naši třikrát převrátili vzhůru nohama celou ložnici, vyklepávalo se všechno oblečení, deky, zametli jsme několikrát všechny podlahy, dokonce jsem se rozhodli (a ano, toto není pro otrlé duše) testovat štěniskův trus, s tím, že to URČITĚ spolknul. Domácnost byla vypulírovaná jak nikdy, ale prstýnek nikde. Můj táta mě teda třináctýho února honil po všech klenotnictvích maloměsta, abych s ním nějakej vybrala. Koupili jsme. Táta mámě valentýnsky předal, máma byla šťastná, že je pěknej a šla si na sebe vzít štěniskový venčící kalhoty. No, co čekáte. Cink. Má dva. Murphy žije!
A to je všechno milé děti.
pátek 8. února 2013
Štrikujeme
Můj počítač začal o tomhle zkouškovém trošku zlobit. Teda zlobit. Malinko zpomalil, občas trochu víc vrněl a vrčel a nakonec se mu podařilo se jednou samo od sebe vypnout vprostřed práce stalkování velectěného spolužačstva na fejsbuku. Tak jsem ho po poslední zkoušce dala jednomu hodnému pánovi na generální revizi a celou dobu, co jsem počítač neměla, mě napadalo milion témat, o kterých bych vám chtěla napsat a už už jsem se těšila, až se ke mně počítač vrátí. Dneska přijel, zaplatila jsem sedm stovek (dejte mi někdo mokrej hadr na hlavu), projela bloglovin (jooo, jsem přece jen trochu závislák). Pak jsem rozklikla psaní příspěvků a od tý doby do editoru čumím a vůbec nevím, o čem jsem vám chtěla psát. Achjo. (Dejte mi někdo mokrej hadr na hlavu podruhý.)
Začalo mi "volno" a tak jsem se rozhodla hledat svoji v létě naivně rozháčkovanou čepici, že ji dokončím a hrdinně ji sem vyfotím. Nikde není, možná zůstala v Brně. Pustila jsem se do šály. Fotit ji sem nebudu, dokud nebude hotová, aby mi to nepřineslo smůlu (jako s tou čepicí). Umíte háčkovat? A plíst? Spousta lidí v mým věku to neumí (a říkám vám, u mojí babičky to byla nutnost, bez toho, aby jste to neuměli, jste si nemohli jít hrát do parku) a fakt se diví, že to vůbec zvládám, natož že se do toho dobrovolně pouštím.
Užívám si chleba. Možná vám chleba přijde jako úplně obyčejná věc, možná ne, zvlášť pokud jste třeba žili delší dobu v zahraničí. (Chleba bejvá to první jídlo, který Čechovi začne chybět.) Já miluju kvalitní chleba, a proto v Brně s okoralou chuděrou půlkou z Alberta, ve který jsou prej korýši nebo co (radši jsem to nikdy nečetla) nejsem nikdy moc spokojená. Co mám ale shánět, když tam na mě vevečerních nočních hodinách, když se šinu ze školy, nic jinýho nezbejvá? Teď si doma užívám nejkvalitnější chleba, chodím ho každej den osobně kupovat do jiný pekárny, kterou si zrovna vyberu, čuchám k němu, foukám na něj, dlouho ho žvýkám a bojím se, že půlenýho chudáka s korýšema už nedám.
No, kdo by byl před deseti lety řekl, že ta malá zlobivá holčička bude 8.2.2013 večer sedět u kompu, štrikovat šálu a sledovat crochet tutorials na youtube?
Majte se.
Začalo mi "volno" a tak jsem se rozhodla hledat svoji v létě naivně rozháčkovanou čepici, že ji dokončím a hrdinně ji sem vyfotím. Nikde není, možná zůstala v Brně. Pustila jsem se do šály. Fotit ji sem nebudu, dokud nebude hotová, aby mi to nepřineslo smůlu (jako s tou čepicí). Umíte háčkovat? A plíst? Spousta lidí v mým věku to neumí (a říkám vám, u mojí babičky to byla nutnost, bez toho, aby jste to neuměli, jste si nemohli jít hrát do parku) a fakt se diví, že to vůbec zvládám, natož že se do toho dobrovolně pouštím.
