Cesta z města (do maloměsta)

Jsem blbá. Když jsem trapně předesílala, že příští příspěveček už bude ze študijních škamen, vůbec mě nenapadlo, jak šílená bude ještě moje cesta domů.

Takže tedy. Pršelo. Což by za normálních okolností vůbec nebyl problém, kdyby se to nepropojilo s několika dalšími detaily. Neměla jsem platící šalinkartu (pro neBrňany tramvajenku, ale tak se tomu tady OPRAVDU neříká ani na dopravním podniku), ani drobné do automatu, takže jsem MUSELA jít pěšky. Neměla jsem v Brně nepromokavé boty. Neměla jsem v Brně nepromokavou bundu. Táhla jsem nejtěžší tašku na světě. Většinu cesty to bylo docela v pohodě. Ale sejít v klouzavejch Converskách mokrý ošlapaný dlaždice ve směru z kopce dolů mě stálo hodně úsilí (pro Brňany a Brna znalé Masarykova kolem KFC k hlavasu). Dvakrát už to vypadalo, že si vážně dám na držku, ale vždycky jsem to nějakou efektní pózičkou (nohy široko od sebe a ruce rozhodit ve stylu poprvé-v-životě-stojím-na-snowboardu nějak zvládla). Na nádraží jsem přišla asi minutu před odjezdem vlaku a paní za okýnkem mě neváhala poučit, že jsem mokrá jako myš. Děkuju, nestačila jsem si všimnout, že mi voda z ofiny crčí na lístek.

Do vlaku jsem se nasoukala na třetí pokus – to když máte tašku širší než dveře. Proti mně si sednul nějakej Briťák a jelo se. Že to byl Briťák vím naprosto přesně, vočekovala jsem mu to v pasu, se kterým si neustále hrál. Sice nevím, co tam hledal za štěstí, ale aspoň jsem mohla vyšpiónovat jeho národnost (tohle mě naučila B.). Po pěti minutách jízdy se mě zeptal, jestli se může ve vlaku pít pivo. Kladnou vodpovědí jsem ho dost vyděsila. Takže jsem potom třikrát vykřikla ajsvér. Na třetí přísahu jsem si i volízla dva prsty. Koukal na mě jak zjara a začal mlet něco vo prohibici. Vůbec jsem nevěděla, jak se řekne tvrdej chlast nebo kořalka anglicky. Takže jsem mlela něco vo destilejts a upřímně doufala, že takový slovo v angličtině existuje a nebalamutím ho (historku vo Japoncích, Italech a máku jsem už tady určitě někdy vyprávěla). Kdyby vás to zajímalo, takový slovo samozřejmě neexistuje. Votevřel si Kozla a začal se mě ptát, jak se z Prahy, kam se vlak šinul, dostane do Německa, v kolik mu to kam jede. Řekla jsem mu, ať se zeptá průvodčího, až přijde. Valil na mě oči snad víc, než ohledně alkoholového liberalismu českého veřejného prostoru. A ještě víc valil oči, když mu průvodčí kvalitně (a hlavně anglicky) poradil. Čekala jsem nějakou klasickou jobovku, jestli máme v Česku taky mikrovlnky, ale nepřišlo to. (Hned bych mu řekla, že tu má pračku každá rodina. To když jsme řekli ve Francii, hned přestali mít představy o zavostalejch východniarech, protože u nich maj pračku fakt jen největší boháči a ostatní perou v takovejch těch prádelnách, co znáte z americkejch romanťáren).

V Český Třebový jsem zavolala své drahé mamince, že na mě má počkat s obědem (strašně nerada jím sama), protože jízdní řády hlásí, že bych se na prahu rodného hnízda měla objevit v jednu hodinu. Bohužel se tak nestalo, protože řidička za volantem autobusu je fakt průser (feministky smlsněte si jako vždy). Vyjeli jsme na výletní jízdu. V obci jsme jeli 30, kde byla sedmdesátka přidali jsme na padesátku, a když jsme se mezi obcema šinuli asi tak 60 a na zákazu předjíždění nás předjížděla všechna za náma se šinoucí auta, nějakej pán to nevydržel a šel paní slušně upozornit, že autobus může jet maximální rychlostí 100 kilometrů za hodinu, zde je povolená devadesátka, takže na tom tachometru prostě něco nesedí. Bohužel nesetkalo se to s úspěchem, takže když jsem ve tři čtvrtě na dvě vystupovala z autobusu, byla jsem ve vážné obavě (a jak se později ukázalo velmi oprávněné), že moje drahá máť už má plnej žaludek. Musela jsem jíst sama a beztak mi z toho teď chybí serotonin, nebo tak něco.

Asi si po šesti letech výkřiků, že „nejsem z cukru“ a „nebudu to s sebou tahat, beztak to někde zapomenu“ zakoupím deštník. Co?