Kdyby dnes někdo natočil takovou nějakou vysokoškolskou
Cestu do hlubin študákovy duše (konkrétně třeba z naší školy), nikdo by se
na to nedíval, protože by to byl zmar a tragédie. Všichni si furt stěžujeme, zaděláváme
si na žaludeční vředy a pijeme velké množství kávy nevalné kvality.
Odjezd z Brna doprovázela apokalypsa jménem prodloužený
víkend. Vybojovala jsem si v nikdy nekončících frontách lístek za 68 korun
a průvodčí si sprostě nepřišel. Mohla jsem je taky hodit z okna, nebo dát
tomu milému žebrákovi, který chce na všechny kolemjdoucí šahat a já se bavím,
jak zděšeně couvají. Jsem škodolibá a zlá. Bič na mě. V Český Třebový na
nádraží jsem musela pobývat půlhodinu s „čajem“ z automatu, kterej
chutnal jako žampiony. Vopravdu. Autobusem se mnou potom jelo celkem 8 lidí, z nichž
šest bylo pod vlivem nějakých omamných látek. Cítila jsem se fakt bezpečně. Naproti
mi přišlo štěnisko (nikoli samo, nebojte) a podařilo se mu porazit paní, která
vystupovala přede mnou. Fakt sorry. Počůralo mi nohy a jasně mi naznačilo, že jestli
hodlám ještě někdy odjet, hodlá mi v tom silou svých neuvěřitelných
dvanácti kil (dá se takhle rychle hubnout, když se dá takhle rychle přibírat???),
drápů a zubů zabránit. Myslím, že tuší, že na neděli na něj šiju nějakou boudu
a má se na pozoru. Má teď nějaký konflikty se sousedovic psy, ale rozhodl se
kvůli mě válečné tažení na víkend pozastavit. Cítím se táááák důležitá.
Místo pečlivého studia farmakologie na test, které jsem si
naplánovala do diáře, jsem skoro celý sváteční den prospala a myslím, že
Václavovi by to nevadilo (Boleslavovi možná jo, ale ten do toho nemá co kecat,
když je bratrovrah). Chtěla jsem se Vaška zeptat na dvacetikoruně, ale obsah mé
peněženky tvoří pár bezcenných kartiček a šest korun, tak jsem ani neměla
možnost. Sousedovic děti vylezly na zahradu a vytrvale ječí a honí se s jejich
dalmatinem. Jsou u toho nejvíc nabalený a Tomášek si dneska samozřejmě počůral
celý punčocháče. Byla z toho taková aféra, že mě to probudilo přes zavřený
okno. Došla jsem k závěru, že chodit ven je zbytečná provokace mojí termoregulace
a radši si udělala zázvorovej čaj (zázvor moc nemusím). Štěnisko ale s tímhle
názorem nesouhlasilo a donutilo mě opustit bezpečné hradby domova a vydat se do
větrem bičovaného pole (jo, na horách už fouká severák, koně vypadaj jako
medvědi, myslím, že zima bude krutá). Skamarádil se tam s několika příslušníky
svého druhu a dokonce i s jedním svého plemene. Sláva to byla veliká, ale
panička (=já) byla pěkně trapná a vůbec ji nebavilo koukat na hrající si psy,
když ji z nosu crčí jakási tekutina a tváře a uši má červené. Příště až s ním
někam půjdu, vezmu si rukavice a bylinkové thé do takové té posh hrnkotermosky,
kterou teď všichni někam tahaj (a to, že já ji nemám, je věc vedlejší). Jediná
zajímavá a pozitivní zpráva z té vycházky je, že děti si pouštěly draka. Pozitivní
na tom je, že tahle zábavička malou populaci ještě nepřešla a zajímavý na tom
je, že jim lítal. Můj se nikdy nevznes, nebo šel okmažitě k zemi. Jedinej,
kterej se kdy vznes a letěl skončil v elektrickým vedení.
Jdu spát a pod polštář si dám tu farmu. Pomůže to, že jo?