Užívám si chleba. Možná vám chleba přijde jako úplně obyčejná věc, možná ne, zvlášť pokud jste třeba žili delší dobu v zahraničí. (Chleba bejvá to první jídlo, který Čechovi začne chybět.) Já miluju kvalitní chleba, a proto v Brně s okoralou chuděrou půlkou z Alberta, ve který jsou prej korýši nebo co (radši jsem to nikdy nečetla) nejsem nikdy moc spokojená. Co mám ale shánět, když tam na mě ve
No, kdo by byl před deseti lety řekl, že ta malá zlobivá holčička bude 8.2.2013 večer sedět u kompu, štrikovat šálu a sledovat crochet tutorials na youtube?
Majte se.
středa 30. ledna 2013
Dnes o ženství (v mém podání)
Jakej je můj vztah k feminismu, všichni víte. Uznávám ale, žev vživotě nás dívek a žen je spousta zásadních okamžiků, ne jen ztráta panenství či první menstruace, jak si všichni myslej. (Ostatně ta pro většinu dívek a žen zase tak zásadní nebyla, ale co už.) Třeba, když si přestanete v sekáčích kupovat oblečení s tím, že "se to nějak zkrátí nebo přešije", aby vám to pak rok leželo ve skříni a následně putovalo do charitativního kontejneru broumovské diecéze. (Ehm.) Nebo když zjistíte, že v sukni není zase taková zima, jak vám v mládí tloukla do hlavy babička a (a teď pozor) existence teplých punčoch a spodničky zachrání všechno. Opravdu všechno. Nebo den, kdy zjistíte, že prát bez aviváže je mnohem ekologičtější a lepší, protože když se navoníte, nesmísí se vůně aviváže s parfémem a nezpůsobí to nikomu migrénu větší, než měl Sokrates po bolehlavu. (Tohle je věc, kterou jsem objevila i pro vlastní mámu, takže machry machry.) Nebo (!) když poprvé v životě udělá všechny zkoušky v zimním semestru napoprvý (to se mi ještě nepovedlo), a to ještě před koncem ledna. (Včíl gratulujte!)
Mám chuť se natáhnout do postele, dát si mokrej hadr na hlavu a sténat až do začátku letního semestru, kterej je tu (ať chceme, nebo ne, coby dup). Bohužel jsem si ale dala předsevzetí, že budu nelíná a kreativní, nakoupila jsem hedvábnej šátek a barvy (neptejte se, kolik jsem vysázela na dřevo ve výtvarnejch potřebách, málem mě museli křísit) a hodlám babiččině kamarádce udělat radost. Aspoň jedenkrát za život budu vzorná vnučka? Rok 2013 je pro mě zatím stále opravdu rokem dobrých skutků... A budu se věnovat němčině a štěnisku. (Tak zní moje idealizovaná představa.)
A kdo chce vidět, že chytrost se dá prokázat i v pár slovech, pustí si povinně toto:
A všichni si za mě dejte dneska dortík. Já si ho nestihla koupit. Stihla jsem si koupit jen vokoralej párek na hlavním nádraží v Brně. A řeknu vám, asi už nikdy víc. Majte sa.
A kdo chce vidět, že chytrost se dá prokázat i v pár slovech, pustí si povinně toto:
A všichni si za mě dejte dneska dortík. Já si ho nestihla koupit. Stihla jsem si koupit jen vokoralej párek na hlavním nádraží v Brně. A řeknu vám, asi už nikdy víc. Majte sa.
neděle 27. ledna 2013
Ministerstvo ironie varuje: Zkouškové období a volby vážně škodí vašemu zdraví.
