Čtvernožec a plná krosna!

Zdravím všechny a zvlášť ty, které už nebaví číst o štěnisku. Vím, že se teď objevuje v každém článku, ale věřím, že kdybyste doma měli pod víceméně 24 hodinovým dohledem malé psí miminko, které poznává svět, měli byste taky obdobu mlíka na mozku, kterou já soukromě nazývám vodítko na mozku, a bohužel jí trochu trpím.

Ono mi to štěnisko totiž ani trochu neulehčuje! Sbírá podivné předměty na zemi a já jsem dost často v pokušení ho vykoupat v savu, což bych mu zase chudákovi nikdy neudělala, takže máme dosti velkou spotřebu psího šamponu. Tak dlouho lovilo mravence, mouchy, včely a vosy, až dostal meda do ucha, jedno ucho má trojitý, hlava mu jde na stranu a je z toho značně rozmrzelé (a já o něj mám jako správná vodítkářka na mozku šílenej strach!). Moje máma poznala, že s ním je něco v nepořádku, když se táta naparoval, že je konečně hodnej, že se projevila naše výchova a štěnisko pochopilo, jak se věci mají. Hned prohlásila, že tak to teda určitě není, že když děti přestanou zlobit, vždycky s nima něco je. A měla pravdu. Holt zasloužilá máma se pozná, že.

Včera jsem si potřebovala sbalit krosnu a zhroutila jsem se, když jsem zjistila, že stačí měsíc nebalit a jsem ztracená. Ten batoh mě chce převážit a potom rozmáčknout a zabít, a to ještě stan a spacák nejsou přivázaný navrchu (to musí nějak zvládnout skautské já mého drahého otce). Mám víc jídla, než oblečení, víc léků, než kosmetiky a peněz mám podezřele málo (aneb studentské cestování v akci!). Moje hypochondrie se před cestou kamkoli vždycky projeví, protože naše domácí lékárnička není miniaturní pseudokufřík, ale poměrně velká skříňka (holt farmacie v rodině). Trpím při představě, že to nemůžu vzít všechno (a že když se mi udělá špatně, nebudu moct vybírat z pěti různejch preparátů). Můj (farmaceuticky vzdělaný) bratr tvrdí, že na cestu jsou nejdůležitější „ty dva chlapi“, čili Endy a Áron, aneb známý protiprůjmový lék Endiaron. Já s sebou vždy beru i spoustu dalších věcí, a kdybych mohla, povezu s sebou úplně všechno. Jestli na cestování někomu přijde nepohodlné, že si může ráno vybírat jen z pěti triček, mně vadí, že za sebou nemám flotilu léků v samostatném elegantním bílém batohu s vkusně vyvedeným červeným křížem, nebo aspoň Aesculapem.

Myslete na mě, jedu prakticky do divočiny (jako každej rok), kde sprcha je sprosté cizí a antacida cizí sprosté slovo.

A až přijedu (jestli přijedu!) buďte v očekávání velmi neštěněcího článku!