Problémy celosvětového významu!

Mí věrní i mí nevěrní, prostě vy všichni, kdo teď toto čtete! Zatímco lidstvo řeší zásadní věci, například jaký nábytek z IKEA je v norském vězení běžným standardem, já mám problémy své, o nic méně malichernější. Vrátím–li se ale k Breivikovi, můj názor je takový, že my lidi máme (asi vrozenou) tendenci podceňovat sílu svobody. I ona pověstná zlatá klec je pořád jenom klec, a kdyby tento vrah seděl v místnosti vykládané mramorem a zlatem, nehnu kvůli tomu ani brvou, pokud k ní povedou dveře, od kterých nemá klíč. Pokud odsuzujeme někoho za to, že je vrah, nebo za cokoliv jiného, neměli bychom se (podle mého skromného názoru samozřejmě) při jeho trestání snižovat na jeho úroveň. Proto se mi představa středověké hladomorny jako adekvátního trestu vůbec nezamlouvá, zatímco média se jen hemží výkřiky o tom, jak si bude v chládku libovat. Nemyslím si. O tom jsem ale mluvit nechtěla.

Navštívila jsem saunu, protože mi byla doporučena jako báječná cesta k podpoře mého zdraví. Možná si nemyslíte, že je zase až tak chatrné, ale průměrně vyhrocený hypochondr (rozuměj já) neodmítne žádnou preventivní kůru, která se jeví slibně. Nevím, co na saunu říkalo moje zdraví (psychické je v pořádku, šla jsem tam v den, kdy tam nechodí nahatí pánové), moje vlasy se ale na několika částech hlavy (v překladu kolem místa, kde si obvykle češu pěšinku) bůhvíproč proměnily v nechutnou koudel. Původně jsem si z toho nic nedělala, protože na všechny stavy bad-hair-day, které u mě nastaly, jsem vždycky vytáhla ze zálohy svůj hennový šampon s levandulovým olejem a vše se jako mávnutím kouzelného proutku otočilo k lepšímu. I když musím uznat, že bady-hair-day u mě moc nenastává, většinou jen když mám vlasy mastný, což není jejich vina, ale moje, protože občas podceňuju jejich sklon k maštění a neumyju je včas. Docela mě dostalo, že jim hennolevandulová kůra vůbec nepomohla (a zdá se mi, že koudel se i trochu rozšířila!). Když jsem dnes ráno vstala a věděla jsem, že budu muset mezi lidi, vyzkoušela jsem několik variant účesu. Nakonec jsem se rozhodovala mezi dvěma – rozpustit (potom jsem vypadala jako po zásahu elektrickým proudem), nebo dát do culíku (potom jsem vypadala, jako kdybych nedávno doslovně poslechla slova písně Tupíruj si dívko vlasy, bez ohledu na počasí). Zvítězila nakonec jednička, když jsem konstatovala, že šedesátky už zase tak nefrčej a je to docela chvíle, co Renč ty Rebely natočil, že ano. Nevím, co se to s nima děje a za co se mi přesně mstěj! Jo, moje pleť taky teď nevypadá růžově, hlavně po tom, co mě vedle nosu v noci vydatně vysával komár a já jsem si to do rána stihla do krve rozdrápat, ale u ní to chápu. Přece jen jsem na ní za svůj poměrně krátký život stačila vyzkoušet dost kosmetiky „tohle ti na ty pupínky určitě zabere, ale nečti si složení“ a když se to se mnou můj obličej rozhodne totálně zabalit, vždycky si připomínám, jak jsem jednou uposlechla hloupou radu nějaké samozvané kosmetičky (tuším babiččiny kamarádky), která mi doporučila si pupínky vymačkávat pomocí preparační jehly (!). Bylo mi třináct a dodnes se divím, jak se mohlo stát, že nevypadám jako Frenkensteinova sestra!!! Ale moje vlasy? O ty jsem se vždycky starala příkladně (a to, že jsem je někdy zapomněla umejt, jim určitě jenom prospělo) a voni se mi přeměněj v koudel. Nemáte na to nějakou dobrou radu (která ale nezahrnuje silné kyseliny, louhy, nůžky a skalpely)?

Nakonec, není TOHLE problém celosvětového významu?