Už nejsem nejmladší a měla bych si to konečně uvědomit. Tohle je věc, kterou se mi snaží stále připomínat moje babička a moje tělo, ale k mému mozku se informace nechce dostat. Jak jinak by se mohlo stát, že jsem se rozhodla zvládnout pobyt ve volební komisi od 14:00 do 22:00, následně pobyt na plese od 22:15 do 3:00 a v 8:00 druhý den zase v komisi švitořit s ostatními komisaři a usmívat se na lidi? (Přiznávám, že v 16:00 jsem padla do postele volný pádem a i když se mě štěnisko náš psí chlapák pokoušel vzbudit intenzivním kousáním do chodidla, mlácením packou do hlavy a vytím vedle mojí postele, naprosto neměl šanci.)
Volby byly tenhle víkend o něco zábavnější, než ty minulé. Musela jsem umravnit dva mladíky s plackou Karel for President, že agitace ve volební místnosti je zakázaná, bohužel se mi nepodařilo dostatečně usměrnit dědu recitujícího politickou báseň o volbě Zemana. (A pak že dnešní mladí neuznávají autority a důchodci ano, chachá). Přišla nás navštívit policie, která prý očekávala problémy, což mě poněkud vyděsilo, ale musím říct, že náš okrsek je slušnej a tak se nic nedělo. Jsem fakt ráda, že je to za mnou.
Von totiž ten ples byl snad ještě horší, než ty volby. Šestnáctiletý holky, který landaly po venku jen v šatech, když bylo mínus patnáct mi pily krev neskutečně (se zánětem močáku si laskavě choďte kam chcete a se zápalem plic jakbysmet). Šestnáctiletý holky nechávající si platit na baru panáky od pětadvacetiletejch nebožáků, kteří si trapně mysleli, že je sbalí na svůj pracovní pobyt v Hongkongu, byly o to horší. A nakonec tyhle děvčátka válející se po mých bývalích učitelích, to byl plivanec do mýho ksichtu moralisty. Byla jsem fakt zhnusená. Jo a holky, kupte si ty šaty delší, ne všechny zajímá vaše spodní prádlo.
Mám před poslední zkouškou. Jsem strašně unavená a nechce se mi učit, zvlášť mikrobiologii, která je prostě nudná a koho zajímá Západonilský virus a podobný chuťovky? Válím se v tom, láduju do sebe neskutečnosti a minulý týden jsem se totálně zbláznila a vyrazila do výprodejů, že se mi třeba něco bude líbit. Kterej člověk proboha udělal výprodej bižuterie za 30 korun? Utratila jsem 210 korun a neměla jsem co jíst! Takový věci mi nedělejte. Ale zase mám indiána, heč.
No nic, zase se musím letět, učit. Taky vás to tak nebaví?
Volby byly tenhle víkend o něco zábavnější, než ty minulé. Musela jsem umravnit dva mladíky s plackou Karel for President, že agitace ve volební místnosti je zakázaná, bohužel se mi nepodařilo dostatečně usměrnit dědu recitujícího politickou báseň o volbě Zemana. (A pak že dnešní mladí neuznávají autority a důchodci ano, chachá). Přišla nás navštívit policie, která prý očekávala problémy, což mě poněkud vyděsilo, ale musím říct, že náš okrsek je slušnej a tak se nic nedělo. Jsem fakt ráda, že je to za mnou.
Von totiž ten ples byl snad ještě horší, než ty volby. Šestnáctiletý holky, který landaly po venku jen v šatech, když bylo mínus patnáct mi pily krev neskutečně (se zánětem močáku si laskavě choďte kam chcete a se zápalem plic jakbysmet). Šestnáctiletý holky nechávající si platit na baru panáky od pětadvacetiletejch nebožáků, kteří si trapně mysleli, že je sbalí na svůj pracovní pobyt v Hongkongu, byly o to horší. A nakonec tyhle děvčátka válející se po mých bývalích učitelích, to byl plivanec do mýho ksichtu moralisty. Byla jsem fakt zhnusená. Jo a holky, kupte si ty šaty delší, ne všechny zajímá vaše spodní prádlo.
