neděle 1. ledna 2012

Leden

Tela adiposa!

23. ledna 2012 v 18:33 | A. | Moje kecy
Dovolila jsem si dát krátkou pauzu od učení, abych vás obeznámila, jak se věci mají. Učím se histologii a tkáně prostě tak nějak nikdy nebyly moje gusto, takže mě to nebaví a ještě k tomu se té zkoušky docela bojím. Zajímavé.

Moje pleť se rozhodla stávkovat (vypadá hůř, než když mi bylo patnáct) a kromě toho jsem si našla pihu nad horním rtem, o které jsem byla přesvědčená, že tam nikdy nebyla, ale můj drahý otec mi dokázal, že ji mám už na fotkách z dětství. (Sice mi chvíli trvalo, než jsem zvládla tu stranovou převrácenost, ale nakonec jsem ji tam vážně všude našla.) Naprosto to nechápu, jak jsem ji doteď mohla nevidět, protože teď při pohledu do zrcadla nevidím nic jinýho. Na Cindy si ale troufat stejně nebudu, protože moje současné stravovací návyky by pro mnohou modelku mohly být důvodem infarktu. Nebo snad znáte nějakou modelku, která by si dala snídani pěkně vo půl jedenáctý (to totiž vstávám, v tento zkouškový čas), která by byla utvářena jahodovým koláčem, který anglofilové nazývají čískejk? Už za hodinu po tom jsem obědvala u své drahé babičky brokolici v sýrové omáčce. Domů mi poslala studijní višňovou roládu, kterou jsem ještě neochutnala, ale tak do hodiny na to bude příhodný čas. Zato jsem k svačině zdlábla dvě bombičky a zapila to Babiččiným pečeným čajem, za který by výrobce měl dostat metál (a ten, kdo vymyslel Dědovo tajemství = babiččin čaj s panákem vodky/slivovice by taky neměl zůstat v povzdálí). Pokud neznáte, doporučuji zakoupit, nejlepší je podle mě příchuť švestky s kardamonem a pomeranč se skořicí. Vůbec mi to nevzalo chuť na domácí tlačenku s cibulí (a octem! - ten přece nemůže chybět), kterou jsem právě pozřela k večeři. Energetický denní příjem asi třicet tisíc kilojoulů!

Taky si neodpustím se zmínit o počasí, přestože to je ohraná písnička. Nevím, kde právě sídlíte, ale tady v maloměstě na úpatí hor to opravdu není žádná pohádka. Sníh střídá déšť, a ten zase střídá déšť se sněhem, což je vůbec věc, u které bych hlasovala pro zákaz. Buď moknete, nebo vám sněží za krk (brrr), nebo vám sněží za krk a zároveň moknete. V "nejlepším" případě se brodíte rozbředlým sněhem a pak sušíte a impregnujete boty, seč vám síly stačí. Kdo se má v takovým počasí učit? Chápu, že je leden, ale...! Navíc jsem zjistila, že můj osvědčený krém na ruce, který zabral, i když mi ruce rozpraskávaly (pod chirurgickýma rukavicema a i v důsledku povětrnostních vlivů) do krve a vypadaly jako nefalšované ruce charismatické stařeny (představte si laskavě někoho jako babičku Boženy Němcové), v horších dnech jako ruce zasloužilé myčky nádobí Mařky z nádražního bufetu , je plný parabenů a já jsem teď na vážkách, jestli to mám překousnout, nebo ho hodit z vokna (čímžto bych ale způsobila nevídanou ekologickou katastrofu na naší zahradě, že). Chápu, že parabeny jsou tak trochu módní téma, protože Francie se je rozhodla zakázat, ale je to vážně takový zlo?

Pokud už máte zkoušky hotové, slavte, pártyjujte, bavte se, lyžujte a dělejte vše, co si celý rok nemůžete dovolovat (a to prosím za nás všechny vytvářející synapse). Pokud zkoušky ještě hotové nemáte, myslím na vás a zvládněme to! A pokud zkoušky žádné neděláte (z jakéhokoli důvodu), buďte rádi. Povinně.

A to má Štěpánek nějakou ošklivou nemoc, nebo se musí ženit?

