úterý 1. listopadu 2011

Listopad

Insomnie, kámo

27. listopadu 2011 v 20:01 | A. | Moje kecy

Některým lidem se to stává skoro denně, mně nikdy. Že nemůžou spát. Jo a uhodli jste, stalo se mi to právě dnes a teď. Nesnáším to ležení v posteli, kdy prostě chcete strašně moc spát, dokonce se cítíte unavení, ale nemůžete. A tak vám hlavou běžej dost podivný myšlenky. Divný je, že se to ani snad netýkalo vína a křáků, ale karotid a mízních uzlin. Magořím, ale to už víte dlouho.

Koukáte do stropu, pak posloucháte internetový rádio, pak zase koukáte do stropu, pak si promazáváte esemesky (a že jich v tom mobilu mám!), a stejně jich v tom šáhlým přístroji půlku necháte, protože s nima máte spojený nějaký pochybný emoce, nebo nakonec dojdete k tomu, že když tam ta esemeska vydržela tak dlouho, má nárok tam vydržet ještě o něco dýl. Nebo vy to tak neděláte? (Vymazala jsem jen ty ve znění "OK", "Jj, tak v 6" a "Nevíš prosím tě, z čeho se píše z tý histoly?".)

Nevím, proč nemůžu spát, protože moje morální kocovina by už měla být dávno pryč a já si stokrát zopakovala, že jsou lidé, kteří se takhle chovají každý týden, někteří každý den a někdo možná i dvakrát denně, ale moc to nezabralo. Minulost nezměníte. Tak jsem tenhle víkend aspoň dobrovolně venčila psa.

Možná jsem divná. V pátek ráno jsem vyskotačila před dům, se srdcem v krku z nastávajícího zkoušení a zkoušky mého charakteru a na zemi byl sníh. Asi jsem se chovala, jako v trapným americkým filmu, protože jsem pokřikovala cosi o snížku a rozhazovala rukama a byla fakt nadšená. Když kolem mě šel pán, kterej se tvářil, jako že už mi volá do Bohunic, aby si mě přijeli vyzvednout a změřili mi množství lithia v séru, neváhala jsem a začala jsem mu vysvětlovat, že miluju sníh a že jsem vlastně taková Heidi, děvčátko z hor, což nechápu vůbec, jak mě něco takovýho napadlo. Pán se na mě díval úkosem a nic neřekl. Šla jsem pak rázným krokem na šalinu a celou dobu jsem přemýšlela o tom, jakej šok ze mě asi musel mít v půl sedmý ráno, chudák.

Ještě před začátkem semestru jsem slíbila kamarádovi z fildy, že za ním přijedu do Prahy na přednášku "Sex v době temna" a zatím jsem to nesplnila. Protože příští semestr už ten předmět nebude, mám jednu z posledních šancí. Škoda je, že on tam nikdy nebyl, takže mi nemůže říct, co se tam probírá. Mě to vážně zajímá. Vedle předmětů jako fyziologie, histologie, embryologie, anatomie, biochemie... vypadá sex v době temna trochu divně. To uznejte. Neříkám, že je horší, nebo snad zbytečnější, ale... Představte si, že píšete test z histologie. Epitelů máte plnou hlavu, kolagenní vlákna se vám propletli se retikulárníma, chrupavky ztratily veškerej elastin, vy máte oči jako angorák z věčnýho koukání do fialovomodrorůžovejch skvrn a luštění, co by to jako teda mohlo bejt, že by jícen? A nebo píšete test ze sexu v době temna. To jako řešíte jak, kde, v jakém počtu, za jakým účelem, nebo co? (Otázka č. 1 - Kolik lidí se zpravidla účastnilo sexu v době temna?)

Bolí mě zub. Na střídačku. Bolí, a pak zase přestane, zase bolí a zase přestane. A já vážně nemám čas si zajít k zubaři. Vím, co všechno riskuju a vím, že by se mi na to měl podívat. Ale já to vážně nestíhám! Myslím, že tam půjdu asi tak 23. prosince. Loni jsem byla takhle na odběru krve. A protože bylo den před Vánocema, už tam nebyla sestra. A doktor mi probodl žílu. Chudák, byl z toho víc špatnej, než já. A zatímco jsem ležela a kompresovala, on ošetřoval jakousi paní ve vedlejší místnosti. Moc fajn. Tak doufám, že zubařka mi neprovrtá jazyk. Jen ji ještě nějak umluvit, aby chtěla mít čas, až ho já mít budu.

Stávaj se takový divný věci jenom mně?