Mám před poslední zkouškou. Jsem strašně unavená a nechce se mi učit, zvlášť mikrobiologii, která je prostě nudná a koho zajímá Západonilský virus a podobný chuťovky? Válím se v tom, láduju do sebe neskutečnosti a minulý týden jsem se totálně zbláznila a vyrazila do výprodejů, že se mi třeba něco bude líbit. Kterej člověk proboha udělal výprodej bižuterie za 30 korun? Utratila jsem 210 korun a neměla jsem co jíst! Takový věci mi nedělejte. Ale zase mám indiána, heč.
pondělí 14. ledna 2013
Pomerančovej zadek
Že mi zkouškový leze na mozek, to už vím dlouho. Letos je to asi obzvlášť špatný. Kromě toho, že moji peněženku vysálo několik děsně nutných návštěv votocvohozu, koupila jsem si taky krém na celulitidu! Věřili byste tomu? Já sama se doteď podivuju, když ho každé ráno a každý večer vidím ve své kosmetické poličce. (Ještě jsem ho nepoužila.) Obsahuje samé divné věci, které obyčejné krémy neobsahují (glukóza například...?) a voní smrdí jako dezinfekční mast na bércové vředy, kterou páchnul tatínek jednoho mého spolužáka. Mám vyhlásit typovací soutěž, jestli ho někdy použiju?
Moje členství ve slovutné komisi volební bylo velmi zásadní. Zjistila jsem, že lidé jsou fakt různá a zatímco někdy jsem měla intenzivní chuť vyvolat ... (paragraf 158 českého trestního zákoníku), jindy jsem se fakt pobavila. Opět mě nejvíc bavili staří pánové, jejich vtipy jsou pekelně dobrý, ať si kdo-chce-co-chce-říká. Například jeden říkal: "Stejně toho Karla volej lidi jenom proto, aby měli dovolenou, až bude státní pohřeb. No jo, ale to nemůžu říkat, vždyť já jsem ho tam hodil taky." No, musím se taky pochlubit, že v našem volebním okrsku je pán s datem narození 1920 (!) a volil (!) a byl nejmilejší ze všech. Hrozně si s náma pokecal a říkal nám o Masarykovi, no rozplývala jsem se.
Jinak se musím přiznat, že jsem mizerná choť topiče (anébrž manželka kúriča) - kdo to nepochopil, dostudujte si Českou sodu. Babičce vybuchlo topení, tak se tam teď musí topit v kamnech uhlím a dřevem a řeknu vám, když to mám zapálit, musej se za mě u toho modlit všichni zbývající členové rodiny. Taky už se mi podařilo jít se šlincem od uhlí přes celej ksicht do papírnictví a paní se mě ptala, jestli zkouším válečný malování. Než mi došlo, co po mně chce, byla jsem dost zmatená.
Tak já jdu zas na genetiku.
Křižte sa.
Moje členství ve slovutné komisi volební bylo velmi zásadní. Zjistila jsem, že lidé jsou fakt různá a zatímco někdy jsem měla intenzivní chuť vyvolat ... (paragraf 158 českého trestního zákoníku), jindy jsem se fakt pobavila. Opět mě nejvíc bavili staří pánové, jejich vtipy jsou pekelně dobrý, ať si kdo-chce-co-chce-říká. Například jeden říkal: "Stejně toho Karla volej lidi jenom proto, aby měli dovolenou, až bude státní pohřeb. No jo, ale to nemůžu říkat, vždyť já jsem ho tam hodil taky." No, musím se taky pochlubit, že v našem volebním okrsku je pán s datem narození 1920 (!) a volil (!) a byl nejmilejší ze všech. Hrozně si s náma pokecal a říkal nám o Masarykovi, no rozplývala jsem se.
