Nesmí-li se něco pokazit, tak se to pokazí. Známe.

Nazdar!

Jsem holka multifunkční, proto jsem si s přišedším volnem nesedla na zadek a makala jako stroj. Nekecám. Ne, kecám! Zvládla jsem asi jen tři důležitý věci, jinak jsem se válela s časopisy naučnými i lidovými (a tak jsem se zvládla dozvědět mnoho o budoucím využití hadího jedu v moderní medicíně i o trendech jaro / léto 2013) Z těch tří se mi podařilo (1.) domotat šálu do zdárného konce! Co to znamená, kromě toho, že mi nefouká na krk? Že jsem po dlouhé době zase zvládla něco dokončit, což znamená, že jsem buď dospěla (haha), nebo jsem prostě měla konečně čas na takovýhle (příjemný!) kraviny (tuším, že b je správně). U toho jsem se ale dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Že správná šála pro dospělého má mít 160 centimetrů (proč, to se mě neptejte, ale sedí to), že z pletení umí kromě palce velmi kvalitně bolet prsteníček (prsteníček, chápete?) a že nejsem zase tak nešikovná, jak se občas zdá (to, že jsem tento týden kýblem vody, se kterým jsem si nějakým omylem osudu hrála na hospodyňku vyplavila půl domácnosti, to se počítat nebude, je to doufám jasný). 

(2.) Vyslechla jsem volání konců svých vlasů po sebevraždě (vypadaly chudáci fakt bídně) a navštívila kadeřnictví. To je věc, ke který se musím často odhodlávat dýl, než bych musela. Sice mám vlasy asi o metr (rozuměj o pět cenťáků) kratší, ale každej den se před zrcadlem utěšuju, že to doroste. No, doroste, že jo. 

(3.) Zvládla jsem si konečně vyřídit papíry k povinné studijní praxi a i když mě to stálo nervy hodinovej (opravdu hodinovej) telefonát s oblastní nemocnicí, kde mě postupně popřepojovali na všechny oddělení, co snad mají (a to jsem prosila stále pořád dokola jen to jedno), dobrá věc se snad podařila a moje papíry konečně leží na stole panu děkanovi, kterej si pro jistotu (aby to bylo rychlejší) vzal volno, ale co už. Ledy se trochu pohly, tak snad nakonec kra odplave. 

Jinak vám chci říct, že Murphyho zákony stále platí, takže svět nekončí, točí se dál. Moje máma ztratila svůj oblíbenej stříbrnej prstýnek, hledali jsme ho všude, naši třikrát převrátili vzhůru nohama celou ložnici, vyklepávalo se všechno oblečení, deky, zametli jsme několikrát všechny podlahy, dokonce jsem se rozhodli (a ano, toto není pro otrlé duše) testovat štěniskův trus, s tím, že to URČITĚ spolknul. Domácnost byla vypulírovaná jak nikdy, ale prstýnek nikde. Můj táta mě teda třináctýho února honil po všech klenotnictvích maloměsta, abych s ním nějakej vybrala. Koupili jsme. Táta mámě valentýnsky předal, máma byla šťastná, že je pěknej a šla si na sebe vzít štěniskový venčící kalhoty. No, co čekáte. Cink. Má dva. Murphy žije!

A to je všechno milé děti.