Morální kocovina

24. listopadu 2011 v 10:03 | A. | Moje kecy

Opravdu jsem to byla já, kdo vám sliboval pikantní historky o tom, jak někdo s někým skončil v křáku a o tom, jak se někdo opil a utrh si ostudu a naštval všechny kolem? Jo, nejradši bych neslibovala, protože jsem to samozřejmě byla já. V tom křáku jsem teda skončila pouze málem, ale ostudu největšího opilce jsem si fakt utrhla, bohužel.

Nechápu, jak se zrovna mně mohlo stát, že jsem si po dvou červenejch vínech usmyslela dát asi tak půl lahve bílýho. A pak jsem si objednala zase červený a nechala jsem si do něj nalejt bílý a hodit kostku cukru. A jo, i to jsem vypila. A pak jsem taky pila pivo a kouřila. (Nekouřím!)

Cesta domů prej byla strašná, vůbec jsem si nevšímala, že nás ohrožuje jakejsi pán, nepamatuju si, že jsem jela autobusem, ale pamatuju si, jak jsme pak šli pěšky, no hrůza. Asi to bude znít jako klišé, ale takhle jsem se ještě nikdy nezřídila (a doufám, že už taky nikdy nezřídím!). Zvracela jsem na balkoně, střídavě zvracela a spala na záchodě a pak jsem spala v posteli, což vyústilo v moje ranní vstanutí, který doprovázeli tři hrnky vody a cesta na cvičení, ze kterýho jsem musela vyběhnout...

Celý odpoledne jsem se místo učení a dělání smysluplnejch věcí válela v posteli a naříkala, jak mi je špatně. Nechápu, proč v seriálech vypadaj ty kocoviny vždycky tak vtipně. Podívejte se na Chirurgy a Meredith po tom, co vypije tolik tequily, kolik já vína, jak je naprosto (= relativně) v pohodě. Kňučela jsem a holky na mě byly naštvaný, na což maj nárok, ale děsně mě to mrzí, protože to, co děláte, když se zřídíte, není vážně tak nějak úplně ve vašich rukou, že jo.

Dvacet čtyři hodin jsem nic nejedla, a pak jsem si dokázala dojít do obchodu pro piškoty a přesnídávku, což mě zachránilo, protože se konečně cejtím jako člověk. Což je dost dobrý, čekala jsem na to vlastně celou dobu a bylo to moje jediný zbožný přání. Bohužel se ale po vystřízlivění z kocoviny normální ukázala kocovina morální, která mě momentálně fakt trápí. Je mi strašně, chce se mi nade mnou fakt lámat hůl, což je těžký nad sebou samým, protože se sebou jste furt. (A jak se včera ukázalo, tak odpočinutí si od vnímání vlastního já taky není úplně dobrej nápad.) Nejsem fňukal, kterej probrečel Titanic, ale teď se mi chce vážně plakat, i když tak úplně nevím proč. Nejvíc asi proto, že mě A. (jiná A. než já) musela táhnout domů a teď je na mě naštvaná, protože předtím měla špatnej den a já vlastně ani nevím, proč ho měla špatnej, protože byl tak špatnej, že se mi s tím ani nesvěřila. Taky se mi chce plakat nad tím, že se v pátek s nejvyšší pravděpodobností setkám s tím, s nímž jsem málem skončila v křáku, a to "Ahoj!" se mi nebude říkat tak nějak úplně lehce. Já taková přece nejsem. Nebo jo? Taky se stydím za všechny ty věci, který jsem říkala, i když to nebylo nic hroznýho, nebo tajnýho, ale oslovovat lidi kolem sebe strejda a vyprávět jim o svejch mindrácích je fakt hloupý. Zvlášť když to nechtěj slyšet, ale co s opilou holkou, že?

Přiznejme si to všichni, holka na mol je nechutná záležitost, což znamená, že jsem včera byla fakt nechutná a to mě mrzí možná nejvíc. Hrozný na tom je, že jsem se těšila, jak se pobavím nad tím, komu se tohle stane, protože já jsem tolerantní a po ostatních umývám pozvracený záchody, toleruju ožralecký moudra, a tak všechno, protože zároveň se bavím tím, co ty lidi dělaj. Ale zase chápu, že někdo k tomu tolerantní není, a takový lidi ho štvou. (Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá - já jsem si tu hanbu zasloužila, já vím.)

Takže se omlouvám všem, komu jsem nějak ublížila. A příště se budu snažit dopadnout líp. Jestli ovšem nějaké příště bude. Nerada bych si to zopakovala, víte?

