1. - 6.8. v brutální zkratce!

Jsem doma, opálená do stadia průměrné obyvatelky přímořských oblastí, což vzhledem k tomu, že část naší rodiny pochází z Itálie (táta objevuje náš rodokmen dáááleko dáááleko) je celkem v pořádku. Včerejší cesta domů po velké párty, tříhodinovém spánku a opulentní snídani byla fakt příšerná. Nejdřív jsme s plnou polní běžely polema tři kilometry na autoubus, kterej se nám před nosem pokusil ujet, což zachránila Terka, protože bůhví kde sebrala energii (kterou jsem já v tu chvíli fakt už neměla) a začala běžet a křičet a mávat a pan řidič byl hrozně hodnej a nabral nás. Potom jsme se pokusily v Jičíně stopovat. Nikdo nám nezastavil a všichni ukazovali jakýsi divný kolečko rukou. Když jsme to začly vzdávat a šly na autobus, vysvětlil nám jeden mladík, že stojíme dva kiláky před obchvatem. Proto ty kolečka! Následovala celkem poklidná cesta autobusem, při který nás ale seřval jakejsi důchodce, jestli si dáváme doma nohy na stůl, když se Terka kolenama opřela o sedačku před sebou. Neměly jsme mu sílu odporovat. Vlak, do kterého jsem potom už sama nastoupila, měl samozřejmě vprostřed trati výluku. V autobuse náhradní dopravy si ke mně sedla jakási paninka a vyhlásila mě průvodčí, že prej smrdím (na takovejhle zážitek by byl můj brácha hrdej, já se docela styděla, ale zase co můžete čekat, když se šest dní nemáte šanci umýt, že). Průvodčí ji mile požádala, ať si teda přesedne. „Ať si přesedne vona! Na všechny vostatní sedačky svítí slunce!“, zahřímala ta dáma a já se cejtila jako největší vyvrhel všech vyvrhelů. „Pak vám bohužel nemohu pomoci“, usmála se průvodčí, štípla mi lístek a já ji chtěla dát hubana (kterej byl ale vzhledem k mému hygienickému stadiu stejně neocenila). Dosupěla jsem pěšky domů, zhroutila jsem se do vany a potom jsem upadla do postele, ze které jsem se zvedla až dneska.

Předchozích šest dní jinak hodnotím velmi kladně! Za vypíchnutí rozhodně stojí již cestování na místo vlakem, kde naše skupinka potkala jinou, která jela na vodu, a její členové se snažili mezi našimi hrdými členy ukořistit jednoho háčka, kterej jim chyběl. Dále to, že na místě jsem shrabala a obrátila tuny sena. Budiž mi k dobru, že jsem naučila 12 lidí obracet seno, a to jak hráběma, tak vidlema. Fakt to neuměli! A pro zlé jazyky – pouze DVA z nich byli Pražáci! Vykydala jsem šest koleček hnoje (docela málo) a čistila pískovce od zbytků hnoje rýpátkem, který je prej ve skutečnosti stěrka na tmel. Zametla jsem snad miliardu stébel slámy, uvařila několik obědů a večeří (pro spoustu lidí), ležela jsem v trávě, šplhala po stromech pro ty nejlepší jablíčka a švestky, sbírala jsem houby, krmila jsem roční mimčo jogurtem a rohlíkem, vydávala jsem víno ve vinárně, pohladila jsem si milion pejsků, nějaký ty kozičky a oslíčky, postavila jsem stan, složila jsem stan, klepala jsem se v noci ve spacáku, bála jsem se bouřky, opekla jsem si špekáček na ohni, hrála jsem na foukací harmoniku, bubnovala jsem na bubínek, zpívala jsem, tančila jsem, neumývala jsem se, chodila jsem čůrat na travičku... Je toho ve mně moc, ale musím to teď porůznu vyprávět všelikejm zvědavejm lidem, tak se nechci vyvyprávět, znáte to, ne?

Cítím se hrozně nabitá na celej rok dopředu. Takže by mě fakt zajímalo, kdy tyhle baterky dojdou. A teď jdu na oběd do svý oblíbený restaurace, protože jídla z brambor, zelí, rajčat, čočky, hrachu, sóji, okurků a fazolí mě fakt už lezou krkem.

Zdarec!

P.S. Chtěla bych vyřídit firmě Curaprox, že nechápu, jak to dělá, ale při ranním (= čti poledním) čištění zubů se v umývárce vždycky sešlo většina lidí s kartáčkem jejich značky. (Jsem taky hrdá majitelka třech /brněnského, domácího a cestovního/ zvlášť dobře vybarvenejch kousků!)