Jinak se musím přiznat, že jsem mizerná choť topiče (anébrž manželka kúriča) - kdo to nepochopil, dostudujte si Českou sodu. Babičce vybuchlo topení, tak se tam teď musí topit v kamnech uhlím a dřevem a řeknu vám, když to mám zapálit, musej se za mě u toho modlit všichni zbývající členové rodiny. Taky už se mi podařilo jít se šlincem od uhlí přes celej ksicht do papírnictví a paní se mě ptala, jestli zkouším válečný malování. Než mi došlo, co po mně chce, byla jsem dost zmatená.
Tak já jdu zas na genetiku.
Křižte sa.
neděle 6. ledna 2013
Postý je to stejný jako poprvý, že jo.
Přátelé, tohle je můj stej příspěvek. Aúúúú (to samou
radostí vyju na měsíc). Nechce se mi tomu věřit, ale je to tak. Jsem to ale
pisatel!
Trochu mě mrzí, že mě stej příspěveček zachyt v období zkouškovém
totální magorovitosti. Leden od mého prvního nakouknutí do vysoké školy není
prostě ten úplně nejlepší měsíc pro komunikaci a pohled na moji osobu. Je to
období, kdy tloustnu, protože žeru jako protržená a taky si vařím denně průměrně 3
kávy, nepočitatelně čajů a 2 kakaa (kakaa proto, že občas dostanu pocit,
jestli toho kofeinu na mě není moc a rozhodnu se ho vyměnit za teobromin, cha),
nemyju si vlasy (protože to strašně zdržuje – opravdu), po obědě si chodím na hodinku
lehnout, „aby se mi lépe učilo“ a občas se (čistě náhodou) probudím s hrůzou
v očích v 6 hodin večer, kdy mě rodinka vyzývá k večeři. Chodím v teplákách
a kakaem vydatně polité mikině, každý večer se divím, kolik pupínků se ještě
zvládlo namačkat na mou již pupínky hojně hostící bradu. V pokoji mám
výbuch bordelu, sestávajícího se z vyházených reklamních triček (ve
kterých přebývám teď celé dny), krabic od řepového džusu (kdysi jsem si někde
přečetla, že je velmi povzbudivý a tak si ho placebovitě nalejvám, ale
doporučuju vám, nezkoušejte to, je to fakt hnus), mých oblíbených kalhot (který jsem
si musela vyzkoušet, jestli se do nich ještě vejdu – naštěstí zatím vejdu),
hory papírů a knih (to to vlastní studium) a dalšího nespecifického bordelu, který
se pomalu naschvál vkrádá do mýho bejváku, protože ví, že nemám čas to uklízet.
Ve volných chvílích mezi studiem se zabývám nahánění psa
našich sousedů, kterej se rozhod si to štrádovat v sobotu dopoledne po
hlavní silnici, vařením domácího jablkového pudinku, objednáváním roztodivných
věcí na internetu, sledováním nejstupidnějších amerických seriálů jaké si
dovedete představit (ano, i já, Brute), nakupováním papírenskejch potřeb (co
kdyby mi na zkoušce dopsala propiska? – 5 náplní prosím; myslím, že mám už jen
patnáct zvýrazňovačů v modré barvě! – 5 balení zvýrazňovačů prosím...) a
doháněním vlastní rodiny k totálnímu šílenství (ne, mami, nemůžu jít
koupit jedno mlíko přes ulici, musela bych se převlíknout a na to nemám ČAS!)
Jo, čas to je to hlavní téma, stačí, abyste si na chvilku
poleželi (protože přece musíte taky trochu odpočívat), nebo se zkusili mrknout
na fejsbuk, kdo z vašich spolužáků je na tom psychicky hůř (protože musíte
mít nějaké sociální interakce), nebo napsali standardně zhroucený článek na
blog a najednou je čas jít spát a vy máte půl toho, co jste měli stihnout.
Tragédie.
A tak svému blogu ke stému příspěvku přeju hodně čtenářů,
hodně kvalytňých článků, méně zhroucení a hlavně hodnou paničku (což je mojí
osobou každopádně zajištěno).
Živjó, anebo co.
pátek 4. ledna 2013
Oxidace tuků.