Ráno jsem byla chodící reklama na "Je mi strašně fyzicky." Momentálně jsem ležící reklama na "Je mi hrozně psychicky." A to, že teď nebudu moct usnout, a budu přemýšlet nad svým bídným životem, si zasloužím. Tečka.

Jsem něco mezi Metráčkem, Bridget Jones a slonicí v půlce těhotenství.

21. listopadu 2011 v 17:25 | A. | Moje kecy
Slíbila jsem, že příští (=tento) článek nebude o škole, a tak se vynasnažím co nejvíc. Možná to bude trochu zmatený, za to ale nemůžu a předem se omlouvám.

Naše škola je vlastně zábavná, to musím uznat. Když nám dnes na přednášce bylo vyloženo (a s názornou velmi kvalitní ukázkou), jak šmajdá ženská v lacinejch botech, musela jsem se smát, i když je můj řitní otvor s posledními pár týdny semestru stažen, jak se patří, protože to zkouškový prostě bude lítá řež!

Zítra jdu (doufám) na párty, světe děj se co děj (pokud mě teda něco zásadního nezachvátí), protože má drahá kamarádka, tak dobrá, že si zaslouží, abych se utrhla od učení, slaví své významné životní jubileum (a to to, ke kterýmu vám všichni popřejou, ať si jedete zachlastat do Améru, když už konečně jakože teda můžete) a já doufám, že po tý párty (na jejím základě) nespláču nad vejdělkem. Tak jsem se teď dostala do takovýho toho stavu, kdy kupujete trapný přáníčka a děláte mašličky, protože chcete, aby měl ten člověk radost. Taky intenzivně přemejšlíte o tom, co mu dáte, protože mu prostě chcete dát něco, co se mu bude líbit, a tak.

A teď tu sedím, po pravý ruce mám přáníčko a dárek a po levý ruce nákres varlete mé drahé spolubydlící (jakože ona kreslila ten nákres, ne že někdo nakreslil její varle) a mám výčitky, že jsem sládovala pop corn a vypila půl litru kofoly a snědla šest mandarinek, což jsou všechno věcičky, který mně moc chutnaj, a když už jsem byla v tom obchodě, nemohla jsem si je odpustit. Achjo. Navíc mi tuhle kamarádka sdělila, že má konečně už 59 kilo a že to považuje za dobrý ZAČÁTEK. Naprosto bez uzardění tohle řekla mně! A do očí. Mně, která už jsem hranici sedmdesáti kilo jednou pokořila! Můžu vám o tom povyprávět, stalo se to v maturitním ročníku. Furt jsem jedla, spala, nebo dělala něco do školy. Jo a v pátek jsem hodně chodila na párty, tenkrát na to byl ještě čas. A pak jsem jednoho dne přišla k doktorovi, a já, do třeťáku vyhlášené vyžle, jsem se doslechla, že mám 73 kilo. Bájo. A tak jsem v šatně před tělocvikem furt poslouchala a poslouchala, ale tu větu ("Jé, ty jsi ale hubená, jak to děláš?") jsem už neslyšela. Tak jsem zhubla. A teď se má váha motá kolem pětašedesátky a mně to přijde dobrý, protože jsem ten, kterej už měl přes těch sedmdesát, víte? A pak vám někdo do očí (do OČÍ!) řekne, že von jako 59 považuje za dobrej začátek, děkuju pěkně. To bych musela pro tenhle začátek běhat asi tak 10 km každý ráno, nebo nevím co, abych si takhle "dobře začala". Jsem v depresi! (A už nikdy nechci mít 73 kilo!)

Takže nějak takhle se má moje současná neškolní karma. Bledě. A tlustě. Pokud se na party stane něco zajímavého, zásadního a někdo skončí s někým v křáku, nebo zpustoší ááááleje, nezapomenu vám o tom referovat. Pokud se nic takového nestane, my se poklidně napijeme a poklidně půjdeme domů, můžete se těšit na nějakej článek, kterej bude o tom jak píp-píp-píp-vůbec-píp-ale-vůbec-píp-nestíhám.

Múzy líbají spisovatele, ne písaře!

12. listopadu 2011 v 11:20 | A. | Diagnóza: škola

Tak už je to tady. Zima. Brrrrrr. Jojo, dobře si pamatuju, že jsem byla ten, kdo už v září na chodbách našeho za pár let 300 let starého gymnázia (budova je ale o něco novější, ta první holt shořela, protože... no kdo ví, co tam studenti dělali, i když si to dovedu živě představit) prohlašoval, že to bude super, až bude zima a my se budeme choulit do těch svetrů na těch chodbách. Jo a taky jsem byla ten, kdo s prvním sněhem vyskakoval, řítil se matika nematika k oknu a řval: "SNÍÍÍÍH!" Byla jsem pak většinou dost ošklivě uzemněna pěkně ošklivým příkladem, který začínal úpravou výrazu a v posledním ročníku končil první a druhou derivací. U tabule. Pamatujete si vzorce pro derivace? Já ne, vůbec. A sníh mi za to ztrapnění stál.