18. ledna 2012 v 20:33 | A. | Diagnóza: škola
Omlouvám se za ten pomenší výpadek. No, pomenší. Učila jsem se na anatomii, učila jsem se tři týdny (málem jsem si způsobila dekubity, jak zde Zuzka kdysi zmiňovala v komentářích) a sklidila ovoce. Jo, jsem anatomický bůh, Štěpán Šafránek, jo, mám z anatomie to nejkrásnější áčko v indexu, které mi mimochodem prorokovala (a taky nařídila) moje milovaná B.

Během učení jsem sem nepřispívala především proto, že jsem na to neměla čas, a když už jsem měla čas, chtěla jsem místo bušení do počítače jít třeba ven, nebo dělat něco normálního. Další, neméně významný důvod je ten, že jsem vás nechtěla zahltit tisíci příspěvky na téma mám-nervy-v-kýblu a dalšíma zhroucenostma, který byly vzhledem k objemu učiva dost markantní.

Ládovala jsem se od rána do večera, naučila celou rodinu, jak se větví truncus brachiocephalicus, viděla snad všechny díly všech medicínskejch seriálů, co jsou na trhu, provolala majlant s B., nadělala v pokoji takovej svinčík, že mi to musel pomáhat uklízet můj drahý otec, popsala půl smrkovýho lesu papírů a na závěr odjela do Brna studovat na pitevnu. A jak už to tak bývá, co osud naložil ti, nes, tam jsem dostala jakejsi respirační cosi, takže když jsem jeden večer usínala v podezření, že něco není v pořádku, protože mám teplotu (a vyslechla si za to super řeči na téma, že jsem psychopat, co má teplotu ze zkoušky z anatomie), ještě jsem netušila, že brzo udělám lékárně za rohem tržbu roku a to prosím celých 300 korun. Bolelo mě v krku, smrkala jsem jako démon a do toho všeho jsem se snažila narvat si do hlavy, která se snažila se otevřít skrz čelní dutinu, uzliny břicha, pánve a pánevní končetiny. V životě jsem snad najednou nepozřela takovej domácí koktejl léčiv. Mezi nimi můj oblíbený i zavrhovaný B-komplex forte, který zabere snad na všechno, ale pokaždé po něm přiberu nejmíň dvě kila.

Pár rad do života z toho ale vyplývá: když máte bratra farmaceuta, poraďte se s ním, vono se to může hodit. Nikdy, ale opravdu nikdy si nekupujte interšpárácký kapesníky, protože moje odřená pusa, nos i kus tváře (!) mluví opravdu za vše, navíc vždycky, když do nich smrkáte, musíte být zároveň ve střehu, jestli si za chvilku nebudete smrkat do dlaně (konec nechuťáren, fuj ale). Zásadně neříkejte, že jestli tu zkoušku uděláte, tak se zblázníte/pokakáte radostí/opijete/zabijete/neznáte! To jsem všechno samozřejmě říkala a pak jsem udělala: "No jo, tak hodně štěstí, já jedu domů." Odměnila jsem se jen nokama se špenátem v restauraci za rohem, který jsou tak dobrý (a zároveň i docela zdravý) jídlo, že se oblizuju ještě teď večer. No a taky se nikdy nesnažte ajťákovi vysvětlit, že existujou předměty, kde 1115 stran základní literatury není (a nikdy nebyl) abstraktní pojem.

Kdybychom byli na Oscarech, poděkovala bych svýmu dědovi, kterýho jsem měla fakt ráda (a kterej už mezi námi bohužel není), protože on je ten člověk, kterej mě naučil číst. A bez takovýho člověka bych se tu anatomii nikdy nenaučila. Konec patetické chvilky.

A kdybyste si mysleli, že dělám přemety a kozlíky a naporoučela jsem si doma hostinu s řízkama, tak jste (bohužel) na omylu. Ležím v posteli, na stole na mě čekají skripta z histologie a já vím, že zítra ráno začíná zase tahle mise. Tak na mě prosím jen myslete, ať ten respirační fujktajsl odpadne co nejdřív, ať moje noční chutě na jogurty spolu s B-koplexem forte neudělají ze slovanské zadnice zadnici americkou a ať tenhle blog nezajde kvůli nutnému třítýdennímu výpadku (který, jak jsme se shodli, tu byl přece hlavně v zachování toho VAŠEHO duševního zdraví) :-)

Adieu

Žádné komentáře:

Okomentovat