Narozeninová kocovina.

Nepíšu, já vím, zloba na moji hlavu! Omlouvám se.

Minulej tejden jsem slavila narozeniny. 22. Němci tomu prej říkaj Schnapsnummer. Jakože vidíte dvojitě. Já teda rozhodně dvojitě viděla, hned 3 dny za sebou. Začalo to warm up párty v nejmenovaném brněnském baru, kde se zjistilo, že narozeniny slaví ještě jeden můj spolužák. Pak si pamatuju, jak jsem vykřikovala cosi o Dni géniů, lámala do sebe panáky a nutila každýho, aby se mi při přání díval do očí, což ne všichni kvitovali. No a pak už mám jen záblesk na svůj pohled do záchodové mísy z velmi intimní blízkosti. Říkám vám, v baru / hospodě / kavárně jsem ještě nezvracela. A to je moje zvracecí historie velmi rozsáhlá. Na knihu by to dalo. Pak jsem usoudila, že je největší čas vyjít vstříc domovu. Na Antonínské (Brna znalí vědí) se mi podařilo zakopnout o svoje vlastní nohy a upadnout. Řeknu vám, stihomamem a paranoiou trpím malinko normálně. Ale ve chvíli, kdy jsem ležela na zemi, cítila, že pevnost kůže na mým kolenu není co bývala (doteď na něm mám strup a modřinu) a viděla, jak se ke mně řítěj nějaký lidi, proběhla mi hlavou osa jsem vožralá - zavolaj záchytku - nemám na to!!! a vymrštila se na nohy takovou rychlostí, jakou se nezvedám z postele ani za střízliva, když zaspím. A rozhodla jsem se strašně filmovat, že jsem naprosto střízlivá a jen jsem se čistě náhodou (samozřejmě jak jinak) natáhla ve dvě v noci v centru Brna, a to jak dlouhá, tak široká. Lidi mi to určitě nesežrali, ale nechali mě bejt a záchytku nevolali (což stejně ani nechtěli, ale to vysvětlujte mému normálnějším já, až se zase ukáže).

Po příchodu domů jsem se zvládla uložit, abych nevzbudila svojí nespavostí trpící spolubydlící (výkon!) a spát bez blicí epizody až do rána bílého. Ona sama mě vzbudila svým ne příliš citlivým odchodem do práce a řeknu vám, že jsem se musela hodně držet, abych vyběhla směr záchod fakt až v momentě, když se za ní zabouchli dveře. Ale řeknu vám, poprvé v životě jsem zažila kocovinu, kdy mě nikdo neprudil. Nemusela jsem nikam jít (protože byl pátek), nebyla jsem doma, kde by nade mnou určitě stála moje máma a v dobrém úmyslu mi říkala, že se mám dát vývar, čímž by ve mě pravidelně vyvolávala dávivej reflex. Nebyla se mnou na bytě žádná spolubydlící, která by se mi smála. Celý dopoledne jsem ležela, po hodině chodila zvracet, spala a přijímala gratulační sms. A řeknu vám, kromě toho, že mi bylo bídně, to prostě nebylo zase tak strašný :-D.

V 16:15 jsem došla k tomu, že jsem celkem spravená a šla se najíst. Došla jsem do lékárny a říkám vám, služby brněnskejch lékáren nejsou vůbec jako služby lékáren na maloměstě. Když jsem si šla koupit šumivej aspirin (nejlepší přítel alkoholikův) a požádala ji rovnou o kelímek s vodou, abych si to na místě mohla šlehnout, dost divně se na mě dívala. Kdybych takhle rozbitá přišla do naší maloměstské lékárny, tak mně to nabídnou snad sami! Ale nakonec to zvládla a s kyselým ksichtem mě obsloužila. Díky.

A o tom, co se dělo v pátek večer a v sobotu, o tom zase příště, jo?