Dospělé prázdniny? Ani omylem!

Podívejte! Možná je to fakt tak, že věci, na který se těšíte, stojej v důsledku za starou belu. Například tuhle večer, když slavil můj dávný kamarád a současný spolužák narozeniny. Místo poklidné akce naběhlo trio H+D+V a věci létaly vzduchem. A to opravdu. Stoly, židle, cibule, noťas, okna, dopravní značka, nože, alkohol. Nechci vykřikovat, že jsem se bála o život, ale v říjnu to budou dva roky, co mi H. v podobném agresivně-alkoholovém stavu rozrazil hlavu, takže o zdraví určitě trochu jo. Na místo jela třikrát (!) sanitka. A upozorňuju vás, že při třetím příjezdu se ani nejprofesionálnější záchranáři nechovají jako záchranáři, ale vyjadřují se jako dlaždiči. A já si myslím, že kdyby oslavenec zavolal bezpečnostní sbory, aby to tam trochu poklidnily, neudělal by vůbec špatně. Démon alkohol? Možná, ale hlavně lidská tupost. Stydím se ještě teď... A vlastně já ani nemám za co!

Venku se potulující prázdninující kindergangy mi na pocitu bezpečí taky úplně nepřidávaj. Zvlášť po tom, co moje kámice skončila komiksově hlavou zabořená v kupce sena, když dětičky jako strašnou srandu vymyslely, že mezi dva stromy natáhnou drát. Její kolo už se ale zachránit nepodařilo. Včera mi zase děti z anglického tábora na horách zbaštili poslední borůvkový koláč a já se musela spokojit s trapně rybízovým. Grr.

Včera jsme taky navštívili bývalého spolužáka v jejich haciendě. Mít obrovskej krásnej barák je jedna věc, ale řešit, jestli někde něco trošku ukáplo, je věc druhá. Nemůže se tam chodit po trávníku, protože by se zničil. Psa maj naučenýho chodit čůrat na dlažbu, což je podle mě snad nejnepřirozenější věc, kterou jsem kdy slyšela, protože i naše malý štěnisko se snaží dostat alespoň na miniaturní travnatej pásek, když se chce vyčůrat. Na lince v kuchyni nesmí být kapka vody, natož něčeho jinýho. Na koberci nesmí být ani smítečko. Okna jsou čistoskvoucí. Na toaletě by člověk s odolnějším žaludkem posvačil bez následků. A já si v tý vší sterilitě řekla: Stojí to za to? Mně asi ne. A asi si tu návštěvu příště odpustím, protože nervovat se, jestli mi někde upadnul vlas, nebo jsem stříkla vodou při umývání rajčat na linku, mi nedělá vůbec dobře.

Poslední dobou neusínám, ale upadám rovnou do tranzu. Nevzbudí mě ani hystericky vyzvánějící telefon (právě rozešlá kamarádka), nebo štěkot štěniska, natož budík. Nevím, co s tím, je to docela prekérka.

Carpe diem.