Dennidavkaironie, aneb život SE štěniskem.

Moje máma se mě dnes ráno (momentálně pro nás 4:30 přátelé, protože takhle štěnisko vstává), když s rozcuchanejma vlasama a patřičně pomačkaným obličejem žvejkala mokrou (protože když se snažila štěnisko pohladit, spadla jí do čaje) housku, zeptala, jestli bych chtěla žít v pohádkovým světě. Nejdřív jsem nevěděla, co si pod pohádkovým světem představuje. Pak mě zpravila o tom, že to je svět, kde si ráno nešlápnete do louže psí moči, nemusíte vyběhnout rychlým švihem z postele ve 4:15 (a postávat v debilně průhledné noční košilce na zahradě a poslouchat sem tam nějaké to zahaleknutí, co se směrem k vaší osobě ozve z auta), nemáte poškrábaný a pokousaný nohy a ruce... Zeptala jsem se jí, jestli by (tím pádem) chtěla život bez štěniska... „V žádným případě!“, zašermovala ospalýma rukama, hrneček se překlopil a čaj začal crčet z ubrusu na podlahu. Rezignovaně jsme obě svěsily ramena.

Paní v lékárně na náměstí se mě včera ptala, komu je u nás doma pořád tak špatně. Obden tam chodíme pro aktivní uhlí. Veterinářova rada totiž byla: „Když sežere něco, co je jedovatý, nebo něco, o čem si myslíte, že by to mohlo bejt jedovatý, hned mu jich 6 dejte a máte vystaráno.“ Proto máme tak velkou spotřebu...

„Co tady děláš?“, zeptal se mě můj bývalý přítel, zavěšený do svojí současné přítelkyně, když mě potkali pobíhat s pytlíkem nataženým na ruce po loučce, která je asi kilometr od jejich i mého bydliště, tudíž jsem (přestože jsem svými tamtamovými kámicemi byla obeznámena, že jsou na mém území) nějak neočekávala, že se zde potkáme. „Hledám h...o!“ Dívali se na mě dost divně, což mi došlo až doma. Já tam totiž byla bez štěniska! Vzala jsem si totiž jenom jeden sáček a cestou jsme zanechali dva exempláře. Samozřejmě, že ten druhý byl dál od domu, ale mně hrozně vadí, když TO pejskaři nechávají všude ležet, takže jsem unavené štěnisko odvedla domů a vydala se zpátky pro veledílo. Mezitím jsem samozřejmě zapomněla, kde to vytvořil, a proto mi hledání dalo trochu zabrat. (Jo, pokud se někdo hodlá ptát, jak se jedenáctitýdenní štěně ocitne kilometr od baráku, to naše tam v pohodě dojde, dojde i domů a ještě by si hrálo! Vopravdu!)

„Máš díru v nohavici, je to šílená vostuda, kdes k tomu přišla, jsi vandrák a anarchista a já se za tebe stydím!“ Tak tímhle proslovem mě zchladila pro jistotu zase moje babička. Cítila jsem se děsně. O díře v nohavici jsem vůbec nevěděla (samozřejmě to bylo nějaký štěniskovo nenápadný dílo) a dlouhý kalhoty jsem si stejně oblíkla jenom proto, že mě den předtím pokárala za moje strupatý a zmodřinovaný nohy. K tomu si prý vzít sukni je víc, než okázala drzost. Co si na sebe vzít, aby vám to štěně nemohlo z půlky nenápadně odkousat? Pokud navrhujete vlastní kůži, tak takhle to nefunguje přátelé...

No a na závěr přináším pozitivní neštěněčí zprávu, že dennidavkaironie, A., B., K. a Z., my holky, co spolu chodíme, náš věhlasný a všemi oblíbený kvintet máme všechny zkoušky a vydáváme se vstříc prázdninovému prázdninování. Až je mi z toho prádzno!

P.S.: A komáři štípou a štípou...