Přátelé, kamarádi, skoro mě to až láká říct soudruzi (ale já nejsem Gérard, že jo),
i když jste se na mě možná včera vykvávkli a žádný pěsti mi nedrželi (a teď se /samozřejmě/ bojíte bubáka /a to oprávněně/), imunologický bůh stál při mně a bylo z toho áčko. Upřímně nechápu, ale jsem moc ráda. Sice to byla trochu delší zkouška, než mi bylo milé (hlavně to čekání, při kterém si vykoušete nehtovou kůžičku ze samý pohody až do půl předloktí), ale zvládlo se to, a to je hlavní. Za zkoušku jsem se odměnila v mém nejoblíbenějším brněnském sekáči, kterej (pravděpodobně kvůli mé skoro-kariéře imunologa) vyvalil padesátiprocentní slevy. Blbý ale je, že jsem za tuhle zimu ztratila už pátou šálu (asi mi je někdo schválně žere, aby mě naštval).
Kosmetickej bůh při mně ale nestál. V Brně mi žluknul krém na obličej! Stalo se vám to někdy? Mně teda nikdy, a to si obličej natírám pravidelně každej večer asi od šesti let. No, nivea nežlukne ani 3 roky po vypršení data spotřeby, že jo. Máslovej brňák (krém do dortu) mi žluknul v misce mockrát, ale krém NA OBLIČEJ? Samozřejmě se mi ho podařilo na ten obličej nanýst, takže jsem až do rána žila ve strachu, že se mi vyklube nějaká velmi příjemná urtikáza a budu muset na zkoušce vysvětlovat, kterýho typu je to hypersenzitivita. Naštěstí se moje kůže postavila k problému moudře, zvládla to a za to jí velkej dík.
Po zkoušce jsem nabrala rychlej směr k domovu, protože jsem se musela zúčastnit dnešního školení předsedů volebních komisí (kdo je chytrej, domyslí si, že dávka není jenom ironická, ale i občansky uvědomělá). No a když jsem se statisticky vzdělala, nezbývá mi, než se učit na další zkoušku. Achjooo. (Zatím čekám, až mi adekvátně zmastne culík).
Majte sa. A hlídejte si krémy.
středa 2. ledna 2013
Opožděnej novoročňák
Na Silvestra dopoledne jsem si uvařila kotel pravý poctivý francouzský cibulačky, která probere z kocoviny kohokoliv na světě, abych ji následně 1.1. vůbec nepotřebovala. (Proč ji sakra nikdy nemám, když ji potřebuju?) Celej silvestrovskej večer jsem totiž poklidně popíjela kvalitní bílé z porcelánové hrnečku, protože jsem líný prase ekologicky založená a nechtěla jsem špinit další nádobí. /Z toho hrnečku vždycky piju celý zkouškový kde co a jen kvůli jemnocitným hygienu milujícím duším nebudu prozrazovat, jak dlouho nebyl mytej./ První den roku se nám hned po ránu podařilo se štěniskem najít, vzbudit a zachránit (?) mladíka spícího na zastávce a vzbudit veselí u opilých mladíků, když si štěňák způsobně sednul a následně si říhnul pěkně vod podlahy jako po třináctém pivu ve čtvrtý cenový (to von umí). Řekli mi, že respekt a kde se prej takovej pes shání. Radši jsem jim to neprozradila. Chovat psa kvůli krkání asi nebude nejlepší nápad. (Hned dva dobré skutky?)
Čočkový polívky a pečenýho vepřovýho jsem si nabírala nápadně o poznání víc, než ostatní spoluhodovníci na novoročním obědě. (Oni by tu cibulačku potřebovali víc, než já, ale bohužel, dlela na dně naší lednice.) Následně mě trochu znechutil projev prezidenta, ale naštěstí je práh pro zvracení při sytosti velmi nízký, tak se to všechno pěkně vyrovnalo. Dala jsem si jediné (ale ve skutečnosti trojité) novoroční předsevzetí: slepit si konečně jedny svoje boty chemoprenem (koupeným za tím účelem někdy v půlce října !), zašít si obrovskou díru v podpaží jednoho mého velmi oblíbeného svetru (kterej kvůli té díře už půl roku nenosím, ehm) a taky si spravit svoje velmi oblíbené kalhoty, které skrz napůl odloučený zip stále nosím (kdo říkal něco o líným praseti?). Co myslíte? Jediné, co jsem zvládla, bylo slepení bot (a to jen díky tomu, že jsem tuto činnost předelegovala na mého drahého otce).
