Alkoholikem snadno a rychle.

Jasně, jsem pořád dávka ironie, ale rozhodně už dávno ne denní. Ani dvakrátzatýdenní, ani týdenní, ani čtrnáctidenní, ani měsíční. Jsem dávka ironie mimo blog!

Zvládla jsem letošní náročné, osmitýdenní, sedmizkouškové zkouškové bez ztráty jediný kytičky. Jo, na prospěchový stýpko to teda jako fakt nebude, ale sakra fix já to dala! Nechápu to doteď. Stálo mě to hodně sil, ztrátu elánu, moc moc moc vypitýho alkoholu (tohle doma nezkoušejte), probdělých nocí, zhroucení a pláče (Skype někdy v půlce června: „Mami, já na tu zkoušku nepůjdu /vzlykání, hlasité se vysmrkání do něčeho, co kdysi býval kapesník, propuknutí v pláč nanovo/. Hele, mami? Zavolej mi za chvíli jo? Já jdu asi zvracet.“), učení se doma, učení se v Brně, učení se ve vlacích, učení se v autobusech, učení se v autech. Jediný, čím jsem učení prokládala, byly párty. Na jedné se mi podařilo se opít tak, že jsem celý následující den trávila v příjemné přítomnosti sanitární keramiky. A to v družném rozhovoru. U toho jsem vykřikovala: „Proč já kráva jsem se vožrala, když se musím učit?“ Naučila jsem se v tomhle krušném období spoustu sprostých slov, která jsem neznala, ochutnala nové druhy alkoholu a navštívila novou párty chatu v nějaký strašný díře u Nymburka, kde všechny postele vržou a kde jsem poprvé v přímém přenosu zažila, jaké to je, když chcete spát a posloucháte intenzívní soulož z vedlejšího pokoje přes papírovou zeď. Říkám vám, možná jsem mohla zůstat bez toho. Peklo totiž bylo, že se mi chtělo strašně čůrat a bydleli jsme v pokoji za tímto průchozím sídlem hříchu. Málem jsem kvůli nim dopadla jako Tycho de Brahe.

A když 18. července tohle inferno skončilo, nepřála jsem si nic jinýho, než si lehnout na břicho a nezvednout se do půlky srpna! Právě proto jsem reagovala tak podrážděně, kdykoli se mě kdokoli zeptal, jaký mám plány! Ležet a chrápat, nevnímat svět. Jenže to samozřejmě nejde, takže jsem už druhej den sklízela rybízovou úrodu, zavařovala meruňky, pekla koláče, myla vokna, vykopávala brambory, jednotila řepu a hlavně (!) byla se psem na cvičáku! Věc se má totiž tak, že můj báječný pes (dospělé štěnisko) se mi bůhví za co mstí. Já, největší odpůrce agility ever (je to zábava jen pro pána, určitě ne pro psa, je to týrání zvířat atd.) mám totiž čokla, kterej za proběhnutí tunelu, překonání kladiny a další ptákoviny nejen, že nemusí mít odměnu, ale von by ji ještě dal vám, že jste mu to umožnili! Doteď tam s ním chodil táta, tak mě to nevzrušovalo, ale holt mám čas a pes je můj, tak se toho teď musím účastnit a řeknu vám, občas si rvu vlasy, proč jsem si nevybrala jeho bratra, jehož nejlepší zábava prý je ležet na gauči (s tím bych si asi lépe rozuměla).

Taky jsem navštívila gynekologa. To je moje každoroční letní zábava. Klepu se tři dny předem. Tohle fakt nesnáším. Celou prohlídku chtěl rozebírat písáky v okolí, na které chodím plavat. Chodím jen na jeden, kterej je příšernej, ale můžou v něm plavat psi, což on úplně nechápal jako tu největší výhodu, tak se mu to nepozdávalo. Pelášila jsem od něj rychlostí blesku, takže jsem mu zanechala recept i kartičku pojištěnce a musela jsem se potupně vracet a dělat, že jakože nic. V lékárně mi při vydávání receptu paní nabídla Gyno – pevaryl v akci, což jsem naprosto nepochopila. Vypadám snad z dálky jako někdo, kdo má vaginální mykózu nebo co? Vyblekotala jsem něco ve smyslu možná příště, vysolila necelý dva tisíce za antikoncepci (to mi vysvětlete, proč ta věc je tak drahá) a měla s k odchodu. Paní magistra mě vyprovodila slovy: „Ale jestli pojedete na dovolenou, tak si pro to určitě přijďte!“ Tak to teda díky. Pojedu do Drážďan, do muzeí. Tam na každým rohu čekaj kvasinky.

Jinak se neděje vůbec nic. Venku je konečně pořádně teplíčko, komáři mě koušou, že se moje oteklé nohy nevejdou do bot, plavky mi nestíhaj schnout a párty je pořád nějaká, takže udržovat hladinku mi nečiní větší potíže.

Tento způsob léta zdá se mi zatím docela i šťastným.