Ale teď? Místo chodby se musím přepravovat venkem mezi budovama. Nechápu, proč ten pán, kterej projektoval naši školu, nepodkopal tam dole nějaký chodbičky, protože by se teď moc hodily. Například když se zleju při mytí zkumavky vodou od hlavy až k patě a vím, že za deset minut vylezu ven a sukně mi přimrzne k punčochám. Ta biochemie je vůbec divná. Já vaření a pečení moc nedávám, víte? A návody ve smyslu hoďte do vody droždí, zalejte to octovkou a vařte tak, aby to nepřekypělo, jsou prostě něco jako recept na buchtu. A tak zatímco mé spolupracovnice vedly závažnou debatu na téma prodlužování vlasů, já jsem míchala roztok tyčinkou nad kahanem a tak dlouho přemejšlela, jak vypadá překypění, až překypěl. Bod pro mě ale za to, že jsem poznala, že je to ono. Jenže kvasnicovovodovooctová věc byla spálená a my recept musely udělat znovu. Tu kádinu jsem myla já. Nepřejte si vědět, jak jsem u toho nadávala. (A nepřejte si cítit spálený vařený droždí.) Všechno moje oblečení tím droždím smrdělo tak, že skončilo ve dvou igelitkách na dně báglu a přesto to furt cítím. Když jsem to doma vybalila na mámu, nepronesla nic ve stylu, ať si to laskavě vyperu sama, když už to teď umím, ale narvala to do pračky nadzvukovou rychlostí a zapla ji.

Vím, že nepíšu. Nemám čas a nelíbá mě múza. Nemám teď čas na moc věcí, a abych dělala něco smysluplnějšího, než si celý den vypisovala tři sta arterií a jejich větvení (a pak si chladila ruku pod tekoucí studenou vodou - mimochodem nechápu, jak to ti středověcí písaři dávali, když jejich práce byla jenom psát), dávám si úkoly. Například, že do středy si vytrhám obočí, nebo že si v neděli nalakuju nehty. Občas to stejně nezvládnu, což mě pak na mně štve, ale někdy se to prostě nedá. A tak jsem si dala předsevzetí, že v sobotu prostě půjdu do hospody. A odjela jsem se svejma nejlepšíma kamarádama. Jsem asi divná, protože v picím lístku jsem si nemohla nic vybrat, protože všechno bylo... drahý! A upozorňuju, že to drahý nebylo, ale já, která jsem celou svoji pubertu utrácela nehorázný peníze za nehorázný věci (a to je přesně ten důvod, proč jsem měla tři sta párů náušnic, který jsem stejně následně z poloviny ztratila), jsem teď dostala podivnej pocit, proč bych měla za točenou kofolu do čtyřky dát šestnáct korun, když dvoulitrovka stojí dvacet dva. Beztak tohle všechno pramení z vlivu B. na mě a já vás žádám, sundejte to ze mě, dokud nezačnu studovat slevový letáky a chodit se prát do front u Lidlu. A tak jsem se svojí večerní útratou čtyřicet korun - jedno desetistupňové pivo a jeden čaj , byla nakonec celkem spokojená. ALE! Začínám mít pocit, že si s těma lidma nemám co říct. Mám je ráda, zažila jsem s nima tolik věcí, ale nejsem v Praze, neběhám s nima po Václaváku s kuželem "Pozor, podlaha klouže" z KFC na hlavě a mám občas pocit, že řešej dost podivný věci, což mě mrzí, ale ne na nich, ale na mně, protože je asi neřešej a je to moje trapný zaujetí.

Já moc dobře chápu, že normální je dělat i věci ne-do-školy. Jenže mívávala jsem takový pravidlo, že hospoda je na místě v momentě, kdy mám všechno, co mám mít hotový, hotový! A v tom případě je načase zasednout k učebnicím! Dávám si další ze svejch předsevzetí, že příští článek nebude o škole, tak se neděste, kdyby to bylo za dlouho ;-).

P.S.: Jo a od úterý se rozplývám nad tou malinkou gorilkou, co se narodila. Je mi hrozně líto, že ji maminka nechce, co já bych bez maminky dělala...

Žádné komentáře:

Okomentovat