Odpoledne a večer jsem strávila s imunologií, ze který dělám třetího zkoušku, a kdo z mých čtenářů mi nebude držet palce, toho sežere bubák. Tak a máte to. (Zkouška začíná ve 12, takže si ani nemusíte nijak výrazně přivstat). V rádiu hlásili, že v Čechách má být zítra ledovka, která se bude v odpoledních hodinách přesouvat na Moravu. Tudíž já a ledovka se budeme přesouvat spolu. Poněkud nemilé.
Tenhle příspěvek jsem chtěla napsat a postovat prvního ledna, aby platilo "jak na Nový rok, tak po celý rok", ale ta asociace s tím prasetem se prostě prolíná celým tímhle článkem a já to nezvládla. Budu se snažit polepšit, slibuju.
Tak a teď mi nezbývá, než se začít odnaučit psát 2012 a začít trénovat 2013. Podle svých zkušeností bych to snad do března mohla stihnout. Ta třináctka mi zatím nedělá úplně dobře po těle, znáte to, my hypochondři jsme taky trochu pověrčivý... Ale doufejme, že tato třináctka bude šťastná.
Tak krásný nový rok a všichni pište, ať je co číst!
Čočkový polívky a pečenýho vepřovýho jsem si nabírala nápadně o poznání víc, než ostatní spoluhodovníci na novoročním obědě. (Oni by tu cibulačku potřebovali víc, než já, ale bohužel, dlela na dně naší lednice.) Následně mě trochu znechutil projev prezidenta, ale naštěstí je práh pro zvracení při sytosti velmi nízký, tak se to všechno pěkně vyrovnalo. Dala jsem si jediné (ale ve skutečnosti trojité) novoroční předsevzetí: slepit si konečně jedny svoje boty chemoprenem (koupeným za tím účelem někdy v půlce října !), zašít si obrovskou díru v podpaží jednoho mého velmi oblíbeného svetru (kterej kvůli té díře už půl roku nenosím, ehm) a taky si spravit svoje velmi oblíbené kalhoty, které skrz napůl odloučený zip stále nosím (kdo říkal něco o líným praseti?). Co myslíte? Jediné, co jsem zvládla, bylo slepení bot (a to jen díky tomu, že jsem tuto činnost předelegovala na mého drahého otce).
Odpoledne a večer jsem strávila s imunologií, ze který dělám třetího zkoušku, a kdo z mých čtenářů mi nebude držet palce, toho sežere bubák. Tak a máte to. (Zkouška začíná ve 12, takže si ani nemusíte nijak výrazně přivstat). V rádiu hlásili, že v Čechách má být zítra ledovka, která se bude v odpoledních hodinách přesouvat na Moravu. Tudíž já a ledovka se budeme přesouvat spolu. Poněkud nemilé.
Tenhle příspěvek jsem chtěla napsat a postovat prvního ledna, aby platilo "jak na Nový rok, tak po celý rok", ale ta asociace s tím prasetem se prostě prolíná celým tímhle článkem a já to nezvládla. Budu se snažit polepšit, slibuju.
Tak a teď mi nezbývá, než se začít odnaučit psát 2012 a začít trénovat 2013. Podle svých zkušeností bych to snad do března mohla stihnout. Ta třináctka mi zatím nedělá úplně dobře po těle, znáte to, my hypochondři jsme taky trochu pověrčivý... Ale doufejme, že tato třináctka bude šťastná.
Tak krásný nový rok a všichni pište, ať je co číst!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)