Mám malý stan (ale neměla jsem!)

Kamarádi! (Původně jsem chtěla napsat volové. Ne ošklivé, zlé, ohrané „volové“, ale přátelské sympatické“ vole“, tak jak ho vnímal a popisoval Jan Werich. Pak jsem se na to ale vykašlala, protože by to třeba mohl někdo blbě pochopit, že ano!)

Dnes ráno jsem se probudila a věděla, že musím udělat velký krok pro sebe, ale malý pro lidstvo, jak už to tak s většinou kroků, kromě těch Armstrongových bývá, že. A to, že se vykašlu na letitý půjčování stanů (jestli zlomíš ty tyčky, zlomím ti ruku!) spolubydlení s někým, s kým bych zrovna třeba bydlet nechtěla, ale holt „von má volno ve stanu“, tísnění se ve třech ve stanu, kterej je sotva pro dva (já jsem ti ale říkala, že máš vzít stan – já jsem si ale myslel, že ho bereš ty) a t p. a koupím si stan vlastní. My kluci a holky, co spolu chodíme (teď myslím naši rodinku) stan máme. S mojí mámou zažil několik velmi intenzívních dovolených v Bulharsku a Jugoslávii a leží v obrovský truhle, kterou i se stanem prý do auta nakládali dva lidi (moje babička a můj děda) vždy za intenzívní hádky. Věřím tomu, že ne jednou u toho došlo ke zranění. Pamatuju, jak jsme v tomto vskutku prostorném stanu (má snad čtyři místnosti a předsíňku, která by si zasloužila jmenovat se předsíň a možná klidně i síň) stanovali každé léto s mým bratrem, bratrancem a sestřenicí na naší nebo babiččině zahradě a hrozně nás to bavilo. Každopádně to ale není stan, kterej byste si dali do krosny a projeli s ním republiku, nebo zeměkouli. Chtělo to něco skladného, moderního, maximálně do třech kil. Když jsem tuto námitku několik let za sebou vznášela doma, řekli mi vždycky: „Ale my přece stan máme!“ Takže jsem se dnes ráno vzbudila a věděla, že do toho jdu za vlastní...

Navštívila jsem sport v našem malém městečku a už při představování prvních kapitálních stanových kousků, které měli v repertoáru, se mi z cenovek protáčely panenky. (Víte, já stále žiju v době, kdy jsem kdysi dávno navštívila koupaliště v Ústí nad Orlicí – a jestli tam to koupaliště není, což mi od té doby při vyprávění téhle příhody několik lidí řeklo, byl to určitě Žamberk – a kopeček zmrzliny tam stál 1,50. No co vám budu povídat, utratila jsem všechny peníze, co mi dali za zmrzku, zvracela jsem už na koupališti, cestou domů v autě, doma. A v těchhle cenovejch relacích já se pohybuju furt.) Až nakonec pán vytáh zpoza pultu věc, o které prohlásil – to byl loňskej hit, máme ho ve slevě, je to poslední kousek, ale nikdo ho nechce, protože zbyl v těchhle šílenejch barvách. To byla samozřejmě moje příležitost, které jsem se chopila rychleji než kmene stromu, když jsem tuhle v lese narazila na bachyni divočáka. Je pravda, že stan by u módního pekla neprošel. Je vyvedenej ve fakt hnusný šedo-khaki barvě s oranžovými a červenými detaily, což se bije víc, než Řekové s Turkama, ale stál tolik, kolik jsem si představovala, že do stanu maximálně investuju. Popadla jsem ho a pelášila domů, kde se můj táta, kterej byl celej život intenzivně vychovávanej ve skautským duchu a trpěl v pionýru, rozhodl, že svoji malou hloupou nešikovnou dceru naučí, jak se to dělá. Uznale si přečet návod, záhadně pokejval hlavou a dal se do díla. Sousedovic děti skákali za plotem, aby věděli, co se děje, naše štěnisko nám neustále odnášelo různé tyčky, plachty, baterku a přinášelo místo toho jabka a klacky a začal Sajgon, jakej už jsem dlouho nezažila. Můj taťka se potil (a ne jen proto, že bylo vedro), kroutil návodem od malajského výrobce na všechny strany, chytal se za hlavu, lomil rukama a potichu sprostě nadával. Návod nedával smysl ani omylem, takže ho nakonec nechal štěnisku „k přečtení“, což možná neměl dělat, protože ještě teď doma určitě sbírají kousíčky papírků po zahradě. Protože je to starej skaut, tak na to samozřejmě přišel (a protože je to můj hodnej tatínek, sepsal mi návod vlastní) a stan sestavil. Naše štěnisko zalezlo dovnitř, zalehlo a spalo. Já a táta jsme se ve zhroucení opírali o starou jabloň a byli jsme rádi, že jsme rádi. A já jsem se navíc cítila hrozně dospěle, protože mám konečně přece vlastní stan, chápejte!

Naši navíc uznali, že jsme doma ten stan možná fakt potřebovali, takže mi ho zaplatili.

A já frčím pryč, majte sa (stan přibalen)!